Oholili jí hlavu, namalovali hákový kříž… Jí bylo sedm a otec byl Němec
Narodila se v Olomouci těsně před válkou do jedné z národnostně smíšených rodin. Maminka se hlásila k české národnosti, otec k německé. Válka a následné události rodinu rozmetaly a sedmiletá Štěpánka se pak s matkou a sestrami ocitla v internačním táboře pro Němce.
„Město Olomouc je – bohužel – jedním z mála našich měst, kde spousta občanů nevěděla snad nikdy, zda jsou Češi, nebo Němci,“ napsal v roce 1946 sociálnědemokratický deník Čin. Výtka odrážející téma válečného kolapsu česko-německého soužití směřovala i k lidem, jako byla Štěpánka Jarůšková.
Její otec Stefan Bodinek byl Němec, narukoval do wehrmachtu a válku nepřežil. Maminka Marie byla Češka, přesto se ona i její děti musely po válce podřídit omezením, která pro Němce stanovil národní výbor v Olomouci. Není přitom bez zajímavosti, že olomoucká vyhláška se vědomě inspirovala nacistickými protižidovskými zákony. Zaváděla pro Němce „všeobecně ta opatření, která oni ukládali Židům“.
Otec narukoval do wehrmachtu
O svých kořenech toho Štěpánka Jarůšková vzhledem k pohnutým rodinným osudům mnoho neví. Na svého „německého“ otce Stefana Bodinka si téměř nevzpomíná. Pocházel prý z Olomouce a před válkou byl obchodním cestujícím. „Měl kufřík, v něm vzorky čokolád a bonbónů a jezdil po městech. Ale to já si nepamatuju, vím jen to, co nám řekla mama.“
Stefan Bodinek se oženil s Marií, roz. Eperiesy, pravděpodobně ještě za Rakousko-Uherské monarchie nebo těsně po jejím rozpadu. Před Štěpánkou se totiž z manželství narodili ještě Ludvík, Jan, Ervin a Hedvika, přinejmenším dva nejstarší bratři byli za války už dospělí. Po Štěpánce přišla v roce 1942 na svět ještě nejmladší Hana.
Otec Stefan Bodinek v německé uniformě v době druhé světové války. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa
Maminka Marie se považovala za Češku, ať už to v mnohonárodnostním olomouckém prostředí znamenalo cokoliv, a s dětmi prý mluvila česky. Nepracovala, byla v domácnosti a starala se o početnou rodinu.
Štěpánce byly teprve čtyři měsíce, když nacistické Německo zabralo na základě mnichovské dohody československé pohraničí a nová hranice byla narýsována jen pár kilometrů za Olomoucem. O půl roku později pak nacisté zabrali i zbytek Československa a ve Štěpánčiných patnácti měsících začala v Evropě válka. Štěpánčin otec Stefan Bodinek narukoval do wehrmachtu a bratr Jan k německému letectvu.
Na otce si tak Štěpánka, která v září roku 1944 nastoupila do první třídy německé školy, zachovala jen útržky vzpomínek. „Když přišel dom, byl ve vojenské uniformě. Měl rajtky, ty vysoké boty a já si nepamatuju, že bych s ním mluvila, ale jen to, jak jsem na něj čekala před brankou a donesla mu vyzouvák, protože ty boty se musely vyzouvat dřevěným vyzouvákem. Vyzul si boty a víc si nepamatuju. Asi měl opušťák.“
Otec je naposledy navštívil ještě i v květnových dnech posledního roku války. „Když se pak vracel ke své posádce, stalo se, že ten vlak přepadli partyzáni a stříleli po nich, vyhazovali je z těch vagonů. Táta seděl u okna a měl průstřel plic, odvezli ho do Kroměříže do nemocnice. Za dva dny jsme dostali telegram, že zemřel. Měl pohřeb v Olomouci, pamatuju si, že byl vystaven v otevřené rakvi,“ dělí se Štěpánka Jarůšková o vše, na co si v souvislosti s otcem vzpomíná. Zemřel 5. května 1945.
