IN MEDIAS RES. Krize. Co hůř. Pandemie! Konkrétně koronavirová pandemie. Jak se mají v této situaci zachovat média? Mají se semknout kolem vlády, krizového štábu, stát se jejich hlásnou troubou? Nebo s odstupem referovat, analyzovat a je-li potřeba, tak i kritizovat? Pro tituly z mediální odnože Agrofertu premiéra Andreje Babiše jasná volba. V těžkých časech bohužel cestu „hlásné trouby“ volila v určitých okamžicích i další média, včetně České televize. 

Komentátoři Mladé fronty Dnes či Lidových novin po plném propuknutí pandemie v české kotlině opakovaně na stránkách deníků i na svých profilech na sociálních sítích vyzývali, že teď není čas na kritiku, na zpochybňování vládních kroků a opatření. Tvrdili, že jediný možný novinářský (i občanský) postoj je táhnout za jeden provaz (rozumí se ten vládní), že na to „dát si do držky“ bude dost času po odeznění koronavirové krize.

Vyznání majiteli

Nebylo to nijak překvapivé – pochopení pro politiku Andreje Babiše projevují dlouhodobě. Jakkoliv se to zatím snažili maskovat jistou „objektivitou“ a občas si v minulosti – v přiměřených mezích – i zakritizovali. O to více překvapilo doslova vyznání z klávesnice šéfredaktora Lidových novin Istvána Léko. Ten v LN 24. dubna publikoval text „Hvězdou na mapě Evropy“.

A v něm i zmiňované vyznání obdivu k Babišovi a spol: „(…) vládní koalice, která zemi řídí už sedmým rokem, již mnohokrát prokázala, že ví, jak řídit zemi, jak snižovat zadlužení, rozumí ekonomice i penězům, takže se dá předpokládat, že zvládne i očekávanou hospodářskou krizi, i když udělala – a ještě jistě udělá – pár chyb či zmatečných kroků.“

Komentátorský počin šéfredaktora Lidových novin vyniká zvláště v souvislosti se slovy, jež Andreje Babiš použil v Otevřené lince Press klubu na Frekvenci 1 v tentýž den, tedy v pátek 24. dubna. „Na začátku karantény jsme měli všichni strach, že tady budou tisíce mrtvých. Zvládli jsme to skvěle. Dokázali jsme nemožné a na mapě Evropy jsme hvězdou. Všude na světě nás chválí, jenom u nás doma ne. Ale na to jsme si už zvykli.“

Dojemné souznění ve slovech majitele a jeho šéfredaktora. Skoro se až chce říci, že oba vystupují podle totožných notiček. Ale byla by to jen zlá slovíčka. Však všichni víme, že mezi Andrejem Babišem, jeho majetkem v Agrofertu, ve fondu Hartenberg či jeho médii je vysoká, převysoká a nepřekročitelná čínská zeď…

Ale co další média? Jak ta obstála v době pandemie? Na definitivní verdikt je ještě brzy. Podnětnou analýzu však již pro Nadační fond nezávislé žurnalistiky na přelomu března a dubna vypracoval Jan Motal, odborník na etiku médií z Masarykovy univerzity. Dovolím si z ní obsáhleji citovat základní teze.

„Z nadhledu, který je nám v tuto chvíli dostupný, lze identifikovat tři fáze toho, jak se v českém tisku, on-linech, rozhlase a televizi referovalo o nastupující pandemii. Tu první označme obrazně jako dobu očekávání, druhou jako čas chaosu a třetí, navrhuji předběžně nazvat dobu zklidnění.

1. Tajemný zabiják

• Před nástupem epidemie v ČR a především před zavedením mimořádných opatření média informovala, že se v autoritářské Číně rozpoutala katastrofa, která začíná vystrkovat růžky do různých koutů světa: původcem je nový koronavirus, „zabiják“. Jeho původ je poněkud tajemný – objevil se na trhu se zvířaty a evokuje tak bezmála barbarské obrazy, ale možná je rovněž dílem „farmaceutické mafie“ nebo jde dokonce o biologickou zbraň.
• Ač se tedy v době očekávání média chovala spíše rozumně, zasela do budoucna nebezpečný obraz „tajemného zabijáka“. COVID-19 je samozřejmě nebezpečná nemoc, závažnější a infekčnější, než nám známá chřipka, a představuje významný zdravotní problém globálních rozměrů.
• Pokud ale tuto nákazu démonizujeme, vytváříme pocit, že jedinec proti němu nic nezmůže a vytváříme neadekvátní obraz ohrožení. Lidé jsou tak odkázáni do pasivních rolí a nezbývá jim nic jiného, než se snažit „přežít“ – odtud pramení i ono skupování zásob a dostředivá orientace na zabezpečení sebe sama a své rodiny. Mizí tak vědomí, že společnost je komunita a demokracie znamená aktivní účast na řešení problémů – akty solidarity, spolupráce, participace na moci.
• Média už v době očekávání připravovala půdu na faktické výhradní odevzdání aktivity do rukou vlády a lidem nedávala pocit kontroly nad vlastními životy ani to, že by se jich mohla pandemie týkat jako těch, kteří mají nějaký hlas či slovo.

