Jsme si blízko, jezdili jsme stejnými antony. Jak se na Ostravsku vydávaly samizdaty
V polovině 80. let to bylo ze severní Moravy do Prahy tak daleko, že je dnes těžké si to představit. Nebyly mobilní telefony ani internet. Veškerý tisk pod kontrolou komunistické strany. Lidé, kteří na Ostravsku nesouhlasili s režimem a chtěli s tím něco dělat, byli izolováni a vystaveni častější a často brutálnější estébácké perzekuci. Vzpomínky dvou z nich jsou součástí Příběhů 20. století.
Dva kulisáci, signatáři Charty 77 Ivo Mludek z Opavy a Jan Král z Ostravy mají za sebou desítky, možná stovky hodin výslechů kvůli vydávání samizdatu: „V divadle jsem měl takový kutloch, ve kterém se schovávají staré opony. Tam jsem měl psací stroj, papíry a všechno. Zalezl jsem tam a celé večery bušil náš samizdat,“ vypráví Ivo Mludek.
Jan Král tiskl ilegální věstník, tzv. Infoch (Informace o Chartě): „Dělali jsme to na takovém primitivním množícím stroji. Dřevěné rámečky, uvnitř sklo a blána, která se musela připínáčky připevnit na ten rámeček. Koupila se cyklostylová barva. Štětkou se natřelo plátno mezi rámy, dovnitř se vložil kus toho papíru a válečkem jste pak jednu stránku po druhé mohli množit,“ vypráví Jan Král, který se o disentu dozvěděl už na základní škole.
Kdo slyšel bigbít, věděl, že lžou
Soudružka učitelka dětem vykládala, že „existují lidé, kteří tvrdí, že se nesmí psát knížky a že se nesmí malovat. Vy ale znáte knihkupectví a vidíte tu spoustu knih. A visí tam i obrazy. Takže to není vůbec žádná pravda. Tvrdila nám učitelka. To si pamatuji dodnes. Už tehdy mi bylo jasné, že nám lžou,“ vzpomíná Jan Král.
Také Ivo Mludek už v dětství vytušil, že socialismus asi rájem na zemi není a že ve škole neříkají pravdu. Díky starším spolužákům se dostal k magnetofonovým páskům s bigbítem: „Kdo jednou uslyšel tu nesvázanost a porovnal to s tím, co se hrálo v rádiu a televizi, ten musel zjistit, že existuje úplně jiný svět. A to bylo ono,“ vypráví Ivo Mludek v rozhovoru pro Paměť národa.
Největším strašákem pro máničky – jako byli Mludek a Král – představovala povinná dvouletá vojenská služba: „Strávit dva roky v komunistické armádě bylo nepředstavitelné,“ vzpomíná Král: „Byli lidé, kteří tam nastoupili a hráli to tam na blázny, jen aby se odtud dostali. Anebo podepisovali šachty na deset let, aby se jí vyhnuli.“
Jan Král se radoval, když seděl v sanitce s krvácejícím zápěstím omotaným obvazy a jel s lékaři se do psychiatrické léčebny v Opavě. Než jít na vojnu, raději si podřezal žíly. Bylo to ale domluvené s kamarádem, který – jak se říznul – hned zavolal sanitku. Tento drastický recept na modrou knížku znaly v Ostravě takřka všechny máničky. Odpor k vojně byl u mnohých silnější než strach z vážného zranění.
Schovat se na dráze
Opavský psychiatr, který sebevrahy vyšetřoval, prý automaticky uděloval těmto mladíkům modrou knížku. V jednom rozhovoru po roce 1989 vysvětloval, že i když byla sebevražda fingovaná, tak bylo stejně něco v nepořádku, a to zabraňovalo nástupu na vojnu. Jan Král ani po mnoha letech nechce o detailech fingované sebevraždy mluvit. Podle něj by to dnešní lidé nepochopili a působilo by to nesrozumitelně a výstředně.
Ivo Mludek sice také nosil dlouhé vlasy, vojnu nenáviděl, ale přesto narukoval. Před maturitou si byl jistý, že zná fintu, jak se vojně vyhnout bez zranění. Kdo šel pracovat třeba k železnici, toho čekalo v armádě jenom pět měsíců. Spoléhal na to, že práce posunovače problém s vojnou vyřeší. Jenže si nevšiml nového nařízení, podle kterého absolventy s maturitou nesměli k posunovačům brát.
