IN MEDIAS RES. Investigativně-analytický web HlídacíPes.org jsme spustili přesně před pěti lety – 10. prosince 2014, symbolicky na Den lidských práv. Za tu dobu jsme publikovali přes 5200 materiálů, vesměs originálních zjištění či analýz, a vydali čtyři tištěné publikace plus jednu knihu. Podle Google Analytics náš web registruje 20 milionů návštěv, 8,7 milionu uživatelů a téměř 28 milionů zobrazení našich stránek. 

V následujícím textu, který vyšel v naší nové knize Šok! Hrůza! Média!, připomínáme dobu, kdy HlídacíPes.org a další nezávislé novinářské projekty vznikly – jako reakce na vpád Andreje Babiše a dalších oligarchů do tuzemských médií. V následujících dnech budeme publikovat další pokračování. Knihu Šok! hrůza! Média! si můžete pořídit – a zároveň nás tak podpořit do další pětiletky – i v rámci naší probíhající crowdfundingové kampaně. Na nezávislou Žurnalistiku ve veřejném zájmu se nám dosud podařilo sehnat přes 21 milionů korun – z darů, grantů, prodeje reklamy i právě crowdfundingových kampaní.

Žurnalistika z garáže

Vzpomínáte na přelom zimy a jara 2014? Andrej Babiš je pevně usalašen na ministerstvu financí i ve vydavatelství Mafra, které si koupil, protože se rozhodl ovládnout tuzemskou politickou scénu. A naplno hraje hru, že jeho politické angažmá nemá nic společného s nákupem vlivného mediálního domu, který má v portfoliu Mladou frontu Dnes, iDnes či Lidové noviny, ke kterým záhy přikoupil nejposlouchanější rádio v zemi – Impuls.

Alibi mu dělá Sabina Slonková v židli šéfredaktorky Mladé fronty Dnes, důvěryhodnost má dodat osobnostmi nabitá redakční rada největšího seriózního deníku v zemi (Kejval, Krobot, Kosatík, Kryštof, Pomahač, Valová, Jirků). Mnohým ještě chvíli potrvá, než pochopí, kdo a oč hraje a jakou roli přisoudil jim. Nejsou v tom však zdaleka sami.

Mnoha úctyhodným ženám i mužům kobří pohled Andreje Babiše zatemnil úsudek a jako v hypnóze opakují mantru: „Andrej to myslí dobře. Je třeba dát mu šanci.“ Mnozí se hlásí do služby i jako „tváře z billboardů“ (novinář Martin Komárek, profesorka práv Helena Válková, exherec a diplomat Martin Stropnický), případně nastupují do jím ovládaných ministerstev v Sobotkově vládě (aktivista Lukáš Wagenknecht, disidentka a politička Hana Marvanová). Když poslouží a přestanou na slovo poslouchat, jsou hozeni přes palubu. Pak přichází ČAS SLUHŮ.

Ale to předbíháme. Teď se píše polovina března 2014 a Dalibor Balšínek, bývalý šéfredaktor v tuto chvíli již Babišových Lidových novin, spouští s bývalými kolegy z Lidových novin projekt Echo24.cz. Od samotného počátku totiž jasně vidí, proč Andrej Babiš koupil „jejich vydavatelství“ a co se bude po zaměstnancích mediální divize Agrofertu požadovat.

Stejně jako parta odhodlaných kolem Roberta Čásenského, kteří již pracují na projektu měsíčníku Reportér, jehož první číslo vyjde v září 2014. Stejně jako na konci roku 2013 z Economie vyhozený šéfredaktor týdeníku Ekonom Ondřej Neumann, který od ledna chodí po Praze a přesvědčuje potenciální donátory o projektu neziskové Žurnalistiky ve veřejném zájmu, který najde své zhmotnění ve webu HlídacíPes.org. Ten odstartuje symbolicky na Den lidských práv 10. prosince 2014. Později se přidává i Pavel Šafr s projektem Forum24.cz.

Všichni přesně vědí, že politická i byznysová moc musí být pod mediální kontrolou. A jak svobodně asi mohou kontrolovat zaměstnanci svého chlebodárce? To nakonec pochopí i iluzí zbavená Sabina Slonková, která založí web Neovlivni.cz.

„Jako reakce na vpád firem obchodujících s čímkoliv, co přináší ekonomický, případně politický zisk, vzniká (…) sektor „neovlivných“, kteří většinou na síti a částečně i v tištěné podobě hledají cestu, jak uniknout naznačenému oligarchizačně-normalizačnímu tlaku, respektive ztrátě profesní autonomie a rozpadu profesní identity. Periodika jako Echo24, Neovlivní, Reportér, ale i televize DVTV představují pro domácí novináře jednu z mála strategií, jak zůstat ve veřejné mediální sféře a udržet si elementární profesní autonomii,“ konstatují o tři roky později ve své studii Čeští novináři v komparativní perspektivě (2017, Academia) Jaromír Volek a Martina Urbániková.

Pavel Šafr si na rozdíl od akademiků v rozhovorové knize „Obrana před Babišem“ nebere servítky a o důvodech vzniku nezávislých novinářských projektů, jako reakci na oligarchizaci médií, hovoří přímočařeji: „Nic tak absurdního nemůže profesionální novinář akceptovat. Proto se musela celá řada novinářů sebrat a odejít do internetového undergroundu. Na bázi garážových projektů jsme začali opět dělat svobodná média. O tom obřím konfliktu zájmů nepíší média, která dominují trhu, nýbrž malá začínající média bez potřebných prostředků a infrastruktury. A neskutečné množství lidí, kteří by o tom měli mluvit a psát, raději mlčí a tváří se, že se vůbec nic neděje.“

Novinář a jeho chlebodárce

Již jsme popsali, na příkladu týdeníku Respekt, jaké dilema musí řešit novináři v situaci, když jejich vydavatelský dům vlastní člověk, který má i jiný než mediální byznys. Nepsat o něm? Psát? A pokud ano, tak jak?

„Zdeněk Bakala nechával redakcím v Economii relativní volnost. To se ovšem změnilo se vzrůstajícími problémy v jeho podnikání. Pro ČSSD a Miloše Zemana se postupem doby stal něčím jako nepřítelem státu. S tím, jak šlo ke dnu bývalé OKD, zvyšoval se i tlak Bakalova okolí. Například když jsme v Ekonomu v srpnu 2013 připravili obsáhnou analýzu ČEZu, jeho managementu bývalého i současného reprezentovaného Martinem Romanem a Danielem Benešem, vazeb na politiky, lobbisty a další vlivné byznysmeny, strhla se bouře. Volal mi Bakalův píarista s tím, jestli vím, co jsme způsobili. Prý jednal Bakala s šéfem ČEZ Danielem Benešem o tom, jak dostat OKD z problémů. A to teď padá ze stolu. Odpověděl jsem mu, že mě nikdo z obou pánů o těchto jednáních neinformoval a upřímně, že i kdyby ano, tak by to na naší analýze a jejím publikování nic nezměnilo. Měl jsem jít i na kobereček ke Kamilu Čermákovi, exzaměstnanci ČEZu, který se Zdeňku Bakalovi staral o celý byznys a byl klíčovým mužem v představenstvu Economie. Symptomatické bylo, že mi nikdo za celou tu dobu nevytknul žádnou podstatnější chybu v naší analýze. Zachránilo mě, že se se mnou sešel dříve než Čermák André Warnecke, najmutý německý šéf vydavatelství. Ten si mě vyslechl a zeptal se, zda bych materiál publikoval – i přesto, co následovalo – znovu. Řekl jsem, že ano. On odpověděl, že mám jeho podporu. Kamil Čermák pak na domluvenou schůzku ‚zapomněl‘ a nikdy se neuskutečnila. Sešel se se mnou v prosinci 2013, abychom domluvili podrobnosti mého nedobrovolného konce v čele týdeníku Ekonom,“ popisuje svoji zkušenost z vydavatelství Zdeňka Bakaly zakladatel serveru HlídacíPes.org Ondřej Neumann.

Výše zmíněná vzpomínka ukazuje na příklady, kdy médium napíše o problému, který se týká majitele, aniž by to vůbec novináři tušili. Jak se ale postavit k článku v okamžiku, když o tom vím? Taberyovskou cestu – nepsat o majiteli a ani o jeho byznysu – zvolil časopis Týden v letech, kdy byl jeho šéfredaktorem Dalibor Balšínek a jeho zástupcem plus šéfem domácí rubriky zmiňovaný Ondřej Neumann. Do Týdne oba nastoupili poté, co ho koupil Sebestian Pawlowski, švýcarský podnikatel s úzkými vazbami na pražský magistrát vedený v té době Pavlem Bémem (a Romanem Janouškem).

„Dohoda byla jasná. Nebude se psát nic o Praze. Ani v dobrém, ani ve špatném. Témat zbývalo i tak dost. Vzpomínám si na dnes už úsměvné boje o to, zda vyjde či nevyjde v Týdnu foto tehdejšího radního Michaela Hvížďaly s některou z hollywoodských hvězd, které v té době jezdily točit do Prahy. Hvížďala na tom ujížděl a otištěním by si Pawlowski šplhnul. O Praze nic, taková je dohoda, odpovídal jsem na Daliborův argument, že vlastně ‚o tolik nejde‘,“ vzpomíná Neumann.

V případě Zdeňka Bakaly, ve své době jednoho z pěti nejbohatších tuzemských miliardářů, to už bylo o poznání těžší. I proto musel Erik Tabery v Respektu uznat neudržitelnost původního redakčního rozhodnutí nepsat nic o Bakalově osobě a byznysu.

A jak nepsat o Andreji Babišovi? Byznysmenovi, vydavateli a politikovi v jedné osobě? A Danielu Křetínském (vlastní například Blesk, Reflex…), který podniká ve státem silně hlídaném energetickém byznysu, nebo skupině Penta (Deníky, Květy) s Fortunou a výrazným angažmá ve zdravotnictví a farmacii? A Ivo Valentovi (Parlamentní listy) též podnikajícím v hazardním průmyslu?

(…)

Anti-Babiš projekty? Zdaleka ne

Výše citovaný investigativně-analytický materiál je jedním z mnoha stovek závažných zjištění, která by bez existence malých nezávislých projektů – tzv. prcků – pravděpodobně nikdy nespatřila světlo světa. Jako přímý důsledek oligarchizace tuzemských vydavatelských domů.

Nezávislé mediální projekty sehrály klíčovou roli v popisu střetu zájmů Andreje Babiše, opakovaně ho usvědčily ze lži při vysvětlování kauzy Čapí hnízdo, sečetly jako první státní zakázky i evropské dotace pro jeho Agrofert.

Nepsaly však zdaleka jen o Andreji Babišovi – i když je kritici často nálepkují jako „antibabiš projekty“.

Například HlídacíPes.org jako první začal systematicky mapovat ruský vliv v Česku, napojení lidí z okolí Miloše Zemana na ruské peníze, ve spolupráci s expertním projektem Sinopsis rozklíčoval vliv skupiny PPF a dalších finančních skupin na pročínskou politiku Miloše Zemana, více než rok před protesty proti jmenování Marie Benešové ministryní spravedlnosti zmapoval českou justici a ukázal, že čelí tvrdým atakům na svoji nezávislost. V neposlední řadě HlídacíPes.org vytrvale mapoval a odhaloval případy zneužívání mediální moci vlastníky vydavatelských domů.

Server a posléze i tištěný týdeník Echo24 se zase dlouhodobě věnuje například Evropské unii, roli a místu Česka v ní, obsáhle referuje i o brexitu, americké politice a Donaldu Trumpovi. Své místo v něm má i kultura.

Server Neovlivni.cz Sabiny Slonkové mapoval byznys spojený se zaváděním tzv. smart cities či lži českých politiků bez rozdílu stranické příslušnosti. A měsíčník Reportér je vlastně „obyčejným“ měsíčníkem zaměřeným na kvalitní čtení. Měsíčníkem, ve kterém ovšem publikuje také investigativec Jaroslav Kmenta, mimo jiné autor knihy o Andreji Babišovi.

Výjimku představuje Forum24.cz Pavla Šafra. Ten se od samotného počátku netajil tím, že jeho projekt není čistě novinářský, ale i „aktivistický“. Ve smyslu obrany před politickými predátory, kteří podle Šafra usilují o destrukci demokratického systému. Svůj přístup zformuloval v knize – rozhovoru Obrana před Babišem:

„Komentátorovi, jemuž je jedno, který politik inklinuje k autoritářství a který reprezentuje demokratický vývoj, se celá politická scéna jeví jako akvárium a on sám sebe chápe jako akvaristu, který jen nezúčastněně pozoruje přírodní proces. Když do akvária vtrhne masožravý predátor a začne požírat býložravé ryby, nezúčastněného komentátora to nijak nerozhodí a řekne si, že je to prostě příroda. (…) Osobně nejsem komentátorem akvaristou. Jsem totiž taky ryba v akváriu a popisuji predátora, který akvárium ovládl. Jistěže jsem pozorovatelem, ale v otázce kontroly moci a udržení podmínek svobody jsem jako novinář i přímým účastníkem děje.“

Pokračování již v úterý 10. prosince…

Dočtete se například o reklamě od ministra financí zdarma, novinářích – idealistech a novinářích – pragmaticích nebo o tom, jak nezávislé projekty hospodaří.