Odstraňování soch a pomníků není přepisování historie. Pohled na hrdiny a padouchy se mění
Zatímco na pražské Letné je právě k vidění ruská vojenská technika zničená během války na Ukrajině, jinde v Česku se diskutuje o tom, zda jsou tanky a jiné zbraně vhodnou připomínkou dějin. Bylo to i jedno z témat diskuzního fóra Meltingpot v rámci letošního festivalu Colours of Ostrava. „Spíše než vojenskou techniku bych ve veřejném prostoru uvítal pomníky žen znásilněných za druhé světové války,“ říká historik Václav Kaška.
„Je poměrně obskurní vystavovat zničenou Rusko techniku jako atrakci pro dětičky. Děti obhlížejí vyřazený válečný stroj, ve kterém ještě nedávno byly kosti lidí, kteří v něm zahynuli. Tady bych se proto řídil známým heslem: ‚nebuďme jako oni‘,“ řekl v debatě ostravský umělec a docent Jiří Surůvka.
Podle něj jde o barbarskou reakci na válečný konflikt. „Zničené ruské techniky máme všude plno po druhé světové válce vystavené na piedestalech, a navíc ta technika vypadá skoro pořád stejně,“ dodal.
Místo tanku pomník znásilněným ženám
Jen v centru Ostravy jsou takové památníky přinejmenším dva. U mostu Miloše Sýkory jde o tank T-34, který měl pomáhat osvobozovat Ostravu, a v Komenského sadech zase stojí děla u památníku obětí druhé světové války a vojáků Rudé armády.
Oba památníky od sebe odlišuje fakt, že zatímco součástí toho v Komenského sadech je i mauzoleum s hroby padlých vojáků, pod tankem u mostu Miloše Sýkory nic takového není.
„Pokud je památník i jistou formou hřbitova, neměli bychom ho demolovat. To však neznamená, že tam musí být ta vojenská technika. Tyhle poválečné krámy jednak jednou zreziví a jednak už je to téměř osmdesát let od druhé světové války,“ říká Surůvka.
Podle něj lze pietu místa zachovat i jinak než vystavením tanku. Takovým příkladem je památník v ostravském parku Československých letců. Tam do poloviny devadesátých let stál legendární sovětský bitevní letoun Iljušin, který byl součástí památníku 1. československé smíšené letecké divize v SSSR. Odstraněn byl až kvůli špatnému technickému stavu.
Od letošního roku v parku stojí nový umělecky zpracovaný památník věnovaný všem českým a československým veteránům válečných konfliktů. Ten obsahuje vybrané citáty jednotlivých vojáků, pokrývající období od bojů československých legií za první světové války až po zahraniční mise v Afghánistánu.
„O odstraňování vojenské techniky z veřejného prostoru bych nechal rozhodovat občany, ale s tím, že za sebou budou mít nějakou expertizu, že proběhne debata podložená experty a různými aktéry. Chceme-li žít v demokratické společnosti, musíme být opatrní na jednoznačné a rychlé intervence shora,“ říká další účastník diskusí na festivalu Colours of Ostrava, historik Václav Kaška.
Sám by rád viděl armádní techniky v ulicích co nejméně. Místo ní by tam podle něj mohly stát památníky „neviditelným“ obětem války – zmiňuje například znásilněné ženy.
Cesta k růžovému tanku
Podle Kašky patřila vojenská technika do veřejného prostoru českých zemí přirozeně od konce druhé světové války. Řada pomníků, jejichž součástí jsou i tanky, vznikla již v době před nástupem komunismu.
„Šlo přirozené o vděk za vítězství nad nacismem a konsensuálně se na tom shodovali občané i povolané politické strany, včetně národních socialistů, kteří byli takovým antipodem komunistů v únoru 1948,“ vysvětluje.
První pochybnosti o tancích ve veřejném prostoru podle něj přišly až v roce 1956, kdy bylo podobnými stroji krvavě potlačeno maďarské povstání. „Údajně i z některých tanků v Československu bezpečnostní orgány vyndávali motory, protože se báli, že by je někteří Čechoslováci mohli použít proti režimu,“ doplňuje.
Kontroverze kolem vojenské techniky ve veřejném prostoru umocnil rok 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy přijela „osvobodit“ Československo. Po sametové revoluci pak debatu na stejné téma vyvolalo přetření tanku na růžovo umělcem Davidem Černým.
