Pandemie koronaviru naplno odhalila některé z problémů, s nimiž se dlouhodobě potýká Evropská unie ve vztahu s Čínou. Urychlila také potřebu EU i jednotlivých členských zemí zaujmout jasný postoj vůči čínskému totalitnímu režimu, který Unie už loni ve svém strategickém dokumentu označila za „systémového rivala“.

Přehledně tuto situaci analyzoval Andrew Small, který působí jako výzkumný pracovník při Radě zahraničních vztahů EU. Rada na svých stránkách 13. května zveřejnila jeho policy paper, kde podrobně rozebírá jednotlivé body narůstajících rozporů a konfliktů mezi zájmy EU a čínskou politikou vůči evropským státům i na globální úrovni.

Zároveň nastiňuje nový směr pro nastavení vzájemných vztahů s ohledem na probíhající pandemii a na výzvy, které pro Evropu bude představovat obnova a kompenzace škod, jež Covid-19 napáchal a ještě napáchá.

Strategický partner, systémový rival

Hned v úvodu používá jeden z klíčových argumentů odhalujících nutnost přehodnocení dosavadního statu quo:

Způsob, jakým se Peking vypořádává s pandemií, změnil dlouhodobé evropské předpoklady týkající se spolehlivosti Pekingu coby partnera v krizi a přístupu čínského režimu k evropskému projektu.

Peking se podle Smalla představil jako poměrně spolehlivý partner Evropy v době ekonomické krize před deseti lety, kdy „sehrál roli skromného pomocníka“ a mnohým evropským vládám vytrhl z paty trn v podobě neúnosného zadlužení. Mnozí evropští vůdci tak rádi využili čínské peníze na to, aby vytáhli evropskou ekonomiku z problémů.

Čínský režim v té době vystupoval zdánlivě „skromně“ a „spolehlivě“ a nezdálo se, že by ohrožoval evropské hodnoty nebo dokonce „evropský projekt“ jako takový – i přes „drobné politické ústupky“, jako například respektování tradičních tabu jako Tibet, Tchaj-wan, masakr na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 nebo nověji Sin-ťiang a Hongkong.

Situace se však začala plíživě měnit nejpozději od nástupu prezidenta Si Ťin-pchinga v roce 2012, kdy postupně narůstala čínská asertivita. V současné době Čína drží mnohé (nejen) evropské státy v šachu svou „rouškovou diplomacií“ – těžce zkoušené státy jako Itálie či Francie, ale i ty méně zasažené, které však nemají dostatek prostředků na to, aby s pandemií bojovaly vlastními zdroji, jsou nyní prakticky závislé na dodávkách zdravotnického materiálu právě z Číny.

To také podle Smalla prozatím omezuje možnosti přeformulování evropské politiky vůči ČLR. I přesto se však jeho slovy evropské vlády již nyní snaží „najít novou rovnováhu v dynamice“ vzájemných vztahů, ať už jde o dodavatelské řetězce nebo ideologické soupeření, k čemuž přispívají i stále intenzivnější debaty o těchto tématech na půdách evropských parlamentů, v médiích i na sociálních sítích po celé Evropě.

„Business as usual“, tedy „obchodovat a dělat, jako že se nic neděje“, je podle Smalla pro Evropu nadále neúnosné.

V nouzi poznáš Čínu

V posledních letech se nahromadily problémy, které stále více ukazovaly na neudržitelnost současného stavu ve vztahu Evropy k ČLR. Ať už šlo o nutnost diverzifikace dodavatelských řetězců kvůli zajištění fungování evropského hospodářství nebo o bezpečnostní otázky v telekomunikacích a na internetu, nedůvěra vůči čínské vládě posilovala již od nástupu jejího současného vedení.

Pandemie však tyto problémy odhalila s nebývalou naléhavostí. Asi nejlépe to ukázal způsob, jakým se pekingský režim rozhodl „pomoci“ s dodávkami chybějícího zdravotnického materiálu. Zatímco v době vypuknutí epidemie v čínském Wu-chanu EU neprodleně a bez velkých okolků a publicity poslala do Číny darem přes 60 tun materiálu, Čína své evropskými vládami draze zaplacené zdravotnické prostředky podmiňovala otevřenou podporou vlastního totalitního režimu.

Jak píše Small, politici s již existujícími přátelskými vazbami k čínské vládě těchto konexí využili k získání zdravotnických dodávek, čímž tyto vazby pozitivně zhodnotili a zahanbili své evropské partnery, kteří zdánlivě v pomoci zaostávali.

Peking tak vědomě využil těžkých okamžiků krize k podněcování rozkolu v rámci Evropy, za což posléze sklidil kritiku mnohých evropských vlád a institucí.

Jen je nechte, ať se perou

Vnést rozkol mezi členské státy EU i další evropské země je ostatně prokazatelně dlouhodobou strategií Pekingu, jak dokazuje mimo jiné platforma sdružující země střední a východní Evropy 17+1 (dříve 16+1), která se pokouší vytvořit separátní bilaterální vztahy mezi těmito zeměmi a ČLR mimo rámec EU.

Small dále zmiňuje opakované snahy o blokování jednotných evropských prohlášení týkajících se kontroverzních kroků pekingského režimu, jako jsou například aktivity v Jihočínském moři či otázky porušování lidských práv. V tomto ohledu se Čína v poslední době blíží působení Ruska, jehož dlouhodobou taktikou je podněcování chaosu.

Pekingský režim se naproti tomu až donedávna na mezinárodní scéně navenek zaměřoval spíše na vytváření vlastního pozitivního obrazu, zatímco se skrytě pokoušel o kooptaci části politických a ekonomických elit v jednotlivých státech. Pandemie však rozpoutala smršť dezinformací a politických manipulací ve stylu Ruska.

EU i jednotlivé evropské vlády se nyní musí přizpůsobit nové realitě: prohlubující se autoritářství Si Ťin-pchingova režimu, ztráta nadějí na smysluplnou ekonomickou reformu, nové posílení role komunistické strany a jejího vlivu na společenský a ekonomický život Číny, masivní globální prosazování problematických politických a ekonomických praktik čínského režimu v rámci iniciativy Pás a cesta (BRI), posilování „technicko-nacionalistické agendy Pekingu“ skrze strategii „Made in China 2025“ a „China Standards 2035“.

V době koronavirové krize se pak dokonce samotná Evropa stala terčem útoků čínské propagandy a dezinformační kampaně, která stále nekončí. Small zdůrazňuje mimo jiné „performativní povahu“ čínských dodávek zdravotnického materiálu evropským zemím, když píše:

„Nebylo nic náhodného na způsobu, jakým Peking oslovil některé evropské populistické vůdce, kteří využili krizi k útokům na Evropskou unii a jiné evropské vlády. Bylo to součástí aktivní kampaně, která dále zahrnuje například koordinované zveřejňování protievropsky zaměřených zpráv čínskými boty na sociálních sítích, propagaci konspiračních teorií o původu viru v USA nebo Itálii čínskými státními médii, články čínských diplomatů, třeba ve Francii, kde napsali, že sociální pracovníci v jednom pečovatelském domě nechali své klienty bez pomoci umírat a že Západ ‚ztrácí víru v liberální demokracii‘, prohlášení plukovníka Čínské lidově osvobozenecké armády, že ‚evropská solidarita už se nevrátí a EU nepřežije‘ apod.“

Nezapomeňte na Kuberu

Peking tak využil těžké krize k tomu, aby vyhlásil Západu pomyslnou „informační válku“ svým tvrzením o předpokládaných nedostatcích západního typu demokracie. Jak píše Small:

„Už nestačilo prohlašovat, že Komunistická strana Číny uspěla; ostatní museli očividně selhat.“ Navíc se objevily pokusy o přímé ovlivňování evropských politiků (jedním z příkladů je česká kauza se zesnulým předsedou Senátu Kuberou a jeho plánovanou cestou na Tchaj-wan) i médií.

Například se diskutovalo o údajné cenzuře jedné z evropských institucí, Evropské služby pro vnější činnost (EEAS), jejíž zpráva o dezinformacích měla být na nátlak Číny zmírněna – nicméně i tak stále jasně odhaluje působení čínské propagandy i nekalé dezinformační praktiky na internetu.

