KOMENTÁŘ. Profesní etika lékaře vždy byla a i dnes je odlišná od etiky vojáka, trhovce, řezníka nebo politika. Každá profese si ji vydobyla jako známku „best practise“, tedy nejlepšího profesního standardu. A každá původně obsahovala hrdost, mravní pravidla a velmi často i uniformu.

Podřizování se etickým pravidlům té které profese bylo po staletí chápáno jako zdroj elitnosti jejích příslušníků a z toho vyplývajícího celospolečenského respektu. Přelom devatenáctého a dvacátého století tohle všechno změnil.

Nadřazenost národního státu, centralizovaného a byrokratizovaného industrializací všech částí rozvoje teď už povinně „národní“ společnosti profesní autonomii rychle znemožnila. „Národní zájem“, „svoboda jednotlivce“, rozšíření totalitních ideologií a nadřazení technicistního pojetí „vědy“ nad etická omezení víry – to vše vytvořilo úplně novou situaci.

Ideologie nade vše

Profesní kvalita, dosud zakořeněná v jasně definovaném exkluzivním základu profese, byla podřízena „národnímu zájmu“ a ideologii. Pro jasnost stačí srovnání Hippokratovy přísahy, asi nejstarší profesní etické normy v lidských dějinách, která vznikla v pátém století před naším letopočtem.

Lékař je touženým symbolem důvěryhodnosti a lidskosti, a víra v lékařskou etiku, mravnost a neschopnost škodit zatím neklesá.

Začínala: „Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asklepia a Hygieiu a Panakeiu a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat.“

Ani slovo o národě, státu či ideologii. Jaký rozdíl s povinnou lékařskou přísahou z roku 1950, kterou museli při promoci skládat všichni českoslovenští studenti:

„Slibuji, že své povolání budu vykonávat v zájmu socialistické společnosti a ku prospěchu všeho lidu, dbaje příkazů socialistické morálky. Svou vědomou péči věnovat zdraví lidu, jakož i péči o rozkvět lékařské vědy. Budu vždy pamatovat na povinnost zachovávat lékařské tajemství a budu se snažit udržet čistotu svého osobního života a lékařské praxe v souladu se zásadami budovatele socialismu.“

Destrukce profesní autonomie zničila ve všech oborech etiku profese, kterou se u nás ani po téměř čtyřiceti letech od konce komunistického režimu nepodařilo obnovit. V některých ohledech je dnes situace naopak ještě horší.

Demokratická politika měla jít příkladem všem ostatním oborům. Zatím jsme zažili její propojení s organizovaným zločinem, a to i na nejvyšší úrovni.

Vznik kategorie nedotknutelných „politických podnikatelů“, podvody s vysokoškolskými tituly na plzeňských právech, prodejné „novináře“, ostentativní postup soustavy státního zastupitelství, konajícího podle pokynů politiků a zásady „na přání mocných nevidím zlo a neslyším zločin“.

Vojenskou policii, která po léta nevyšetřila jediný případ korupce, zcela ve shodě s pochybnými „mravy“ její civilní sestry. Slepou justici, která raději pošle do vězení nevinné, než aby se postavila jasným důkazům o korupci politiků. Jako by meritorní hodnocení skutků jednotlivců a oborů podle hodnot profesní etiky pseudopolitice už navždy podlehlo.

Věř v lékaře svého

Z tohoto etického bahna se do značné míry vymykají vojáci expedičních jednotek a zvláštních sil, kteří se v extrémních podmínkách bojového nasazení rychle naučili chápat životy zachraňující zásady dodržování pravidel profese a věrnosti.

Druhou skupinou, ve kterou člověk toužil mít neomezenou důvěru, jsou lékaři. Profesi, poskytující útěchu a zachraňující zdraví, historicky posiluje magie bílého pláště a právě zmíněná Hippokratova přísaha, princip lékařského tajemství a zásada za žádných okolností neškodit, pokud nemohu pomoci.

Právě proto je veřejnost tak bolestivě zasažena každou zprávou o mnohamilionové korupci ředitelů nemocnic nebo při nákupu zdravotnické techniky. Lékař je touženým symbolem důvěryhodnosti a lidskosti, a víra v lékařskou etiku, mravnost a neschopnost škodit zatím neklesá.

Už jenom proto, že úroveň lékařských fakult je co do odbornosti v porovnání s ostatními obory univerzitního vzdělání nadprůměrná. Lékařská etika se přitom po desítkách let komunistické indoktrinace začala přednášet už v roce 1990.

Kdo je tady docent

O to komičtější a z hlediska lékařské etiky nepochopitelný je až dosud obcházený případ doktora J. M., který tento předmět přímo vyučuje na jedné z lékařských fakult Univerzity Karlovy. Při zkoumání důkazů a okolností jeho jen těžko uvěřitelného případu mu HlídacíPes.org dal, ve shodě s etickými zásadami novinářské profese, prostor k vyjádření.

Na naši nabídku a dotazy však nikdy nereagoval. Přesto se autor rozhodl nezveřejnit jeho plné jméno, aby tím spíše vynikla etická nepřijatelnost podobného jednání na ctihodné univerzitní půdě.

V roce 2017 předložil doktor J. M. na Katolické teologické fakultě více než dvou set stránkovou práci jako podklad pro habilitační řízení a získání docentury. Oponentura vznesla ve schvalovací fázi námitky proti odborné nedostatečnosti práce a habilitační řízení bylo na vlastní žádost žadatele ukončeno.

V roce 2021 však stejná práce vyšla s miniaturními změnami a změněným názvem jako kniha. Ještě o rok později opět pod jiným názvem byla předložena opět jako původní habilitační práce na jedné z lékařských fakult Karlovy univerzity. A opět její text vykazoval jen drobné odlišnosti a množství stejných chyb jako pět let stará původní verze.

Tentokrát však recenzenti byli pečlivěji vybráni, a tak se doktor J. M. stal i s pět let starou prací docentem. Vedle výuky univerzitních studentů ještě dokázal založit a dodnes provozuje komerční organizaci, prodávající semináře a přednášky. O lékařské etice.