Ve chvíli, kdy někdo protlačuje nějaký mainstream, což je často pociťováno jako agenda „lidí z Prahy“ – ta pověstná „Pražská kavárna“, pak je dost pravděpodobné, že se najde někdo, kdo ten obsah odmítne, říká v rozhovoru o politické korektnosti mediální teoretik Daniel Bína.

Daniel Bína je literární a mediální teoretik. Oblastmi jeho badatelského zájmu jsou literární teorie, estetika, mediální gramotnost a mediální výchova. V těchto oblastech se také věnuje rozsáhlé publikační činnosti. V současné době je pedagogem na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky v Olomouci. Rovněž vyučuje na Katedře českého jazyka a literatury Západočeské univerzity v Plzni.

• Jak chápete pojem politická korektnost?

Já osobně si pod tímto pojmem představuji jednu z konverzačně-politických her, která má nějaká pravidla, a ten, kdo se dá na politiku, musí proplouvat těmi pomyslnými brankami, které ta hra vyžaduje. Druhá věc je, že to asi neplatí pro všechny. Každopádně pro ty, kdo se dali na profesionální politickou dráhu, je to věc, kterou zkrátka musí ovládnout.

• Je politická korektnost nutně spojená s politiky? Nebo je ji možné vztáhnout i na širší společnost?

Určitě to není záležitost pouze politiků. Ale ve chvíli, kdy se někdo stane úspěšným, vysoko exponovaným člověkem, tak se předpokládá, že se na něj takováto norma začne vztahovat. Zároveň zase vidíme, že to podléhá určitým vlnám. Politická korektnost roste s tím, jak roste ekonomika. Když se nám daří, můžeme sledovat, že lidé jsou loajální vůči státu i společnosti obecně. V dnešní době jdou ty ukazatele spíše dolů. I když ekonomika roste, tak se to prozatím do nálad lidí nepromítlo. Může za to do určité míry migrační krize. Také kvůli ní se „vyvalily vlny zdola“ (citát z Erbenovy Kytice, pozn. red.). Loajalita lidí vůči státu a společnosti spíše klesá. Dnes se tedy ty tzv. elity těmito normami neřídí. Nebo se spíše předvádí a ostentativně nedodržují tyto představy o politické korektnosti.

• Co je – čistě v praktickém pohledu – politická korektnost? Je to pouze snaha vyhýbat se ožehavým tématům?

Jak už jsem řekl, já to vnímám jako hru. Většina politiků to vnímá tak, že se s tím zkrátka musí vyrovnat. Ostatně, když vstoupíte do politiky, víte, že musíte splňovat určitý dress-code. Co se týče korektnosti jako potlačování určitých témat, tak na to určitě tímto způsobem nahlížet můžeme. Je však potřeba v první řadě se na to dívat jako na určitou formu, na jistý druh facilitace. Jedná se o přístup, který pomáhá vyjednávání. Když ji budeme chápat pouze jako pouhou formu, pak se asi proti ní nedá nic říct. Tím pádem by ji všichni slušní politici měli akceptovat, protože mají za úkol zprostředkovávat vyjednávání mezi všemi. Neměli by nikoho urážet, aby ti uražení potom neodmítali komunikovat nebo vyjednávat dál.

Úplně jinak to vypadá, když budeme chápat politickou korektnost jako agendu. V takovém případě se nebude jednat pouze o formální facilitaci, ale stane se z ní prosazovaný obsah, ideologie. Pak je to asi to, co naznačujete – prosazování, případně potlačováním určitých pohledů a témat. Pak je ale problém s tím, že v demokratické společnosti máme právo jakýkoliv protlačovaný obsah odmítnout. Tím pádem bychom se pak neměli dívat skrze prsty na někoho, kdo se rozhodne politickou korektnost odmítnout.

• Proč se tedy proti politické korektnosti bojuje?

Pokud by se proti ní bojovalo jako proti zdvořilosti, pak je to pouze obyčejná nekultura. Já si ale nemyslím, že je v současné době nějaký masivní boj proti politické korektnosti. Pokud se proti ní bojuje jako proti obsahům, pak si myslím, že se s tím zkrátka musíme v naší demokratické společnosti smířit. Ve chvíli, kdy někdo protlačuje nějaký mainstream, což je často pociťováno jako agenda „lidí z Prahy“ – ta pověstná „Pražská kavárna“, pak je dost pravděpodobné, že se najde někdo, kdo ten obsah odmítne. Pokud je to tedy agenda – nějaké názory, postoje.

• V jakém stavu to tedy u nás je? Je to pouze v oblasti nějaké zdvořilosti, nebo už se jedná o agendu?

Já si myslím, že v rámci odporu proti politické korektnosti převažuje to pojetí korektnosti jako agendy. Málokdo si troufne protestovat proti zdvořilostnímu principu. Většina lidí, kteří bojují proti politické korektnosti, vlastně argumentují, že chtějí akceptovat tu zdvořilostní stránku korektnosti, ale nechtějí už přesah do té agendy. Když se na to podíváme z jazykového hlediska, tak vidíme, že žádná jazyková forma není prázdná a nevinná. Cokoliv jazykového, co nese nějaký obsah a má nějakou pragmatickou dimenzi, nás někam tlačí, něco prosazuje. S čistě formálním pojetím politické korektnosti jako pouhé zdvořilosti se v praxi asi nesetkáme. Vždy to je alespoň z části agenda. A co tedy boj proti politické korektnosti představuje? U nás to asi bude  boj proti pražskému establishmentu, rostoucí přesvědčení o tom, že lidé, kteří mluví politicky korektně, neumí reálně ty problémy řešit. Svým způsobem je zde představa, že tím, že jsme se odnaučili mluvit o problémech a nazývat je „pravými jmény“, jsme je přestali řešit. A výsledek je takový, že se tyto problémy zhoršují.

• Čili to chápete tak, že politik, který je nekorektní, musí být nutně schopný tyto problémy řešit?

Nevím, jestli přímo musí být schopný, ale lidé v něm přinejmenším spatřují jistou naději. Lidé, kteří mluví politicky korektně, vlastně jakoby lžou, šifrují, zastírají skutečné výrazy. Zatímco ti nekorektní mluví rovně, využívají slovní zásobu z toho prvního, zakázaného jazyka, a tím také působí důvěryhodněji, protože jakoby nic neskrývají. Svým způsobem je jazyk politické korektnosti něco jako „argot“ – formulace zakrývající myšlenky na jiné formulace. A snad právě kvůli tomu se proti politické korektnosti lidé vymezují, protože ti, co mluví přímo, snad nebudou tak slepí vůči těm problémům nebo před nimi nebudou uhýbat. Tím se vlastně dostáváme k další možnosti, jak se můžeme dívat na politickou korektnost. Ta může být chápána zároveň jako jakási „snobárna“. Nějaký druh elitářství. Snobi jsou lidé, kteří v úzké skupině spolu komunikují a od ostatních se zároveň odtahují, pomocí nějakých povrchních, snadno osvojitelných komunikačních postupů.

Politickou korektnost tak můžeme vidět zároveň jako pomůcku k proniknutí do určité skupiny. To je přece typický příklad snoba – člověk, který potřebuje ustálenější způsob vyjadřování, protože nevěří vlastnímu úsudku a názoru. Takový člověk potřebuje vědět, co se má říkat v určité situaci. Různé ustálené výrazy snobům velmi usnadňují život. Doba 20. století je doba postupného nárůstu snobizmu, dnes bychom mohli říct, že právě snobizmus převládl. Například máme Ortegu a jeho Vzpouru davů, kde popisuje davového člověka, který se navenek tváří, že není davový. Protože těch lidí, kteří se cpou nahoru, je hodně, provedou takovou tichou dohodu, že se o věcech bude mluvit zjednodušeným osekaným způsobem.

• Mám to tedy chápat tak, že člověk využívá korektnost jako únik z nepříjemných situací?

Myslím si, že tak tomu skutečně je. Snažíme se dostat „nahoru“ a víme, že tam budeme muset umět interpretovat své názory, řešit určité věci a vyjadřovat se k nim. Zároveň se toho děsíme, protože třeba názory nemáme nebo prostě nevěříme svému úsudku. Nicméně jsme v klidu, protože máme připravený specifický jazyk, nějaký „newspeak“, který nám tu situaci už dopředu velice usnadní. Víme, že budeme muset volit maximálně z pár formulací, které se budou na tu danou situaci určitě hodit.

• Jak by vypadal svět bez politické korektnosti? Mohl by vůbec fungovat?

Literární a mediální teoretik Daniel Bína Foto: Jakub Mikel

Já si myslím, že by to asi úplně možné nebylo. Politická korektnost do jisté míry vyplývá z nějaké dynamiky jazykové komunikace. Taky třeba nemluvíme pořád sprostě. V jazykové konverzaci normálně funguje dynamika. Někdy říkáme něco naplno, šokujeme tím a má to nějaký specifický dopad. Na druhou stranu jsou pak věci, které se neříkají „na plnou hubu“, říkají se zaobaleně. Takhle to kombinujeme a myslím si, že takový posun a rozšíření těchto pravidel v běžné komunikaci je svým způsobem také politickou korektností.

