Peru (ilustrační foto)
Profimedia.cz,

Mezi nebem a zemí? Před tragickou expedicí bylo vše jiné

„Manžel neměl rád kočky. Před odjezdem do Peru sekal trávu a sousedovic kočka se mu stále pletla pod nohy. Říká se, že kočky vycítí nebezpečí. Na letišti byl při odletu i jeho známý. Řekl manželovi, co nikdy před tím: ‚Vrať se, i kdyby tě měli přinést.‘ Když prošli účastníci pasovou kontrolou, dcera na něj zavolala: ‚Táto, vrať se!‘ Nikdy jindy mu při loučení nic podobného neřekla.“

„Před manželovým odjezdem jsem měla vztek, který přerůstal až v bázeň. I dřív se často chystával pryč, ale to tolik nevadilo. Ovšem před expedicí bylo vše jiné a já se bála. Šlo o zemi ležící na druhé polokouli. Šlo o dlouhý pobyt mimo domov. Šlo i o něco, co se dá těžko pojmenovat a co se jen cítí a tuší. Prostě jsem měla strach. Po rozloučení na letišti, když manžel zmizel v letadle, na mě padla hrůza. Měla jsem pocit, že ho vidím naposledy. Při startu letadla jsem se strašně rozbrečela. Naštěstí se mnou byla švagrová. Dalo jí dost práce, než jsem se uklidnila. Pocit, že manžela vidím naposledy, byl tak intenzivní, že jsem s ním žila po celou dobu jeho nepřítomnosti. Když přišly zprávy z Peru a zaplnily stránky novin, dojem se rozvinul naplno. Ať byly informace dobré nebo zlé, věděla jsem, že je konec. Prožívala jsem hluboký smutek i jakousi zlost.“


Huascarán, zastavení po padesáti letech“. Publikace doprovozená fotografiemi Jiřího Hladíka vyšla ve vydavatelství Alpy Praha. Volně navazuje na předchozí knihy „Huascarán, cesta končí, cesta začíná“ (1995), „Huascarán, život v údolí krásy a hrozby“ (1999) a „Říkali mu Ajšek“ (2000), které vznikly spolu s mnoha dalšími výsledky v rámci sedm let trvajícího projektu Huascarán (1993 až 2000). Web autora věnovaný tématu najdete ZDE.


„Manžel měl před odjezdem rozpracovanou knížku. Byla skoro hotová, stačilo jen opatřit fotografie textem. Chtěli jsme ji navzdory všemu, co se stalo v Peru, vydat. Verše k ní měl napsat pan Hrubín, ten však záhy zemřel. Po něm se ujal knihy pan Kainar, avšak brzy po zahájení prací zemřel i on. Nikdo další, když zjistil tyto okolnosti, nechtěl knihu dokončit. Práce se nakonec ujal jeden z jeho známých. Knihu dokončil a zdálo se, že kletba je zlomena. Brzy na to se zabil v autě.“

Je to zlé znamení

„Manželovi se na poslední chvíli nechtělo odjet. Řekl mi: ‚Neumíš si představit, jak hrozně moc se mi nechce jet. Co kdyby se mi něco stalo?‘ Nevím, zda to bylo tušení – on byl velmi citlivý. Den před odletem mi přišla na jazyk otázka: ‚Představ si, že by ses nevrátil! Co bych si počala s klukem? Koho bych si měla vzít?‘ Odpověděl mi: ‚Víš, kdyby tak chtěl Dušan.‘ Dušan si mě pak po letech opravdu vzal.“

„Na Vánoce před expedicí jsem koupila kapesníčky s černým proužkem. Babička se zděsila, že je to zlé znamení a bude se brečet. Když se táta v Peru zabil, měla mi kapesníčky moc za zlé. Skoro to vypadalo, že jsem tu katastrofu zavinila já. (…) Než táta odjížděl, zdálo se babičce, že ho vezla v kočárku. Měla z toho dlouho nepříjemný pocit. (…) Říká se, že když člověk odjíždí, nemá se pro nic vracet. V den, kdy jel táta na letiště, zapomněl doma nějaké drobnosti a musel zpět. Protože už dal předtím klíče mámě, musel ke mně do školy, abych mu půjčila svoje. Bylo to moje poslední setkání s ním. Ještě ten den babička říkala, že se to nemělo stát. (…) Před tátovým odletem se stala ještě jedna příhoda. Dozvěděly jsme se o ní z dopisu. S dalším horolezcem šli v Praze na oběd. Vedle nich seděl starší člověk. Než si táta s kamarádem vybrali jídlo, spadla pánovi najednou hlava do talíře. Zemřel. Asi mrtvice. Na tátu ta událost mocně zapůsobila, odlétal hodně neklidný.“

„Maminčina kamarádka uměla vykládat karty. Půl roku před neštěstím vykládala mámě a řekla jí, že bude nemocná. Jen co se uzdraví, bude mít nemocné dítě, tedy mě. Taky konstatovala, že bude vdovou. Všechno se postupně splnilo. Nejprve mámina těžká operace. Pak jsem si vrazila drát do oka, v nemocnici oko stěží zachránili. Vdovou se máma stala také.“

„Než manžel jel, četli jsme náhodně horoskop a docela se nasmáli. Načrtli mu nepěkné vyhlídky. Z legrace jsem říkala, že s takovou předpovědí bych nikam nejela. Horoskopu jsem samozřejmě nepřikládala žádnou váhu. Když jim neplula loď, vzpomněla jsem si na předpověď a znovu jsem se smála. Když psal o vykradených bednách, horoskop se mi objevil před očima zase, pořád jsem byla klidná. Pak se zabil Ivan, a do smíchu už mi nebylo.“

Předurčenost?

Olda Kopal, horolezec z Jablonce, do And jet mohl, ale odmítl, protože předtím byl v Himálaji: „Ti chlapi, Ajšek i všichni ostatní z expedice, to měli předurčeno, jsem o tom přesvědčen.“

Byl Huascarán předurčený? Když člověk slyší jednotlivá kdyby, když se dozví u jednoho člověka něco, co připomíná předtuchu či znamení, o nic nejde. Pokud se však člověk podívá celkově na celou řadu událostí ústících v neštěstí a na všechny náznaky u rodin, mohou ho pojmy předurčenost, předtucha, předzvěst anebo znamení napadnout. Ovšem spatřit souvislosti na základě již jasných faktů lze zpětně v lecčem. Ano, tolik okolností expedici dovedlo k osudovému místu v osudný okamžik. Ano, to místo si je v daný čas přitáhlo jako magnet. Ano, tolik lidí kolem nich mělo různé vjemy. Ale můžeme se odkázat i na náhodu.

Osudovost nebo náhoda… Jak se ke všemu postavit? Na tuhle otázku ať si každý odpoví sám dle svého naturelu bez sporu s druhou stranou.

Osudovost nebo náhoda… A není to jedno? Na konci zůstalo tak jako tak patnáct mrtvých, pochroumané cesty rodin. Ať už tak či tak, co se stalo, to se stalo.

Leckdo z okolí expedice je o předurčenosti osudu chlapů přesvědčen. Nepochybně leccos z výše uvedeného předtuchou bylo, u některých jedinců intuice funguje.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno