Než příště vyjdeme kvůli ochraně klimatu do ulic, položme si zásadní otázku: „Jsme schopni připustit, že se vzdáme většiny požitků, na které jsme zvyklí, ve jménu planety a lidstva?“ Pokud odpověď nebude jednoznačné ano, pak zvažme, zda naše protesty myslíme vážně, a není to jen plácání do vody.

Nejprve si pro kvalitu argumentace prosvištěme nějaká fakta a data. Zaokrouhluji v nich dolů, ke statistikám přikládám i grafy se zdrojem dat (viz níže).

Největší producenti skleníkových plynů dle regionu: Čína: 23 %, USA 14 %, Asie a Pacifik 13 %, EU 9 %…

Největší producenti skleníkových plynů dle regionu kumulativně (tedy kolik daný region vyprodukoval skleníkových plynů od roku 1750 až dosud): USA 26 %, EU 22 %, zbytek Evropy 12 %, Čína 12 % atd.

Produkce skleníkových plynů dle odvětví: energie 59 %, doprava 16 %, sídla 9 %, zemědělství 7 %, průmysl 7 %, ostatní 0,2 %.

Produkce plastů dle odvětví v tunách: obaly 146 000 000, stavebnictví 65 000 000, textil 47 000 000, spotřební zboží 42 000 000, doprava 27 000 000, elektronika 18 000 000, průmyslové stroje 3 000 000, ostatní 59 000 000.

Podíl emisí z dopravy: silniční 73 %, letecká 12 %, námořní 10 %, železnice 1 %, ostatní 2 %.

Vývoj množství vyrobených aut:  1960 – 10 000 000, 1990 – 42 000 000, 2015 – 88 000 000.

Množství poražených zvířat ročně: 1960 – 7 000 000 000, 1990 – 27 000 000 000, 2014 – 52 000 000 000.

Produkce hnojiv za rok v tunách: 1960 – 35 000 000, 1990 – 150 000 000, 2014 – 200 000 000.

Grafy dále ukazují: Vývoj spotřeby fosilních paliv, vývoj produkce plastů globálně, produkce plastů dle regionu, produkce masa dle regionu a typu či využití zemského povrchu.

Teď tedy k věci. Chceme po našich představitelích, aby se zavázali ke snižování emisí skleníkových plynů, kritizujeme je, když tak neučiní.

20. března odmítl ministr pro životní prostředí Richard Brabec požadavek studentů, abychom v Česku vynulovali emise skleníkových plynů do roku 2050 tak, jak vyžaduje zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC).

Předpokládejme, že není negramotný a zprávu IPCC četl, nebo alespoň její shrnutí. Jak si tedy může jako odpovědný politik dovolit odmítnout toto výslovné doporučení od nejrespektovanější instituce zabývající se klimatem na světě? Na chvilku se zamysleme…

Zapomeňte na fén i mango

Abychom za 12 let dosáhli snížení emisí skleníkových plynů o 45 % a do roku 2050 dosáhli nuly, musel by pravděpodobně každý jeden z nás udělat toto:

– Přestat vytápět obyvatelné prostory víc, než je nutné k přežití
– Přestat využívat elektrické spotřebiče, zejména ty s vysokou spotřebou (vysavače, fény, televize, trouby…)
– Přestat kupovat auta a jezdit v nich
– Přestat létat letadly
– Přestat dojíždět do práce a najít si práci ve svém nejbližším okolí
– Přestat stavět domy, infrastrukturu atd. alespoň tou formou, jako jsme dnes zvyklí
– Přestat kupovat a využívat elektroniku a spotřební zboží, zejména to, vyprodukované v jiných zemích
– Přestat kupovat jakékoliv výrobky v plastových obalech
– Přestat jíst potraviny jiné než lokální produkce (zejména banány, pomeranče, manga, avokáda a další plody, co cestují přes celý svět až na pulty našich hypermarketů)
– Přestat nosit a kupovat oblečení z plastových vláken
– Přestat konzumovat maso a mléčné výrobky, zejména ty z velkochovů

Tohle by nám musel ministr Brabec a celá vláda (nejen tato, ale i ty budoucí) zhruba říci, a to zdaleka nejde o kompletní výčet. Kdo by takové politiky volil?

Sečteno a podtrženo, museli bychom přestat dělat většinu věcí, na které jsme v současnosti každodenně zvyklí. Nenechme se ukonejšit společnostmi, které spotřebu svých produktů kompenzují nějakou protislužbou, třeba, že zasadí deset stromů, když s nimi letadlem poletíme na druhou stranu světa.

MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?

Tato opatření neslouží ke snížení emisí, ale k udržení spotřeby. Člověk má pak mít čistější svědomí, že svojí činností nezpůsobil žádnou škodu, naopak snad ještě přispěl ke zlepšení. To je ale velká marketingová lež.

– Budou tato opatření mít tvrdý dopad na ekonomiku? Jistě.
– Způsobí to ekonomické krize a výkyvy? Velmi pravděpodobně.
– Vznikne nepředstavitelné množství odpadu, se kterým se budeme muset vypořádat lokálně, a ne ho poslat lodí do Asie nebo Afriky? Jednoznačně.
– Bude to mít vliv na náš životní standard, na který jsme zvyklí? Zaručeně.
– Co budou dělat lidé ve městech, která jsou zcela potravinově závislá na venkově a ve kterých se lidé živí činnostmi, které pozbudou smyslu a hodnoty? Nevím, to mě trochu zneklidňuje.

Velmi zjednodušeně řečeno, chceme-li snížit emise skleníkových plynů o 45 %, budeme muset o 45 % snížit svůj životní standard a doufat, že se v následujících letech objeví nějaká ekologická technologie, která jej pomůže udržet výše než na úrovni před 300 lety.

A tomu se budou politici bránit, budou činit kroky přímo proti této snaze. Protože z mocenského hlediska čím chudší stát, tím slabší. Když lidé přestanou konzumovat, stát zchudne a stane se potenciálně zranitelnějším.

Co opravdu potřebujeme k životu?

Této situaci už vůbec nepomáhá Čína, která v poslední dekádě prožívá několikátou průmyslovou revoluci, je obrovsky lidnatá a už i technologicky vyspělá tak, že ve světě nemá konkurenci.

Je to jako kdyby se sešla smečka několika lvích samců a všichni si měli navzájem ukázat bříško. Který to udělá první? A co pak udělají ti ostatní?

Ale může to mít i svá pozitiva. Představme si, že odhodíme většinu výdobytků západní společnosti a přestaneme potřebovat větší část peněz k tomu, abychom si tyto výdobytky mohli dovolit.

Budeme moci méně pracovat, najednou budeme mít více volného času na naše blízké, na seberozvoj a všechny ty věci, které kvůli udržování svého životního standardu živíme. Co vlastně člověk potřebuje k životu? Jídlo, pití, dýchání, lásku a uznání svých bližních a nějaké oblečení, aby přežil nepřízeň počasí. Všechno ostatní je v podstatě navíc.

Tímto sdělením si zároveň veřejně kálím do vlastního hnízda. Živím se totiž výrobou psacích per, věnoval jsem tomu pět let života a z ničeho vypiplal relativně fungující značku, která mě živí. Dělám to ručně, s maximálním nasazením, láskou a co největšími ohledy k životnímu prostředí. A přece, když si položím onu zásadní otázku: „Potřebují lidé k životu psát perem za 3000-4000 Kč?“ odpověď je jasná: „Nepotřebují.“

Možná si budu brzo nucen najít jinou práci a zahodit vše, co jsem do toho investoval. Naučit se třeba pěstovat brambory. A tak, jak se bude muset této nové situaci přizpůsobit každý jednotlivec, časem se snad přirozeně přizpůsobí i ekonomika a společnost, nebo to, co z ní zbude.

„Obří planetární prd“

Zní to neuvěřitelně? Utopicky? Nerealizovatelně? V současné chvíli zcela a určitě ano. A přesto je to podle racionální úvahy jediná cesta, jakou se můžeme vydat, pokud  tedy někdo nemá jiný nápad, jak tak radikálně snížit emise do 12 let a do 32 let je úplně vynulovat.

A je tu ještě další háček. Odhady IPCC jsou velmi pravděpodobně podhodnocené tak, aby ta data byla vůbec prezentovatelná veřejně. Na příkladu odhadu tání arktického ledu si to můžeme krásně ilustrovat.

Dle nejpesimističtějších odhadů z 90. let se ledovce měly rozpustit okolo roku 2100. A jak jsme na tom teď? Míříme k roku 2050, tedy jde o polovinu kratší dobu. Jak to tedy je s těmi 12 a 32 lety? Raději nechci vědět.

Pak je tu ještě jedna jobovka. Jakmile se rozpustí arktický led, začne tát permafrost, tedy trvale zmrzlá půda. A v ní je uloženo násobně více skleníkových plynů, než kolik jsme uvolnili za celou průmyslovou revoluci, navíc ve formě metanu, který je asi 25x účinnější skleníkový plyn než CO2. Takový obří a smrtící planetární prd.

Připadáme si jako bezmocné oběti systému, který jako jednotlivci nemůžeme ovlivnit, a přitom společnost je zrcadlem každého jednotlivce. Vše funguje na základě toho, co my všichni umožníme, před čím zavřeme oči, co opomineme či zcela záměrně zrealizujeme. Jen je to ve zcela odosobněné a vzdálené podobě, takže už to skoro ani nevypadá, že je to naše práce. A přece je. Jen se snažíme se z toho všemožně vykroutit.

Trvale udržitelný ústup

Abychom mohli žít způsobem, na který jsme momentálně zvyklí, potřebovali bychom podle propočtů a v závislosti na tom, odkud jsme, několik planet Země, aby nás uživily.

– Spojené Arabské Emiráty: 5,4 Zemí
– USA: 4,1 Zemí
– Francie: 2,5 Zemí
– Nepál: 1,9 Země
– Costa Rica 1,4 Země
– Pro Česko údaj není, ale vzhledem k našemu životnímu standardu počítejme něco mezi 2 a 2,5 Zeměmi

Říká a říkal to James Lovelock už několik desítek let. Nic jako trvale udržitelný rozvoj nelze v dlouhodobém měřítku realizovat, protože vždy narazíte na limity. Leda bychom vynalezli perpetuum mobile/zdroj volné energie.

Nezbývá nám nic, než se dát na trvale udržitelný ústup a věřit, že bude opravdu trvale udržitelný. Jsme na to připraveni? Jsme odhodlaní to realizovat? To se uvidí.

Ještě někomu připadá život nudný a bez špetky dobrodružství? Mně teda ne. Karty jsou rozdané, jen čekáme, kdo vynese první. Kdybychom si to čekání chtěli prodloužit, může dle švýcarského výzkumu každý z nás na této planetě vysázet 156 stromů a získáme 10 let navíc. Držme si palce a čiňme. Čím dřív začneme, tím větší pravděpodobnost úspěchu máme.

Autor je živnostník, vystudovaný psycholog, který přešel k řemeslné výrobě a založil malou manufakturu na ručně vyráběná pera.