KOMENTÁŘ. Když Andrej Babiš označil pirátskou političku Janku Michailidu za „komunistickou pirátku s drátem v nose“ poté, co kritizovala likvidaci agend závislostí, duševního zdraví a lidských práv na Úřadu vlády, byla to krátká připomínka skutečnosti, že některé lidi normalizace neopustí ani čtyřicet let po svém konci.

Babišův výrok je něco podobného, jako když v roce 1973 zveřejnilo Rudé právo fotografii dlouhovlasého mladíka sedícího na nádraží, kdy v popisku stálo: „Sedí tu a čeká na vlak. Ten životní ale již ujel.“

To je možná jedna z nejdokonalejších ukázek normalizačního myšlení. O tom člověku se neví vůbec nic. Nevíme, co studuje, co umí, co chce dělat. Víme jen, že má dlouhé vlasy. A to stačí k veřejnému odsudku.

Normalizace nebyla jen politický režim, ale byla i mentalitou, která měla svoji estetiku. Tato mentalita se ozývá z Babišových výroků. Nejdřív přijde „drát v nose“ a teprve někde daleko vzadu, pokud vůbec, jsou argumenty.

Na celé věci je pozoruhodné i to, že Babiš se celý život prezentuje jako úspěšný západně orientovaný podnikatel, kapitalista. Přitom z něj často padají věty typické spíše pro vedoucí kádrového oddělení národního podniku.

Když Babiš promluví

Normalizační komunista nevede spor s názorem. Normalizační komunista nejprve vytvoří karikaturu člověka a pak se s ní vítězoslavně utká.

Andrej Babiš celý život zdůrazňuje, že není ideolog. A má pravdu. To, co v jeho výrocích přežívá, není ideologie komunismu, je to však něco mnohem hlubšího. Je to normalizační instinkt.

Komunistický režim skončil v roce 1989, ale občas člověk slyší některé výroky a nutně jej napadne, že pro někoho skončil ryze formálně.

Rudé právo už sice nevychází, ale jeho tehdejší způsob uvažování se občas ozve zcela nečekaně. Právě třeba tehdy, když dnešní politik pohrdlivě mluví o „drátě v nose“.

Na celé věci je pozoruhodné i to, že Babiš se celý život prezentuje jako úspěšný západně orientovaný podnikatel, kapitalista. Přitom z něj často padají věty typické spíše pro vedoucí kádrového oddělení národního podniku.

Možná je nakonec dobře, že Andrej Babiš mluví tak otevřeně. Aspoň nám čas od času připomene, jak moc má normalizační myšlení zažrané pod kůží. Až máme pocit, že onen vlak z roku 1973 právě přijel do naší stanice.

Dnešní premiér rád mluví o boji proti polistopadovému kartelu. Když ale takto útočí na „kartel“ nebo „tradiční politiky“, je to jen z toho důvodu, že tyto skupiny zcela neovládá.

Fráze o obyčejných lidech

Babiš často mluví o tom, že reprezentuje obyčejné lidi. Právě výraz „obyčejní lidé“ byl jedním z nejoblíbenějších nástrojů normalizační propagandy.

Vedle obyčejných lidí totiž vždy existovali ti neobyčejní, podezřelí a divní. A když člověk poslouchá některé Babišovy projevy, má pocit, že tuto část někdejší politické kultury si osvojil dokonale.

Dnešní premiér také rád mluví o boji proti polistopadovému kartelu. Když ale takto útočí na „kartel“ nebo „tradiční politiky“, je to jen z toho důvodu, že tyto skupiny zcela neovládá.

V jeho normalizačním uvažování také nikdy nešlo o reálnou snahu údajný kartel zrušit, ale jen vyměnit jeho vedení.