Jakmile se budeme zmocňovat zdrojů, místo abychom spolupracovali, a užijí li se k tomu jaderné zbraně, bude to znamenat těžké postižení a ještě spíš zánik, říká v pokračování knižního rozhovoru vedeném Libuší Koubskou lékař František Koukolík.

Koukolík patří k nejoblíbenějším popularizátorům vědy u nás, celoživotně se (kromě jiného) věnuje neuropatologii, vztahům mezi poškozením mozku a změnami chování.

Úryvek z knižního rozhovoru je druhou a závěrečnou ukázkou z knihy Libuše Koubská / František Koukolík VŠECHNO DOPADNE JINAK. O minulosti, přítomnosti a především o pravděpodobné budoucnosti. Knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze roku 2019 ve společnosti Albatros Media a. s. Ukázku publikujeme se souhlasem vydavatelství.

Co se dá říct o předpovědích toho, jak se bude náš svět dál vyvíjet v tomhle století? Přece je vydávají různé nanejvýš ctihodné instituce.

Například takové Human Development Reports čtu od roku 1998 rok co rok. Jsou čím dál tím tlustší a čím dál tím dokumentovanější. Také čtu Living Planet Report a GEO 4 neboli Global Environment Outlook. Popisují v nich současnost, odhadují budoucnost. Kdokoli se do nich může kouknout, jsou volně dostupné na síti. Ale lidi je kupodivu moc nesledují, asi jsou příliš objemné a náročné. Ale stojí to za čtení! Každou zprávu připravuje více než tisícovka vědců ze všech možných institucí světa, takže přes výhrady, které máme ke statistikám, odhadům a předpovědím, je pravděpodobnost omylu nízká a pravděpodobnost podvodu zanedbatelná. Nejzajímavější se mi zdají předpovědi GEO 4 na padesát let dopředu.

Jak vypadají?

Tři ze čtyř scénářů jsou pesimistické a ten zbývající je utopický! Bohužel se zdá, že některý z těch pesimistických scénářů je reálný. Podle hesla čím horší scénář, tím lépe se naplní. Jak vyplývá z oněch zmíněných reportů, narazili jsme na ekologické limity, na to, že je náš civilizační model obtížně udržitelný bez radikálních technologických a sociálních změn. Podle mě narazil sám na sebe druh Homo sapiens emotionalis stupidus. Naše neolitická poznávací i citová výbava, kterou jsme přizpůsobení životu v malých skupinách a ve volné přírodě, pro život v moderní společnosti nestačí. Protože náš program zní: Zmocni se zdrojů a zlikviduj druhé! Jakmile se budeme zmocňovat zdrojů, místo abychom spolupracovali, a užijí li se k tomu jaderné zbraně, bude to znamenat těžké postižení a ještě spíš zánik. Protože evoluci je to lhostejné, nemá vědomí. Většina, zejména jednodušších podob života, přežije a bude li svítit sluníčko, bude se vyvíjet dál. Soudobé mocenské elity vidím jako elity bez vize, hluboce ponořené do halucinatorních představ o lidské povaze.

Jestli vůbec se dá o nějakých přeludných představách mluvit. Spíš žijí od voleb k volbám.

Například. Nebo jsou vedeny touhou, aby jejich rodina měla metrák zlata schovaný v Karibiku. Jinak jsou docela bez vize.

S náhodami musíme počítat

Proč to tak je, jak k tomu došlo?

Hodně zařídil výběrový fenomén. Určitý druh sociálního vývoje, který se dá vystopovat padesát let, sto, snad víc zpátky. Jednu z moc zajímavých knížek, jmenuje se Věk extrémů. Krátké 20. století, napsal anglický historik Eric Hobsbawm. Je to do značné míry ekonomická historie dvacátého století. Pro mě z ní vyplynulo, nemohu si pomoci, zase ono kanibalské chování náčelníků z paleolitu vězících v tělech politiků minulého a našeho století.

Ale z těch paleolitických náčelníků se přece postupně vyklubali i osvícení myslitelé, filozofové nebo politici.

Z náčelníků jen velmi vzácně – výjimku představoval třeba římský císař Marcus Aurelius.

Ale to byl vlastně také filozof, po Senecovi a Epiktétovi poslední významný stoik. Jeho slavné Hovory k sobě dokazují, jaký to byl ušlechtilý člověk, altruista, mimořádně odpovědný vládce. Dokonce prohlásil, že dobře činit a sklízet za to hanu je královský úděl.

Jak jsem řekl, představoval výjimku. V každém případě je teď naše planeta obsazená lidským druhem, který se exponenciálně množí. Existuje na sto osmdesát co do moci hierarchicky strukturovaných národních států, které vytvářejí koalice a ty koalice hrají o zdroje. Jedním ze základních rysů šéfů všech těch koalic, který považuju za čistou patologii, je mocenská posedlost.

Myslíte, že posedlosti po moci přibývá?

Ano. Tam, kde se moc stane samoúčelem, pouhou mocí pro moc, začne připomínat karcinom. Nechci to dnešní povídání končit příliš černě, ale omina, předzvěsti jsou nepěkné. Lidi byli vždycky takoví. Ale máte pravdu, z dějin víme i o osvícených elitách. Nicméně šlo o vzácné výjimky. Buď byl vý  voj stabilní, nebo šel ke dnu po nějakém velmi urychleném krátkodobém rozvoji něčeho, co humanisticky orientovaným lidem připadalo jako doba světla. Což je ale zase na velkou debatu o dějinách, zda do nich vkládat humanistické hodnoty nebo zda se na ně dívat s odstupem, čistě jen přírodovědecky. Zda se ptát, mají li dějiny smysl, nebo považovat tuto otázku za špatně položenou.

Čemu vy dáváte přednost?

Podle toho, jak se vyspím.

No – a vážně?

Naprosto upřímně: Rád bych viděl v dějinách něco hodnotového. Ale dějinám, podobně jako evoluci, je naprosto lhostejné, co by v nich František Koukolík chtěl vidět. Prostě běží.

Ačkoliv se nám ze zpětného pohledu zdá, že to ani jinak být nemohlo, že všechno do sebe přesně zapadá a to naším přičiněním.

To je čirá iluze. Je to jen proto, že neznáme alternativy, neznáme podrobnosti a že z nějakých důvodů z té spousty možností v daném okamžiku nastane zrovna ta jedna.

Není to ani trochu dáno také tím, že osud individua, každého jednotlivého člověka se jeví jako předem napsaný, což tkví v tom, že ten člověk je zkrátka takový. I když je různých možností nepřeberně, nakonec stejně zvítězí ta, jež je založení dotyčného nejbližší. Co vy sám, váš život také představuje logický řetěz?

Ne, ne, ani trošku ne. V životě jsem se potkal s tolika křižovatkami!

Ale na nich jste se musel rozhodnout.

Velmi často jsem se rozhodl stochasticky. Protože – sice jsem nějaký – ale vezměte si, že máte nikoliv jenom dvě, ale mnohem víc možností. Prostě rozhodujete se na základě struk  tury osobnosti, na základě toho, co nevíte, na základě okamžitého stavu a na základě náhody. Ryzí náhody! S tou je dlužno počítat.

Ztráty by byly děsivé

Takže žádná kauzalita.

Ale ano, ta v tom taky je, ale složitější. Po studiích medicíny jsem uvažoval, že půjdu dělat neurochirurgii. Moc jsem se o ni ucházel, zajímala mě. Nicméně nebylo místo, a protože mě také zajímala patologie, šel jsem na patologii. Po několikale  tých peripetiích jsem přijal primariát patologické anatomie v Jindřichově Hradci. A v den, kdy jsem podepsal dekret, že se tam stávám primářem, jsem dostal dopis od pana profesora Vladimíra Beneše, že má pro mě místo na neurochirurgii. Ten dopis jsem otevřel hodinu potom, co jsem jmenování podepsal. Kdybych ho otevřel hodinu předtím, šel můj život úplně jiným směrem. Takových příběhů, kdy někam odbočíte, je v životě moc. Naprosto stejně jako ten šváb, co jsme si o něm povídali, který má cerci, přívěsky na konci zadečku. Zafouká na něj náhodně odněkud vítr.

Takže s vývojem lidstva, s jeho historií je to ekvivalentní jako s historií individuální?

Je to podobné, totožné nikoli. Rozhodně existuje řada možností a v nich existuje řada pravděpodobností. V současné době naše genetické uspořádání plus naše evoluce plus technický stav společnosti plus naše ekologické limity sečteno dohromady vypadají na pořádný malér.

Nějaká část lidské společnosti by se z toho nemohla vyčlenit, vymanit?

Jsme zapleteni v příliš mnoha sítích. Nedostanete se z nich. Představte si třeba v naší moderní společnosti zhroucení energetické dodávky. Během několik dnů mají města hlad. Důsledky si těžko dovedeme představit.

Román Ondřeje Neffa Tma to líčí dostatečně sugestivně.

Ten jsem nečetl.

Asi před patnácti lety napsal Neff román, který je založen na myšlence, že jednoho dne dojde na světě elektřina. Trvá to sedm let. Společnost se propadne zpátky. Do soupeření malých skupin.

Ano, je to naprostý horor. Pak se elektřina zase vrátí zpátky. U Neffa to dobře dopadne. Ono stačí, když vypadne proud ve velkém obchodním domě. V Thomayerově nemocnici, v tomto malém špitále, vypadl informační systém na třicet šest hodin. Nedovedete si představit, co se dělo! Ne že bychom zapomněli psát na stroji, ale celá dokumentace, přijímání, propouštění, všechno je elektronické a všechno stojí a padá s počítačem.

Je to lehkomyslné?

Je. Mělo by to být nějak zajištěné. Já nevím, měli bychom si snad nechávat v záloze břidlicové tabulky. Přinejhorším bychom se k nim vrátili… Ale trvalo by to dlouho a ztráty by byly děsivé.