GLOSA. „Kde domov můj?“ ptali se za notoricky známého hudebního doprovodu společně Martin Konvička a Miloš Zeman na Albertově v roce 2015. Byl to vrcholný okamžik Konvičkovy „politické kariéry“. Od té doby to s ním šlo z kopce až upadl takřka v zapomnění. Až do minulého týdne. To získal na pět minut pocit, že „vrtí psem“.

Konvičkovy proslulé blogy na iDnes.cz se vyznačovaly třemi hlavními narativy: rádoby nekorektními výrazy (většinou prostě používal zdrobnělé vulgarity), kritikou islámu (který mohl prakticky za vše na světě) a nezdravou mírou útoků na sexualitu svých oponentů. Časté čtení způsobovalo závratě, zimnici a podle některých nepotvrzených informací i touhu podat trestní oznámení.

Konvičky bylo svého času všude plno. S mizernými volebními výsledky klesal ovšem zájem médií o jeho osobu do té míry, že islamofobní entomolog postupně upadal v zapomnění.

Čerstvou zkušenost s konvičkovskými trolly má i HlídacíPes.org. Minulý týden o torzu Konvičkova klanu psala kolegyně Míša Susedíková. Její článek popisoval incident, který se odehrál v jedné z olomouckých hospod, ze které byl Konvička a jeho přátelé vykázáni na přání jednoho ze stálých hostů. Po vydání článku se do komentářové sekce sletělo několik trollů. Typické exempláře profilů generujících texty bez argumentů.

Pákistánec a Inďák je zablokují

Okolo Konvičkových hnutí bylo trollů vždy požehnaně. Byl to také jeden z mála prostředků, kterým se snažili lidé z islamofobní scény otočit názorové kormidlo společnosti.

Nedávno to jako cílenou praxi potvrdil i sám Martin Konvička na svém facebookovém profilu. Torzo islamofobní scény totiž žilo nějaký čas tématem „CENZURY!!§§“, za kterou hledalo, naprosto očekávatelně, vnějšího nepřítele (tentokrát organizaci Člověk v tísni). Sám Konvička sestavil návod, jak se útokům zákeřných neziskovek bránit.

Trollové okolo Konvičky jsou na podobné metody zvyklí. Ostatně, jak píše on sám, IvČRN bylo v této disciplíně velmi zdatné. Již legendární je pak návod na to, jak postupovat v internetových diskuzích o islámu.

Perličkou na celém postu je samotný sdílený článek. Ten se obsáhle věnuje „cenzorním“ zásahům na údajný popud Člověka v tísni, aby nakonec skončil odstavcem: „PS. Je dost dobře možné, že Člověk v tísni za blokací několika aktivistů nestojí. Naše redakce nicméně nemá důvod tuto obskurní organizaci obesílat nějakými dotazy. Od zdotovaných neomarxistů je lepší se držet co možná nejdál. Nijak polehčující okolností není ani to, že svými postoji a zmíněnou analýzou mohla tato vlivná nezisková organizace k udávání inspirovat druhé. Její vina je v každém případě nepopiratelná.“

Redaktorka vypadá relativně dobře

Konvička se také po vydání našeho článku rozepsal na svém blogu na Parlamentních listech o tom, jak probíhala vzájemná komunikace mezi ním a redaktorkou. Hned v úvodu zdůrazňuje, že redaktorka vypadá relativně dobře a také jí stihne překroutit příjmení ze Susedíkové na Sousedíkovou.  „Musím se přiznat, že se mi blbě odmítají vyjádření pro redaktorky, které vypadají relativně dobře, byť o nich znám jenom hlas v telefonu,“ píše Konvička.

„A tak následovala klasická přetahovaná, kdy jsem souhlasil pouze s vyjádřením písemným, slečna či paní mi zaslala otázky, já na ně obšírně odpověděl, a ona z nich – s pomocí jiných otázek a rozhovorů, řádné dávky novinářské fantazie a hromady sluníčkových předsudků – vyrobila řádně páchnoucí paskvil. K autorizaci jsem dostal jen pár vět přímé řeči, prý „celé články k autorizaci nenabízejí“,“ píše dál Konvička a přikládá seznam otázek i odpovědí v četně našeho konečného článku s poznámkou, že obsahuje i fotografii autorky.

Nutno říct, že Konvička si průběh novinářské práce mírně řečeno idealizuje. Je zcela běžná praxe, že jednotliví aktéři dostávají k autorizaci pouze vlastní citace. Představa, že účastník incidentu může manipulovat celým textem a psát ho za redaktora, je poměrně rozšířená, leč zcela chybná. Jak se lze dočíst v Konvičkou odhalené korespondenci, jedním z důvodů pro takové kroky je velké množství irelevatních informací (často spíše osobních urážek), které má zpovídaný tendenci vypouštět.

Je také třeba říct, že Konvička již při první komunikaci s naší redaktorkou vyhrožoval použitím právníků v případě, že by text vyšel bez autorizace. „Na novináře musí být přísnost,“ psal. Jeho komunikace s redakcí skončila tak, že vybrané pasáže autorizoval a kolegyni slíbil, že s ní mluví naposledy.