V internačním táboře
Konec války tak rodině mnoho radosti nepřinesl. Vedle českých Němců navíc začala těžká doba i mnohým národnostně smíšeným rodinám. „Máma přišla jednou ubrečená domů. Němci museli nosit žlutý pásek na ruce. Šla po chodníku a šli dva Češi a řekli: ‚Ty svině německá, jak si dovoluješ chodit po chodníku?‘ Žďuchli ji a ona spadla na silnici. Ten život nebyl vůbec lehký,“ vzpomíná Štěpánka Jarůšková.
Přestože její matka byla Češka, i pro ni v poválečných měsících platila přísná nařízení stanovená pro české Němce olomouckým národním výborem. Nejenže musela nosit viditelné označení, ale kromě cest do práce a na nákup se také nesměla pohybovat na veřejných místech, nesměla jezdit veřejnou dopravou a mohla nakupovat jen v určitých hodinách na určitých místech.
Matka Marie Bodinková. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa
Nejpravděpodobněji v srpnu 1945 se pak Štěpánka s matkou a sestrami ocitla v některém z internačních táborů pro Němce. Na cestu tam si již nevzpomíná a ani neví, o který z táborů se jednalo. Najednou tam ale byly – sedmiletá Štěpánka, její matka Marie, zhruba dvacetiletá sestra Hedvika a tříletá Hana.
„Oholili nám hlavy a namalovali hákový kříž. Spaly jsme na slamnících, které jsme si musely vycpat slámou. V jedné místnosti nás bylo asi dvacet po každé straně. Víc nic. Vždycky nám donesli oběd do takové misky, to nebyl oběd, to byla vařená řepa nebo něco takového,“ popisuje podmínky v táboře.
Internované Němce hlídali také sovětští vojáci a někteří z nich prý zajatce týrali a znásilňovali ženy. S vděkem naopak Štěpánka vzpomíná na českého strážného, který jim pomohl: vzal ji na noc k sobě domů, aby ji jeho manželka vykoupala a dala jí najíst.
Z tábora je po několika týdnech propustili, domů ale musely jít pěšky. Štěpánka Jarůšková uvádí, že do Olomouce to měly přes sto kilometrů. Mladší sestra jela v kočárku, a když se mu cestou rozbila kolečka, stolař jim udělal provizorní ze dřeva. Z cesty si uchovala několik hrůzných zážitků, které si živě vybaví i po sedmdesáti letech:
„Stál tam ruský voják s bajonetem. Jak jsme se k němu blížily, tak on přišel ke mně, nastavil ten bajonet mně na břicho. Smál se jak pominutý. Máma říkala: ‚Kdybych tě nebývala přitáhla k sobě, tak tě asi zabil.‘“
Přespávaly také ve stodole, kterou v noci přepadli sovětští vojáci a několik žen znásilnili. Dlouhou cestu ale nakonec zvládly i díky pomoci lidí, kteří je obdarovali jídlem.
Rodina rozdělená železnou oponou
Když se konečně dostaly do Olomouce, našly svůj byt zapečetěný. Soused jim doporučil, aby se zeptaly na národním výboru.
„Máma tam šla a říká: ‚Dejte mi aspoň peřinu pro děti, když si z toho bytu nesmíme nic vzít.‘ A on říká: ‚Víte co? Zakryjte je novinami. A můžete se nastěhovat, je to na Povelu na Slavonínské.‘“
Místo svého původního bytu dostaly jeden přidělený prázdný pokoj, spaly zpočátku na zemi. Později jim sousedé pomohli a postupně je vybavili vším potřebným. Nějakou dobu žily z ovoce, které posbíraly v aleji, nebo zeleniny, kterou vzaly na poli. Těžkou dobu přečkaly hlavně díky starší sestře, která si později našla práci a živila je. Jako národnostně smíšená rodina nakonec nebyly odsunuty a dostaly československé státní občanství.