2. Ve službách státu

• Tento problém se přelil do z hlediska novinářské etiky nejproblematičtějšího období, krátké, ale zato intenzivní „éry chaosu“, již můžeme pracovně vymezit prvními případy nákazy v ČR a zaváděním mimořádných opatření a nouzového stavu. Až na výjimky (mezi nimiž lze výběrově jmenovat především Hospodářské noviny, Český rozhlas a minoritní média) se český mediální mainstream stal pouhou ozvučnou deskou vládních prohlášení a informačním servisem, zaměřeným primárně na sdělování aktuálních dat o testovaných, nakažených a mrtvých (v zahraničí) bez kontextu (např. i Česká televize zvláště v prvních dnech zavádění mimořádných opatření ve svém zpravodajství hrála roli pouhé reprodukce tvrzení vlády a především hlavní relace Události zcela ztratila svoji schopnost nahlížet na krizi v souvislostech).
• Informace proudily zvláště skrze on-line média, ale např. i televize (diváci ČT 24 mohli sice získat dojem, že jsou „při tom“, ale byli spíše přítomni čekání na další vyjádření vlády a vládní upřesnění předchozích tvrzení, než aby byli zapojeni do souvislostí událostí) neucelené, bez kontextu a srovnání (např. o zahraničí se mluvilo spíše vedle informací o Česku, než v souvislostech s ním), útržkovité a často předčasné (jako když na Novinky.cz, TN.cz či Aktuálně.cz unikaly částečné informace, nebo dokonce návrhy dokumentů z jednání vlády – na nichž nebyl žádný veřejný zájem, protože neodhalovaly žádné pochybení ani zatajování odpovědných orgánu a nebyl důvod, proč na ně nepočkat, až budou oficiální).
• Ruku v ruce s tím šly některé mediální obsahy, které přímo paniku vyvolávaly (např. server iDnes přinášel poslední únorový týden sadu alarmujících článků – „Co dělat v případě epidemie koronaviru? Pomohou zásoby vody i hotovosti“, „Koronavirus by postihl až tři miliony lidí v Česku, ukazuje pandemický plán“ – tato zpráva byla velmi zavádějící – a další). Až na výjimky tak média nedokázala nejen plnit svoji roli hlídacího psa a být kvalifikovaným oponentem vládě, ale ani uceleně, v souvislostech a kriticky informovat či přinášet alternativní pohled. Na konci února o tom psal šéfredaktor HlídacíPes.org Robert Břešťan v této glose: Kauza koronavirus a selhání českých novinářů. Za prázdné regály mohou média.
• Zcela volný prostor tak byl dán politikům, aby opakovali floskuli o „válce“ s koronavirem, vyvolávající pocit napadení, proti němuž Čechy vláda ubrání, namísto toho, aby se prostřednictvím médií otevřela témata připravenosti, dopadů (ekonomické následky apod.) a legitimnosti (rozhodování bez Ústředního krizového štábu).
• Andreji Babišovi byl alespoň v prvních dnech dán prostor nastolit vlastní rámování událostí a upevnit svoji pozici navzdory chaotické povaze vládních vyjádření a kroků. Je nutné připomenout, že virus není démonická mocnost a v 21. století má globální civilizace vědecké i technologické prostředky k jeho zvládnutí.
• Symbolem chaosu může být uvádění dat o testovaných, nakažených a mrtvých ze světa a později z domova, které ve většině médií alespoň z počátku mělo charakter sportovních výsledků, s nadsázkou řečeno. Zcela pominut byl fakt, že v různých zemích mohou čísla znamenat něco jiného (různé metody testování, různé režimy a mechanismy sběru dat, nemluvě o možných manipulacích apod.) a že absolutní četnosti vypovídají jen málo.
• V tomto krizovém období tedy nebylo možné vůbec porozumět tomu, jaká opatření byla kdy v minulosti zaváděna, v jakých souvislostech, jaká jsou jejich rizika a proč bychom na ně měli jako společnost přistoupit. Média, stejně jako jejich příjemci, byla odsouzena do role pouhých diváků, kterým nezbývá, než si mýt ruce a nakoupit zásoby konzerv – v rozhodovacích procesech již pro ně nebylo místo. Nebyl, kdo by je zastupoval. Všichni jako by strnuli v šoku – ač jej bylo možné předjímat. (Jiný slovy – agendu nastolovala výhradně vláda)

3. Návrat hlídacích psů

• V tomto období se obnovuje watchdog funkce a posiluje publicistika, i když pochybení ve zpravodajství (především ve vyváženosti – je skoro výjimkou, když čtenář nalezne kritické hlasy jako součást zprávy) občas přetrvávají (stejně jako „hon na čísla“).
• Kritika vlády se do veřejného prostoru vrátila i díky tomu, že ČT chytila i přičiněním investigativců „druhý dech“ (standard Událostí se pak obnovil až na konci března), díky novinářům Českého rozhlasu, úsilí menších médií (zmiňme jen velmi výběrově Deník N), ale třeba i Hospodářským novinám (ty prokázaly imunitu proti hysterii již v minulosti) anebo mainstreamovým on-linům, mezi nimiž jmenujme Aktuálně.cz, jež po výše zmíněném „výpadku“ opět produkuje velmi kvalitní analytickou a kritickou publicistiku, stejně jako investigativu.
• (…) lze číst analytické články, ukazující a srovnávající situaci u nás a v zahraničí, i alternativní postoje nejen ke krokům vlády, ale i k pandemii vůbec, stejně jako analýzy odhalující „čínskou stopu“. Mnohá média poskytují dobrý informační servis.

Další bod z analýzy Jana Motala a především to, co dělat, je pro zájemce celá k přečtení na stránkách Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky ZDE.

Za sebe si jen dovolím napsat, že média tu nejsou od toho, aby oslavovala genialitu předsedy vlády. Na to si musí stačit on sám se svým početným PR týmem a novináři ze svých médií. Ať si blouzní o hvězdě na mapě Evropy. Sklidí posměch všech kriticky smýšlejících občanů. A na Kavčích horách ať polknou prvotní hněv a zkusí o tom, co napsal Jan Motal, s odstupem přemýšlet. Je určitě nad čím.