Soukromé rodinné archivy čas od času i po desítkách let vydají nečekané objevy. To je i případ potomků rodiny prvorepublikového novináře (a muže mnoha dalších zájmů a profesí) Vladimíra Ležáka – Borina. Nabízíme druhou ukázku z knihy „Za přeludem“, která vyšla pouze v soukromém nákladu.

Bylo to v den mých třicátých osmých narozenin, dne 2. června 1940. Spěchal jsem na schůzi České a Slovenské národní rady v Paříži do kavárny Sufrene. Tlustý Locher už tam seděl. Přivítal mne otázkou: „Víš, že Němci opět prorazili frontu a postupují k moři?“

„Nevím,„ řekl jsem, „ale myslím, že musíme vypadnout z Paříže ještě dnes, nejpozději zítra.“

„Vypadnout, ale kam?“ ptal se Locher.

„To taky nevím, třeba do Grónska, ale vypadnout musíme.“

„Co bychom dělali v Grónsku?“

Když se hroutí civilizace

Psal se 2. červen 1940 a já byl mučen myšlenkou, proč Francie padla, a kam mohu utéci v bludné pouti za svobodou. Před Bordeaux jsem roztrhal svůj svolávací lístek a vyhodil ho z okna. V Bordeaux jsem po kratším přemýšlení koupil jízdenku do Guetarry, poblíž španělské hranice, vystoupil v této vesnici Basků na mořském pobřeží a najal si pokoj v hotelu Gurutzia.

(…) Po hlavní silnici se pomalu pohybovala kolona osobních aut přecpaných lidmi. Uprchlíci. Na střechách aut vezli vše, co mohli vzít s sebou: matrace, nějaké nádobí, dětské kočárky. Utíkali někam před postupující německou armádou. 

Život člověka ve velikých historických dobách je pohnutý, ne však příjemný. Zažil jsem v roce 1918 pád rakouské říše, v roce 1938 pád Československa a nyní pád Francie. Hroutila se jedna civilizace.

Ano, uvažoval jsem, tak jako před pádem Říma. Tehdy germánští Vandalové a Gothové táhli vítězně světem, a dnes opět. Po pádu Francie zůstal v Evropě vlastně jen Hitler a Stalin. Mohou žít vedle sebe podle dohody uzavřené v Berlíně v srpnu 1939, anebo zlikviduje jeden druhého? Kdo koho?

Naděje v revoluční hnutí německého proletariátu se ukázaly být iluzí. V době nejhlubší hospodářské krize a nezaměstnanosti ne komunisté, ale Hitler získal masy nespokojeného německého lidu. Neznal jsem tehdy příčinu tohoto jevu. Dnes vím, že pangermanismus, pumpovaný po století do myslí německého lidu ve školách i všemi prostředky propagandy, se stal německým národním náboženstvím.

V Německu neexistovala marxistická sociální demokracie, ani římští katolíci, nýbrž německo- nacionální sociální demokracie a katolíci. Mýtus vyvoleného lidu je jednou z hnacích sil dějin. Zachoval židy v diaspoře, dal průbojnou sílu mohamedánským Arabům a Turkům, a nyní Němcům.

Starý dobrý Vincek Churchill

Druhý den tlampače vysílaly francouzskou řeč britského ministerského předsedy Winstona Churchilla. „My se nikdy, nikdy nevzdáme,“ chraptěl do rozhlasu francouzský se strašným anglickým přízvukem. Zval všechny politické uprchlíky do Anglie.

Francouzi poslouchali nehnuté, mnozí plakali. Vzpomněl jsem na Prahu 15. března 1939. Průvodčí na čtrnáctce z Bráníka, ruský legionář, neprodával jízdenky. Stál v rohu tramvaje a plakal.

„Rozhodnuto,“ řekl jsem, „Starý dobrý Vincek nás zve do Anglie. Tam se můžeme dostat jen z Bordeaux.“ Prodírali jsme se zpět chaosem na silnici. Bordeaux se stalo peklem lidského zoufalství. Asi milión uprchlíků, mezi nimi tisíce židů ze všech evropských zemí, obsazených německými nacisty. Zachránili se do Francie a teď se hrůza nacistické smrti blížila k Bordeaux.

Utábořili jsme se na ulici před Caffé des Finances. Shodou okolností tábořili nedaleko též lidé Benešova národního výboru z Paříže. Zjistili jsme brzy, že je naprosto beznadějné pokoušet se o britské vízum a transport. Britští zástupci v Bordeaux se starali o evakuaci Britů a několika málo významných politických uprchlíků z jiných zemí.

„Čert vem vízum,“ prohlásil jsem, „potřebujeme loď.“ Mezi námi jen Locher uměl anglicky. Locher tedy odjel autem do přístavu Verdon, vzdáleného asi sto kilometrů od Bordeaux, hledat loď.

Kdo chce s námi na loď?

Pozdě večer se vrátil Locher, úplně vyčerpaný a fialový ve tváři. „Mám loď,“ volal, „mám. Veliký nákladní parník, Ville de Liege. Ještě nakládají, pozítří v poledne odplují. Kapitán může vzít 250 lidí, žádá za přepravu každé osoby 10 dolarů v americké měně, na úhradu stravy, kterou musí pasažérům poskytnout. Franky nebere, jen americké dolary.“

„Kolik dolarů máš,“ zeptal jsem se.

„Ani jeden.“

„Já také ne,“ řekl jsem, „takže se můžeme plavit pouze někam.“

Locher chvíli přemýšlel: „Koukej, tady je tisíce židů, mezi nimi bohatí holandští. Pusť do oběhu, že přijímáme cestující do Anglie za dolary v hotovosti. Oni zaplatí přepravu nám i jim. Prosím tě, vezmi to do rukou, protože já jsem hotov.“

Já však byl také hotov. Vlezl jsem do druhého auta, abych nemusel spát vedle Lochera, neboť jsem věděl, že strašně chrápe. Usnul jsem vsedě.

Druhý den brzy ráno jsem slyšel české výkřiky. Davem po ulici se prodírala krokem kolona vojenských kamionů. Nevím proč, ale náhle jsem zvedl pravici a zařval: „Stát!“

Vůz zastavil, z okna šoférovy budky se vyklonila bledá tvář a tázala se libozvučnou pražskou češtinou: „Vo co de?“

„Kdo jste a kam jedete?“ tázal jsem se. Vtom jsem si uvědomil, že budeme potřebovat dopravní prostředky na cestu do Verdonu. Do našich dvou aut nemůžeme vzít všechny židy, kteří zaplatí dopravu.

„Kdo sou voni?“ tázala se mne bledá tvář.

„Já jsem tajemník České a Slovenské národní rady. Kdo je váš velitel?“

„Velitelé vzali roha,“ zněla odpověď.

„Nikdo vás nevede?“

„I jo, poručík Reitinger zůstal s náma.“

„Zavolejte mi ho,“ přikázal jsem.

Z kamionu vylezl četař a za chvíli přivedl mladého poručíka. Představili jsme se a já jsem zjistil, že poručík Reitinger vedl zbytek telegrafní roty československé armády ve Francii. Dozvěděl jsem se také, že velící generál československé armády, Ungr, rozpustil rozkazem armádu a že se každý zachraňuje na vlastní pěst. Zbytky roty, kterou vedl Reitinger, čítaly 112 mužů. Řekl jsem mu, že máme loď do Anglie a že je můžeme vzít s sebou. Srazil podpatky a prohlásil: „Jsem k vašim službám, pane generální tajemníku.“

Tak jsem se stal nejenom generálním tajemníkem, ale též generálem posledního zbytku československé armády ve zbrani ve Francii. Spolu s členy národní rady, jejich manželkami a několika lidmi, které jsme přibrali, včetně manželky bývalého československého vyslance v Moskvě, Pavlů, čítali jsme 125 lidí. To znamenalo, že mohu vzít 125 židů, kteří mohou zaplatit 20 dolarů za přepravu. Na přepravu 250ti lidí jsem potřeboval 2.500 dolarů.

(…)

Asi kolem desáté dopoledne jsem přijal posledního žadatele. Zbývající se nerozcházeli. Křičeli, plakali, padali na kolena, jeden nabízel pět set dolarů. Zoufalý okamžik – co jsem však mohl dělat? Mohl jsem vzít 250 lidí a 250 lidí jsem měl. Musel jsem požádat naše vojáky, aby nám uvolnili cestu.

Nasedli jsme do kamionů a krokem opouštěli Bordeaux, město tisíců lidí bez naděje. Němci byli 50 kilometrů od města.

Vladimír Ležák – Borin byl nepochybně ve své době kontroverzní postavou. Bojoval v v nově zformované československé armádě na Slovensku proti Maďarům, v roce 1920 se přihlásil do francouzské cizinecké legie. V roce 1928 vstoupil do KSČ, od boje za komunistické ideály poté přešel k odporu proti komunismu a Stalinovi a ze strany vystoupil. Za války emigroval přes Francii do Británie. Byl součástí protibenešovské opozice velvyslance Štefana Osuského, generála Lva Prchaly či diplomata Karla Lochera. Prosazoval myšlenku poválečné středoevropské federace a byl nadále silným kritikem Beneše a obratu československé politiky k Moskvě. Později žil ve Skotsku a v Rakousku. Na jaře 1968 se vrátil do Československa, po srpnové okupaci odjel do Vídně, odkud navštěvoval Prahu. Zemřel 11. ledna 1970 během návštěvy Československa. „Jeho vyprávění o sovětském Rusku bylo toho kalibru, že je pak Solženicyn působivěji nepopsal, jen doložil,“ vzpomíná na svého strýce právník Jan Kalvoda. Právě on nedávno objevil autobiografický rukopis, který desítky let zůstal doslova v šuplíku. Text se nyní Kalvoda rozhodl vydat alespoň v soukromém nákladu.