Štěpánka Jarůšková, tehdy ještě Bodinková. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa
Ani Štěpánčini bratři neměli lehký osud. Jan, který sloužil v německém letectvu, byl zajat a vězněn na Pankráci. Po letech pak Štěpánce vyprávěl o českém vojákovi, který mu dal peníze a pustil ho na svobodu poté, co zjistil, že mluví česky.
Jan pak utekl do západního Německa. Bratra Ervina nějakou dobu drželi v internačním táboře a musel pracovat, později i jeho propustili, takže se znovu shledal se svou rodinou.
Nejstarší bratr Ludvík byl po válce už ženatý s německou manželkou. „Jim se tenkrát narodila holčička, Markétka. On přišel za mámou ten večer a říká: ‚Mami, oni nás odsunuli. My se přijdeme rozloučit…‘ Pamatuji se, že jsme stáli před brankou, a oni přišli, každý uzlíček a v náručí malé děcko v peřince. Nesměli si vzít více než dvacet kilo,“ vzpomíná Štěpánka, která pak svého bratra neviděla mnoho let.
Štěpánka po válce chodila do stejné obecné školy, do níž nastoupila poslední válečný rok – tentokrát už se v ní ale učilo česky. Když v patnácti letech dokončila měšťanku, našla si práci v Moravských železárnách u soustruhu. Práce ji bavila, objevily se ale zdravotní problémy způsobené nejspíš železným prachem, a tak si našla nové zaměstnání v zemědělském družstvu.
Začala se scházet se svým budoucím mužem Janem Hudáčkem, v sedmnácti letech se jí narodilo dítě a o rok později se vzali. Manžel se stal profesionálním vojákem. Štěpánka vystřídala více zaměstnání, nakonec se dostala do skladu Potravin Olomouc, kde pak zůstala třicet let.
O politiku se prý nestarala, přesto se jí dotklo politické a společenské uvolnění roku 1968. Dostala výjezdní doložku, a mohla tak společně s bratrem Ervinem poprvé vyjet do západního Německa, kde žili jejich další dva bratři Ludvík a Jan.
Viděli se poprvé po více než dvaceti letech, Štěpánka si je z dětství téměř nepamatovala. Do Československa se vrátila 20. srpna 1968, jeden den před invazí vojsk Varšavské smlouvy, po níž se život opět změnil.
Byli to nevinní lidé
Při první návštěvě bratrů v západním Německu v roce 1968, zprava Ervin, Ludvík a Jan Bodinkovi. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa
V roce 1979, aniž by Štěpánka předem cokoliv tušila, emigroval její syn Mirek přes Maďarsko do Rakouska. O jeho emigraci se dozvěděla od Státní bezpečnosti, jež zadržela pohled, který jí poslal z uprchlického tábora.
Kvůli němu pak na policii musela ještě mnohokrát, syn se ale s pomocí jejího bratra dostal do západního Německa, kde se jako zručný řemeslník dobře uchytil. Štěpánka směla i za normalizace navštěvovat své příbuzné na Západě, takže se pravidelně vídala jak s bratry, tak se synem.
Konec komunistického režimu v roce 1989 přivítala zejména proto, že i její syn ji pak mohl v Česku navštěvovat. Také její ekonomická situace se zlepšila. Tři roky po sametové revoluci zemřel její manžel Jan, dlouhodobě nemocný tuberkulózou. Provdala se poté za Karla Jarůška, i ten ale již zemřel.
Dnes se ohlíží za poválečným obdobím jako za dobou, kdy jim někteří lidé velice ublížili, ale jiní jim zároveň hodně pomohli. Vysídlení obyvatel německé národnosti z Československa považuje za nespravedlivé.
„Myslím si, že to nebylo správné, že si to nezasloužili. Třeba můj bratr – vždyť to byli nevinní lidé!“ Přála by si, aby se nic takového už neopakovalo. „Pro nás to byla strašná doba. Hlavně děti, které trpěly, si to nezasloužily. Těžko se o tom mluví.“
Autoři Jan Kvapil a Kristýna Himmerová ůsobí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Das hat Professor Malý gemacht. Nejdřív kolaborant, potom několikanásobný vrah
Utekli z Osvětimi a podali světu Zprávu. Vraždící mašina ale jela dál
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
34 komentářů
Je otázka, k jaké národnosti se hlásili za posledního sčítání lidu, protože to bylo rozhodující pro poválečné zacházení nebo odsun. To, že mluvili česky nestačilo. Naopak, Němci mluvící perfektní češtinou byli nenáviděni, jednak v nic byli viděni zrádci, kteří se dali k Němcům, jednak se z této skupiny rekrutovali konfidenti gestapa.
To, že s Němci bylo po válce zacházeno jako se Židy, byl záměr, mělo jim to ukázat, jak se Židé cítili.
MMCH, Němci po celou válku měli vyšší příděly než Češi a na venkově, ale i periférii měst, byli vystaveni menším omezením. Češi směli ve čtvrtích, kde to bylo možné, chovat jen králíky, Němci i slepice. Na venkově směli Češi chovat jen králíky a drůbež, Němci i prasata. Vím od pamětníků.
Lžete jako rusák. Na rozdíl od jiných obsazených území mělo u nás všechno obyvatelstvo stejné příděly, rozdíl byl podle náročnosti práce, ne podle národnosti. Prasata pak byla pěstována, jenže bylo z poraženého odvádět.
Dostali, co dělali předtím jiným! Spravedlnost to jistě nebyla!
A co konkrétně tato osoba udělala?
no přece ten holokaust !
Spravedlnost by byla poslat rusofilcky za Vovou do Moskvy.
křivdy byly jsou a budou v každé době i poplatnému režimu,tomu nelze zabránit
No v pořádku. Kam se hlásili? A jaké výhody požívali za války? Takže čemu se divili? V jiných státech by skončili mnohem hůře. Proč se máme omlouvat agresorům a uchvatitelum? Část rodiny bojovala za Hitlera. Tak co čekali? A Židé si do ghetta a následně koncentráku nemohli vzít zdaleka tolik.
Když se přidáte dnes k politickému uskupení, které hlásá jiný názor,tak Vás po volbách také musí odsunout?
no musíte s nějakou formou postihu počítat,třeba vás zbaví místa nebo vás budou nějak hanobit,to je běžná praxe od starého Říma-proskripce se to jmenovalo,prostě se zveřejní seznamy a lid už si najde způsob jak vás lynčovat.
Prostě slušní lidé, kteří se dostali do obtížné situace. Těm se omlouvat nemáte, protože omluva od takových komunistických vepřů je urážkou.
Jistěže je hnusné, čím si prošla, ale pořád dopadla lépe než třeba děti v Majdanku, na nichž Němci testovali, jestli nemohou být nacpány do pece krematoria rovnou a ušetřit tím za plyn.
Podobných příběhů se odehrálo nespočítaně. Válku totiž odnesou většinou nevinní lidé. Odsun Němců z českého území byl ovšem naprosto nezbytný, protože po zkušenostech z okupace a jejich neskrývané snaze o vyhlazení českého národa bylo další vzájemné soužití už nemožné… Považuji také za žádoucí připomínat mladé generaci ta neskutečná německá zvěrstva, kterých se dopouštěli na dobytých územích, protože někdy to vypadá, že trpěli pouze Němci.
Souhlasím, že to bylo nezbytné. Jak by mohli po válce spolu – vedle sebe žít vrazi a jejich oběti?
Ano, musíme to svým potomkům připomínat. Obzvláště v dnešní době, kdy je snaha převracet historii.
Vyšla kniha „Chtěli nás vyhubit“.Když si knihu přečtete,zjistíte,že chtěli zrušit naši státnost a z Čechů nadělat Němce .Tzn. že o zabíjení nepoadlo ani slovo a naopak téma co s Čechy bylo zakázáno K.H.Frankem.
