Petr Fischer: Kulturní války kmenové a zákopové, k potvrzování vlastní pravdy
Minulý víkend se v Praze konala konference Globsec; jak její akronym naznačuje, věnuje se globální bezpečnosti, čemuž odpovídá i design události. Nikde jinde jsem neviděl takovou koncentraci uniforem celého světa, vůbec by se dalo říct, že konference připomínala více jednání v hlavním velitelském stanu, kde se rozhoduje o strategii na bojištích.
„Jak porazit velké Rusko,“ říkala například jedna z prezentací běžící na plátně hned vedle rautového stolku s kávou. Realita dnešní války…
Většina řečníků přijímala tuto samozřejmost války, v níž se také utvrzovala v diskusích jednotlivých panelů. Fakticky to byla jedna rozprava, jejíž základ nikdo nekomplikoval, jako by ve vzduchu neustále viselo – je přece válka!
Šrapnely létají přes frontu
Válka slov tu rozhodně neprobíhala, spíše se tu tříbila, ostřila, nabíjela slova, abychom takovou válku uměli vést, bude-li a ono bude třeba válčit slovy ve veřejném prostoru za větší obranyschopnost, ekonomickou a všelijakou jinou odolnost.
Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost
Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.
V lecčems to připomínalo tanec kolem posvátného totemu, v němž se všichni ujišťujeme, že jsme jeden kmen, který právě proto dokážeme bránit.
Od počátku války na Ukrajině sleduji podobnou tendenci ve veřejném prostoru. Prostor se rychle militarizuje. Logika nepřítele překreslila všechna další pravidla debat, jsme s někým, nebo proti někomu. Pokud proud myšlenek toto rozdělení nerespektuje, utlučou vás nakonec obě znepřátelené strany.
Kulturní války jsou kmenové a zákopové, slouží k potvrzování vlastní pravdy, kterou se bojíme otřást, natož ji opustit. Jejich podstatnou vlastností ale také je, že jsou to války osobní.
Polemika konečně doslova naplnila známou Foucaultovu metaforu zákopové války, v níž jedna strana metá šrapnely přes frontu na jednu a druhá na druhou stranu, přičemž obě strany zabíjejí, aniž by se kdy potkaly.
Taková polemika neslouží k překonávání základního sporu, kterým je neporozumění, nýbrž toliko k utvrzování ve správnosti té které strany. Dokonce k propagandě této pravdy mezi svými, která by mohla časem nakazit i nepřítele.
Přesně to je také obsahem dnešních „válek slov“, či v užším smyslu „kulturních válek“, které nejsou vůbec vynálezem naší pozdní doby, ale jsou skoro věčné, neboť staré se s novým pere neustále, stačí připomenout 19. století a německé Kulturkämpfe o budoucnosti politického systému bez náboženského vlivu.
Kulturní války jsou kmenové a zákopové, slouží k potvrzování vlastní pravdy, kterou se bojíme otřást, natož ji opustit. Jejich podstatnou vlastností ale také je, že jsou to války osobní.
Nakonec si je bereme osobně a je to náš osobní boj za pravdu, což do velké míry opět znemožňuje překonávat neporozumění, což neznamená neporozumění odstranit, ale alespoň mu chtít porozumět. Tak jako to umožňují například disentní názory při rozhodování ústavního soudu.
Když vůz prochází ústy
Druhá asociace mi vytanula na mysli vlastně skoro současně a souvisí s chápáním jazyka či slov vůbec. S jistou tradicí smyslu, kterou se pokusím stručně představit. Stoik Chryssipos kdysi popisoval vyjadřování řečí jako svého druhu fyzickou, materiální událost: „Když něco říkáš, prochází to ústy,“ tvrdí Chryssipos ve svém známém paradoxu, „říkáš vůz, tedy vůz prochází ústy.“
Slova nás bolí, jsou osobní a na jejich bolestné tělesnosti záleží, dotýkají se nás a jsou silnou zbraní.
Je to skoro surreálná představa, naznačuje však tíhu slov, která se dnes zdají být tak lehká. Virtuální papír komunikace snese všechno, jedinou bariérou, která dokáže komunikaci změnit, je možná překvapivě jako u válečných románů Remarquea tělo, přesněji tělo nepřítele. Fyzická existence – a to je empiricky zjištěno – mění styl komunikace a polemiku v něco zcela jiného.
Když vezmeme Chryssipovu představu vážně, nebude nám také příjemno vypouštět z úst objekty, které nám tak často samovolně vjedou do ruky píšící na mobilní telefon. Slova jsou a nejsou tělesná, těl či těles se ale dotýkají, jinak by z nich nemohla sejmout něco, čemu pak říkáme smysl.
