Jaroslav Hutka: První den okupace, den tsunami. Srpen 1968
V polovině srpna 1968 odjeli rodiče Zorky Růžové, s kterou jsem tehdy chodil, na dovolenou a nechali nám prázdný byt. Dům měl vchod z Vinohradské ulice, okna do Rubešovy, z kterých jsme viděli na dvůr Československého rozhlasu, a oknem na druhé straně bytu byla vidět nově pozlacená věžička Národního muzea. Ten dům už nestojí. Poslední týden před okupací se každý večer konala před Rozhlasem hlučná demonstrace.
Lidé cosi provolávali, většinou se to protáhlo do rána. Už jsme měli se Zorkou zvyk, že jsme namazali hromadu chlebů s paštikou, vzali jsme tak dvě flašky vína a šli mezi demonstranty. Část jich seděla na zemi a měli příjemný čas, užívali si svobody a teplé noci.
Mluvilo se veřejně o všem možném, to byla po desetiletích novinka, policajti odklonili tramvaje, se svítáním se všichni rozešli domů a tramvaje se vrátily do svých kolejí. Začal život, jaký si člověk dosud představoval snad jen z knížek. Normální a svobodný. Bylo to čerstvé a radostné.
Moskva posílá tanky je sborník textů, který vydal Člověk v tísni (s jehož souhlasem vybrané texty publikujeme).
Publikace vyšla v rámci projektu Příběhy bezpráví. Ty přibližují mladým lidem moderní československé dějiny, zejména pak období komunistické totality. Prostřednictvím filmových projekcí, diskusí s pamětníky, historiky či filmaři, studentských týmových projektů, výstav a dalších aktivit umožňují žákům a studentům českých škol dovědět se více o naší historii.
Kniha obsahuje vzpomínky třiadvaceti lidí z různých míst a různých profesí, pro které sovětská okupace představovala zásadní zážitek, zlomovou zkušenost.
Dvacátého srpna byl obzvlášť příjemný teplý den a se Zorkou jsme se večer rozhodli, že nikam nepůjdeme, zapálíme si svíčky, otevřeme víno, vlezeme brzy do postele a uděláme si večer a noc sami pro sebe. K večeru přišel na návštěvu kolega-muzikant Hvězdoň Cigner a nedařilo se ho vyhodit.
„Přepadli nás Rusové“
Tušil naše plány a ve své psychické rozvrácenosti se s nimi nemohl srovnat, a tak seděl, chtěl si povídat, zdržoval. Když konečně vypadl, rozsvítili jsme svíčky, dali na stůl pěkné slavnostní skleničky a vlezli si do postele. A ještě než mohlo k čemukoli dojít, stál Hvězdoň znovu nad námi. Dveře do toho bytu ve čtvrtém patře na konci pavlače se nikdy nezamykaly.
„Přepadli nás Rusové!“ řekl zděšeně a zadýchaně, jak bral schody po dvou. „Co?“ odpověděl jsem udiveně a posadil se. Zorka vyklouzla z postele a něco přes sebe hodila. „Rusové nás přepadli! Okupace! V Ruzyni jsou už první jednotky,“ říkal Hvězdoň divným, nejistým rozvrzaným hlasem. Okna byla otevřena do vlahé noci a v tu chvíli jsem si uvědomil, že to, co je od Rozhlasu slyšet, není běžný ruch demonstrace jako každý den. Byl to divný hluk, něco neznámého.
„Vezmeme taxíka a jedeme na Ruzyň,“ řekl jsem. Oblékli jsme se a vyrazili. Na ulici nikdo nic nevěděl. Zastavili jsme na Václaváku taxi. – „Slyšel jste to také?“ – „Neuvěřitelné. Jedeme tam, taky mě to zajímá,“ reagoval vzrušeně taxikář. Tehdy jezdila auta i po Příkopech. Dojeli jsme k Obecnímu domu, a tam, uprostřed silnice, stál malý, šedivý, směšný a trapný obrněnec a u něj dva Rusové v červených baretech, rozkročení a se samopaly v rukách.
„Kurva, je to pravda! Jsou tady, ty svině! Kurva, kurva!“ – řval taxikář bezmocně plačtivě a bušil do volantu. Vystoupili jsme, zaplatit nechtěl. Lidé přicházeli a odcházeli, zděšeni kroutili hlavami. Muselo to být ještě před půlnocí 20. srpna.
