Malíř a konceptuální umělec spojil ve své tvorbě lásku k umění a k přírodě. Koncem osmdesátých let založil skupinu Měkkohlaví a po roce 1989 se stal vedoucím ateliéru konceptuální malby na AVU.

Zlomovým momentem v životě Prof. Miloše Šejna, který mu ukázal cestu k vlastní umělecké tvorbě, se koncem padesátých let stala jedna návštěva kina a sledování filmového týdeníku.

Děda Jan Náhlovský, malíř pokojů. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Jeho tvůrci se totiž v sestřihu bizarních kuriozit snažili poukázat na dekadenci zkaženého Západu. Jedním z jejích důkazů byla i tvorba japonského umělce Kazuo Širaga z uskupení Gutai, který maloval nohama zavěšený na laně.

Pro třináctiletého Miloše se to ale nestalo odstrašujícím příkladem, nýbrž inspirací:

„Byl to pro mě jakýsi až iniciační moment.“

Vystudoval broušení drahých kamenů na uměleckoprůmyslové škole v Turnově, později také dějiny umění na filozofické fakultě. Vedle umění hrála v jeho životě vždy velkou roli láska k přírodě, zajímal se o ornitologii a často podnikal výpravy do hor.

To se odráželo i v jeho tvorbě, zobrazování krajiny bylo jeho hlavním tématem.

U oficiálních výtvarných institucí však narážel na nepochopení, opakovaně mu zamítli členství ve Svazu výtvarných umělců (což znamenalo, že nemohl tvořit na volné noze) a v roce 1977 byla zakázána výstava jeho krajinářských fotografií s odůvodněním, že zachycují zdevastovanou přírodu.

Miloš Šejn při práci, 2012. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Od klasické krajinomalby postupně dospíval k modernějším výrazovým prostředkům. „Zrušil jsem představu, že krajina se zobrazuje tak, že člověk má před sebou v plenéru plátno na stojanu a maluje, co vidí před sebou,“ říká Miloš Šejn.

„Zrušil jsem ten stojan, plátno ztratilo rám, položil jsem ho na zem a obraz se stal mapou mého vztahu k tomu místu.“

Miloš Šejn, 2012. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

V jeho tvorbě hrál stále větší roli vztah těla a místa a od malby se posouval k instalaci a performanci.

Koncem osmdesátých let založil skupinu Měkkohlaví, která měla parodovat uskupení jeho generačních souputníků Tvrdohlaví. Po roce 1989 se stal vedoucím ateliéru konceptuální malby na AVU.

Ve vlastní tvorbě zároveň dospěl k pojmu „transparentního těla“:

„To je tvůrčí akt, který není omezován žádnými specifickými prostředky, prolíná se v něm tvůrce i divák, všechny obory umění splývají v jediný tvůrčí celek.“

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.