Jak říká filozof Gilles Deleuze, dotýkají se povrchu těl či věcí, která jsou, jak opět všichni víme ze zkušenosti, nejcitlivější. Nejcitlivější je kůže, připomíná Deleuze Paula Valéryho.
Možná že někde tady můžeme začít chápat, proč nás slova tak bolí, tedy proč jsou osobní (!) a proč na jejich bolestné tělesnosti tak záleží, proč se nás tak dotýkají, proč jsou tak silnou zbraní, o niž máme zejména ve válečných dobách takový zájem.
Ve válkách slov tedy, prosím, opatrně, i když si myslíme, ba víme, že máme pravdu. A vůbec pozor na ta povrchní slova, která tak hluboce zraňují, bolí i zabíjejí.
Příspěvek zazněl na 5. názorovém fóru Památníku ticha, které proběhlo 5. 9. 2024 v rezidenci pražského primátora. Záznam k dispozici na i-vysílání.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 KčPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
Čtěte též
Investor Brůna: Netřeba cizího kapitálu. Češi dokážou velké věci
Romská ghetta, otroci, místní mafie a rasismus jako legitimní názor
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
7 komentářů
V tom je to právě jednoduché , že Západ tu skutečnou válku s Ruskem nevede.
Takže může – jak uvedeno, o ní teoretizovat, diskutovat vést onu kulturní válku slov mezi sebou bez ohledu na realit u té války..
Na západní frontě klid – jak to napsal Remarque podle zpráv v tehdejších novinách.
Opravdu si nejsem jist, že základní spor na Ukrajině je „neporozuměni“, naopak o tom dost zásadně pochybuji.
Tudiž padá autorům oslí můstek bez válkou skutečnou a tou debatní, kulturní. Chápu potřebu otevřené debaty a ochrany minoritní názorů, ale obávám se, že o to v současných válkách nejde a hlavně touto ochranou lze válkám předejít.
Jenomže, zrovna ten spor na Ukrajině od
byl začátku právě kulturní. Právě v těch východních separatistických oblastech. Které cosi požadovaly, Připojení k Rusku? To právě ne. Požadovaly vetší míru samostatnosti, řízení svých záležitostí rozdílně
než z centra Ukrajiny.
Takových lokalit, které něco takového požadují, je i jinde hodně – vezměme si třeba Severní Irsko. Nebo naše Slovensko, které se taky díky podobným sporům odtrhlo.
Jenomže, to už není „jen debata pro debatu, to už jsou politická jednání , která by měla dospět k nějakému společnému řešení, ideálně win to win.
Což už se právě často nedaří. I na té Ukrajině. Jak známo, tak už tam v tom roce 2014 docházelo k tvrdým silovým střetům, které měly zastavit Minské dohody, ovšem nezastavily. Vlastně se v těch východních oblastech vedla občanská válka proti centru.
Po které pak následovala ruská invaze. Ale s ní už se samozřejmě diskutovat nedá. V čem je problém, i pokud tahle válka skončí, pro Ukrajin úspěšně, jak musíme doufat, tak tenhle problém nezmizí, a vláda bude muset s těmi východními separatistickými oblastmi jednat a hledat v dohodách nějaké společné řešení..
Pokud budeme chtít trvalejší mír, budou muset tyto většinově proruské oblasti připadnout Rusku. A pokud v nich bude příliš mnoho proukrajinských separatistů, bude mít Černého Petra v ruce Rusko. Nícméně na Krymu se za ty roky, co ho má Rusko žádné protesty za připojení zpět k Ukrajině nekonaly (a tamní lidé by byli opravdu hloupí, kdyby šli dobrovolně do horšího).
Masaryk říká : “ I slovo je čin,co by pak byla celá literatura ?“
Takže když nás někdo uráží a pomlouvá,skutečně nám ubližuje.Máme právo se bránit ? Logicky máme,ale podle naší justice nikoli.Někdo vás urazí,dáte mu facku a pro soud jste agresor vy.Toto ale nechme stranou.
Pokud Rusko začalo válku kvůli pro nic za nic,ptejme se ,jaké poselství nabízí ? Hitler měl nacionální socialismus,Stalin měl komunismus,Západ měl demokracii a Putin má co ?? inu Putin nemá nic,je to politika na úrovni 18.století.Prostě vůl.Jenže atomový.
Takže pro Západ je to vlastně jako být s bláznem v jedné místnosti a snažit se ho neprovokovat.
Co v té věci bude dál to nevíme a může být leccos.Ale pořád je to lepší než Čína,s tou to bude horší,mnohem horší.
O čem a jak chcete vyjednávat či diskutovat s diktátorem a teroristy? Zde konkrétně s Ruskem?
Minimálně o jejich motivech, aby bylo jasné, zda neexistuje nějaký pro nás přijatelný kompromis, nebo zda je spor s nimi skutečně na život a na smrt.