ZÁPISKY Z ČESKÉHO KARABACHU. V roce 2014 byl únor velmi teplý. Na jeho konci jsme vyrazili se skupinou fotografů do Drážďan na pozvání z německé strany a tři dne jsme tam fotili, chodili po hospodách a nešlo nám do hlavy, jak je možné, že všechno, co jsme si vymysleli, bylo dojednané, potvrzené a vůbec to fungovalo jako na drátkách.

První večer nás pozvali na večeři do docela nóbl restaurace naproti Zwingeru, a když jsme si jen tak pro zajímavost zhruba spočítali útratu, zjistili jsme, že kdyby naši hostitelé vrazili ty prachy do ubytování, mohli jsme tam tábořit ještě týden a ještě by zbylo na bublifuk…

A když jsme se vrátili a já si pustil zprávy, zjistil jsem, že v Ústí nad Labem na rozdíl od Drážďan, které jsou z Ústí po Labi opravdu jenom pár kilometrů, že by trénovaný plavec doplaval, nefunguje nic. Anebo, že tu věci fungují absolutně nepochopitelně.

Ta zpráva v televizním zpravodajství, že se ústečtí radní rozhodli zrušit legendární Činoherák, neboli Činoherní studio, byla po té návštěvě Drážďan jako rána mezi oči.

Kdo si na tu dobu vzpomíná, jistě ví o čem mluvím. A vtipné je, že kromě toho, že Činoherák byl nakonec zachráněn, přibyl v Ústí i další zajímavý kulturní prostor, Hraničář.

Pro mě osobně byla ta událost důležitá proto, že jsem se rozhodl prostřednictvím svých venkovských webů (ano, jsem něco jako mediální magnát) informovat naše čtenáře nejen o tom, co se děje těsně za humny, ale že je mou buditelskou povinností přinášet jim zpravodajství až z krajského města, o jehož existenci mnozí pochybovali.

Takže jsem se i já musel vydat do města, o kterém jsem sice často slyšel, ale o jehož existenci jsem vlastně pochyboval, protože ty historky byly tak neuvěřitelné, že jsem se domníval, že jde o nějakou dystopickou sci-fi.

Nakonec jsem byl příjemně překvapen.

Vyšlapal jsem si více méně bezpečné stezky po místech, kde mi je dobře, vím, kde se najíst a kde dostanu dobré kafe.

Že divadlo je okouzlující místo, jsem věděl, ale od chvíle, kdy mě odmítli vzít na DAMU, jsem na něj trochu zanevřel a i v Činoheráku jsem se osměloval poměrně dlouho.

Ale jak jsem se pomalu seznamoval s jeho chodem, s lidmi, kteří se starají o to, aby před představením bylo všechno na svém místě, a pak i s těmi, kteří každý večer vytvářejí iluzi jiných světů, byl jsem čím dál víc okouzlen.

Už jenom to, že se partička mladých a perspektivních lidí rozhodne trávit nezanedbatelně dlouhý čas ve městě s pochybnou pověstí, ve čtvrti, kde to ne vždycky voní (smrdí vám tu Setuza — cože, nic necítím — no Setuza — aha, tak asi nejsi odtud), je na jednu stranu věc nepochopitelná a na druhou stranu motivující.

Když mohou oni, zkusím to taky!

Píšu tu o něčem, co možná řada z vás zná nebo zažívá podobně, pro ty, kteří to nezkusili, zkusím nahodit udičku a pozvat vás na představení, které mělo premiéru letos, a je tedy velmi čerstvé.

Adam Svozil napsal (spolu s dramaturgyní Kateřinou Součkovou) hru na motivy života cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, které jsem sice registroval (někde tu ty knihy máme), ale pohříchu nikdy tak docela pozorně nečetl. A moje představy o jejich osudech byly spíš romantické než realistické.

Hravé představení HanzelkaZikmund (zde jsou lvi), které líčí jejich osudy, vás tak nejprve okouzlí touhou poznat svět a podat o něm zprávu, aby vás v závěru zatlačilo hluboko do sedadel, když realita se stane socialistickým realismem.

Zkrátka, je dobře, že Ústecké Činoherní divadlo 31. března 2014 zaniklo, ale ne na dlouho. Už o týden později (7/4/14), na základech původní o.p.s. vznikl nový divadelní spolek Činoherák Ústí, který se nakonec vrátil i do svého původního prostoru ve Varšavské ulici, neboli, jak píše a zpívá Jiří Suchý: Buď pochváleno divadlo/O kterém stojí psáno/Že nastavuje zrcadlo/Jen tehdy je-li hráno (z písně ze hry Sekta, 22. 3. 1965).

Autor textu, Marek Douša, je publicista a kreslíř. Jeho obrázky znají čtenáři časopisu Reflex nebo magazínu Sorry. Žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou. Jím spravované weby naseveru.net a vybezek.eu mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach.