ROZHOVOR. Je právo veta v EU ochranou menších a slabších zemí, nebo spíše přežitek a brzda akceschopnosti zejména v časech krize? „V dnešní Evropské unii je to jednoznačně brzda. Brání rozvoji, který je v zájmu všech, včetně Česka,“ říká v podcastu Bruselská setba právník Kamil Blažek.

Právo veta, respektive požadavek jednomyslnosti v Radě EU, platí v oblastech spojených se suverenitou členských států: společná zahraniční a bezpečnostní politika, obrana, rozšiřování EU, změny smluv, části daňové politiky, sociálního zabezpečení a některé rozpočtové otázky. V ostatních oblastech se rozhoduje kvalifikovanou většinou (nejméně 55 % států reprezentujících 65 % obyvatel EU). V praxi se ovšem veto používá stále častěji jako nástroj nátlaku. Kritici říkají, že paralyzuje EU v době geopolitických krizí a oslabuje její kredibilitu navenek. Obhájci jej vnímají jako poslední záruku suverenity.

Rozhovor je textovou verzí podcastu HlídacíPes.org Bruselská setba. Připravují jej Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org a Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Lidé mají často pocit, že přesně vědí, co právo veta znamená. Často si ho ale pletou s tím, jak funguje v Radě bezpečnosti OSN, kde když stálý člen řekne „ne“, věc se dál neřeší. Je právo veta v Evropské unii na stejném principu?

Z pohledu právníka je odpověď ano i ne, spíše však ne. Sousloví „právo veta“ se totiž v evropské legislativě vůbec nepoužívá, jde spíše o neformální označení něčeho, co má podobný účinek. V OSN je právo veta formálně zakotveno pro pět stálých členů a jedno „ne“ automaticky znamená pád rozhodnutí. V EU takový formální konstrukt není. Existuje zde však požadavek jednomyslnosti v určitých citlivých oblastech, a pokud má každý stát jeden hlas, výsledek je v praxi totožný – jeden nesouhlas stačí k zablokování rozhodnutí. Právně je to ale jiný mechanismus: nejde o aktivní „veto“, ale o to, že se stát k rozhodnutí nepřipojí a nepodpoří ho.

Obava z veta a snaha vyhnout se prohraným bitvám paradoxně ubližuje evropské ekonomice jako celku, protože se do určitých, třeba potřebných, věcí raději ani nejde.

V samotných zakládacích smlouvách EU tedy slovo veto skutečně nikde nefiguruje?

Přesně tak, v právnickém slova smyslu neexistuje. Důležité je pochopit, že mechanismus rozhodování lze u konkrétních oblastí změnit, například z jednomyslnosti na kvalifikovanou většinu. To u té zmíněné Rady bezpečnosti OSN nejde, tam má stálý člen právo veta vždy. V EU dává tento prvek jednomu státu z 27 možnost zablokovat to, co chtějí všichni ostatní, což jde v principu proti demokratickému pravidlu vlády většiny. Historicky se veto uplatňovalo tam, kde vedle sebe musely koexistovat vyostřené skupiny, které spolu v podstatě být nechtěly, jako katolíci a protestanti v Severním Irsku nebo Vlámové a Valoni v Belgii. V Evropské unii jsou však zájmy všech členů většinou velmi podobné a my potřebujeme, aby unie fungovala, nikoliv aby byla paralyzována.

Stále častěji narážíme právě na tezi, že právo veta brzdí akceschopnost EU, zejména v době krizí. Zároveň je ale vnímáno jako „svatý grál“ suverenity. Pokud by se systém hlasování měl změnit, museli by s tím opět souhlasit všichni, tedy i zde by se aplikovalo právo veta. Je tedy vůbec reálné ho zrušit?

Bylo by to skutečně velmi komplikované. Ke změně systému hlasování by bylo zapotřebí souhlasu všech, což by v případě změny Lisabonské smlouvy vyžadovalo i ratifikaci národními parlamenty, což je extrémně náročný proces závislý na vnitropolitické situaci v jednotlivých zemích. Existuje však i jiná cesta, jak to legálně obejít bez změny smluv, a tou je takzvaný „právní most“.

Neboli mostní klauzule. Co si pod tím máme představit?

V unijní mluvě se tomu říká passerelle clause. Tyto klauzule umožňují Evropské radě přejít z jednomyslnosti na kvalifikovanou většinu v konkrétní oblasti. Sice je k tomu stále potřeba jednomyslnost, ale jen na úrovni vlád v Evropské radě, což je jednodušší proces, než pokud by to muselo jít přes souhlas v národních parlamentech. Parlamenty sice mají šest měsíců na protest, ale pokud to neudělají, změna platí. V praxi se tento nástroj od roku 2009 nikdy nepoužil, přestože ho Komise několikrát navrhovala. Členské státy to vždy ignorovaly.

Kolikrát který stát vetoval rozhodnutí za posledních 15 let?

Podle EU Veto Tracker bylo od roku 2011 do března 2026 zaznamenáno 48 veřejných vet v oblastech zahraniční politiky, rozpočtu a rozšiřování. Nejaktivnější je Maďarsko (21 vet), následuje Polsko (7), Řecko, Nizozemsko a Rakousko (2). Ovšem mnoho vet je „skrytých“, protože sama hrozba vetem vede k ústupkům ještě před hlasováním.

Přestože se o vetu mluví jako o zásadním nástroji, data ukazují, že se vlastně moc nenadužívá. Za posledních 15 let bylo nejaktivnější Maďarsko (21 vet), následované Polskem (7), zatímco Česko ho nepoužilo v posledních patnácti letech ani jednou. Je to i tím, že k zablokování, či zásadní změně nějakého návrhu stačí už pouhá hrozba veta?

To je pravděpodobně ta hlavní příčina. Ve chvíli, kdy víte, že je návrh neprůchodný, řekněme například sjednocení daní, tak ho ani nikdo nenavrhne. Bylo by to energeticky i časově náročné, zejména když dopředu víte, že řada zemí to neschválí, protože si chtějí udržet vlastní daňovou politiku. Tato obava a snaha vyhnout se prohraným bitvám ovšem paradoxně ubližuje evropské ekonomice jako celku, protože se do určitých, třeba potřebných, věcí raději ani nejde.

Dá se říct, že častější využívání veta ze strany Maďarska nebo dříve Polska souvisí spíše s vnitropolitickým bojem?

Rozhodně. Často se využívá princip „my a oni“ – zlá unie versus dobré Maďarsko či Polsko. Blokování rozhodnutí slouží k získávání politických bodů doma. V případě Maďarska je to navíc spojeno s tlakem na uvolnění evropských fondů, které jim Unie blokuje kvůli obavám z korupce. Veto se tak stává nástrojem pro získání něčeho za něco: quid pro quo.

Je právo veta skutečně v zájmu menších zemí, jako je Česká republika, i když ho v posledních dekádách v podstatě nevyužíváme?

Osobně si myslím, že není. Je to otázka politická, ale unie je v podstatě „zemí menšin“ a naše schopnost ovlivňovat věci v rámci fungujícího systému je mnohem větší, než případná škoda z toho, že nás někdo přehlasuje třeba v otázce daně na pivo. Existenciálně důležité je pro nás přežít, a to v ekonomickém i bezpečnostním smyslu. V situaci reálné války nebo hybridních hrozeb není právo veta správným instrumentem, protože se vždy najde někdo, kdo může akci zablokovat. Nebezpečí není v tom, že by nás „velcí“ utiskovali, ale v naší vlastní neakceschopnosti.

Strach, že Německo s Francií budou všem diktovat, je přehnaný; ke kvalifikované většině pořád potřebují získat mnoho dalších států.

Je právě i toto „vydírání“ ze strany některých států příčinou tlaku bohatších zemí na vznik takzvané dvourychlostní Evropy?

Určitě, protože ostatní hledají cesty, jak dosáhnout nutných řešení i bez těch, kteří je blokují. Existuje ale například i mechanismus konstruktivního zdržení se hlasování, kdy stát dá sice najevo, že nesouhlasí, ale rozhodnutí neblokuje a respektuje, že zůstává závazné pro zbytek EU. To udělal před časem třeba maďarský premiér Viktor Orbán, když odešel „na kávu“ během hlasování o přístupových rozhovorech s Ukrajinou. Pokud ale chybí vůle i k tomuto kroku, pak se přirozeně otevírá cesta k oné dvourychlostní Evropě.

Není tedy lepší cestou aktivní vyjednávání výjimek namísto hrozby vetem?

To je optimální cesta, i když pro osamocený stát není jednoduchá. Dlouhodobě se však dá ovlivňovat podoba nařízení i celkové politické směřování unie. Odpověď typu „vystoupíme a budeme si hájit národní zájmy sami“ je naivní – sami bychom se na národním zájmu ani neshodli a rozhodně bychom nebyli schopni ho prosadit. V systému EU tu možnost máme a nutno zdůraznit, že Česko není malý hráč: jsme středně velká země s potenciálem mít mnohem větší vliv.

Existují nějaké pozitivní případy, kdy veto zabránilo skutečně špatnému rozhodnutí, které by poškodilo unii jako celek?

Na to odpovím oklikou: argumenty pro zachování veta se točí hlavně kolem identity EU jako sdružení suverénních států, nikoliv federace. Jednomyslnost má dodávat rozhodnutím větší legitimitu, aby je vlády snáze obhájily doma. Já jsem však přesvědčen, že ve většině oblastí už de facto federací jsme. Možnost většinového hlasování by navíc neznamenala konec kompromisů, naopak by vyjednávání nutila k větší efektivitě, jako se to děje v oblastech, kde už dnes kvalifikovaná většina platí. Strach, že Německo s Francií budou všem diktovat, je přehnaný; ke kvalifikované většině pořád potřebují získat mnoho dalších států.

Pokud bychom to shrnuli: je tedy veto v dnešní době spíše ochranou demokracie, nebo přežitkem a brzdou?

V dnešní Evropské unii je to jednoznačně brzda. Brání rozvoji, který je v zájmu všech, včetně Česka. Svět se vyvíjí blokově a my musíme naši evropskou alianci posilovat, abychom byli schopni reagovat na hybridní hrozby, zajistit si suroviny nebo technologie. Rozšiřování EU o Balkán či Ukrajinu je pro nás také ekonomickou i bezpečnostní nutností, a k tomu potřebujeme akceschopný systém, nikoliv mechanismus, který umožňuje vydírání. Odpověď je tedy jasná: pro lepší fungování Unie by bylo lepší přejít z jednomyslnosti na hlasování kvalifikovanou většinou.