Právě tento případ je podle Václava Kašky specifický v tom, jakou roli hrál výběr místa, kde byl tank umístěn. Mělo jít o symbolický boj o výklad osvobození Prahy. Na Smíchově totiž Rudá armáda neoperovala, byli to Vlasovci, kdo tuto část Prahy osvobodil.
„Je možné, že i proto byl vybrán Smíchov. Šlo o přeznačení prostoru a na Vlasovce mělo být zapomenuto. V roce 2020 na ten příběh zareagoval starosta Řeporyjí Pavel Novotný, když nechal vztyčit ten malý vlasovský tank,“ připomíná Kaška.
„Historii píšeme my“
Předmětem diskuzí o památnících je i bourání soch či změny názvů ulic a staveb. Nedávným příkladem je odstranění sochy sovětského maršála Koněva v Praze nebo změny názvů ulic u ruské ambasády – z části ulice Korunovační je od dubna ulice Ukrajinských hrdinů, náměstí před ambasádou se pak jmenuje po zavražděném ruském opozičním politikovi Borisi Němcovovi.
Bourání soch bylo nedávno ve světě spojeno i s protesty Black Lives Matter, kdy v různých zemích aktivisté ničili sochy kolonizátorů a otrokářů. V Česku v této souvislosti byla socha někdejšího britského premiéra Winstona Churchilla na Žižkově posprejována nápisem: „Byl rasista.“
V historii nejde o novinku. Za komunismu se strhávaly sochy prvního českého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, za první republiky zase pomníky Habsburků nebo Mariánský sloup v roce 1918.
Podle Davida Černína z Ostravské univerzity, který se zabývá filozofií dějin, jsou podobné události přirozené.. Ukazují, jak se mění pohled historiků, politiků i veřejnosti na dějiny. Nejde podle něj o přepisování dějin, což se v souvislosti s odstraňováním památníků či přejmenováváním veřejných prostranství často zmiňuje.
„Historii píšeme my, minulost je neměnná. To, jaký vytvoříme památník nebo jak se k ním postavíme, vypovídá více o nás. Pokud pomník odstraníme, vyměníme, dáme tam nový, tak to je o tom, jak se proměňuje náš vztah k minulosti. To je nezastavitelný proces, kdy se mění naše hodnoty a všímáme si jiných věcí,“ říká.
Hrdinové a padouši se mění
„V roce 1918 tady vznikl nový stát a ten má narativ legií, ale na druhé straně tady máme obyvatelstvo na rozsáhlém území Sudet, kde jsou ti němečtí padlí, kteří zase mají jiný narativ. Jde o naše historické vědomí, které ale neutváří jen vliv politiky. Velice silná je i rodinná nebo kolektivní paměť, kterou si lidé předávají a která se neříká na veřejnosti. Jde třeba i o dějiny Těšínska,“ dodává historička a kulturní antropoložka Andrea Pokludová. I ona, stejně jako David Černín, na toto téma debatovala s návštěvníky festivalu Colours of Ostrava.
Narativy se podle Pokludové liší nejen režim od režimu, ale i napříč společností. To způsobuje ve společnosti konflikty o veřejný prostor a jeho výklad.
Podobně to vidí i historik Václav Kaška. Do výstavby a změn pomníků se podle něj propisuje politika těch, kdo aktuálně vládnou dané oblasti. „To se proměňuje s každým režimem. Každý má své hrdiny a padouchy,“ říká.
Zatímco ale změna režimu může být otázkou pouhých dnů nebo i hodin, dynamika bourání a výstavby soch trvá i roky či desetiletí. Příkladem je zmiňovaný T. G. Masaryk, jehož sochy byly bourány ještě hluboko v padesátých letech, pak se v roce 1968 znovu stavěly a poté opět bouraly.
„Z pohledu České republiky v roce 2022 bychom k tomu měli přistupovat s porozuměním,“ upozorňuje Kaška s tím, že odstranit připomínky totalitní minulosti není totéž jako se s ní vypořádat: „Je to velký rituál, že očistíme města a zapomeneme na to, že jsme spoluvytvářeli diktátorský režim. Ale není to pravda.“
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Jak jsme táhli na Fidela. Proč masakr v Zátoce sviní skončil americkým fiaskem
Utekl z Osvětimi a podal zprávu o nacistických zvěrstvech. Příběh Rudolfa Vrby
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
16 komentářů
Díky za naprosto vědecké vysvětlení, „..Historii píšeme my, minulost je neměnná“..
Což je pravda, hodí se to za prakticky každého režimu.
Ovšem. má to dva problémy , za prvé, kdo je to ten pan MY, kdo o tom bude rozhodovat.