Heydrich toho chtěl dosáhnout způsobem-vysoké mzdy,nízké ceny= bankrot českého zaměstnavatele,na jeho místo nasoupí německý.Inteligenci nabídnout lukrativní místa na německých univerzitách.
Následek toho byl obrovská popularita Heydricha mezi dělníky.Byl tak oblíbený,že to byl jeden z asi pěti důvodů pro atentát.
Zdroj : Herman Wouk:Vichry války.
A po válce nastaly problémy s těmi, co dostudovali po 17. listopadu 1939 na německých vysokých školách. Původní předpoklad byl, že se nedostanou k dalšímu vzdělávání (postgraduál) a akademickým hodnostem, ale pak se do toho vložili komunisté a „své“ lidi protlačili k obojímu.
Nezbytný je odsun benešovských pejsků a rudých noků, směr Sibiř, návrat vyloučen.
deda z babickou chovali za valky vsechno vcetne dobytka a koni
pak prisli komunisti, nastavili likvidujici povinne dodavky, takze svejm detem museli i vajicko na nedelni obed „ukrast“ ze sveho
pak je komunisti okradli pri menove reforme v 1953 a nakonec ukradli vse vcetne poli, dobytka a mechanizace.
a deda az do duchodu delal nadenika v jzd na svym = ukradenym komunisty
.
a z tech konfidentu gestapa, o kterych pises, se prekabatenim stavali konfidenti StB, ktery dal terorizovali vlastni obyvatele
stejny lidi, stejny metody
navic zdokonaleny metodami NKVD a nasledne KGB
martine, konfidenti gestapa, po popravě naložení do konzervační tekutiny, vydrželi na brněnské lékařské fakultě (coby materiál pro anatomické pitvy) až někdy do 70. let, kdy postupně začali saniťáci obrážet domovy důchodců.
Pokud se týká těch chovů, je asi rozdíl mezi tím, co se chovalo pro hospodářství a co pro vlastní potřebu. Faktem je, že rodina mé matky mohla chovat akorát králíky, zatímco němečtí sousedé směli mít i slepice. A pašíka na zabijačku si Čech, na rozdíl od Němce, na venkově vykrmit nemohl (informace z druhé strany rodiny).
Nepravdivá informace, ale co čekat od podobných.
to bylo na pergila 1. prispevek
no je třeba pochopit,že Český národ má v povaze škodit až v okamžiku,když nic,vůbec nic už nehrozí.Navíc mnohým mohlo být i leccos vyčítáno,takže se k ubližování,které bylo tak lákavé a tak beztrestné odhodlali až po válce.No ale co už měli dělat s děvčetem tak malým ,a přesto se jim i na něm podařilo vykonat vlastenecký čin !
Velmi přesné.
Němci na území Čech a Moravy měli být do konce života vděčni zato, že žijí. Oni s námi tohle slitování neměli. Nás chtěli vyhladit, umučili ženy, děti starce vraždili pro zábavu. V tomto kontextu je oholení hlavy dítěti velmi nepříjemné, ale nic proti tomu co dělali oni našim lidem.
citát : „Oni s námi tohle slitování neměli. Nás chtěli vyhladit, umučili ženy, děti starce vraždili pro zábavu.“ – pane,tohle jste vzal kde ?
Němci se k Čechům v Protektorátu chovali v podtatě jako k vlastním.
Češi měli trochu nižší příděly potravin,ale na druhé straně nikdo nedostal povolávací rozkaz,takže si Češi žili v určitém ohledu líp než Němci v Německu.
Souhlasím s Vámi. Naše rodina byla také smíšená. Babička Němka od Děčína a děda poloviční Čech od Lovosic. Měli občanství Protektorátu, ale celou válku žili v Sudetech u Litoměřic. Otec ročník 1925 chodil do školy v Litoměřicích a na vyšší v Rumburku a Liberci. Na frontu nemusel. Říkal, že za války bylo lépe než před a po ní.
