Teroristická organizace Islámský stát za poslední rok přišla prakticky o veškerá svá území v Iráku a Sýrii a tím i o velkou část jednoho z důležitých zdrojů pěněz – o výkupné za zajaté zahraniční novináře, kteří tam hledají válečné příběhy. ISIS přitom nebyl zdaleka první, kdo zjistil, že reportéři jsou často snadný terč.

Když Amanda Lindhoutová a nezávislý australský žurnalista Nigel Brennan přijeli do Mogadiša, zprostředkovatel Ajoos Sanura, jehož si najali, jim řekl, že se o ně postará někdo jiný. Byl zaměstnán starostí o dva novináře z National Geographic, kteří bydleli ve stejném hotelu.

Byli samozřejmě důležitější než dva nezávislí žurnalisté, protože National Geographic má více peněz. Lindhoutová a Brenann neměli žádnou jinou možnost, protože investovali všechny své peníze do zpravodajství ze Somálska, a později přijet nemohli.

Text je ukázkou z knihy Obchodníci s lidmi Loretty Napoleoniové. HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem vydavatele.

Toho rána, kdy byli oba uneseni, odjel Ajoos dříve z téhož hotelu se dvěma reportéry a dvěma najatými SUV se strážci, kteří je měli chránit. Směřovali tamtéž jako Lindhoutová s Brennanem, západně od afgojské cesty. Oba nezávislí novináři však cestovali bez jakékoli ochrany a byli polapeni těsně za Mogadišem.

Po únosu se dozvěděli, že záměrem jejich únosců bylo zmocnit se novinářů z National Geographic a že dostali tip, že toho rána tudy pojedou, ale jaksi se spletli. Lindhoutové a Brennanovi ale neřekli, že zaútočit na tři silně ozbrojená SUV nebylo tak snadné jako zastavit auto s řidičem, zprostředkovatelem a dvěma novináři. Byli snadným terčem.

Džihádisté jako ochranka?

Riziko, které nezávislí novináři podstupují, se zdá neúměrně vysoké ve srovnání s finanční odměnou. Dokonce i velké noviny platí pouhých 200 dolarů za článek, což je často méně než denní výdaje na zprostředkovatele a řidiče, jak vysvětlila Newsweeku Nicole Tungová, která pracovala s Jamesem Foleyem v Libyi a Sýrii.

„Nemůžeme si dovolit platit denně 200–300 dolarů za zprostředkovatele a řidiče, takže z logistického hlediska je to úplně jiná práce, když jste odkázán sám na sebe, protože jste závislý na dobré vůli jiných lidí a vyhledáváte levný způsob, jak se pohybovat v okolí. A to často není ta nejbezpečnější cesta, ale skutečně nemáte jinou možnost, protože si nic jiného nemůžete dovolit.“

Chyby v podobě špatného odhadu rizika se běžně dopouštějí i zkušení novináři. Džunpei Jasuda, japonský novinář na volné noze, který byl v roce 2004 unesen a propuštěn v Iráku, překročil v červenci 2015 hranici do Sýrie v prostoru Gaziantep, což je přechod mezi tureckým městem Kilis a syrským městem A‘záz. Oblast je na syrské straně zamořena kriminálními gangy. Jasuda cestoval pod ochranou Ahrár aš-Šám, koalice několika islamistických a salafistických skupin, o nichž se věřilo, že mají blízko k an-Nusra.

HlídacíPes.org chystá další exkluzivní publikaci, po Babišovi a Zemanovi je na řadě

TOMIO OKAMURA – nekorunovaný král českých populistů. Podpořte nás!

„Když byli poblíž A‘zázu napadeni bandou kriminálníků, džihádisté ani nebojovali,“ říká zkušená novinářka Francesca Borri, jež mluvila se syrským vyjednavačem o propuštění rukojmích. Tento fotograf, který pracuje pro západní sdělovací prostředky, se stal počínaje rokem 2015 de facto prvním vyjednavačem ve věci zahraničních rukojmích, zadržovaných an-Nusrou a ISIS.

Novinář má cenu milionů eur

Džunpei Jasuda byl zadržován společně se třemi španělskými novináři – Antoniem Pampliegou, José Manuelem Lópezem a Ángelem Sastrem, kteří byli uneseni poblíž A‘zázu v létě 2015 na cestě do Aleppa. Španělé byli osvobozeni na počátku května 2016 díky zprostředkování Kataru a Turecka. Věznila je malá kriminální skupina, avšak jednání o jejich propuštění vedla an-Nusra. Borri pokračuje:

„Všichni mířili do Aleppa z přechodu Gaziantep. Je to téměř přímá cesta. Každý vstupuje do Sýrie právě tudy, i když každý ví, že cesta je plná zátarasů, obsazených kriminálními skupinami. Lidé si myslí, že mohou kriminálníky uplatit několika tisíci dolary a jet dál, ale v tom se strašlivě mýlí. Lidé jako jsme my, Italové, Španělé či Japonci, máme každý cenu 10 milionů eur. Naše vlády si mohou dovolit tyto peníze zaplatit.“

Borri má pravdu. Několik tisíc dolarů neznamená nic ve srovnání s tím, kolik vynese únos západního rukojmího z některé z těchto zemí. Dokonce i když je rukojmí prodáno nějaké veliké organizaci jako je an-Nusra nebo ISIS, nikoli zahraniční vládě, výsledný zisk je vysoký.

„Já jsem vždy používala přechod Báb al-Hawá mezi tureckým Reyhanlı a syrskou Atimou“, pokračuje Borri. „Abych se dostala do Aleppa, jela jsem přes oblast Idlib, jež je pod kontrolou Islámského státu. Na zátarasech jsem nikdy neměla problémy, protože můj řidič má dobré styky s ISIS.“

Slova Borri potvrzují, že většina z těch, kteří cestují na vlastní pěst, buď proto, že chtějí přinášet zprávy o syrské válce, anebo vykonávat nějakou formu humanitární práce, se dokonce ještě i v roce 2015 dopouštějí chyb a stávají se obětí únosů, jelikož mají chabé znalosti o tom, co se v oblasti děje a netuší, jak rychle se poměry mění.

Kolečko ve stroji propagandy

Podle syrského vyjednavače použili tři španělští novináři, unesení v roce 2015, jako zprostředkovatele anglického učitele, který již nebyl spolehlivý. A to ne proto, že se je rozhodl prodat, ale protože neměl správné kontakty.

„Ahrár aš-Šám nemůže zaručit bezpečnost v této oblasti, protože prostor kolem A‘zázu ovládá an-Nusra, jež má své vlastní mediální oddělení a vyžaduje, aby se lidé obrátili se žádostí o vstup právě na něj. Protože je velmi obtížné takové povolení získat, lidé používají jiné islamistické skupiny, aby se tam dostali, ale to není bezpečné. Jediná cesta, jak se dostat z tohoto přechodu do Sýrie, je na povolení an-Nusry. Jinak je lepší zůstat v Turecku.“

I syrský vyjednavač potvrdil Borri, že rukojmí udělala chybu, když důvěřovala Ahrár aš-Šám. Zdá se, že španělští novináři byli uneseni v okamžiku, když večeřeli s lidmi, kterým zaplatili za svou ochranu, ale jejich ochránci se do boje proti únoscům nepustili.

Spoléhat se na zprávy nezávislých novinářů z frontové linie může mít velmi vážné důsledky pro čtenáře i pro samotné žurnalisty, a to s ohledem na propagandistickou manipulaci.

V roce 2008 byla Amanda Lindhoutová zaměstnána íránskou televizní stanicí Press TV v Afghánistánu za měsíční plat 4000 dolarů. Jako naprosto nezkušená začátečnice se domnívala, že učinila velký průlom. Brzy si ale uvědomila, že se stala součástí propagandistické mašinérie, jež líčí americkou politiku a americké vojáky v tom nejhorším možném světle.

Dvakrát to vyšlo, teď vás zabijeme

Jiným negativním důsledkem absence profesionálních novinářů, kteří by informovali o konfliktech, je nekvalitní analýza událostí. Až do konce května 2014, pouhý měsíc před vznikem chalífátu, tudíž ani jeden z nezávislých novinářů píšících o syrské válce nenapsal nic o ISIS.

Jen málokteří z nich kritizovali ubohý stav Svobodné syrské armády podobně jako profesionální žurnalista Robert Fisk. Rovněž žádný z nich nenapadl roli, jakou sehrály státy Perského zálivu při financování krvavé sektářské války.

Část tohoto selhání jde na vrub skutečnosti, že zpravodajové na volné noze většinou nejsou v pravidelném kontaktu se zkušenými editory a rádci. Neprošli profesionálním školením uvnitř dobře fungující mediální organizace, a tudíž jim často schází smysl pro historické souvislosti.

Jejich reportáže mají většinou podobu drobných obrázků, rychlých záběrů tragických událostí, které čtenáře šokují, ale nepoučí. Proto bývá jejich psaní charakteristické touhou po senzacích. A není náhoda, že táž povrchnost a nedostatek historické perspektivy jim často znemožní náležitě zhodnotit rizika, jež podstupují, čímž se dostávají do problémů.

Když se na počátku září 2013 střetl Marc Marginedas (zkušený španělský novinář, který přežil únos a zajetí ISIS, pozn. red.) s oblastním vůdcem ISIS, mužem, na němž závisel jeho osud, jakýsi ruský džihádista mu řekl: „Dvakrát jste se sem dostal bez jakýchkoli problémů. Nyní Vás zabijeme.“

Novináři, humanitární pracovníci a cizinci byli záměrně terorizováni s cílem umlčet je, což byla technika, která se velmi dobře osvědčila v Iráku Saddáma Husajna. Za šířením strachu se skrýval dobře promyšlený plán.

ISIS není skupinka psychopatů

V září 2013 elita Islámského státu rozhodla, že politická hodnota některých rukojmích bude daleko vyšší, když budou popraveni, zatímco u jiných bude vyšší, pokud budou vyměněni za výkupné. Marginedas patřil ke druhé skupině a vskutku byl propuštěn jako první.

ISIS není v žádném případě řízen skupinkou psychopatů. Je to organizace, jež svěřila osud rukojmích do rukou velmi obratných politiků a vyjednavačů. Naopak věznitelé rukojmích patřili k primitivním, v rámci ISIS nízko postaveným členům.

Žádný z rukojmích, zaslepených nelidskostí takového zla, nebyl schopen rozpoznat v pozadí mohutnou politickou mašinérii ISIS. Dokud byli vězněni, žádný z nich si neuvědomoval racionální důvody svých odlišných osudů. Dokonce i dnes, když čteme jejich vzpomínky nebo rozhovory, chybí nám v nich popis jejich role jako politických kamínků v projektu budování stavby chalífátu, či toho, jak jejich osud sloužil k umlčení mezinárodních médií a skrývání pravdy o chalífátu.

Popravy rukojmích ukončily období nezávislého žurnalismu v Sýrii, ponechávajíce válečné zpravodajství na propagandě rozličných sil, zapojených do konfliktu. Dokonce i zkušeným válečným korespondentům jejich editoři zakázali vstup do Sýrie. Chalífátu se podařilo zbavit oblast sdělovacích prostředků a přenést informování světa do rukou svých vlastních propagandistů. Stručně řečeno dosáhl svého cíle: konce pravdy.