Ale ten druhý, škoda že to těm pánům „MY“, ale ani médiím nedošlo. Ony totiž staré pomníky se mnohem rychleji bourají, než pak staví nové.
Kdybych dal takový hezký příkládek, Slibovaný památník romských obětí v Letech. Jak si každý dohledá, tak vláda rozhodla o odkupu pozemku a likvidaci dosavadní zástavby na podzim 2017..Nyní máme rok 2022, a stojí tam…????
…pane Žabko, kdo je a kdo není padouch určuje historie a ne nějaký Kolář či jiný současný inkvizitor …
Jak snadno ignorovat historické souvislosti památníků a jejich místní ukotvení a zfalšovat a zcenzurovat dějiny a hrdiny. Pan Žabka idylicky píše o konkrétním ostravském památníku: „Tam do poloviny devadesátých let stál legendární sovětský bitevní letoun Iljušin, který byl součástí památníku 1. československé smíšené letecké divize v SSSR. Odstraněn byl až kvůli špatnému technickému stavu. Od letošního roku v parku stojí nový umělecky zpracovaný památník věnovaný všem českým a československým veteránům válečných konfliktů. Ten obsahuje vybrané citáty jednotlivých vojáků, pokrývající období od bojů československých legií za první světové války až po zahraniční mise v Afghánistánu.“ Takže pro pana Žabku je přijatelné odstranit konkrétní historický ostravský památník věnovaný historicky nikoli bezdůvodně 1. čs. smíšené letecké divizi v SSSR a nahradit ho ideologicky vhodnějším generálním „památníkem věnovaným všem českým a československým veteránům válečných konfliktů“. Jak ale má mladá generace poznat a ctít historii v její jedinečnosti konkrétních dějinných období a událostí a míst, když chytrá cenzura a dobově politicky vhodná předělávka pomníku vyrobí generální mix, který popře jedinečnost dějin a dokonce na roveň bojům za republiku a proti nacismu domixuje i současnou spornou účast současné armády na prohrané okupaci a válce Spojených států a NATO v Afghánistánu? Nějakého chytráka by mohlo ještě napadnout zmínit na novém ostravském památníku i maršála Radeckého.
Tak, tak, teď jsi to rusákům nandal. Jak mají mladí rusáci poznat a ctít historii, když jejich zločinečtí fotři likvidují hroby a památníky legionářů a nejen legionářů, i když se smluvně zavázali je udržovat.
… no to by těch našich legionářů tam muselo být mraky až do toho Vladivostoku…
Odstraňování pomníků je dědictvím barbarského křesťanství. To bouralo chrámy a sochy a snažilo se přepsat dějiny (i Kosmova kronika je takovým falešným obrazem našich dějin, sepsaným za účelem vytlačení vzpomínek na to, co se skutečně stalo a žilo to v jeho době v paměti lidu).
V antice byly pomníky posvátné a nebouraly se ani v situaci, kdy byly vůči obyvatelům daného místa hanlivé. Četl jsem, asi v Zamarovského „Řeckém zázraku“, že v jednom maloasijském řeckém městě postavil jeho dočasný dobyvatel sousoší, jak postava, symbolizující jeho město, vypaluje cejch postavě, symbolizující dobyté město (v němž ten pomník stál). Ani po osvobození se od dobyvatelů místní ten pomník nezbourali. Jen upravili rozložení tržišť a dalších navštěvovaných aktivit tak, že náměstí s ním nebylo tak často navštěvované a snad ještě postavili jiné monumenty, které ho zčásti zakrývaly.
Osobně preferuji onu pozitivní a procivilizační tradici antickou před negativní a anticivilizační tradicí křesťanskou.
Že bych tedy připomenul, nevím zda tuto příhodu cituje i Zamarovský, leč je zaznamenaná i v Novém Zákonu, Skutky apoštolů, 17:22, kde se píše o návštěvě apoštola Pavla v Athénách
„..Aténští muži, vidím, že se v každém ohledu bojíte božstev víc než jiní. Když jsem se procházel a prohlížel si vaše posvátné předměty, všiml jsem si i oltáře s nápisem ‚Neznámému Bohu‘. Koho uctíváte, aniž byste ho znali, toho vám zvěstuji. „..