Toto vše jsou důvody, které podle Smalla nutně povedou k transformaci budoucích vztahů mezi EU a Čínou. Mimo jiné také proto, že současná krize ukázala, jak riskantní je vysoká míra závislosti na jediném dodavateli, navíc tak kontroverzním, jako je čínský komunistický režim, charakterizovaný „nedostatečnou transparentností, spolehlivostí a snahou o využití své pozice k útokům“.

V první řadě tak bude muset dojít k určité diverzifikaci dodavatelských řetězců, které by Evropu vymanily ze závislosti na rozmarech Pekingu. Tím by také částečně odpadly politické tanečky, jako je mlžení ohledně situace Tchaj-wanu, Hongkongu, Sin-ťiangu, Tibetu a dalších kontroverzních otázek, jež čínský režim využívá k nátlaku a manipulaci ve vlastní prospěch.

Díky asertivnímu vystupování Číny na mezinárodním poli a aktivitám v rámci projektu Pás a stezka nyní Spojené státy, ale také Evropa, ztrácejí svou pozici v rozvojovém světě, kde se ČLR stává dominantním hráčem. Nejen, že pekingský režim z této „nové hedvábné stezky“ profituje ekonomicky, ale vyváží do těchto zemí také svůj „model vlády“ založený na „digitálním autoritářství“ – dokonalé kontrole obyvatelstva díky špičkovým informačním a digitálním technologiím – a buduje tak jakousi „digitální hedvábnou stezku“, která bezprostředně ohrožuje univerzální hodnoty založené na ochraně základních lidských práv a svobod.

Po pandemii už bez Číny?

Jiným slovy, působení ČLR je v přímém rozporu s evropskými hodnotami, ať už jde o ekonomické zájmy, lidská práva nebo například ochranu životního prostředí a udržitelný rozvoj. Nejde zde tedy zdaleka jen o ekonomickou konkurenci, ale o základní agendy prosazované evropskými státy a o základní hodnoty liberální demokracie. V tomto světle se tak postupně mění i postoj některých evropských lídrů například k otázkám angažování Číny v budování evropské dopravní infrastruktury či nové generace digitálních sítí. Small uzavírá:

„Hlubší ekonomická integrace s Čínou mohla být dlouhodobou aspirací v případě, že by podmínky byly dobré a čínský trh by zůstal i nadále pro evropské země důležitým. Ale pokračování v současné trajektorii bez vážnějšího přehodnocení nově se formující ekonomické krajiny, které vyvstává z pandemie, by rozhodně nemělo být v současné době prioritou.“

Evropské vlády i EU jako celek by měly zvážit, do jaké míry je žádoucí dlouhodobě rozvíjet partnerství se „systémovým rivalem propagujícím alternativní modely vlády“ i za cenu popření základních evropských hodnot. Změnu v tomto postoji jasně signalizují některé nedávné aktivity evropských politiků, například otevřenější podpora Tchaj-wanu kterou v posledních měsících vidíme i v ČR.

I řadoví evropští voliči jsou nyní díky pandemii konfrontováni s netransparentností čínského politického systému a jeho nekalými ekonomickými praktikami a sami vyvíjejí tlak na své vlády, aby o těchto problémech otevřeně hovořily.

Neprocházejí tak již věci, které by dříve unikly pozornosti veřejnosti i médií, jako například vynucená cenzura komentáře velvyslance EU v Pekingu zveřejněného ve stranickém listu China Daily. Veřejnost je tak nyní mnohem citlivější na některé stránky čínského režimu, které dřív zůstávaly běžným občanům skryté.

Podle Andrewa Smalla se vztah EU a Pekingu dlouhodobě vyvíjel pod silným tlakem, teď však důvěra v něj zcela zkolabovala.

„Evropští představitelé a analytici získali více jistoty ve svých hypotézách hodnotících potenciální hrozby, počínaje posilováním čínsko-ruské koordinace a konče odhodláním čínské státostrany využít vlastní moci k prosazení ideologické agendy přímo rozporující evropské hodnoty,“ píše Small.