Třetinu vybít, třetinu odsunout na Sibiř a třetinu poněmčit. To byl oficiální program Němců, na který nedošlo jen proto, že prohráli válku.
Proboha co je to za blbost, kde jste na tom byl ?? Uchopte knihu „Chtěli nás vyhubit“ a tam najdete přesné překlady všech dokumentů které se toho týkají. Vychází z důkladné rasové analýzy českéjho národa,který Čechy hodnotí jako rasově čistější než Rakušany a Bavory,přičemž úplně propadli Němci ze Sudet.A z toho Heydrich vyvodil řešení
rozdělením do kategorií rasa/názory .Ti nejhorší byli :Dobrá rasa/špatný názor.Tady Heydrich řekl,že je snad bude muset postavit ke zdi a nemůže odsunout .Ti Špatná rasa /dobré názory měli být odsunuti do Německa ,špatná rasa /špatné názory do Polska a Sudeťáci měli být odsunuti jako vedoucí třída k severnímu moři.
Takže kde máte tu třetinu k vystřílení ??
Sám jste to uvedl: „Tady Heydrich řekl,že je snad bude muset postavit ke zdi a nemůže odsunout.“
Jinak to, co jsem uvedl výš, pochází od K. H. Franka. A Němci se s tím netajili, prošlo to i protektorátním rozhlasovým vysíláním, takže to znám od pamětníků, a nějakých „dokumentaristů“.
Ano, tenhle konkrétní případ je smutný. I vím, že takovýchto podobných případů je mnoho. Ale ono je důležité i to, o čem a kdy se píše. Rozmohl se tu nyní takový nešvar psát pouze o utrpení Němců. Co ty tisíce nevinných židovských dětí, které odjížděly vlaky vstříc šílenému a nepředstavitelnému utrpení? Co perzekuce českého obyvatelstva, když muselo opustit domovy v pohraničí? Kolik je konkrétních šílených osudů našich lidí z doby okupace? Proč se nehodí psát o nich?
Proč? protože to nikdo nezaplatí. Různí ty „usmiřovací“ fondy a nadace jsou tu jen pro proněmecké námezdní pisálky.
Hlavu jí mohli oholit i kvůli vším, malování hakenkrajce jistě takový důvod mít nemohlo. Faktem je, že na konci války a těsně po ní byl nedostatek všeho možného, vč. prostředků proti ektoparazitům (vši, blechy zákožka svrabová apod.). Pak k nám USA dodaly DDT.
Němci sice měli Gamexan (hexachlorcyklohexan), ale měli ho dost málo. A asi nic pro civilní sektor. Ostatně, proto byl vyráběn Zyclon B (kyanovodík v manipulaci umožňující podobě), protože se jím původně odhmyzovaly uniformy, než s nimi začali pracovat lidé z prádelen (aby na ně nenaskákaly hlavně veš šatní, přenášející skvrnitý tyfus, což se občas stávalo za první světové války).
Použití tohoto prostředku na vraždění lidí nebylo autorem plánováno, ten, laureát Nobelovy ceny Fritz Haber, protože byl Žid, z Německa utekl a někteří jeho příbuzní byli jeho vynálezem zavražděni. Dá se najít na Wikipedii.
Asi se k nim nechovali špatně kvůli tomu, že byl otec / manžel Němec, ale že bojoval v řadách nepřítele a v podstatě jako československý občan byl vlastizrádce.
Jakou vlast zradil? Slepenec zvaný Československo? Ten žádala banda kolem Masaříka, Češi a Moravané německé řeči žádali na základě práva na sebeurčení něco jiného. Navíc se nikdo nikoho neptal, zda narukovat chce nebo ne. Kdyby Němci naše obyvatele slovanské řeči neušetřili mobilizace a nenechali je pracovat v zázemí, bylo by to ošklivé, protože by to přineslo mnoho mrtvých na frontě, tyhle kecy jako vy by pak ovšem bylo těžší vést.