ANALÝZA. Kdo odpovídá za chybný výkon lékaře, u kterého chyběl povinný dozor? Zásadní otázka se dostala do středu pozornosti poté, co vyšlo najevo, že v některých nemocnicích prováděli zdravotní výkony lékaři bez potřebné kvalifikace — někteří z nich krátce po promocí, bez jakékoliv specializační přípravy.

V karlovarské nemocnici operovali neatestovaní lékaři, zněl v dubnu 2026 titulek Seznam Zpráv, který přinesl podezření, že Karlovarská krajská nemocnice prováděla implantace kardiostimulátorů a defibrilátorů za účasti nezkušených lékařů bez dozoru.

Nemocnice obvinění odmítla, vedení trvalo na tom, že operatér byl vždy pod dohledem plně atestovaného lékaře. Případ nicméně otevřel zásadní otázku: co česká legislativa o kompetencích neatestovaných lékařů vlastně říká?

Když neatestovaný lékař rozhodne sám

Absolventi lékařských fakult v Česku procházejí po promoci specializačním vzděláváním ve dvou fázích. Nejprve musejí absolvovat základní kmen, třicetiměsíční průpravu zakončenou kmenovou zkouškou.

Teprve poté přicházejí na řadu specializovaný výcvik a atestační zkouška, jejímž složením lékař získává specializovanou způsobilost, která ho opravňuje k plně samostatné práci. Celý proces trvá podle oboru tři až šest let.

Zákon rozlišuje mezi dvěma režimy: odborný dozor (přísnější, pro lékaře bez základního kmene) a odborný dohled (mírnější, pro lékaře po základním kmeni).

Co se ale stane, pokud neatestovaný lékař, bez předchozí konzultace se svým školitelem rozhodne o dalším postupu léčby pacienta a toto rozhodnutí vede k újmě na zdraví nebo dokonce ke smrti?

Odpověď zní: nese svou část odpovědnosti, a to přiměřeně své délce praxe a dosažené kvalifikaci. Nemůže se hájit tím, že „jsem přece jen školenec ve výcviku“. Respektive mohl by, ale tato obhajoba před soudem neobstojí.

Jestliže lékař svůj postup s dozorujícím kolegou předem zkonzultoval, přesouvá se však část odpovědnosti právě na školitele.

Jestliže tak ale vůbec neučinil a postupoval zcela svévolně, nese plnou právní odpovědnost sám.

Má právo říct ne

Praxe však může přinést situace, kdy školitel přidělí svému svěřenci výkon, který přesahuje jeho aktuální odbornou způsobilost.

V takovém případě má neatestovaný lékař nejen právo, ale přímo povinnost úkol odmítnout. Zákon ho v tom kryje: může sdělit, že konkrétní výkon zatím není schopen bezpečně provést, a požádat školitele o pomoc nebo přímou účast.

Zákon rozlišuje mezi dvěma režimy: odborný dozor (přísnější, pro lékaře bez základního kmene) a odborný dohled (mírnější, pro lékaře po základním kmeni).

V případě dozoru je školitel povinen být fyzicky přítomen v prostorách zdravotnického zařízení, vzdálený telefonický kontakt nestačí, a to ani tehdy, je-li lékař dostupný do 15 minut. Z povahy dozoru vyplývá nutnost skutečné fyzické blízkosti.

V případě dohledu je standardem, že atestovaný kolega se může v případě potřeby dostavit na místo do 30 minut, avšak ani v tomto režimu není distanční dohled samozřejmostí u invazivních a vysoce rizikových výkonů, jako jsou implantace kardiologických přístrojů.

Co se ale stane, pokud neatestovaný lékař, bez předchozí konzultace se svým školitelem rozhodne o dalším postupu léčby pacienta a toto rozhodnutí vede k újmě na zdraví nebo dokonce ke smrti?

Ministerská vyhláška č. 280/2018 Sb. taxativně vyjmenovává výkony, které smí lékař s odbornou způsobilostí (ale bez základního kmene) provádět zcela samostatně.

Patří mezi ně například klinické vyšetření bez samostatného rozhodování o léčbě, vizita, odběry krve, katetrizace nebo nekomplikované převazy.

Operační výkony, jako jsou implantace, v tomto výčtu nejsou a pro ně tedy vždy platí požadavek na přítomnost nebo dosažitelnost školitele (hned od začátku musí být neatestovanému lékaři jmenovitě určen školitel a musí mít k dispozici jeho telefonní číslo).

Nepřijetí pacienta k hospitalizaci

Jedním z nejčastěji soudně řešených případů je situace, kdy mladý lékař sám a bez konzultace rozhodne o nepřijetí pacienta na centrálním příjmu.

Pokud takové rozhodnutí nevzniklo po konzultaci se školitelem, jde odpovědnost za jeho případné fatální důsledky plně za ním.

Školitel – dozorující nebo dohledový lékař – odpovídá výhradně za vlastní pochybení: za to, že vydal chybné pokyny, zanedbával dohled nebo pověřil svěřence výkonem, na nějž ten neměl potřebné znalosti a zkušenosti.

Za nekonzultované autonomní rozhodnutí svého svěřence však odpovědnost nenese.

Systém je tedy nastaven tak, aby pacienta chránil a česká legislativa odpovědnost za péči o pacienty určuje přesně. To, jak je to pak reálně v každodenní praxi, je věc jiná.