Nastala zmatená noc. Šli jsme zpátky k Muzeu a k Rozhlasu. A potom domů, jestli se něco nedozvíme z bedničky-rádia. Tam ale hrála vážná hudba. Někdy mezi čtvrtou a pátou ráno se u sochy svatého Václava zformovala demonstrace. Všem ale chybělo vedení: vláda mlčela, policie mlčela, armáda mlčela, v rádiu hrála vážná hudba a oznámení byla neurčitá, nikdo nic nevěděl. Tlupa několika set lidí se nemohla dohodnout, co dělat.
Někdo přišel s nápadem jít k Ústřednímu výboru KSČ. Tam byla moc, tam byla odpovědnost, tam tedy táhnul ranní průvod, který nikdo nezdržoval ani neřídil. Jenže pohled na dům, v němž je dnes ministerstvo dopravy, byl v šedivém letním ránu krušný. Okolo stála řada ruských vojáků s červenými barety a samopaly a mezi nimi túrovaly motory lehké pancéřové vozy. Lidi začali na ty výsadkové jednotky pokřikovat, blížili se k nim ve skupinkách – a asi že se to vojákům zdálo přes míru, ozvala se střelba.
Byla tak neuvěřitelně a nečekaně hlasitá, že člověka úplně podlomila. Jeden obrněnec se rozjel a ozval se strašný křik, jako by někoho přejel, ale neviděl jsem nic. Mazali jsme za roh baráku, kde se dav zastavil. Šel s námi mladý Američan, který vytrhl film z foťáku a dupal po něm. Snad chtěl tu absurditu magicky zašlapat do země.
Pak se ještě různě ozývaly výstřely a my spěchali zpět na Václavák. Ke svatému Václavovi. Kam jinam. Ale co teď? Netušili jsme, že část vlády hlupáků včetně Dubčeka se nechala večer zatknout při schůzi předsednictva ÚV KSČ, které řešilo, co dělat, když už vojáci překročili hranice. Zatčené odvezli do Moskvy.
Ale rádio vysílalo dál
Rozhlas a Václavák byly nad ránem ještě bez Rusů. Lidé se pozvolna scházeli a čekalo se, kdy se vojáci objeví. V rozhlase už začali jasněji sdělovat, že jsme okupováni. Od prezidenta Svobody se toho moc nečekalo, ale přece jen to byl voják a velitel armády, a chvílemi probleskovaly pověsti, že se bude bojovat, že někde už se bojuje a že se začnou rozdávat zbraně.
Poprvé v životě jsem byl pro boj. Divná, pradávná emoce – nemyslet na smrt, ale na jasnější věci. Jaké byly ty jasnější věci, které přicházely z temna podvědomí, už dnes prožít neumím. Ale takhle asi začíná válka a takhle lidé do ní jdou.
Dole na Vinohradské ulici vznikla barikáda. Přijelo jeřábové auto s vlečkou a nějak se ho podařilo převrátit napříč ulicí. Vypadalo to docela neprostupně. S kamarádem Petrem Kalandrou jsme vylezli na převrácené auto, a on nadšeně pokřikoval. Bylo tam toho převráceného ještě víc, už si nepamatuju, možná i tramvaj, cestu od Václaváku k rozhlasu lidé zkrátka zabarikádovali. U vchodu do rádia stálo snad patnáct policajtů a kontrolovali každého, kdo chtěl dovnitř. Rozhlas vysílal.
Nekonečně dlouho se nic nedělo, slunce svítilo, byl jasný den. Den tsunami. Připomněla mi to fotka posledního tsunami z Japonska: modré nebe a sluníčko svítí jasně, je vidět domky a zaparkovaná auta, část klidného městečka, na mořském břehu háj vysokých borovic. Divné na fotografii toho slunečného dne je pouze to, že mořská vlna se právě zvedá vysoko do korun těch borovic…
Tanky přijely. Barikádu prorazily jako plechovku od piva. Zaplnily Vinohradskou až po roh Italské ulice. Snové, hlučné obludy pod modrým, slunečným nebem. Jeden tank zastavil před vchodem do Rozhlasu. Policajti stáli nehnutě, těsně k sobě přimknuti. Nějací Rusové s nimi vyjednávali, policajti necouvli. Rusové odešli, tank otočil věž a zamířil dělem na policajty. Trvalo to nekonečně dlouho. Nehnuli se. Pak se dělo zase otočilo nazpátek. Byla to úleva. Hlavním vchodem se Rusové dovnitř nedostali, policajti je nepustili. Nenáviděné policejní uniformy najednou působily blízce.
Skutečné dobytí rozhlasu jsem viděl až z okna, z našeho čtvrtého patra. Mezi Rubešovou ulicí a dvorem rozhlasu, kde dnes stojí jakýsi výměník na plyn, měl dvůr státní podnik Ovoce zelenina. Byl zarovnán vysokými sloupky dřevěných bedniček. Rusové začali lézt přes zeď po věžích z bedniček a skákat na dvůr rozhlasu. Dva táhli cosi, co vypadalo jako malé dělo bez kol. Měl jsem je pod sebou jako na dlani. Všichni se pohybovali přískoky, což působilo směšné, obzvlášť na těch bedničkách. To malé dělo prý byl přístroj na prorážení zdí.
V boční zdi budovy rozhlasu bylo pár nepořádně rozházených oken, a dole, nad několika schody, malé železné modře natřené dveře. Rusové se k nim blížili v jakési přískokové rojnici. Když byli pod nimi, někdo dveře otevřel a vešli dovnitř. Prý ten člověk dostal později patnáct stovek odměny. Dívali jsme se na to se Zorkou, Hvězdoněm a Petrem Kalandrou. Vybavuju si jen, že jsme měli na okně položený tranzistorák, který pořád vysílal, a teď jsme už jen čekali, kdy zmlkne. Za chvíli se otevřelo jedno z oken v obrovské boční zdi, objevil se ruský voják a pohodlně se v něm usadil. Ale rádio vysílalo dál.
Co kreslil Charlie Hebdo
Pak si pamatuju obrázek, kdy jsem stál na rampě Národního muzea a díval se dolů, asi tak do míst, kde se o pár měsíců později upálil Jan Palach. Stál tam obrovský tank, vytáčel motor, na něj byl namačkán ze všech stran obrovský dav lidí, kteří něco křičeli. Kdyby se tank rozjel, desítky by jich rozmačkal. Občas se malinko pohnul, a to se pak ozval příšerný jekot a řev. Časově to poskládané nemám, Muzeum ale ještě nebylo rozstřílené. Po probdělé noci nastalo absurdní bezčasí slunečného dne.
Dnes to vidím jakoby v naprostém tichu šoku, který mě ještě po všech těch desetiletích ovládá. Strašný hluk člověk sice slyšel, ale jen málo si ho uvědomoval. Kousek nad Rozhlasem se někomu podařilo zapálit tank. Bylo slyšet výbuchy, dva domy začaly hořet, houkaly záchranky, střelba zněla ze všech stran.
Mluvilo se o desítkách mrtvých, po ulici běhali jednotlivci se zakrvácenými československými vlajkami. Pařížský humoristický časopis Harakiri pak uveřejnil vtip, jak Češi stojí ve frontě, jeden po druhém namáčejí vlajku do krve ležícího raněného člověka, a pak s tím vlajícím krvavým praporem běží kamsi do davu. Časopis Harakiri se později přejmenoval na Charlie Hebdo.
Velkým zážitkem prvního dne bylo také sundavání cedulí. V rádiu řekli, že lidé mají odmontovávat směrovky a cedule s názvy ulic, že Rusové pak zabloudí. Vzal jsem tedy šroubovák a běžel dolů. Než jsem však seběhl ta čtyři patra, na vratech ani na domě už nevisela jediná cedule, a totéž se zřejmě ve stejnou chvíli stalo po celé republice. Lidé byli žhaví dělat proti okupaci cokoli. Reagovali okamžitě. Byli připraveni, ale jejich vedení zklamalo.
Lidé si počínali úžasně, inteligentně a disciplinovaně, tak, že z celé okupace začínala být docela legrace a pro Rusy pohroma. Nedařilo se jim najít rozhlasové a televizní vysílačky, redakce novin ani tiskárny. Všechno přitom fungovalo, obchody prodávaly, policajti rozváželi tiskoviny. Rusům se také nepodařilo dosadit dělnicko-rolnickou vládu, o které by pak mohli tvrdit, že je požádala o bratrskou pomoc, a když museli zajaté reformní komunisty vrátit z Moskvy, ponížilo je to. Ti ovšem, vedeni Dubčekem, podepsali tajné dohody, a byli tak akorát rádi, že si zachránili život. Jedině František Kriegel nepodepsal.
Ošklivá byla první noc okupace, z 21. na 22. srpen. Když se začalo stmívat, museli lidé vyklízet ulice. V noci patří město démonům, ve tmě jsou mocní a bez kontroly. Praha patřila v noci Rusům. V Rubešově ulici zaparkovalo v řadě několik tanků. Budova Rozhlasu byla obsazena, z Vinohrad byla slyšet střelba, ale hlavně se střílelo na Václaváku. Nad zlatou věžičkou Muzea létaly celou noc světlice, nebo spíš jakési svítící střely. Postavili jsme k oknu ledničku, s pocitem, že by nás mohlo její plechové „pancéřování“ ochránit. Nevěděli jsme ještě, že největší nebezpečí nakonec nebude v těch kulkách.
