KOMENTÁŘ. Vlna nepokojů, která se přelila v minulých dnech Britskými ostrovy, vedla hned několik místních komentátorů k úvahám, nakolik ohrožují sociální sítě současnou demokracii a zda jsou vůbec navzájem kompatibilní. Rychlost, s jakou se dokázala právě přes internetové platformy zorganizovat k násilným protestům ostrovní ultrapravice, byla dechberoucí…

Policie v Southamptonu (když vyšly najevo podrobnosti vraždy osmnáctiletého studenta Henryho Nowaka sikhským mladíkem Vicrumem Digwou) a v Belfastu (po pokusu o vraždu mentálně handicapovaného Steva Ogilvieho Súdáncem Hadim Alodidem) nedokázala násilí čelit.

V Severním Irsku se situace ztišila, až když na místo dorazily posily z Británie a policie nasadila proti násilníkům (zcela mimořádně) vodní dělo.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Nepodařilo se ani jedno…

Do zkratkovitých algoritmů sociálních sítí, přes které se svolávaly k akci ultrapravicové bojůvky, do výzev Nigela Farage k „čirému chladnokrevnému běsu” v ulicích, ani do následné zpravodajské smršti se nevešly nejméně dvě okolnosti, které s odstupem od obou tragédií stojí za zmínku.

Spojené království zaznamenalo loni nejmenší příliv imigrantů od roku 1993, kdy se v zemi začaly vést statistiky. Poklesla přitom jak běžná migrace, tak takzvaná imigrace neautorizovaná, pod kterou patří přiliv uprchlíků bez dokumentů.

A vzhledem k tomu, že útočnou zbraní byl v obou případech nůž s dlouhou čepelí, je poněkud paradoxní také údaj britského státního zdravotnictví: v roce 2025 zaznamenali záchranáři a pohotovostní služby v britských nemocnicích (po letech) první pokles příjmu pacientů s bodnými ranami ohrožujícími jejich zdraví a život.

Britská veřejná debata provázející obě události a polarizující dále rozdělenou společnost poukázala hned na několik paradoxů, které stojí za pozornost. Třesk kolem Nowakovy tragické smrti dýkou v rukou o pět let staršího sikha v Southamptonu rozpoutal a snad i přiživil dvouapůlminutový videoklip zachycující policejní zásah.

Tříčlenná hlídka zaměnila na místě činu oběť za útočníka. Umírajícího Nowaka policista circa na šedesát sekund spoutal a stačil ho ještě poučit o jeho právech a povinnostech, než zjistil, že mu umírá doslova pod rukama.

Souhlas se zveřejněním záznamu z policejní kamery musela dát přitom southamptonská policie, předsedající soudce a také rodina zavražděného. Bylo to rozhodnutí, které po mém soudu vyžadovalo jistou odvahu. Mělo také zřejmě zamezit spekulacím na sociálních sítích a předejít pouličnímu násilí. Nakonec se nepodařilo ani jedno.

Tři nezávislé odborné studie z let 1999, 2023 a 2025 označily policejní rasismus za institucionální, tedy zčásti shora posvěcený a prolínající se každodenní praxí policejního sboru.

Protesty a pouliční bitky

Debata navíc sklouzla velmi rychle k obvinění policie, že příliš podléhá politické korektnosti, používá při zásazích dvojí metr a na místě činu se podvědomě či dokonce vědomě staví na stranu etnických, sexuálních či náboženských menšin.

Ze stejné debaty se ovšem současně vytratil celý katalog odborných studií, které tvrdí opak. Nejzranitelnější vůči policejním předsudkům či nekompetenci jsou v Británii příslušníci afrokaribských a etnicky smíšených komunit, ženy jako oběti sexuálního násilí, muslimové a příslušníci jihoasijské komunity (ke které patří i southamptonští sikhové) a také irští cikáni a Romové.

Pro historický kontext snad stojí za to připomenout, že vůbec největší vlnu pouličního násilí a rabování za posledních 35 let zažil Londýn a další velká města v srpnu 2011. Bylo to pár dní poté, kdy policejní hlídka zastřelila v londýnské čtvrti Tottenhamu neozbrojeného muže černé pleti Marka Duggana.

Protesty a pouliční bitky nemířily zcela jistě tehdy proti přílišné politické korektnosti Metropolitní policie. Mířily proti její nekompetenci a proti latentnímu či očividnému rasismu.

Tři nezávislé odborné studie z let 1999, 2023 a 2025 označily policejní rasismus dokonce za institucionální, tedy zčásti shora posvěcený a prolínající se každodenní praxí policejního sboru. Zpráva z roku 2023 (Casey Review) navíc konstatovala, že policejní sbor je sexistický a homofobní.

Casey Review iniciovala mimochodem událost, ze které i po letech vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Britský policista Wayne Couzens unesl během covidové karantény třiatřicetiletou marketingovou manažerku Sarah Everardovou. Zatkl ji na ulici, spoutal, odvezl autem za hranici velkého Londýna, kde ji nejdříve znásilnil a pak uškrtil. Tělo se pokusil nejdříve spálit, pak mrtvolu pohodil v lese.

Nikdo z dnešních apoštolů spravedlnost britské krajní pravice nevolal tehdy po otevřené vzpouře veřejnosti v ulicích a po odvetě. Pro úplnost poklidnou vigilii za Sarah (ještě v době covidových omezení) se policie pokusila poněkud necitlivě rozehnat.

Jak poznamenal před pár dny v londýnském nedělníku Sunday Times renomovaný komentátor Matthew Syed: Zapomeňte na pravici a na levici. Bitva, která nás teď čeká, je mezi pravdou a lží.

Pro bohy i pro lidstvo

Z několika osobních setkání a zkušeností s britskou policií (jako oběť či svědek) odnesl jsem si pak pocit, že se mnou muži v uniformě nikdy nezacházeli jako s někým (pro barvu pleti) privilegovaným či naopak neprivilegovaným.

Když nás před třiceti lety přepadli společně s kameramanem České televize pár metrů před čtyřhvězdičkovým hotelem v Liverpoolu maskovaní lupiči (zmizeli s kamerou s pořizovací cenou milion korun), skončil jsem s pár stehy na spánku na pohotovosti.

Přijel se tam na mě podívat sám náčelník policejního sboru pro hrabství Mersey. Nechal si ode mě událost převyprávět a pak se mě zeptal, proč prý vozím právě do Liverpoolu tak drahé televizní vybavení. Polkl jsem naprázdno a v očích se mi patrně objevil nechápavý výraz.

Britská vláda teď zvažuje, nakolik (a do jaké míry) omezit přístup k sociálním sítím pro mladistvé do 16 let. Snad by legislativu (nejen v Británii) mohly doprovodit změny a doplňky školních osnov tak, aby v myslích příštích generací zakotvily nezávislé, kritické a analytické myšlení jako základ k poznávání reality a formování vlastního názoru. A učinily je tak imunnější vůči zjednodušeným iluzím a svodům vytvářených informačními algoritmy.

Jak poznamenal před pár dny v londýnském nedělníku Sunday Times renomovaný komentátor Matthew Syed: Zapomeňte na pravici a na levici. Bitva, která nás teď čeká, je mezi pravdou a lží.

„Nejdrahocennější západní hodnotou není svoboda nebo vlastenectví. Nejcennější je pravda. Bez pravdy nebo čehosi, co je jí možná nejblíže, nelze totiž doufat v jakékoliv jiné hodnoty,“ píše Syed a dodává: „Jak už to řekl kdysi Platón: U počátku každé dobré věci stojí pravda. Což platí pro bohy i pro lidstvo.“