Jinak řečeno, tehdy se ani v křesťanství o nějakém bourání nemluvilo.. To přišlo až později, když Konstantin Veliký prohlásil křesťanství za státní, jediné to správné a pravdivé náboženství…
Pochopitelně, onen neznámý bůh byl nejen ten křesťanský, ale klidně i severský Odin nebo americký Velký Benamuki (viz Robinson Crusoe). Jenže křesťané toletovali jen toho svého a ostatní se snažili vyzmizíkovat. Mimo jiné proto křesťanství nefunguje a nikdy ani fungovat nemohlo (myšleno jako náboženství, funguje jako totalitní ideologie, srovnatelná s nacismem nebo komunismem, stejně jako islám nebo judaismus).
Vy byste stál o pomníky Stalina či Gotwalda na každém náměstí, busty Hitlera na každém nároží atd.?
Křesťanství s bouráním pomníků nijak nesouvisí, například ve starověkém Egyptě to bylo běžnou praxí již tisíce let před Kristem. A v antice jakbysmet, příklad který uvádíte je spíše výjimkou. Jednoduše se to dělalo vždy a všude bez ohledu na politické či náboženské trendy oné doby. No a když jde třeba o tančík …..? To už je opravdu trapárna první třídy.
Myslím, že soudnému člověku je to šum a fuk, jestli má nějaký potentát někde sochu, nebo nemá. Každý pomník smrdí nějakou ideologií.
Osobně si myslím, že spíš platí „jména hloupých na všech sloupích.“
„Fronta na maso“ by asi dnes byla o dost větší turistická atrakce než ten metronom, co je tam místo ní. Tím, že se odstřelila, se žádný ze zločinů komunistů neodčinil, žádné zmrtvýchstání jejich obětí se nekonalo. Dtto se po shození pomníku Hitlera nestanou z popela a bedýnek mýdla zase živí Židé (byť by bylo krásné, kdyby tomu tak bylo). Ty gaunery minulosti bychom měli mít v dobré paměti, až přijde někdo, kdo jen s trochu pozměněnou rétorikou začne připravovat v podstatě to, co, už tu bylo.
Tak ono při té vzpomínce, ani v tom starém Egyptě ty staré pomníky nebourali, ale pouze na nich měnili vyryté nápisy ve prospěch nových panovníků. A i v té antice, když už, tak i z těch starších památníků a chrámů bral materiál na ty novější..(Jako že tehdy pravě ta stavební práce otroků byla levná..
Sice by bylo těžké popsat celou historii, ale na takovou rozmařilost aby se hned jak změnil režim, bourali pomníky a stavěli jiné, snad přišel až novověk pod moderním heslem „My Na To“ máme. :)))
bylo by naprosto absurdni, kdybychom tu meli pomniky vrahu a nicitelu naseho naroda, at uz nekterych promimentnich bolseviku, nebo russackych vojevudcu a diktotoru, ukazkovy priklad je Konev, jehoz socha byla vztycena za hluboke totality jako dukaz podrizeni se okupantum..okupanti jsou nastesti pryc a jen tak se nevrati, a Konev uz konecne taky, jen to holt chvili trvalo..a tak to ma byt a tak je to spravne!
Máme tu kostely římskokatolické církve, která se opakovaně pokoušela o genocidu našeho národa, metodami co do brutality srovnatelnými s těmi Hitlerovými, akorát neměla k dispozici moderní technologie. Svatořečící vlastizrádce a nepřítele našeho národa a státu (viz Vojtěch Slavníkovec nebo Jan Sarkander, např.).
A nějak to nevadí.
Víte, v čem je Váš omyl, ony totiž pomníky nepřipomínají dobu, kdy byly postaveny, ale dobu kvůli které byly postaveny.
Tudíž, jestli tady měl maršál Koněv sochu, upomínající osvobození Prahy, tak ten pomník upomínal právě toto. Jestli se ten pomník stavěl o 30 let později, za jiného režimu, , tak to už je dnes taková drobná drobnost kterou už se ani nikdo šprtat nebude.
Že bych připomněl, ve Francii stojí už přes 200 let Vítězný Napoleonův oblouk. Myslíte že by snad Francouze napadlo ho později zbořit, na základě argumentu, že přeci toho lumpa Napoleona porazili Britové u Waterloo? Ono to kupodivu nenapadlo ani Němce za druhé světové, když Francii okupovali sami..
Zajímavý přístup měli na Srí Lance. V centrální části ostrova stála socha zabalená do pytloviny a převázaná provazy. Na můj udivený dotaz mi odpověděli, že je to představitel minulého režimu a oni teď čekají, jak dopadnou další volby.
Laskavě se také poučte u Orwella, jak fungovalo permanentní přepisování historie a vygumovávání osob i událostí. Chceme snad tohle?