,

Křížek na krku, kalašnikov v ruce, aneb když ženy válčí

Napsal/a -pes- 28. července 2016

Auto odbočuje na cestu plnou výmolů a kaluží, jež se kroutí mezi zelenou plochou polí. Dokodrcáme se k závoře, u níž stojí mladá dívka v brýlích, na sobě zelenou maskáčovou uniformu. Nadzvedne závoru a my vjíždíme do výcvikového centra jedné ze specifických rojavských milicí, které bojují proti IS.

Tedy přesněji řečeno, tady se pouze cvičí na to, až budou moci být přesunuty na frontové linie. Jsme ve výcvikovém středisku asyrských křesťanek, žen, které se nechtějí smířit jen s vařením u plotny, když je v zemi válka.


Reportérky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová se po půl roce vrátily do míst zasažených tvrdými boji s Islámským státem na severu Sýrie a ve městě Kobaní. Z únorové cesty napsaly pokračování své úspěšné prvotiny “Islámskému státu na dostřel II.”  Kniha líčí dramatické zážitky i život obyčejných lidí na dosah fronty.

Autorky také založily veřejnou sbírku SOS Kobaní na pomoc lidem ve válkou rozvráceném a totálně zničeném kurdském městě.
S jejich svolením publikujeme vybrané pasáže knihy. 

Asyrští křesťané jsou ti poslední, kteří ještě hovoří jazykem, jehož základem je aramejština, tedy jazyk Ježíše Krista. Jejich počty jsou za současné situace v Sýrii téměř nezjistitelné, ale patrně budete znát jednoho z nejznámějších Asyřanů – Andre Agassiho.

Území, kde žijí, sami Asyřané nazývají Beth Nahrin – tedy země mezi řekami. A stejně tak se jmenují jejich jednotky – na nášivkách mají ženy a dívky v angličtině vyšité Beth Nahrin`s women protection Forces.

ČTĚTE TÉŽ: Syrské město Kobaní bylo peklem na zemi. Teď povstává z popela

Křesťané jako zdroj výkupného pro Islámský stát

U celkem rozlehlé budovy tréninkového centra nás vítá drobná žena s nazrzlými vlasy. Kolem očí se jí ježí vějířky vrásek a jestli měří metr padesát, je to hodně. Ruku ale podává tak pevně, že není pochyb o její autoritě.

“Vítejte u našich mezopotámských jednotek,” směje se srdečně a posílá mladší kolegyně pro nezbytný čaj. Jméno ale prozradit nechce, s tím, že ona tu nevelí. “Máme více než 200 příslušnic, ale teď jsou skoro všechny pryč – v al-Hawlu nebo v Hasace,” komentuje, proč tu teď můžeme potkat jen asi desítku příslušnic křesťanských ženských milicí.

Do zbraně!

Milici založily ženy asi před půlrokem a s výcvikem jim pomáhají zkušenější kolegyně ze Sootoro, další křesťanské milice. Ze začátku se prý zbraní trochu bály, ale teď už si na ně zvykly.

“Před válkou jsme samozřejmě neměly žádnou vojenskou zkušenost, ale jak IS začal napadat oblast kolem Tal Tamar, začaly jsme se bránit. Teď jsme součástí “Syriac Military Council”, který je začleněn pod SDF (Syrian Democratic Forces). Ale jinak máme stejný cíl jako Kurdky z YPJ – porazit islamisty,” vypráví drobná bojovnice s bílou pihovatou pletí.

Kolik jí může být? Přes čtyřicet určitě. Je možné, že je sem také převelena jako poradkyně z PKK. Vypadá zkušeně, ohledně vojenských věcí se vyjadřuje se značnou sebejistotou. Kde by ji jinak získala? Za půlroku tady asi ne… Jako by vycítila, jakým směrem se naše myšlenky ubírají, dodává: “Naším hlavním cílem je to, aby ženy byly svobodné. Myšlenky Abdullaha Ocalana jsou velmi přínosné,” usmívá se.

Syrie2_potah v4.inddProč se nepřipojí prostě k YPJ (ženská část kurdské lidové obranné jednotky – pozn.red.), ptáme se. “ V budoucnu budeme jedna síla, ale teď chceme světu ukázat, že my jsme asyrské ženy, že jsme specifické, nejsme Kurdky. Jsme Asyřanky!”

Ale to už na terasu, kde popíjíme čaj, přichází zřejmě nejvyšší dívka, jakou jsme kdy v Rojavě (kurdská autonomní federace vyhlášená v roce 2013 – pozn. red.) potkaly. Co v Rojavě, možná na celém Blízkém východě! Představuje se jako Athra, velitelka Athra. Je jí jen devatenáct let. Samozřejmě je svobodná, ale to zdaleka nejsou všechny ženy, které jí tu podléhají. Jsou tu i mámy od rodin. Prostě nechaly děti, většinou už dospělé, doma a připojily se k boji proti islamistům z IS.

“Mezi sebou mluvíme asyrštinou, ale samozřejmě jinak umíme arabsky,” vysvětluje Athra našemu tlumočníkovi Ibrahimovi. “Hlavní ideou je svoboda, my šíříme myšlenky o svobodě, stejně jako to dělávaly kněžky. Až bude po válce, ten, kdo bude chtít pokračovat ve vojenském životě, bude moci, budeme chtít dál šířit naše myšlenky,” vysvětluje mladá velitelka a dodává, že YPJ má za sebou dlouhou, čtyřicetiletou historii (čímž ovšem má na mysli čtyřicetiletý boj PKK za ideály, které jsou výchozími i pro YPG/J).

Dopíjí čaj a vyzývá ostatní ženy, aby si došly pro zbraně. Než se půjdou naobědvat, je čas na výcvik. Kolem areálu běží deset budoucích bojovnic, kalašnikovy (nic jiného nemají) v rukou. Athra úsečně vykřikuje povely, ostatní provádí cviky.

Vstát, lehnout, připravit zbraň, vyskočit, zase znovu…Přes všechnu snahu je vidět, že některé z žen mají trochu problémy. S fyzičkou i s ovládáním zbraně. Snad se jim podaří získat jistotu v používání zbraní dřív, než se dostanou na frontu, kde by to pro ně mohlo mít fatální důsledky.

Připraveny na vše

Tiamě je čtyřicet dva let. Ještě před dvěma lety byla obyčejnou ženou v domácnosti. Teď miluje střelbu a těší se, až si bude moci zastřílet na islamisty. K milicím se přidala, když zemřel její synovec. Aby bránila svou zem.

IMG_9265

©©

“Můj manžel je u Sootoro, stejně tak i můj nejstarší syn. Mám další tři dcery, které jsou samy doma, stará se o ně ta nejstarší. Jednou za tři dny se odsud dostanu domů, jsem tu už 4 měsíce. Manžel mě samozřejmě podporuje,” vysvětluje silnější blondýnka s vlasy pevně staženými na temeni hlavy. Ze začátku byly všechny ženy a dívky dobrovolnice, nyní už ale začaly dostávat od kantonu Džazíra plat – 100 dolarů měsíčně.

Výcvik netrvá dlouho, po něm si ženy a dívky sednou do kroužku na trávu a povídají si. Uvolněná atmosféra; kdyby se kolem nich neválely zbraně a nebyly všechny v zeleném, bylo by to jako když se sejde parta kamarádek na pokec o tom, co zase vyvedly děti, případně manželé. Nastává čas oběda a tak se všechny přesunujeme dovnitř domu, kde je malá tmavá kuchyňka se sporákem.

Ženy odloží zbraně a jdou uvařit rýži a vynikající rajčatovou omáčku. Maso chybí, ale vše je skvostně ochuceno a my se stydíme přidat si potřetí. Nakonec se shodujeme, že je to jedno z nejlepších jídel, které jsme v Rojavě jedly.

Ženy jedí ve stoje, ne že by židlí bylo málo, ale Athra vysvětluje, že to je prostě vojenský život. Musí být pořád připravené na vojenskou akci, pořád v pohotovosti, a tak ani k obědu neusedají. Jediné, co si dopřávají před každým jídlem, je krátká modlitba. Na oběd mají přesně vymezený čas-pět minut.

“V červenci 2015 jsme začaly cvičit, bylo nás asi třicet, pak se osm z nás stalo velitelkami,” líčí začátky asyrské ženské milice Athra, když dojíme. Jsou prý otevřené každé nově příchozí, nemusí být nutně Asyřanka. Jenže tohle tvrdí v Sýrii každý nebo každá. A tak vznikají další a další ozbrojená uskupení, další politické strany…

V okolí základny mají ženy s křížkem na krku i své checkpointy, kontrolní stanoviště, které mají na starosti. V noci hlídají hranici s Tureckem, hlavně chtějí zabránit pohybu nových rekrutů pro IS. “Důležitý není jen výcvik se zbraní v ruce, učíme se také historii, zabýváme se rovnoprávným postavením žen. Chci svoje práva jako žena!” rozohňuje se Athra.

To je to, co ženy na celém Blízkém východě přitahuje na Ocalanových (Abdullah Ocalan – zakladatel strany PKK – pozn. red.) myšlenkách. Najednou cítí, že nejsou jen nástroj na rození dětí. Chtějí měnit blízkovýchodní společnost.

“Abychom ukázaly, že nejsme druhořadé, abychom dokázaly, že dokážeme stejně to, co muži! Budeme bojovat klidně i proti Asadovi!“ To nás zaujalo, tak se chceme vyptat na postoje k Asadovu režimu více do hloubky. Jenže Athra už nechce o Asadovi pronést ani jediné další slovo, prý má jeho režim uši všude. Bojovně však dodává, že jinak je prý připravena na vše. Odejít na frontu, bojovat, zabíjet…

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies