Lesk a bída zkrácené pracovní doby
2. DÍL SÉRIE TRH PRÁCE V 21. STOLETÍ. Trh práce zažívá dramatické změny. Jeho dnešní podoba je determinována posunem těžiště ekonomiky od zemědělství k průmyslu a vznikem masové produkce; zítřejší, postmoderní obraz nadiktuje přechod od průmyslu ke službám, automatizace a naše (ne)schopnost na tyto a další výzvy odpovědět. Podrobnosti diskutovali analytik PPF banky Luboš Mokráš a ekonomka Ilona Švihlíková. Jako tradičně nabízíme hlavní teze doplňované o expertní ohlasy.
Teze 1:
V současnosti se prolíná několik trendů, které zásadním způsobem mění trh práce. Zažíváme chaos, ve kterém ústřední roli hrají moderní technologie. Ty mají disruptivní povahu, jinými slovy narušují to, co jsme znali jako klasický trh práce respektive jeho fungování. Tento chaos ještě nějakou dobu potrvá, na což budou reagovat regulátoři, lidé na to reagují už dnes. Trend automatizace se vším, co k němu patří, je přitom (i z tohoto pohledu) na svém počátku. Dá se tak očekávat jeho masivní posílení a rozšíření. Dopady se pak budou lišit stát od státu – bude záležet mimo jiné na struktuře dané ekonomiky – ale ať už se nakonec prosadí cokoli, bude současná epocha ve znamení hledání, zkoušení, ve znamení dua pokus-omyl. Na jejím konci nás pak čeká jiný svět, jiný trh práce. Minulé vzorce a zkušenosti nám tak moc nepomohou.
[alter-eko-discussion thesis=“1″]
Teze 2:
Nejohroženější automatizací budou lidé zastávající méně kvalifikované profese.
©©
Dostupné studie z USA například odhadují, že ve střednědobém horizontu může zmizet – a nebo je ohroženo – téměř 50% pracovních míst. Zdaleka to přitom nejsou jen manuální práce, ale právě ty jsou první v řadě. Při snaze najít řešení je třeba začít přiznáním si, že míra nezaměstnanosti ztrácí vypovídací hodnotu. Opticky může v řadě zemí vypadat úžasně, ale skrývá obrovskou masu takzvané pracující chudoby. To se musí řešit – a stát to řeší dávkami nebo potravinovými poukázkami, jako v USA, což znamená, že dotuje nějaký typ podnikání, což je bizarní. Co s tím? Návrhů je řada, od nepodmíněného základního příjmu až po různá sociální zajištění státem. Pokud by se to nicméně “nechalo být,” je to hra s ohněm, hrozil by obrovský sociální konflikt.
[alter-eko-discussion thesis=“2″]
Teze 3:
Automatizace nabízí také pozitiva jako je třeba kratší pracovní doba, (i) ta jsou ale s otazníkem. V souvislosti s tím je možné vzpomenout Keynese a jeho úvahy o tom, zda budeme schopni volný čas naplnit smysluplně; zda budeme schopni žít moudře. Stručně, možnost kratších úvazků vyvolává řadu filozofických otázek, ale také jednu praktickou: Zaručí kratší doba bez dalších změn dostatečný příjem? Nepracujeme dnes tolik pro to, abychom měli z čeho žít a ne (jen) kvůli workoholismu? Pracovně-úsporné technologie totiž znamenají to, že čím dál tím více kapitálu nahrazuje práci, což povede k tlaku na snižování mezd. V této souvislosti je pak třeba se jednak ptát na to čím by se živila ta část populace, která by byla mimo, a jednak jestli by se i ta část, která by na pracovním trhu zůstala, mohla uživit (a jak).
[alter-eko-discussion thesis=“3″]
Celý rozhovor analytika PPF banky Luboše Mokráše a ekonomky Ilony Švihlíkové si můžete poslechnout ZDE.
Diskuze očima Luboše Mokráše
Trh práce se kvůli postupující automatizaci mění už řadu let a jsou silné důvody pro předpoklad, že se tempo těchto změn ještě zrychlí a že tyto změny budou zasahovat stále širší spektrum profesí.
Důležité je, že už nejde a nepůjde jen o klasické dělnické profese („modré límečky“), ale ve stále větší míře i o duševně pracující („bíle límečky“). Týká se to mimo jiné i státní správy, kde je vzhledem k jejímu charakteru (velké množství rutinní byrokracie) prostor pro digitalizaci a následnou automatizaci jistě velký.