Na vojně poznal, jak šikana dělala z mladých mužů trosky: „Bylo otřesným zážitkem sledovat, jak moji vrstevníci prožívali šikanu. Ještě před chvílí museli vytírat podlahu tkaničkami a pak byli po několika měsících schopni úplně stejným způsobem šikanovat nováčky. Říkali, že jim to vracejí zpátky. Z lidí se stala hovada, jen co k tomu dostali příležitost,“ rozčiluje se Ivo Mludek.
Dolary, které nikdo neviděl
Po maturitě nastoupil Jan Král do tehdejšího Divadla Zdeňka Nejedlého jako kulisák. O víkendech vyjížděl na undergroundové koncerty. V zapadlých vesnicích, ve stodolách a hospodských sálech poznával disidenty, potkal se i s legendárními Plastiky a Ivanem Martinem Jirousem.
Kvůli účasti na koncertech, které často končily policejním zátahem, a kvůli kontaktům s disidenty ho začala sledovat Státní bezpečnost. Pravidelně chodil na výslechy:
„Zprvu mě lámali ke spolupráci. Říkali, jak jste inteligentní a jak se jednou oženíte a budete potřebovat byt a víc peněz. A to že oni všechno mohou zařídit. Další fáze spočívala v tom, že vám o známých disidentech vyprávěli, kolik dostávají ze Západu dolarů. ‚A vy jste dostal nějaké dolary?! Nedostal, že jo?! No tak vidíte.‘ A disidentům zase vykládali, že ty máničky jsou jenom narkomani a opilci. Jenže tahle taktika nefungovala. Vždy jsme se potom setkali a měli z toho legraci,“ vypráví Jan Král.
Také Ivo Mludek po návratu z vojny věděl, že chce žít jinak. Objíždět venkovské hospody a pouštět lidem muziku mu už nedávalo smysl. Přestěhoval se z vesnického rodinného domu do garsonky v Opavě a nastoupil stejně jako Král do divadla na místo kulisáka.
Nám klukům z antonů ostatní nevěří
Opavskem kolovaly polské samizdaty. Země Lecha Walesy a Jana Pavla II., společnost nabitá nadějí ke svobodě Ivo Mludka fascinovala. V roce 1986 se mu podařilo nepozorovaně přejít pěšky česko-polské hranice:
„Jeli jsme na rockový festival. A to jsem měl poprvé pocit, že jsem se fakt dostal někam, kde jsem svobodný! To bylo neuvěřitelné. Kapely. Co tam se vyprávělo na pódiu do mikrofonu, a nikdo nikoho nezavíral. To bylo pět dnů, kdy jsem si připadal jak na Marsu,“ vypráví Mludek. V Polsku navázal kontakty s polsko-československou solidaritou. Od té doby dostával od pašeráků množství materiálů a informací, ze kterých pak částečně vznikal i samizdatový magazín Protější chodník.
Také Jan Král v Ostravě tiskl samizdatové oběžníky a dál se potkával s lidmi z undergroundu. Přestože měli oba strach z vězení, na přelomu let 1988 až 89 podepsali krátce po sobě prohlášení Charty 77.
„Charta pro mne znamenala možnost říct ne,“ říká Ivo Mludek. V listopadu 1989 se stal jedním z lídrů Občanského fóra v Opavě. Nabídky na vstup do politiky ovšem odmítl, vybral si profesi, která mu to nedovolovala. Už na základní škole prý učitelkám vyprávěl, že chce být novinářem. Během roku 1990 spoluzaložil týdeník Region. Také Jan Král se stal novinářem. S Ivem Mludkem se přátelí dodnes:
„Setkáváme se. Máme zkušenost, kterou ostatní nemají. Takže jsme si tím blízcí. Byť názorově jsme někdy na úplně jiném pólu, dokážeme to překonat a dokážeme se bavit velmi otevřeně,“ směje se Jan Král. „Rozumíme si, protože jsme všichni kdysi jezdili těmi estébáckými antony. Ale když to někde vykládám, v nějaké normální běžné společnosti, tak ti lidé nevěří, že se to tady dělo…“
Autoři textu Tomáš Netočný a Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Shnilé brambory, rybí ocasy, hlavy slanečků. „Zavřete rypáky!“ křičeli bachaři
Poslední bitva sovětského vojáka. Litoměřice chystají novou podobu parku
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
12 komentářů
V 68. roce, kamarád a dalších ca 8 spolužáků najednou přestalo chodit do školy. Většinou Kanada, jak já jim záviděl.
Ale moji rodiče tu zůstaly, asi největší chyba jakou udělali. Nechtěli s dětmi do nejistoty.
Tak jsem zde zůstal. Byl jsem šedá myš, brzy ženatý, nebyla odvaha, odpovědný posera.
Ale věděl jsem, že je to spatně. Ihned po vojně přišli děti, motiv k žití, ale zároveň silná páka režimu, jak si vynutit poslušnost. Například, když jsem potřeboval byt, nebyla šance odmítnout, ani pitomou účast v prvomájovém průvodu.
Ano dnes to vím, nedělal jsem nic pro změnu, tehdy jsem to snášel, byl jsem zodpovědný.
Ale hrdý na sebe nejsem ani zpětně. Proto mě dnes tak strašně vadí.
Hazard s demokracií a svobodou, který je tak benevolentně tolerován širokou veřejností. Co to je? Tupost? Rezignace…, nechápu, opravdu všichni slušní emigrovali? Měli by být plné ulice, už není jiná šance. Zastavit Estébáka se Zemanem. Nechci rezignovat. Copak to nikoho neděsí. Jsem já ten blbý, který není šťastný, že jste, konečně zastavili Kalouska? Neškodného beránka, v porovnání s tím vlkem.
Ulice budou plné leda v momentu, kdy se bezpečnostní síly k tomu rozhodnou a vše zorganizují. Nějaký cirkus. Lidé sami od sebe nic svrhávat nebudou, pokud mají jakžtakž slušné podmínky k životu. Je to jednoduché, nikdo normální nepůjde ostatním rozvracet funkční systém, i když by byl nespravedlivý a amorální.
Sice to neni k clanku, ale konecne jste se taky lehce odkopal. Takze hryze vas svedomi a ted jste hrdina, kdyz nic neriskujete. Proste sediva masa kyvacu za normalizace. Ale sebereflexe se ceni. Takhle verejne. Nekdo ji neni schopen nikdy. Dekuji a omlouvam se, ze jsem porusil svuj slib. Ale tohle neni komentar….
Nehryže a neodkopal, jsem tajný agent placený Bakalou :-).
Neodsuzuji . Jen se snazim pochopit a myslim, ze chapu. Ja se zase v clanku uplne poznal. I kdyz takovy hrdina jako panove v nem jsem nebyl. Ale manicka a bigbitak ano. A rebel. To mi zustalo. Jednou rebel, navzdy rebel. A tento postoj mne taky naucil , ze pokud chci rebelovat a drzkovat, pak bezpodminecne musim byt nejlepsi ! A hlavne zit v souladu s tim, co prosazuji. Proto jsem vsude drel jako kun a nikdy nedostal nic zadarmo. Proto muj odpor ke vsem dotacim, grantum, podporam atd. Vetsinou se plati servilitou a ohnutym hrbetem. A z toho plyne i muj tezce negativni postoj vuci soucasne EU. A jeste jedno mne velmi urazi a proto jsem se zde na HP vlastne ozval. A to je to, ze jsem jako bytostny odpurce EU a vyznavace individualni svobody jednotlivce urazen a dehonestovan myty o nevzdelane luze a hazen do jednoho pytle s masou uctivacu Babise, Okamury, Zemana a podobnych individuii. A taky mam dost vyvinuty cit na to, kdyz se nekdo snazi i pomoci jednostranne orientovanych clanku a reportazi
…. ( ve verejnem zajmu )…. manipulovat . To ovsem plati i pro media jako PL, Prvni zpravy a konckoncu i MfD apod. Tam to zavani manipulaci na sto honu taky. Jasne, pan Brestan rekne, ze to je konecny cil propagandy. Neverit zadnemu zdroji. Ale nevim…. Zavani to neduverou v lidi… Ale to je na jinou diskuzi a jinde.
Pane Liško překvapujete, přečetl jsem si, váš projev.
Docela dobrý, ale otevřeně opravdu si o sobě myslíte, že jste nejlepší z nejlepších? Já si to totiž o sobě myslím také, že bychom byli dva? Nikdy bych to, ale o sobě veřejně nesdělil.
Má to tedy háček, všichni tak vysoké sebevědomí nemáme, já znám své slabiny, u mne je to nejspíše čeština, no… bylo by toho asi i více), přehlížím hrubky, složitá souvětí, to je boj. Vzniklo to nejspíš na ZDŠ, češtinářka mě přesvědčila, že jsem úplně blbej. Krásný vklad do života od socialistické soudružky učitelky. Děkuji ji tedy, čeština mne totálně přestala bavit.
Ale k věci, myslím si, že tak skvěle jako se máme nyní, je z velké části způsobeno právě tou zlou EU, ekonomicky prosperující, vytvářející společný trh a tím sílu, kterou byť i nejlepší z nejlepších jako jednotlivec nenahradí.
