Několikahodinová návštěva amerického prezidenta Joe Bidena patovou politickou situaci na severu Irského ostrova nevyřešila. V Británii si popravdě leckdo oddechl, že ji ani nezhoršila. Čtvrt století po Velkopáteční dohodě, která ukončila třicet let sektářského násilí, se sice v ulicích nestřílí a nebouchají bomby, ale samosprávné vládnutí a usmiřování se ocitlo v limbu a křehký mír dokonce v ohrožení.

Pětadvacet let po uzavření Velkopáteční dohody nahradili jako hlavní reprezentanti stoupenců spojení s Británií bývalé umírněné a smířlivé ulsterské unionisty konzervativnější a skeptičtější unionisté demokratičtí.

K usmíření s Dublinem i Iry na severu ostrova se stavěli vždy s podezřením a dohodu z dubna 1998 odmítli. Brexit vzali původně jako šanci k rehabilitaci těsných vztahů s Londýnem. Dohodu mezi Londýnem a Bruselem, která ponechala Severní Irsko ve společném evropském trhu a celní unii, však vzali jako urážku na unionistické cti a také jako počátek cesty do pekel budoucího sjednoceného Irska.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost

(titulek je redakční)

Kdo chce pochopit Severní Irsko, musí nahlédnout pod povrch zkratkovitých novinových titulků či televizních šotů z prezidentských návštěv. Připravit se na historický exkurz, ve kterém se mísí jinde v Evropě pohřbená náboženská schizmata, stopy postkolonialismu v myšlenkových vzorcích potomků britských protestantů.

Ale také na nečekanou otevřenost a toleranci vůči okolnímu světu, který není přímo spjat se sektářským konfliktem.

Tanečnice z Londonderry

Kdykoliv slyším o Severním Irsku, vzpomenu si na Michelle z Londonderry, asi osmdesát kilometrů severozápadně od Belfastu. Ráno servírovala snídani a dopoledne uklízela v penzionu, kde jsme s kameramanem Jindrou Zelenkou našli na poslední chvíli střechu nad hlavou.

Když končila ve tři odpoledne škola, odložila smeták a kýbl a proměnila se v učitelku hudby. S notovými sešity v podpaží obcházela pak katolické i protestantské domácnosti po městě a učila děti hře na piano. Mozarta pro začátečníky, Chopina pro pokročilé.

Po penzionu se pohybovala lehce jako tanečnice, jako by se každým krokem měla v pianissimu dotknout kláves. V angličtině měla – stejně jako většina Francouzek – nepřeslechnutelně půvabný přízvuk.

Do Londonderry přijela původně jako au pair, zůstala, protože si ve městě našla spoustu přátel a chtěla se zlepšit v angličtině. Byla sdílná. Na rozdíl od paní bytné, která z výtržností v ulicích vinila právě přítomné zahraniční televizní štáby. „Dělají to jen a jen kvůli vám,” pravila nakvašeně naším směrem.

Michelle byla poslední osůbkou, kterou bych v sektářsky rozděleném městě – s graficky vyvedeným závažím krvavé neděle z 30. ledna 1972 na každém nároží – čekal.

Neplatily pro ni nepsané, ale zřetelné hranice dělící chudší katolíky na sídlištích se sociálními byty od rezidenčních čtvrtí movitějších protestantů. Přeskakovala je s lehkostí, ladně a bez zábran. Plynule jako by na klávesnici přecházela bez jediného zaškobrtnutí z mollové stupnice do durové a zase zpátky.

Psal se rok 1997 a natáčeli jsme s Jindrou (jeho reportážní záběry dávali editoři ve střižnách za vzor místním kameramanům) jedny z posledních nepokojů.

Když se setmělo, vyrostly v ulicích improvizované barikády, vzplály hromady pneumatik, na kterých se pálily vlajky. Na asistující policejní vozy přilétla občas jen tak ze sportu zápalná láhev.

Pravidelně se opakující rituál. Přes tragickou historii a bezmála 3500 obětí na životech jsem měl dojem, že místní ho berou jako povyražení páteční noci. Folklorní oslavu kmenové příslušnosti a sounáležitosti. Experiment pro antropology.

Na povrchu se Severní Irsko měnilo v té době před očima. Po sérii příměří z poloviny 90. let minulého století sektářské násilí sláblo. Spíše než bojovou zónu začal připomínat sever Irského ostrova jakýsi historický skanzen.

Do každodenního života v ulicích se projektovalo vizuálně středověké náboženské rozdělení Evropy. Pojilo se tu s pozůstatky z britské koloniální pozůstalosti v unikátní a zakonzervovanou směs náboženských, kulturních a etnických odlišností, které jinde v Evropě zaoraly a převálcovaly jiné války a konflikty.

Když psal Havel v Belfastu historii

Vzpomínal jsem na francouzskou učitelku hudby z Londonderry, když jsem také v říjnu 1998 doprovázel s dvacítkou českých novinářů prezidenta Václava Havla při jeho návštěvě Belfastu. Kromě prezidentů Spojených států byl snad historicky jedinou hlavou státu, která se tam – snad i kvůli bezpečnosti – vydala.

Návštěva měla patrně kromě jiného „orazítkovat” sotva půl roku starý mír. Konec konců kořeny sektářského konfliktu tkvěly zčásti v nerovnováze či rovnou porušování lidských práv Irů žijících na severu ostrova.

Od politické a společenské diskriminace, přes právo na vzdělání či proporční zastoupení v severoirské exekutivě a tamějším policejním sboru.

Když po necelých 24 hodinách Havel z Belfastu odlétal, zvažovala prezidentská kancelář pozvání pro 150 severoirských dětí do České republiky, aby tam strávily společné prázdniny.

Žáci z jinak segregovaných protestantských a katolických škol (často podél segregovaných městských čtvrtí, venkovských oblastí či regionů) se měli poznávat při návštěvách Českého Krumlova, Telče, Litomyšle, Poličky, Hradce Králové a Kutné Hory.

Byl to odvážný nápad. Děti ze sociálně slabších rodin měly jen pramálo příležitostí opustit hranice svého historickým osudem přiděleného náboženského ghetta nebo dokonce samotného Irského ostrova.

Plán to byl nejen dobrý a originální, ale nejspíš příliš ambiciózní. A tak z něj nakonec sešlo.

Oáza tolerance (pro české Romy)

O dvacet let později ho částečně kompenzovala Česká filharmonie a dětský romský pěvecký sbor Čhavorenge. Účastnily se v Belfastu konference britských orchestrů.

Vedle společných vystoupení uspořádaly workshopy pro děti z katolické Malvern School, protestantské Wheatfield Primary School a katolické Good Shephard School. K nadšení tamějších učitelských sborů a za otevřené chvály ředitelů škol.

Sbormistryně Ida Kelarová po návratu do Prahy prohlásila, že prý by se děti do Belfastu nejraději vrátily.

„Uvědomily si, že se u nás vracejí do prostředí, kde tak vítané nejsou. Když se pohybujeme se 40 romskými dětmi u nás doma, často sklízíme různé podezíravé pohledy. Lidé jsou ostražití, bojí se a nedůvěřují.” Na rozdíl od Severního Irska.

Autor textu, Ivan Kytka, je novinář, žije ve Velké Británii, mimo jiné byl dlouholetým redaktorem české redakce BBC World Service