Vzory bych hledal u Steva Jobse, Jardy Jágra nebo Einsteina, říká Marian Jelínek
Přestože žijeme dost možná v nejlepší době lidstva, statisticky přibývá počet konzumentů antidepresiv, lidí s frustracemi a se vztahovými problémy. Hodnotový systém se mění, etika ustupuje do pozadí. „Víme, že touto cestou to dál nejde, jenže nevíme, co s tím,” upozorňuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org kouč Marian Jelínek.
Jeho nejjednodušší rada, co dělat, když člověk dojde do bodu, kdy už to dál nejde, zní jednoduše. „Nedávejte si schůzky s kolegy, ale sami se sebou, tím určitě můžete začít,“ radí Jelínek, hokejový trenér, spisovatel, milovník knih a papoušků, osobní trenér Jaromíra Jágra a dalších špičkových sportovců i manažerů.
Vychází nepřeberné množství knih na téma osobního seberozvoje, příběhy slavných, návody na štěstí a proměny života. Proč jsou tak úspěšné?
Je to přirozený vývoj cesty za blahobytem, který je založen na racionalizaci. Díky ní máme všechny možné výdobytky pro naše maximální pohodlí, ale stalo se něco podstatného. Lidé od určitého bodu zjišťují, že tyto racionální věci nám sice velmi pomáhají, ale neřeší jednu součást našeho života, naši spokojenost, jakýsi index štěstí. Přestože žijeme v nejlepší době lidstva, naše subjektivní světy více trpí, místo toho, aby se zlepšovaly. Statisticky nám přibývá počet uživatelů antidepresiv, vztahových problémů a frustrací. Víme, že touto cestou to dál nejde, ale nevíme, co s tím.
Řešení pak tedy hledáme v oněch knihách s návody na lepší život…
Teď je boom, kdy je každý kouč, lidé hledají vnitřní inspiraci v náboženstvích, ve vnitřních světech, spiritualitě. V regálech knihkupectví najdeme knihy, které jsou inspirativní a na úrovní, ale i řady těch, co jsou zavádějící, povrchní. Mimochodem, v roce 2017 dostal Richard Thaler Nobelovu cenu za behaviorální ekonomii a říká: pozor na to, lidé se nechovají logicky. Proto nám nefungují některé knihy a poučky v nich. I když ty knihy mohou mít správné jádro a jsou logické, tak naše chování takové není.
Bentley, kokain, milenky a nadváha
Logika nás tedy zrazuje?
Kdyby se člověk celosvětově choval logicky, nemůže být třeba nejprodávanějším nápojem světa Coca Cola. Je v nás zkrátka víc než pouhá logika a racionální argumenty. Jsou tu také emoční argumenty, kdy logika ustupuje. Vnímám to ale i pozitivně. Třeba u studentů na vysoké škole, kde učím, si všímám, že řada z nich už netouží po blahobytu, jak tomu vždy bylo. Netouží ubytovávat se v pětihvězdičkovém hotelu. Vezmou batoh, objedou svět a za rok se uvidí. Myslím, že tenhle trend bude sílit. Vždyť už staří Řekové měli jako jednu z hodnot sebepoznání. Nad věštírnou v Delfách bylo nad vchodem napsáno – poznej sám sebe. A na to my jsme zapomněli, poznáváme vše okolo, téměř osidlujeme Mars, ale neznáme sami sebe. Měli bychom znát své emoce a umět s nimi pracovat, měli bychom znát svůj vnitřní prostor.
Jak ale člověk pozná, že je v bodu, kdy buď sám něco změní, nebo ho čeká pobyt na psychiatrii?
Příkladem z mé praxe kouče jsou někteří podnikatelé. Máme zde z hlediska kvantifikovatelných vnějších prvků života skupinu velice úspěšných lidí: jezdí v Bentley, pohybují se v luxusu. Jenže také mívají čtyřicet kilo nadváhy, deprese, šňupají kokain a střídají milenky. Nesoudím a nemoralizuji, to je každého věc. Jen hovořím o disharmonii mezi explicitními a implicitními věcmi našeho života. Proto se o oba tyto světy musíme starat zvlášť.
A váš recept?
Právě píšu na toto téma knihu a zajímavé je, že první, kdo tyto vnitřní procesy zaznamenal, byl Platon. Ve svém dialogu Faidros má malý, ale výstižný odstavec, podobenství o vozataji. Člověk je složen z rozumu, a to je ten vozataj, který má dva koně: pudy a emoce. A kdo umí ovládat tyto své hodnoty nebo chcete-li charakterové vlastnosti, jede jeho kočár ve směru evoluce a štěstí. Kdo je neovládá, pak koně často ovládají vozataje. Uvědomit si to můžeme na malých případech, když z nás něco vylítne a už za patnáct minut si to vyčítáme a říkáme si – kdybych ovládl emoce a byl zticha. Ale nikdo neučí malé děti pracovat s jejich subjektivním světem. Staří Řekové to učili a my jsme na to v přehršle touhy za vnějším blahobytem zapomněli, pracovat sami na sobě. A to ani nehovořím o duši, nehovořím o věcech, které jsou na hraně exaktní vědy nebo věcí, které věda nepřijímá. Celosvětově nastává doba, kdy si lidé začínají uvědomovat: pozor, nestarejme se jen o okolí a nedávejme si meetingy jen s kolegy, ale také sami se sebou.
OBCHODNÍCI SE STRACHEM
Nová publikace HlídacíPes.org mapující český i evropský POPULISMUS.
Více informací ZDE.
S tím souvisí pocit, že napětí ve společnosti, špatných nálad i zla kolem nás přibývá, přestože žijeme ve skvělé době…
Velkou roli v tom hraje velké množství projevů zla, o kterých se dozvíme. Před dvěma tisíci let jsme znali možná třicet kilometrů kolem svého bydliště, mysleli jsme si, že zeměkoule není kulatá, ale placatá. Dnes lítáme do vesmíru, ale myslíte si, že před dvěma tisíci lety milovala matka své děti méně? Že existovalo méně zla v lidech? Bylo méně, či více neetického jednání? To vše je diskutabilní. Co ale není diskutabilní, je projev všech těchto aspektů, které mají mnohem větší následky. Když chtěl někdo tenkrát projevit zlo, vzal kudlu a bodl ji do souseda v hospodě. Pokud chce někdo projevit zlo v dnešní době, může tak učinit třeba teroristickými útoky nebo atomovou válkou. Polarita využití a zneužití je na zodpovědnosti lidské bytosti, i civilizace. Pokud chci mluvit o zodpovědnosti, musím se opřít o Schopenhauera, který řekl krásnou větu: svoboda vyžaduje zodpovědnost. Pokud my nebudeme vnitřně růst směrem k zodpovědnosti, může nás vnější svoboda, která vzniká díky blahobytu, zničit.
Takže vnímáte rostoucí blahobyt světa jako jeden ze zásadních problémů pro lidstvo?
Odpovím malým prostým příkladem. Dnes máme tak široký výběr jídla, že se můžeme přejídat, což znamená, že lidé, kteří nemají zodpovědnost k jídlu a pití, následně trpí otylostí, nadváhou či diabetem a mnoha dalšími chorobami. Ale díky svobodě volby nám roste nový svět a my můžeme jíst velmi zdravě, můžeme nejíst po sedmé hodině večer, můžeme si hlídat tuky a cholesterol, vše je otázkou naší volby a zodpovědnosti. A jestliže někdo zodpovědnost nemá, pak je naše společnost rozdělena na dvě skupiny, na lidi se zodpovědností ke svobodě a lidi bez této zodpovědnosti.
To ostatně vidíme i na politice při každých volbách, kdy lidé, kteří neumějí pracovat se svobodou a nemají zodpovědnost, potřebují vůdce, kteří jim dají mantinely a vytyčí limity. Pak jsou zde lidé, které uráží, když jim někdo něco vymezuje. Představte si, že uděláte ve firmě raut a vše tam bude zadarmo. Lidé bez zodpovědnosti si narvou talíře bez ohledu na to, zda to vůbec mohou zkonzumovat, lidé se zodpovědností si vezmou tolik, kolik skutečně snědí. Jakmile si ale řeknete, že to takto nejde a dáte první talíř zdarma a druhý za peníze, člověk se zodpovědností si dá stejné množství jídla, ať už platí, či nikoli, tak akorát pro sebe, ale naštve ho, že ho někdo uráží nepotřebnými mantinely. Ten, který zodpovědnost nemá, bude také naštvaný, ale proto, že se už nemůže zadarmo přejídat.
Jak zvýšit počet lidí se zodpovědností ke svobodě?
Je nutné pracovat se subjektivními světy lidí a začít už ve školách u mladých lidí. Když nastavíme dobře limity a naskočí zodpovědnost, protože se tomu budeme věnovat už u mládeže, pak možná nastane to, že nebudeme v tak vysokém procentu zneužívat přírodu, nebudeme zneužívat dynamit. Proto se musím zase vrátit k Řecku a rčení poznej sám sebe, protože v následujících desetiletích bude skutečně velmi důležité pracovat sami na sobě.
Mladej, měl by ses hejbat
Dokud nebudeme umět takto rozumově uvažovat, musíme spoléhat na edukaci. Kdy je podle vás možné začít s tím u dětí, aby uměly vyhodnotit důsledky svého chování?
Důležité je začít pracovat už v útlém věku na vystupování z komfortních zón. Třeba si vezměte spotřebu antibiotik, jak stoupá, ale při tom to není tím, že by bylo více nemocí, ty byly vždy, to my jsme méně odolní. Měli bychom tedy třeba děti více otužovat, čímž už vystupují z komfortní zóny. Učit dítě pracovat s porcemi jídla, dobou strávenou u počítače a další, učit ho postupně, že později už mu nikdo limity dávat nebude, ale ono samo si je bude nastavovat. Když nemá v sobě dospělý člověk limity s jídlem, je otylý. Když budou mít lidé limity, druhá strana nebude chrlit nadbytek jídla, který máme, jsou to spojené nádoby. Rázem bude i menší zátěž pro planetu. Když ale člověk limity nemá, je v osidlech požitků, ovšem problém je, že to potěšení vyprchává.
V kolika letech byste začal s výukou?
Ono u malých dětí to není ani tak o výuce, jako spíše o podmínkách, ve kterých žije. Když bude dítě vyrůstat v rodině, kde každý večer uslyší s prominutím hloupé seriály, na stole láhev od piva, klobásky a sýry a denně dostane pusu na dobrou noc v takových podmínkách, jaký je předpoklad, že takové dítě bude mít sklony k takovým požitků a nebude vystupovat z komfortních zón? Malému dítěti nemá smysl říkat ‚musíš zdravit‘, ale pokud vyrůstá v prostředí, kde všichni zdraví, je velký předpoklad, že začne zdravit také.
Tedy získané vjemy jsou v určitém věku zásadní a platí, že když bude dítě doma poslouchat: „na tohle my nemáme, nás se peníze nedrží a my nikdy nic nezískáme“, že to tak skutečně bude a nebude vyrůstat v hojnosti?
Zde je skutečně veliká pravděpodobnost. Přestože to není ještě vědecky dokázané, existují na dané téma výzkumy, u nás jeden vede třeba Cyril Höschl, že se nerodíme s láskou ke sportu, k jídlu, k pohybu, k vědě, my se nerodíme etičtí, nebo neetičtí, ani se sklony k dobru, či zlu, vše je vytvářeno prostředím. Genetika hraje určitou roli, kdy poslední výzkumy hovoří o tom, že se rodíme se vším a podmínky rozhodují o tom, co bude rozvinuto, jaký z těch genů se nastartuje. Takže pokud mě bude dítě vídat u televize se salámem a já mu budu říkat ‚hele mladej, měl by ses hejbat‘, myšlenka je správná, ale autentičnost a pravdivost vyznívají úplně jinak.
Důležitá je tedy akce?
Já neříkám, abychom dětem brali blahobyt, to vůbec ne, ale je dobré s dětmi zažít hlad na táboře, strávit noc v lese bez hygieny nebo zmoknout, zkoušet vystupovat z komfortních zón. Já vycházím i z Konfucia, který řekl, že když něco vidíte a slyšíte, tak tomu nerozumíte. Když ale něco prožijete, pak to pochopíte. V Americe jsem viděl systém, kdy mladé lidi vodí do vězení, dokonce je tam nechávají přespat, aby viděli, jak vypadá takový režim, samozřejmě jsou to děti, které už mají nějaké prohřešky za sebou a taková návštěva má za úkol vyvolat emoční šok a zabránit tomu, aby v tom vězení třeba jednou skončily.
Milovat cíl, ale i cestu k němu
Jak častá je praxe, že se na vás obrátí už zmínění úspěšní podnikatelé ve chvíli, kdy už jim nestačí ani ta milenka, ani ten nejnovější Jaguár a dostaví se první infarkt?
Problém se vlastně rodí už od puberty, kdy vytváříme v mnoha lidech cílené feťáky, pěstujeme obrovskou touhu v něčem vyniknout, získat peníze, stát se šéfem nějakého korporátu. To není samo o sobě špatně. Já se vždycky studentů na škole ptám: baví tě peníze, nebo tě baví vydělávat peníze? A tady se vynořují další aspekty. Ono je to dnes velmi sexy, že jsme obklopeni mladými dravci, ale nesmíme zapomínat na zvládnutí etiky a emocí. Protože jedna věc je chtít docílit vítězství, druhá věc je, že to chci tak moc, tak jednoduše podplatím rozhodčího, vezmu si doping, zaplatím přijímačky dceři, protože chci, aby šla na práva. A pak existuje ještě druhá varianta, kdy nejen že tu svou cestu vzhůru pošpiním úplatky nebo nekalou hrou, ale mě navíc ještě ani moc nebaví. Proto máme tolik syndromů vyhoření kolem sebe a uživatelů antidepresiv.
Nelze se nezeptat na Jaromíra Jágra, jehož jste byl osobní kouč a který je zrovna prototypem člověka, který si svou cestu tvrdě vydřel.
On je skvělým příkladem toho, když máte obrovskou touhu po cíli, ale zároveň milujete i tu cestu. Jarda miluje hokej a chce od něj extrémně hodně – peníze, góly, body. Zároveň ale miluje extrémně i hokej. Všimněte si, že je zde procentuálně daleko menší možnost u takového typu člověka, že sklouzne k neetickému jednání. Proč? Právě proto, že miluje hokej. Pokud by k němu někdo přišel před zápasem a nabídl mu, že mu zajistí výhru, a Jágr by neměl takovou lásku k hokeji, ale jen touhu po vítězství, ještě mu poděkuje, jak je hodný. Proto bují neetičnost. Ale když miluju hokej, miluju hru samotnou a ten někdo, kdo mi nabídl výhru, mi to vzal. Proto je u dětí důležité nejdříve vychovávat emoční vazbu a pak až cíl. Proto vždy říkám, vychovejme nejdříve dobrého člověka a pak až byznysmena, vrcholového sportovce. Emoční hodnota nám říká – milujme život a chtějme od něj co nejvíce, ale my chceme co nejvíce a to ostatní nikdo neřeší.
Kdybyste byl dnes teenager, našel byste mezi všeobecně známými lidmi vzor?
Kdybych byl teenager, určitě bych hledal mezi lidmi, osobnostmi, které mají v harmonii rozvoj těla i duše. Spíše bych doporučil si vybírat od každého něco, protože v současné době mám pocit, že jsme to hrozně rozdělili. Máme třeba vynikající sportovce, ale mnoho z nich se nestará o vzdělání, ale jen o fyzično. Pak máme vynikající vědce, kteří se zase perfektně starají o ducha, ale taky mají nadváhu a kouří šedesát denně. Ale chcete-li konkrétně, určitě bych vybíral u Jobse, z Jardy Jágra nebo třeba Einsteina. Je jich mnoho. Nejsem zastáncem ikonizace jednoho vzoru, ale výběru. Protože každý máme své chyby a negace.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Takhle to dál nejde. Německý starosta kritizuje nečinnost Berlína v migrační politice
Věra Jourová o mediálním zákonu, potyčce s Muskem a možné orbánizaci Česka
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
7 komentářů
Děkuji za tento článek s tak dobrou úvahou. Je to tak, pan Jelínek má pravdu a já sdílím tento názor. Jen síla hlasu je stále malá, lidé slyší více na zlaťáky a hédoné, a to je špatně. Četl jsem knihu Něžná kamufláž a Baťo, kde autor se zabývá podobnými myšlenkami. Snad další generace budou méně nároční a více rozumní, jinak přežije jen hrstka lidí, co se vejde pod koňský povoz, jak to autor ve své knize popsal, a pak zbude jen to známé „Děj se vůle boží“.
Pokud se u dnešní mladé generace vytratí touha vyniknout a ambice něco dokázat, podpořená pílí a tvrdou prací, tak půjde za chvíli evropská civilizace do kopru. Nemluvím o touze po penězích, luxusu apod. To je něco zcela jiného. V tom s panem Jelínkem souhlasím. Ale ambice chtít něco vytvořit a jít tvrdě za tím, by z našich životů vymizet neměla.
Víte, ono je to složitější. Už Bergier v Jitru kouzelníků, v posledním oddíle „Předbudoucí čas“ (kde se pokouší mapovat naší civilizaci od 60.let min. století) píše tuto pozoruhodnou větu
„Nikdo nezajde k psychiatrovi aby se mu svěřil, že žije šťastný a spokojený život“.
Tudíž, je možné, že vedle neštatných skupin které k psychiatrům chodí, jsou tu i velké skupiny lidí, kteří žijí štastně a spokojeně (i třebas skromně), ale nikdo je nepočítá…Ovšem sociologicky by se podchytit a prozkoumat měly – pokud chceme dávat příklady (dávat za vzor VIP je vždy poněkud bombastické).
Ovšem – je tu několik ale..
Za prvé, tyhle skupiny by měly být soběstačné. Dávat za vzor ty, kteří (i štastně) žijí z toho jak jsou napojení různě na veřejné penězovody, není(vždy) to pravé ořechové.
A za druhé – dost často je takový dočasný štastný život jen odklad problémů, které se později nakupí. Když nebudu počítat extrémní půjčky, tak evidentní je příklad těch mladých, kteří – jak třeba psáno výše „Vezmou batoh, objedou svět a za rok se uvidí. Tak to skutečně „uvidí“, kdyby si pak chtěli založit rodinu domácnost, tak dnes byt třeba v Praze za 7 mega, nebo 15 tisíc nájem… ostatní náklady domácností (hlavně s dětmi) rychle stoupají. A pro lidi bez hlubších prac.příležitostí /kteří se někde rok potulovali po světě) zase tak moc úžasně placených míst není.. Nakonec – už tak minimálně rok vidiím takovou skupinku „mladých, krásných, perspektivních a neklidných“ – jak tady nedaleko maká u kasy v Penny marketu. A jestli si mysleli, že to je dočasná brigádička, než si seženou fajnovější džob, tak to se spletli…
A třeba za třetí, pokud se pan Jelínek zmiňuje v článku o nezodpovědných a zodpovědných, tak v dnešních populisticky orientovaných demokratických systémech, ti zodpovědní doplácejí na ty nezodpovědné. A jejich racionální přístup (pokud to nejsou zrovna samaritáni) je, se tomu vyhnout. A společenský systém se tím devalvuje, proti nezodpovědným pak nestojí zodpovědní, ale spíše jen hloupí ovčané, co se nechávají státem ostříhat..
Jen poznámka k : „Tedy získané vjemy jsou v určitém věku zásadní a platí, že …“, odpověď dáva za pravdu „dávno překonanému“ zatracovanému bolševickému Makarenkovi – „Nerodíme se se sklony“ k něčemu, ale „vše je vytvářeno prostředím“.
kdysi, před třiceti léty, jsem přišel na to, že komunisté na vedoucích místech, by měli být nahrazováni lidmi s velmi dobrými morálně volními vlastnostmi (tak se tehdy říkalo tomu, že jde o slušného, skromného a při tom schopného člověka) a nikoliv jinými komunisty, jen protože ti jsou odborníci v tom smyslu, že mají příslušné vzdělání a praxi na té či oné pozici a protože jsou odjinud nevíme, že třeba někoho udali. Odbornost se lze naučit, nebo si odborníka najmout do funkce poradce, ale rozhodovat by měli ti s charakterem. Velmi tvrdě jsem s tím narazil v OF. Dnes, kdy slova charakter, morálka a podobně, jsou téměř nadávkou, už vím, proč se tak dělo, nešlo o změnu, ale o „změnu“ … Tak působilo a působí ono „prostředí“.
To byl ten důvod, prostředí jaké lidé vytvořili, který vedl k zániku antické civilizace, řecké i římské. Neopakuje se to náhodou? V modrém.
Obecně směřování za mamonem, nebejvá dobrej rádce do života. Získáváme pofidérní, pozlátkovej, na dluh nakoupenej „blahobyt“. Na dluh nejen finanční, ale i zdravotní, sociální, informační, morální. Bohužel na profitu a syslení kapitálu to tady momentálně stojí. Systém, ve kterym je konání cíleno profit, nejde dávat za vzor vhodnýho společenskýho uspořádánání. Jako odstrašující příklad viz současnej Detroit – odkud lidé prchají a bílí tvoří už jen 10 procent obyvatelstva. Bejvala to kdysi výkladní skříň Jůesej a situace je tam tragická. Cílit na co nejvyšší profit, to znamená co nejvyšší produkci a vše ostatní jde stranou, zahnívá. No a pak někdo zjistí, že v ČR je téměř milion lidí závislých na prášcích na hlavu…
Tematicky potřebný a autorsky velmi zdařilý článek. Téměř se všemi tezemi pana Jelínka lze souhlasit, ale jednu drobnou, přesto však důležitou opravu bych dodal. Pan Jelínek uvádí, že „Všichni se rodíme se vším…“, správně pak ilustruje lidské nitro na příkladu vozataje (rozum) a koní (pudy, emoce). Potud správně. I teze o tom, že okolí (sociální prostředí) určuje dominantně naši budoucí povahu. Také správně.
Ale nutno dodat, že co do výbavy intelektem se jednotlivě více či méně lišíme, jde o vrozenou dispozici a záleží na tom, jak nás okolí (rodina, škola atd,) naučí s intelektem pracovat. Úplně stejná startovní čára tedy po našem narození není dána všem.
Ale jinak vynikající, a o to více překvapující, (možná jen pro mě), že vyšlo na tomto webu.
Víte, berte to tak že pan Jelínek to vzal spíše zjednodušeně, takže proti sobě postavil jen ty dva základní protiklady „..„Všichni se rodíme se vším…“, a “ “ okolí (sociální prostředí) určuje dominantně naši budoucí povahu.“ Zatímco ale, vzpomínám si na jednu dosti hutnou dvouhodinovou přednášku z psychologie, která mapovala duševní vývoj jedince od prenatálního stavu, přes jeho všechny jeho vývojové stupně (asi tak po 3 letech) až do dospělosti a stáří – a u každého stupně byly uvedeny jak vnitřní, tak i vnější podmínky, které působí na tomto stupni na jeho vývoj, pozitivně i negativně (až ke vzniku defektů), jakož i čeho by měl ten „normální psychicky zdravý jedinec na konci toho stupně dosáhnout!..
K tomu připočtěmé mimořádné vlivy, kterých si ani nemusí být člověk vědom, ale působí na jeho podvědomí (o čemž začal bádat pan Freud), jakož i současnou informační explozi, během které působí přemíra informací (i propagand) různého druhu na člověka neustále – a nutí ho žít v neustálém stressu
Slovem, najít dnes „zcela psychicky zdravého jedince (pokud by vůbec mohl někdo definovat co to znamená) je spíše zázrak..