Jak píše Věra Venclíková, může tím dojít k vytvoření prostoru pro to, aby státní správa místo provozní rutiny řešila problémy, mimo jiné problémy vyplývající z postupující automatizace a následné ztráty pracovních míst. A hned nabízí i inspirativní příklad řešení problému ztráty klíčového zdroje pracovních míst v americkém Jacksonville.
Jak ale uvádí řada dalších diskutujících, problémy transformace tentokrát pravděpodobně budou hlubší a rozsáhlejší a jejich řešení tím pádem obtížnější. Pro řešení otázky kterým směrem se vydat se budeme muset zamyslet nad zásadními otázkami náplně lidského života a rozdělování bohatství vytvořeného společností.
Tento aspekt dobře shrnuje zejména Helena Horská – klíčem je zajištění zapojení lidí do aktivního ekonomického a společenského života, včetně zajištění mezigeneračního přenosu pozitivních modelů chování.
Lesk a bída rekordní zaměstnanosti
V prvním dílu série TRH PRÁCE V 21. STOLETÍ diskutovali hlavní ekonomka České bankovní asociace Eva Zamrazilová a ředitel makroekonomických analýz ČSOB Petr Dufek. Expertní diskuzi nad jejich tezemi shrnula Eva Zamrazilové následovně.
Máme nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii, ale také nejnižší podíl částečných úvazků. Je něco shnilého ve státě českém?
Anomálií drtivé převahy plných úvazků v Česku trpí především rodiče, kteří chtějí sladit práci a výchovu dětí. Zaměstnanci ani zaměstnavatelé nicméně nestojí o částečné úvazky a to kvůli relativně nízkým mzdám a relativně vysokému zdanění práce uvědomíme-li si, že platby za sociální a zdravotní pojištění nejsou ničím jiným než daní s jinou nálepkou.
Z praktického pohledu je pak zřejmé, kde vzniká mzdová diferenciace mužů a žen – odvíjí se od rekordně dlouhé mateřské dovolené v Česku, kterou si “užívají” v naprosté většině ženy. Ale i zde platí “There is no free lunch” . Z mikroekonomického pohledu je snížen celoživotní příjem „zodpovědného rodiče,“ z makroekonomického pohledu je pak oslaben lidský potenciál české ekonomiky.
A když už se zaměstnavatelé i zaměstnanci pomalu rozhýbávají k vyšší akceptaci částečných úvazků a vyšší flexibilitě pracovních vztahů, jako například k efektivnímu „homeoffice,“ zákon jim podkopne nohy– s tím, že zaměstnancům, kteří to nepožadují , bude zaměstnavatel muset hradit nejrůznější náklady.
Korunu demotivačním opatřením by pak dalo progresivní zdanění příjmů. Odliv mozků do ciziny by byl v jeho důsledku reálným scénářem, který by zcela jistě nepodpořil takzvanou znalostní ekonomiku nebo Průmysl 4.0.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Mladí a neklidní: Masa nezaměstnaných pod 25 let je hrozbou i příležitostí
Chcete práci a plat snů? Bez praxe při studiu to nepůjde
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
10 komentářů
V době, kdy se robotizace a automatizace provozů stává běžnou záležitostí a kdy se čeká, že tento trend v blízké budoucnosti ještě zesílí, jsou úvahy o kratších úvazcích bezesporu namístě. S tím by však měla – a v některých profesích i musela – být spojena otázka výše mezd – zda by se šlo cestou, jakou poměrně nedávno zkoušeli ve Švédsku, kde zkrátili denní pracovní dobu na šest hodin, ale platy nechali ve výši jako za osmihodinovou dobu, nebo by se adekvátně ke snížení redukovala i výše mzdy. Relevantní přitom (i) z tohoto pohledu jistě je, že by zkrácení pracovní doby mohlo mít vedle volného času i další pozitivum a to lepší skloubení pracovního a osobního života, což by ve svém důsledku mohlo vést i ke zvýšení produktivity.
