Nově objevený rukopis popisuje neznámé osudy předního odpůrce Edvarda Beneše

Napsal/a Robert Břešťan 31. října 2018

Soukromé rodinné archivy čas od času i po desítkách let vydají nečekané objevy. To je i případ potomků rodiny prvorepublikového novináře (a muže mnoha dalších zájmů a profesí) Vladimíra Ležáka – Borina.

Borin byl nepochybně ve své době kontroverzní postavou. Patřil mezi přední odpůrce politiky prezidenta Edvarda Beneše.

V letech 1918–19 bojoval v nově zformované československé armádě na Slovensku proti Maďarům, v roce 1920 odcestoval do Paříže a vstoupil do Cizinecké legie. V roce 1928 vstoupil do KSČ.

Na zásah Gottwalda

Osobně se znal s čelnými představiteli KSČ. V roce 1934 se účastnil 1. sjezdu sovětských spisovatelů. Po jeho druhé návštěvě v roce 1936 byl v Moskvě zatčen pro „trockistickou úchylku“ a z vězení ho údajně vyreklamoval osobně Klement Gottwald.

Od boje za komunistické ideály poté přešel k odporu proti komunismu a Stalinovi a ze strany vystoupil.

„Jeho vyprávění o sovětském Rusku bylo toho kalibru, že je pak Solženicyn působivěji nepopsal, jen doložil,“ vzpomíná na svého strýce právník Jan Kalvoda.

Vladimír Ležák – Borin. Fotografie z knihy Za přeludem.

Právě on nedávno objevil autobiografický rukopis, který desítky let zůstal doslova v šuplíku. Text se nyní Kalvoda rozhodl vydat alespoň v soukromém nákladu.

„Jde o memoáry a já je nepředkládám jako historický pramen. Ale docela autenticky se ze vzpomínek dozvídáme, že poválečná hrozba bolševismu nebyla tak neviditelná a slepota vůči ní tak historicky nevyhnutelná; jen zvítězila. Že dobové ad hoc odhození humanity ve věci odsunů Němců nebylo historickou nezbytností; a že se také neobešlo bez odporu demokratů,“ říká k obsahu autobiografie svého strýce Jan Kalvoda.

Jméno Vladimíra Ležáka – Borina zná pravděpodobně jen pár historiků či znalců první republiky.

S ohledem na nízký náklad se kniha do volného prodeje pravděpodobně vůbec nedostane, osud a životní peripetie V. L. Borina ale za pozornost a připomenutí stojí.

Dokonce natolik, že v Austrálii, kde Borin později v emigraci žil, se o jeho životě i politických názorech pořádají přednášky a píší studie.

Internace v Británii

Před nacismem Borin utekl nejprve do Francie a pak do Velké Británie, kde byl na základě udání (pravděpodobně z okruhu prezidenta Beneše) internován pro podezření, že jde o nacistického agenta.

„Tak jsem se dověděl, z čeho mne spolupracovníci Dr. Beneše v Londýně obvinili. V Paříži mě důvěrně denuncovali policii, že jsem nebezpečný komunistický agitátor, v Londýně zase, že jsem agent gestapa a že jsem vydíral uprchlíky v Bordeaux. V obou případech mne denuncovali důvěrně, neboť proti důvěrné denunciaci není obrany,“ napsal ve vzpomínkách Borin.

 

 

Nařčení se nepotvrdilo a Borin byl v roce 1942 z internačního tábora propuštěn. Zapojil se aktivně do politického života v emigraci – byl součástí protibenešovské opozice velvyslance Štefana Osuského, generála Lva Prchaly či diplomata Karla Lochera.

Prosazoval myšlenku poválečné středoevropské federace a byl nadále silným kritikem Beneše a obratu československé politiky k Moskvě.

Později žil ve Skotsku a v Rakousku. Na jaře 1968 se vrátil do Československa, po srpnové okupaci odjel do Vídně, odkud navštěvoval Prahu. Zemřel 11. ledna 1970 během návštěvy Československa.


Ukázka z memoárů Vladimíra Ležáka – Borina: Za přeludem

Náš předseda Milan Hodža bydlel v prvotřídním hotelu Carlton. Přivítal mne velmi srdečně a já zahájil rozhovor výtkou. „Vzpomínám,“ řekl jsem, „že jste v březnu opustil Paříž, abyste to tady hlídal proti Benešovi. Jak vidím, neuhlídal jste. Proč je jeho pozice tak silná? Je to následkem jeho zednářských styků?“

„Jistě,“ přitakal Hodža. „Krom toho platíme za svou hloupost. Nechali jsme mu dvacet let ministerstvo zahraničí a ohromné tajné fondy. Z těch fondů platil propagandu v zahraničním tisku. Československo je v zahraničí naprosto neznámé, znají pouze Masaryka a Beneše. Tu inzerci dával pak překládat a umísťoval ji v našem tisku, jakožto hlas ciziny. Tak získal pověst nepostradatelného.“

„Tím jsou vinni všichni naši vedoucí politikové,“ poznamenal jsem.

„Nepochybně,“ souhlasil Hodža, „já taky. Pravda, snažil jsem se sám o pozici ministra zahraničí, ale žádná naše strana na tom neměla zájem. Zahraniční politika nepřitahovala hlasy voličů a proto Beneš měl monopol. Pokud Britové věřili, že jim Hitler bude v Evropě dělat policajta proti komunismu, Beneš jim překážel. Bluff o jeho zahraničním vlivu praskl v Mnichově. Hodili nás přes palubu jako nepotřebný hadr. Situace se změnila od té doby, co Hitler vyprovokoval válku, a zvláště pak po pádu Francie. Nový ministerský předseda Churchill ví, že Británie nemůže bojovat proti Hitlerovi sama, bez Sovětského svazu. Považuje Beneše za vhodného poslíčka ke Stalinovi.“

„Takže v případě vítězství demokracie nepůjdeme do Dachau, ale do Port Igarky na Sibiři,“ řekl jsem.

Hodža se usmál. „Logicky myšleno, ano, avšak podle mého názoru rozhodnou tuto válku Spojené státy, které, tak jako v poslední válce, do toho půjdou až nakonec. Do té doby musíme přezimovat.“

„Jak?“ tázal jsem se.

„Sami nemůžeme,“ řekl Hodža. „Máme však společné zájmy s Poláky. Sikorský je pravda také zednář, ale osobně nemá rád Beneše, tak jako ho neměl rád Daladier. Navštívil jsem Mikolajzcika a připomněl mu, že v době, kdy Pilsudski persekvoval polskou agrární stranu, opatřil jsem prostředky pro její uprchlíky v Československu. Mikolajzcik řekl, že to považuje za čestný dluh své strany a tak Poláci poskytli peníze pro naše přezimování.“

„Myslím, že máte pravdu, tuto válku vyhrají opět Spojené státy. Neměli bychom tam přesídlit?“

„Uvažoval jsem o tom, a při nejbližší příležitosti tam pojedu,“ řekl Hodža. „Nyní k vašim osobním záležitostem. Takto se zde nemůžete pohybovat. V normálních časech by vás vrátný v tomto obleku do hotelu nepustil. Dám vám prozatím třicet liber a prosím, abyste zapomněl na svou bolševickou minulost a oblékl se buržoazně.“

„V zájmu vašich velikých idejí jsem ochoten i jíst buržoazně i pít jak rytmajstr od dragounů,“ odvětil jsem.

Usadil jsem se v Royal hotelu na Russel Square. Otázka byla, kam se uchýlit v noci před náletem, neboť Němci bombardovali město každou noc od soumraku do úsvitu. Jistou ochranu skýtaly stanice podzemní dráhy. Zkusil jsem to jednou. Stanice přeplněná lidmi, povětšinou starými. Ti, kteří si přinesli podušky a přikrývky, mohli ležet jakž takž pohodlně, já však ležel na holé dlažbě a stejně jsem neusnul.

Locher mi sdělil, že vůbec nechodí do krytu, neboť co má být, se stane. Řekl mi dále, že na Churchillovu výzvu lidé zaměstnaní v noci neopouštějí práci ani při náletu. Pouliční doprava běží dál a ženy průvodčí prodávají lístky. V restauracích obsluhují číšnice hosty.

„My jsme se v Angličanech mýlili a Hitler taky. To nejsou zbabělí kramáři, to je národ hrdinů. Starej Vincek při náletu nikdy neopouští Londýn, je oblečený, jen v montérkách, jde příkladem ostatním. To je ocelový chlap.“

Rozhodl jsem se také nechodit v noci do krytu. Když to dokáže tlustý Locher, který nikdy nebyl vojákem, proč ne já, starý voják a vysloužilý cizinecký legionář?

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

6 komentářů

  1. Michal napsal:

    A kde lze knihu koupit?

    • Vojtěch Berger napsal:

      Dobrý den, jak se píše v článku, kniha s ohledem na nízký náklad nejspíš nepůjde do volného prodeje

  2. Nemec napsal:

    Nejsou jen nově objevené rukopisy o schopnostech a neschopnostech Beneše. Beneš nám sice nejprve vymohl území ale potom nedokázal to území zachránit a uvrhl nás do dlouholeté podřízenosti cizí velmoci.
    Něco o tom věděl básník Ivan Jelínek jak to prezentoval v rozhovoru s Antonínem Přidalem v jeho knize. Bohužel pamětníci vymřeli a dnes je zase zřetelná snaha naši dějiny falšovat. Hlavně těch, kdo se nám snaží namluvit. Že jsme se nebyli schopni Hitlerovi bránit. Možná lépe než Francie.

  3. Libuše Šubrtová napsal:

    Dobrodruh a kosmopolita. Kam vítr, tam plášť. Nedivím se, že nevzbuzoval důvěru Beneše.

    • J. Málek napsal:

      Paní Šubrtová zatím jediná z přihlášených pochopila, co to bylo za člověka. Hlavně ze soudruha Borina nedělejte demokrata. Byl to uražený kverulant, kterých je dnes kolem nás plno a všichni si hrají na politology, novináře atd.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies