Mučení a hrůzy války mění osobnost, popsal český rodák. Válka na Ukrajině není výjimkou
Třetím rokem již trvá válka, kterou proti Ukrajině rozpoutalo Rusko. Stále tak narůstá počet lidí, civilistů i vojáků, kteří trpí celým spektrem psychických problémů. Mimo jiné může jít i o trvalou změnu osobnosti vlivem mučení a nelidského zacházení. Zároveň je to 60 let od přelomové práce psychiatra Leo Eitingera, rodáka z Lomnice u Tišnova, v níž popsal dlouhodobé účinky a dopady nadměrného stresu.
Lidé zasažení válkou trpí řadou psychických problémů jako jsou úzkosti, deprese, panická ataka a potíže se spánkem. Rozšířená je posttraumatická porucha, syndrom, kterým trpí vojáci i civilisté, a typicky se vyskytuje u lidí vystavených mučení, kteří prošli zajetím s hrozící možností smrti a jinými situacemi ohrožujícími život.
Jak upozorňuje Jan Vevera, přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni a dříve i vrchní psychiatr Armády ČR, toto porucha byla dobře známa vojenským lékařům; v odborné literatuře se vyskytovala pod názvy jako „vojákovo srdce“ nebo šok z výbuchu granátu. Méně známé ale byly trvalé změny ve struktuře osobnosti, které strádání a mučení může vyvolat.
Právě na uznání diagnózy „Přetrvávající změny osobnosti po katastrofické zkušenosti“, dnes nesoucí označení F62.0, má klíčový podíl psychiatr českého původu Leo Eitinger. Ten stál i u začátku tehdy zcela nového oboru – viktimologie.
K tomu, aby Leo Eitinger došel v životě tak daleko, potřeboval i notnou dávku štěstí. Nenarodil se do ideální doby, ani na ideálním místě planety.
Oboru, který je zaměřen především na vztah oběti k pachateli a trestnému činu, na následky trestného činu z hlediska oběti a na snahu obětem pomoci. Sám Eitinger byl jednou z obětí nacistické ideologie. Dokázal však přežít a s děsivou zkušeností se vyrovnat.
Krátká chvíle hezké budoucnosti
Svou drsnou životní zkušenost z věznění v koncentračním táboře Osvětim či Buchenwald dokázal Leo Eitinger ve své profesi využít.
Udržel si vědecký odstup a prokázal, že takzvaný syndrom koncentračního tábora, popsaný krátce po druhé světové válce, nesouvisí – jak se původně předpokládalo – s osobností pacienta před onemocněním, ale je spojen s krutostí, délkou věznění a konkrétními zkušenostmi v koncentračních táborech.
Letos je to rovných 60 let od vzniku jeho přelomové práce, detailní studie „Norští a izraelští přeživší z koncentračních táborů“. V roce 1996 ji Mezinárodní společnost pro studium traumatického stresu oficiálně zařadila mezi nejvýznamnějšími díly o traumatu.
Leo Eitinger zemřel v Oslu v říjnu 1996, jeho odkaz stále udržuje Univerzita v Oslo. Každoročně uděluje Cenu Lisl a Lea Eitingerových za lidská práva. Vedle psychiatrie byl totiž Eitinger, spolu s manželkou, velmi aktivní ve veřejném prostoru i v oblasti prosazování lidských práv, boji proti bezpráví a rasismu. Je i proto nositelem Norského královského řádu sv. Olafa.
Norsko se i na základě práce Leo Eitingera stalo první zemí na světě, v níž byla založena katedra psychiatrie katastrof.
K tomu, aby Leo Eitinger došel v životě tak daleko, potřeboval i notnou dávku štěstí. Nenarodil se do ideální doby, ani na ideálním místě planety. Jako ročník 1912 zažil sice období první republiky, v níž v Brně v roce 1937 dokončil lékařskou fakultu, pokud se mu ale tehdy ještě budoucnost jevila nadějně, brzy zjistil, že se zmýlil.
Přežít v táborovém špitále
Eitingerovi byla židovská rodina původem z Haliče a Leo coby žid nemohl v protektorátě nadále vykonávat lékařskou profesi. Od jara 1939 začal pracovat pro humanitární organizaci, Nansenovu nadaci, která pomáhala židům získat víza a uprchnout do zahraničí. Sám nejprve nedostal povolení k vycestování, odejít se mu podařilo až v říjnu 1939.
V listopadu stejného roku se ocitl v norském Oslu, kde se nejprve jako lékař staral o české uprchlické děti; později dostal místo v nemocnici Kroghstøtten, následně v psychiatrickém ústavu v Rønviku u Bodø. Po německé invazi do Norska bylo opět všechno jinak. Respektive v mnohém tak, jak to nedávno na vlastní kůži poznal v protektorátu.
Eitinger byl opět zbaven lékařské licence, začal se skrývat, uchýlil se na norský venkov a pracoval jako dělník na pile. V březnu 1942 byl však zatčen. Prošel několika vězeními v Norsku i v Německu spolu s dalšími norskými vězni se v noci z 2. na 3. března 1943 ocitl v koncentračním táboře v Osvětimi.
Tam jako lékař sloužil v táborovém špitále, kde byly podmínky alespoň o něco lepší než pro řadové vězně. I díky tomu dokázal přežít. Jedním z jeho pacientů, kterého v Osvětimi pomohl udržet naživu, byl i mladý Rumun Elie Wiesel, pozdější laureát Nobelovy ceny za mír, k jehož nominaci na tuto cenu Eitinger později v Norsku také přispěl.
V lednu 1945 byl Eitinger zařazen do pochodu smrti, přes Gliwice v krutých podmínkách doputoval až do koncentračního tábora Buchenwald, kde se dočkal konce války.
Z 762 Židů deportovaných z Norska do německých koncentračních táborů jich přežilo pouhých 23, Leo Eitinger byl jedním z nich.
Jméno do českých učebnic
„Eitinger se po válce vrátil do Norska a opět se začal věnovat psychiatrii. Zaobíral se především psychikou válečných obětí. Svými výzkumy položil základ viktimologii – oboru, který zkoumá dopady násilí na oběti a zaobírá se problémy při zpracovávání traumatu, tedy především úzkostí, vtíravými myšlenkami, děsivými sny, vyhýbání se podnětům souvisejícím s traumatem, nespavostí a závislostmi na návykových látkách,“ popisuje psychiatr Jan Vevera.
Leo Eitinger přispěl k odškodnění válečných oběti a veteránů, u kterých se rozvinuly vážné psychické problémy až dlouho po válce.
Ten je obdivovatelem a propagátorem práce Leo Eitingera; jak ale upozorňuje, Eitinger, slavný český rodák, se dosud ani nevyskytuje v tuzemských psychiatrických učebnicích. Své místo v nich si přitom jednoznačně zaslouží.
Už proto, že po druhé světové válce se většina výzkumů – psychiatrických, psychologických, sociologických a filosofických – soustředila na psychologii agresora, naopak oběti stály stranou hlavního výzkumu.
„Předpokládalo se, že psychické problémy způsobené traumaty koncentračních táborů po kratší době vymizí a pokud ne, tak proto, že dispozici k těmto problémům už oběti měly v sobě dávno před traumatem,“ říká Vevera.
Eitinger tento pohled radikálně změnil. Ve svých studiích dokázal, že problémy, kterými přeživší trpěli, nesouvisejí s osobností pacienta před onemocněním. Představovalo to průlom v pochopení mechanismů účinků stresu.
„Díky těmto studiím vznikla diagnóza „Trvalá změna osobnosti po přežití katastrofy“. Leo Eitinger tak přispěl k odškodnění válečných oběti a veteránů, u kterých se rozvinuly vážné psychické problémy až dlouho po válce,“ upozorňuje Vevera.
Pomohly by třeba „školy v klidu“, měsíční rekreační pobyty pro ukrajinské školy. Nic takového tu ale nenajdeme. Poklepávat na dálku po ramenou nestačí.
Práce Eitingera i jeho následovníků podle něj ukazují, že to, jak se s traumaty vypořádáme a zda budou mít dlouhodobé důsledky ovlivňuje nejen trauma samotné ale také jeho okolnosti: „Tedy jestli je utrpení vnímáno jako důsledek vlastního svobodného rozhodnutí participovat v obraně vlasti, nebo zda ho postižení vnímají jako důsledek nešťastné shody okolností, jak je tomu například u rukojmích.“
Jak dodává, obětem pomáhá trvalý zájem odrážející se i v materiální pomoci: „Tady jsme jako Češi v prvních týdnech války pomáhali ukázkově. Jak ale pomáháme jako součást Západu nyní, je navzdory mediálním obrazům tragicky nedostačující. Nebudu zde hovořit o válečných dodávkách a zůstanu u psychoterapeutických intervencí: pomohly by třeba ,školy v klidu‘, měsíční rekreační pobyty pro ukrajinské školy. Nic takového tu ale nenajdeme. Poklepávat na dálku po ramenou nestačí.“
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 KčPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
Čtěte též
Jiří Gruntorád: Den samizdatu. Co že se to 12. října připomíná či dokonce oslavuje?
Putinův vězeň Orlov: Opozice připravuje „mapy“ převzetí moci v Rusku
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
3 komentáře
Chudáci lidi
Obdarovaný má jediné právo-poděkovat a nikoli říkat to je málo já chci víc ! A Ukrajince to ani nenapadlo něco takového říkat.Zato autor v sobě tu drzost má ,když píše poslední odstavec.
Takže aby bylo jasno pane autore- my jsme pomáhali jak jsme jen mohli.Sami žijeme na dluh a přesto jsme jen v hotovosti darovali (!!) přes 10 miliard Kč,které nám chybí.A další miliardy jsme dali v jiných formách pomoci.A udělali jsme to rádi ,a budeme i nadále pomáhat jak budeme moci,ale tlačit nás do ničeho nebudete !
Určitě by bylo lepší, kdybyste mlčel, nechoval se jako primitiv, nechlubil se „cizím peřím“ a přestal se schovávat za slovíčko „my“, nebo si snad onikáte jako komouši?
Osobně si myslím, že prezident Zelenskyj několikrát poděkoval ČR a jejím obyvatelům. Pokud chcete osobní děkuji, tak vystupte z anonymity, ukažte světu o kolik miliónů jste pomáhal více než ostatní a třeba vám prezident Zelenskyj osobně poděkuje, když se na to jako nejobětavější „ředitel ČR“ tolik třesete. 🙄