V knize Malý princ uvažuje autor nad tím, co by dělal, kdyby jídlo a pití nahradila jedna pilulka – co by dělal s ušetřeným časem? Odpovídá si, že by ušetřený čas využil k hledání studánky, aby se z ní napil. A tak by to bylo s ušetřeným časem i dnes. Lidé by ho využili k jiné práci – práci na zahradě, uklízení doma a tak dále. Stručně, jedna práce by byla jen nahrazena prací jinou. Lidé, mám obavu, se neumějí dlouhodobě „povalovat,“ ačkoliv to mnoho jedinců považuje za splněný sen. Kdo nevěří ať si vzpomene na období před rokem 1989. Lidé „utíkali“ z práce, aby o víkendu opravovali chaty a chalupy, sekali trávníky či okopávali zahrady…
Ad teze 1) Podobné radikální (disruptivní) změny technologií probíhají ve stále se zkracujících cyklech prakticky neustále (řekněme od začátku průmyslové revoluce). A jistě to v řadě případů vyžaduje legislativní změny. Což ale spíše nastolu je otázku, co je to proboha za „zástupce lidu“, kteří v parlamentu a vládě neřeší aktuálně potřebné legislativní změny, ale něco úplně jiného? Takže zda není chyba přímo v současně stylu partajnické parlamentní demokracie, a zda by se ta neměla změnit jako první
Ad 2) Nikoliv že „..dostupné studie z USA odhadují, že ..může zmizet..téměř 50% pracovních míst“. Toto už totiž zjistili v UeSeJ (kde je hej) před více jak půl stoletím a řešením už tehdy bylo přesunutím těch pracovních sil do služeb. Čím ten problém opticky zmizel, protože kolik si vydělá drobný živnostník, nebo obráceně jak dlouho musí pracovat (včetně shánění zakázek) aby se uživil vlastně nikoho politicky (ani mediálně) nezajímá..Tedy samozřejmě s tou vyjímkou kdyby si začal(i) vydělávat o něco víc – pak se hned začne zajímat o to, jak jim ty jejich příjmy patřičně zdanit…
Ad 3) Samozřejmě pokud automatizace znamená že je je pro produkci potřeba méně pracovních sil, tak jí majitel podniku (investor) nebude platit. To byl přece jeden z důvodů proč tu automatizaci (a nikoliv levně) ve svém podniku zaváděl. Takže ty přebytečné lidi vyhodí a státe starej se, formou sociálních podpor. Takto současný postkapitalismus se silným sociálním státním zabezpečením funguje. Abych použil citát z prastarého lidového Desatera budování komunismu „To jsme přece věděli předem“..
K tezi 3, částečně i 2: Jedním z možných řešení „nepotřeby“ lidské pracovní síly ve výrobě (ale i v jistých oborech služeb)by byla daň z podnikání ve výši předpokládaných (třeba současných) osobních nákladů, t.j. ve výši součtu daně ze mzdy (z přímu), odvodů na nemocenské pojištění a sociální zabezpečení, které dnes platí zaměstnavatel a zaměstnanci společně. Při tom by ostatní daně také musely zůstat zachovány nejméně v současné výši, aby stát měl prostředky na své fungování (a také, aby míra zisku nepřekračovala jakousi únosnou výši).
Ano, s tím lze souhlasit. Takovou daň ze stroje. Koupíš si stroj, přihlásíš ho na sociálku, vykážeš počet „odpracovaných“ hodin, odvedou se vypočtené hodnoty a stát bude mít z čeho fungovat. Stát rozdá strojné (náhrady za stroje) a ty se utratí. Zbývá jen poslední drobounká maličkost. Kdo ty stroje vyrobí. Pokud zase stroje, pak jsme se nepozorovaně dostali do vytouženého komunismu, kapitalistickou cestou. A na závěr úvaha. Co s kapitalisty? Nebo budou i stroje na kapitalisty. Přijdu ke stroji, zadám údaje- chci být kapitalistou, a stroj ze mne udělá kapitalistu. Ta budoucnost vypadá velice četně.
Tady se zapomíná, že ani ty stroje nejsou zadarmo, naopak tyhle automaticky linky jsou poměrně drahé – a vyplatí se až při velkých objemech produkce (která se taky musí prodat). Tudíž aby ještě ty firmy (zejména menší) měly platit daň z fiktivní pracovní síly by pro ně mohlo být spíš likvidační..
Ale měl bych jiné řešení, naprosto změnit systém sociální podpory státu. Žádné vyplácení socdávek, žádné zajištování živobytí. Ale vytvořit něco na způsob izraelských kibuců. Dát dohromady skupinu několika set nezaměstnaných, tady máte lán pole, tady prázdnou stodolu, vedle holobyty a něco do začátku. Obdělávejte pole, chovejte si hospodářská zvířata, z toho mějte živobytí, přebytky prodejte na trhu a nakupte z toho to co dalšího potřebujete…
nebylo by toto řešení?
Hůře je na tom už jen Slovensko. Potvrzuje se tak, že budoucnost české ekonomiky musí spočívat v kvalitním vzdělávacím systému, který nejen mladým lidem, ale všem obyvatelům ČR zajistí přístup ke kvalitnímu a finančně dostupnému vzdělávání a rekvalifikacím podle poptávky na trhu práce. Zajímavé v tomto ohledu je, že velké problémy dle studie OECD mohou čekat i v Německu, kde je v ohrožení až 43% pracovních pozic. Obecně platí, že pokud je nějaké hospodářství závislé na výrobě, která se čím dál více automatizuje, je zde potenciál k ekonomickému růstu, ale i problémům na pracovním trhu. Hrozí tak, že méně kvalifikovaní lidé bez přístupu nebo ochotě ke vzdělávání a rekvalifikacím budou mít s uplatněním zásadní problém. Nutno ovšem říci, že ačkoli automatizace bere lidem práci již nějakou dobu, vždy se zatím objevily obory nové, které podobný výpadek nahradily.
Moderní společnosti se blíží k rozcestí, na kterém se budou muset rozhodnout, zda-li se vydají doleva, tedy cestou masivního přerozdělování bohatství a příjmů ve společnosti, a nebo doprava – s jistou nadsázkou řečeno se budou spoléhat na sílu trhu. Rozhodování nebude vůbec lehké. Historie ukazuje, že přerozdělování v masivním rozsahu ničí motivaci a úsilí lidí budovat něco nového a riskovat (viz socialismus) a naopak rostoucí příjmové nerovnosti či hospodářský kolaps nahrává extrémismu (fašismus). Mezinárodní měnový fond přišel s doporučením na způsob Chytré horákyně – země by měly hledat (křehkou) rovnováhu mezi redistribucí a efektivností (vládních výdajů). Podle mého názoru si zavést jednotný (základní) příjem budou moci dovolit země, jejichž populace na to bude připravena; bude dostatečně uvědomělá a hodnotově ukotvená, takže ani nízkopříjmové skupiny obyvatel nepropadnou pohodlnosti a zahálce a budou dál usilovat o zapojení se do aktivního ekonomického či společenského života. A společně s tím také budou své potomky vést k aktivnímu způsobu života.
Trh práce a jeho regulace související s moderními technologiemi bude ve svém vývoji stále do určité míry záviset na řádné správě věcí veřejných. Vývoj digitalizace společnosti a automatizace jednoduchých úředních úkonů mohou významně přispět k lepšímu fungování státní správy. To by mělo i v Česku přinést nejen zjednodušené modely rozhodování na nižších administrativních úrovních, ale hlavně přispět k potřebnému oddělení moci politické od moci výkonné, což je rozhodující pro řádnou správu státu. Politici se pak budou moci lépe soustředit na formulování správného zadání směrů a rámců státní správě, aby ta mohla odpovědně vytvářet či zlepšovat prostředí pro digitalizující se společnost. Díky lepšímu fungování správy věcí veřejných tak bude možné naplňovat záměry udržitelného rozvoje státu a nenechat žádného občana ve špatných životních podmínkách.
Proč se neinspirovat. Když byla v Jacksonville, stát Florida, USA, před 20 lety redukována velká vojenská námořní základna, mělo již město připraven vlastní restrukturalizační program pro celou zasaženou oblast. Vznikal několik let dopředu za podpory ministerstva obrany a kongresu. Měnila se místní infrastruktura všeho druhu a pro ekonomicky produktivní občany ohrožené výrazným snížením poptávky na pracovním trhu byly připraveny rekvalifikační programy. Místní obchodní komora se například soustředila na podporu malého podnikání ve službách orientovaných na turistiku, ale také na ostatní běžné komunální potřeby. Měla rekvalifikační programy pro manažery, ale také roční podnikatelská studia pro začínající podnikatele, která účastníci absolvovali vytvořením vlastního podnikatelského plánu. Dalším program se soustředil na povzbuzení investic do středně velkých podniků, na jejich rozvoj, včetně vytváření nových pracovních míst. Z pohledu dnešního digitálního rozvoje je to dávná historie, přesto princip takového přístupu k přicházejícím změnám na trhu práce může být inspirativní i dnes. Může například pomoci změnit pohled na zastaralý model fungování úřadů práce. Jejich argumenty, že rekvalifikace máme, ale „lidi o ně nemají zájem,“ jen potvrzují nekvalitní práci danou nefunkčním modelem péče o pracovní trh.