Vždyť i sovětský svaz se o to snažil ale, nevyšlo mu to, chtěl ho totiž řídit člověk, který byl zajisté nejlepší z nejlepších. Jen se potom musí střežit hranice se zbraní v ruce, aby ti normální z té země takto řízené neutíkaly.
Totiž to, že se na západě žilo a žije lépe se ani tomu nejlepšímu vůdci propagandou nedaří utajit.
Tak se nám zaplať pánbůh, ten sovětský svaz rozsypal. Jinak věřte, nevěřte, nebylo by u nás tak skvěle, ale volby by byli povinné, a mnohem jednodušší při rozhodování, takže super.
Šťastný a jednotný národ, a musím ještě dodat, být cikánem (dnes tedy romem) v té době to byla výhra v loterii. Bude to ještě nějakou tu generaci trvat, než se z toho vzpamatují, začnou se ve školách normálně učit, zatím nemají moc vzorů, ale, vlaštovky už jsou tady a věřím, že tak dvě tři generace a nikomu nebude divné, že by byl Rom třeba prezident.
Do tohoto téma se nechci pouštět, jen chci říci, že rasista fakt nejsem a řešit nepřizpůsobivé také neumím, jen vím, že násilím to nejde a bude to trvat déle.
A vy snad chcete být tím vůdcem, nejlepším z nejlepších?
Utrhnou se z EU a Liška se o všechny ty nezaměstnané postará, dá jim práci a budou šťastní?
Cítíte se na to? Opravdu si tak věříte? Jdu do toho s vámi.
Jenže když vidím ty pracanty v okolí mého bydliště, tak zaplať bůh, že jim dává práci EU v průmyslových zónách. Mezi námi je tedy veliký rozdíl. Já nezávidím ani těm, kteří dostávají dávky, jsou tu, a co s tím uděláme, nejsou to prostě, ti nejlepší z nejlepších a to je tedy máme postřílet, nebo je nechat zdechnout hlady, posílit policii, aby nás pracanty před nimi uchránila? Tudy podle mého názoru cesta nepovede.
A Putin i Trump pro vás při vaší vysoké inteligenci nejsou nebezpeční? A proč ti lidé (imigranti) vlastně prchají ze svých domovů, opravdu si myslíte, že na pozvání od Merkelové?
Opravdu si myslíte, že jasně definovaná a spolupracující Evropa, bude pro Putina výhrou?
Je tak těžké pochopit motiv. Není všechno to dění vlastně úplně jednoduché?
Vy nevidíte ty touhy být nejmocnější z nejmocnějších, tak já je vidím a odsuzuji.
Snaha těchto dvou velmocí rozvrátit EU je pro mne hotová věc, řečeno slovy našeho nejlepšího z nejlepších.
Já osobně, kdybych si mohl vybírat, kde bych chtěl vychovávat svoje děti, tak raději v SRN než KLDR nebo Rusku. A kdybych bydlel v Německu, volil bych Merkelovou, nebo si snad myslíte, že je to ježibaba, která chce pro svou zemi zlo? Bože je to tak složité pochopit, že i Merkelová má děti, (to já nevím, jen to předpokládám), ale i kdyby neměla, chce svou zemi záměrně zničit? Jak pravděpodobné je, že by to byla agentka nasazená islámem?
Jak víte, že bez její vstřícnosti, a snahy pomáhat lidem v nouzi, by ti uprchlíci zůstaly doma. Opravdu si to někdo myslí? Prostě nechápu a řídím se jen citem, ale je asi o tom, jakým je kdo člověkem.
Hovado zůstane hovadem a slušný slušným, ať se děje co se děje – prosím neberte to osobně
opravdu nechci urážet, myslím to obecně. A je už pozdě a nechci to přepisovat jinak.
A ano dotace ani mne nijak netěší, vidím také, jak jsou pro estébáka důležité.
Ale dovedu si představit, že i dotace nemusí, býti vždy zlo. Jen nejsme úplně připraveni je účelně používat. Dobrou noc.
Rozumím Vám pane PM a nesoudím Vás. Já také zažil dvouletou vojnu, jak se píše v článku, ale vytírání tkaničkou u nás nebylo považováno za šikanu. Kolikrát u nás šlo o zdraví. Taky mi spousta lidí dnes, když už to vyprávím, nevěří. Vy jste tady provedl osobní zpověď. Klobouk dolů. Byl jsem před revolucí a ještě nějaký čas po ní muzikant v divadle. Kromě vedení byl u nás v orchestru komunista jen jeden bláznivej člověk. Když jsem nastoupil, ostatní mě před ním varovali a velice lehce jsem se zbavil jeho i nabídky stát se kandidátem KSČ. Za nějaký čas (ještě za bolševika) jelo naše divadlo na zájezd do Itálie. A já nebyl nominovaný. Prý proto, že jsem ještě mladý a budu mít hodně možností. Místo mě jel člověk, který u nás hrál jako výpomoc a byl z jiného souboru, avšak byl ve straně. Abych se dostal na průmyslovku, která s muzikou nesouvisela, musel se můj otec stát kandidátem. Já naštěstí nezažil bolševika v době, kdy jsem měl rodinu, ale byl jsem svobodný a rozhodoval se pouze sám za sebe. Proto si jen matně dokážu představit, jak bych se asi choval, kdybych musel být zodpovědný jak jste to o sobě psal Vy. Nicméně, i já se obavám, že se trochu ta doba vrací. Alespoň v myšlení a chování některých uskupeních lidí. A Hradem to začíná i končí. A já už taky. Díky za Váš příspěvek pane PM.
Pro Tomáš a i PM : „Abych se dostal na průmyslovku, …“ a „Pane Liško …“. Závidím vám, já jsem musel tři roky pracovat ve směnném provozu (tehdy ještě v Baťa, n.p.) jako mladý dělník na zaučení, dělník pomocný v podniku, který sebrali soudruzi mým rodičům, či brigádník ve Strojní traktorové stanici, nebo praktikant za 700 Kčs brutto/měsíc (v měně před 1.6.1953 – ve staré měně), abych byl hoden podat přihlášku na průmyslovku ve věku, kdy moji rovníci maturovali. Tak nebrečte, není jisté, že jediná zásluha, co se týká Vás obou , je možná jen to, že jste byli počati a narodili se. Zatlačte slzu v oku a hlavu vzhůru.
Poznámka : můj otec se neznal s kádrovákem, ale byl zavřený v táboře nucených prací, ale přesto si myslím, že za komunistů nebylo tak zle, aby nemohlo být hůř, přinejmenším byla společnost morálně hodnotnější.
A je to už vás chápu Oskare, trpíte syndromem týraného milujícího svého trýznitele je mi vás líto. Nevím jestli je to léčitelé.
Moralní a nemorální lidé byli jsou a budou.
Tomáši škoda, že jsem smazal další dvě stránky, textu bylo to upřesnění mojí zpovědi, vybuzené na základě pitomosti, kterou tam napsal Liška. A na toho já nereaguji.
A zároveň jsem si ale uvědomil, že bych mohl býti podle podrobností identifikován, tak jsem to raději smázl, možná jsem už paranoidní, ale já se začínám i trochu bát, kdo ví, jak to tady skončí.
Ale koukám, vzniklo tu podezření, že jsem se stal komančem, tak to tedy opravdu ne!
Proto jsem také zůstal tou šedou myškou.
Jen vás chci ujistit, že kandidaturu jsem odmítal samozřejmě také a ne jednou.
(nebyl jsem Pionýr ani v SSM).
Poprvé ještě na škole a naštěstí se mi to povedlo uhrát na to že, se ještě necítím dostatečně zodpovědný, tak to pro mne nepřineslo žádnou vážnější újmu.
Podruhé to, bylo trochu horší, po dokončení studia jsem se měl stát vedoucím ve státním podniku. V jakém taky jiném že? Byl to silný motiv pro vstup, ale vedoucím jsem se opravdu nestal, stačí to takhle? Více podrobností, už znovu vypisovat, skoro nechci.
Ale jsem přesvědčen, že to se mnou tak špatně nedopadlo i proto, že podobně jak uvádíte vy,
zachránil to můj otec. Kádrovák v tomto státním podniku, byl spolužákem mého otce na střední škole technického směru, sotva ji prolezl, ale dostal se na VUML. Znali se, to mi řekl i tento kádrovák při rozhovoru, takže opět klika. Naštěstí rok 1989 nebyl daleko 🙂
Vy jeden mudrlante!
Oskar nemusím být mudrlant na to abych analyzoval vaší osobnost. Je vám více než 70 let. Své mladé a produktivní roky jste prožíval vůbec ne jako prominent naopak, perzekuce a týrání komunistickým režimem. V této situaci si člověk, aby se úplně nezbláznil, vytváří pevné vazby s lidmi se kterými si i jen trošku rozumí, i já cítím, že mezilidské vztahy byli za bolševika lepší, nebylo tolik závisti, všichni se měli velmi podobně, samozřejmě kromě těch nejvyšších. Ale napsat, že v totalitě se žilo lépe, může jen člověk, který ztratil paměť. A pamatuje si jen to dobré, tuto tendenci mám totiž také. Vám se snad líbí život lidí v KLDR?