• Politická korektnost přišla z národnostně i názorově heterogennějšího západu. Může být v našem prostoru funkce politické korektnosti jen špatně pochopena právě proto, že jsme zvyklí na homogenitu obyvatelstva?

Ano, to může být. Říkalo se, že oddělením od Slovenska se definitivně vytratil ten prvek, který nás cvičil v umírněnosti komunikace. Stali jsme se politicky a etnicky homogenním státem. Zčásti to celé pak můžeme chápat tak, že se nechceme například od Američanů učit, jelikož nečelíme stejným problémům jako v Americe. Na druhou stranu možná vidíme, že ani tam se s pomocí politické korektnosti nepodařilo vybudovat jakýsi jednotný národ. Pokud přistoupíme na obrazná pojmenování, tak od amerického tavícího kotlíku jsme přešli k salátové míse, a nevím, zda dnes už to není jen tancování mezi vejci. Může se pak zdát, že tvoření politického národa v Americe selhává. A když to spojíme se známým prohlášením připisovaným Angele Merkelové, že multikulturalismus selhal, tak může část společnosti na tyto snahy zcela rezignovat.

• Je to rozumné?

Rozumné to asi není v tom smyslu, že tu zeď prostě na hranicích nepostavíme. Musíme se tedy připravit na fakt, že tady postupem času bude více a více lidí, kteří jsou různí. A budeme muset se s nimi umět domlouvat. V tomhle smyslu to rozumné není. Ale nějaké pocity lidí, kteří už jsou v druhé polovině života a už se jim nechce připouštět, že by se ten jejich svět mohl z jejich pohledu takhle obrovsky změnit, se chápat určitě dají. Oni doufají, že když se tomu budeme ještě nějakých pár desítek let bránit, tak z jejich pohledu a pro jejich životní zkušenost by tohle bylo řešení. Tedy nemůžeme říct, že je to rozumné, můžeme ale říct, že je to pochopitelné.

• Myslíte si, že politická nekorektnost jde ruku v ruce s jakýmsi populismem?

Myslím si, že nám zhoršuje situaci tento celospolečensky uplatňovaný dvojí metr: Ve chvíli, kdy si někdo dokáže před veřejností obhájit ten pohled „já nejsem politik, já tady jdu pouze řešit věci“ nebo „už toho mám dost, jsem zasloužilý v jiné branži a přicházím makat, takže na mě se tato pravidla aplikovaná na normální politiky nevztahují“, tak takový člověk vlastně vyhrál. My dál budeme nadávat na profesionální politiky, budeme na ně mít stále vyšší nároky, a mezitím se necháme ovládat lidmi, kteří dobře kopali do míče nebo umějí dobře zpívat, a proto ty nároky zvládat nemusí.

• Já bych se ještě dotkl jazykové stránky politické korektnosti. Jakými konkrétními jazykovými prostředky se politická korektnost u nás vyznačuje?

V té nejjednodušší rovině půjde o jednoslovné, dvouslovné označení pro různé typy lidí, skupin lidí a životních stylů. Druhý postup je potom ve frazeologii. Člověk, který je zkušený v politické korektnosti, má celé ustanovené větné struktury nebo formulační prefabrikáty, které používá. Ty jsou pak většinou významově oslabené, většinou nic moc neznamenají, což ve výsledku vede k ochuzování repertoáru výrazových prostředků. To vlastně nahrává i tomu snobismu. Například tam, kdy bych mohl určitou situaci popsat sto různými způsoby, v politické korektnosti už to bude pouze dvacet způsobů. Pokud se podíváme na politickou korektnost jako na hru, tak ona vlastně vychází z běžné dynamiky jazykové komunikace a společenské konverzace, kde hry vznikají. Vychází z různých metafor a krypto-výrazů, jako třeba těch „argotismů“.

Politická korektnost má ovšem taky svou dynamiku – místo něčeho začnete říkat něco jiného a po čase jsme zase v bodě nula. Ten výraz bude dešifrovaný a ztratí svou funkci. Slovo „kurva“ bylo kdysi doporučeno k užívání jako čistý výraz – jiná slova byla považována za příliš sprostá. To slovo bylo pár století v pohodě, no a v současné době jsme tam, kde jsme byli. Místo „mafiánský zloděj“ můžeme používat výraz „kontroverzní podnikatel“, ale za pár let zase budeme tam, kde jsme byli. Tedy mohou vznikat takovéto neologismy, otázkou však zůstává, jakou to má trvanlivost.

• Dá se říct, kdo vlastně tlačí tuhle agendu politické korektnosti? Jsou to marketingová oddělení politiků, společnost, nebo oni sami?

Podle mého názoru, více než politika na to tlačí byznys. Když totiž urazí nějakou cílovou skupinu, tak neprodá. Takže ty peníze dávají přesnější info, ta samotná odezva na způsob komunikace je relativně rychlejší, než je tomu v politice. Politici musejí čekat třeba dva roky, než dostanou zpětnou vazbu ve volbách. Více těch impulzů přichází právě z oblasti byznysu. Já to tedy nevím určitě, ale to ujasnění si výsledku nějaké komunikace, rychlejší zpětná vazba, tam určitě je. Řekl bych, že marketingová komunikace jde v tomhle daleko rychleji. Politické strany a hnutí se pak na těch impulzech podílejí a tlačí je tam, kde se z intelektuálů, až levicově zaměřených, stávají politici.

• Napomáhá politické nekorektnosti fenomén sociálních sítí, kde si lidé dovolí užít i slov, která by si navzájem z očí do očí nikdy neřekli?

Je to možné. Asi to není ani příliš nová věc. Už od 19. století spolu politici bojovali nějakými sloupky a články v novinách a snáz na sebe útočili doma u psacího stolu, než když se setkali tváří v tvář. Lidem, kteří pak měli velkou autoritu, jako byl třeba Masaryk, se snáz něco vyčetlo skrze noviny, než do očí. Takže to tady asi bylo vždycky. Lidé teď mají větší možnost si tu komunikaci vyzkoušet a otrkat se na těch sociálních sítích. Možná, že každý z nás, když jsme začínali komunikovat na sociálních sítích, jsme také vážili každé slovo a báli jsme se „odentrovat“ nějaký první příspěvek. Postupně jsme se ale všichni „otrkali“, už ta klávesnice snese více, jak se říká. Takže určitě tam nějaký posun je.

Větší dopad je ovšem podle mě v tom, že na internetu zjišťujeme, že na spoustu svých názorů nejsme sami. Zrušilo se to, čemu se říkalo „spirála mlčení“. Jakmile něco dostávalo méně prostoru v médiích a méně hlučně se o tom mluvilo, tak to začalo vypadat, že už to nikoho nezajímá. Ti lidé si mysleli, že jsou na ty názory sami a začali je opouštět. Pak přišel internet a Youtube a zjišťuji, že tu písničku, kterou jsem si donedávna myslel, že znám jenom já, rozkliklo dalších 30 tisíc lidí. Takže lidem stouplo sebevědomí v protlačování určitých názorů, které nejsou publikovány v mainstreamových médiích nebo komunikačních kanálech.

• Jaký tedy obecně predikujete vývoj v oblasti komunikace?

V demokratickém prostředí jsou komunikační normy pořád, udržují se a jsou potřebné. Stále jsou pro většinovou společnost výhodné. Musíme si uvědomit, že norma slouží komunikaci. Není tam pro sebe samu, ale je to užitečný prostředek komunikace. Politická korektnost je tedy také jakási norma, která slouží k tomu, abychom nenaštvali lidi, se kterými je také potřeba se domluvit. Takže v tomhle smyslu to určitě fungovat bude. V demokratickém kontextu však musí být vždycky ta norma relativně slabá. V diktatuře může přijít nějaký ten strážce češtiny a vynadat vám, že mluvíte špatně česky. V demokracii ho můžete poslat někam, protože čeština patří Čechům a ne češtinářům. Je to můj mateřský jazyk, tak mi nikdo nemůže říkat, že jím mluvím špatně. Tedy nějaké porušení jazykové normy v demokracii nemá závažné sankce. Může vést třeba k tomu, že vás už někam příště nepozvou, v případě, že jste se tam chovali nevhodně. Takže ta norma politické korektnosti tady bude bezpochyby i nadále existovat.

Co je pravděpodobné, tak té nekorektnosti bude ve společnosti přibývat, ale pokud nedojde k nějakému dramatickému civilizačnímu vývoji, pokud budeme žít přibližně stejným životním stylem, jakým žijeme teď, tak se ten princip komunikace, tak jak jej známe, nezničí.

Tomáš Pika, Jakub Mikel