P. S. Už jsem o okupaci několikrát vyprávěl, a to se pak člověku může stát, že postupně zapomíná a plete fakta, vrací se už jen k tomu, jak je postupně interpretoval, takže nakonec vzniká nová „literární pravda“. Pro jistotu jsem tedy poslal svou vzpomínku Zorce Růžové, jestli to celé nebylo trochu jinak, neboť mám zkušenost se svou pamětí: najdu starý deník a záznamy v něm se s mými vzpomínkami často nekryjí. Odpověděla mi následujícím textem…
(Text výtvarnice a básnířky Zory Růžové – i s dovětkem Jaroslava Hutky – zveřejní HlídacíPes.org v dalším pokračování série textů k srpnovým událostem roku 1968)
Jaroslav Hutka se narodil v dubnu 1947 v Olomouci. Navštěvoval v Praze střední umělecko-průmyslovou školu (1962–1966), chtěl se stát malířem, ale postupně se víc a víc věnoval hudbě a psaní převážně písňových textů. Studia nedokončil, od druhé poloviny šedesátých let vystupoval buď sólově, nebo s dalšími písničkáři (s Vladimírem Veitem, Petrem Kalandrou, Hvězdoněm Cignerem, Vlastimilem Třešňákem), v letech 1968–1969 byl jedním z nejoblíbenějších českých folkových zpěváků. Hutka patří k umělcům, kteří plně využili částečného uvolnění režimu na konci šedesátých let a začali svobodně, bez cenzury a mnohdy i bez honoráře veřejně prezentovat svou tvorbu, ať už na pódiích malých divadel, nebo třeba na Karlově mostě. Okupace pro ně znamenala zlom. Hutka ještě zhruba rok bez omezení vystupoval, pak ho nový režim začal upozaďovat, jeho písně se nesměly hrát v rozhlase, jeho texty nesměly vycházet. Na počátku normalizace spoluzakládal sdružení písničkářů Šafrán (kvůli nucené emigraci několika členů a policejnímu tlaku přestalo existovat roku 1978), směl ještě vydat dvě leporela pro děti a dvě LP desky moravských lidových písní ze sbírek Františka Bartoše a Františka Sušila – Stůj břízo zelená (1974) a Vandrovali hudci (1976). Potom už patřil k disentu, podepsal Chartu 77, svou první prózu Dvorky vydal v samizdatu. Nesměl veřejně působit, byl obviněn z „nedovoleného podnikání“ a v říjnu 1978 se po neustávající šikaně ze strany Státní bezpečnosti vystěhoval do Nizozemí. Na Západě koncertoval pro krajany, přispíval do exilových periodik, spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa – a doma zatím kolovaly kazety s nahrávkami jeho vystoupení. V listopadu 1989 se jako vůbec první vyhnaný umělec vrátil z exilu. Dnes žije v Praze, pravidelně koncertuje a publikuje, občas se věnuje i jiným aktivitám: například v letech 2005–2008 moderoval publicistické cykly České televize Příběhy železné opony a V zajetí železné opony, třikrát také kandidoval ve volbách – za Balbínovu poetickou stranu a za stranu Zelených.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 KčPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
Čtěte též
Poslední přistání bombardéru v Napajedlech a úplně zbytečná vražda
Za okny domku padesátá léta a hraniční pásmo s ostnatým drátem
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
13 komentářů
Ano, lidé byli úžasní, jak píše Hutka, bohužel spousta těch úžasných lidí o několik měsíců později okupaci schvalovala, ostatní mlčeli a 20 let hleděli situace využít ve prospěch svůj a „svých dětí“, až na pár disidentů.
Další ze vzpomínání, které tahá z paměti možná přesné dojmy, ale nepřesná fakta. První ruští vojáci se objevili v ulicích Prahy až před ránem, nikoli před půlnocí. Nejrychlejší byla výsadková jednotka s červenými barety, co obsazovala ÚV KSČ. Ten „směšný obrněnec“ byl asi její součástí. Ovšem tento výsadek přiletěl do Ruzyně před druhou hodinou ranní. Z vyprávění, jako nám předkládá autor, pak vznikají mýty a pověsti…
citace:
Dojeli jsme k Obecnímu domu, a tam, uprostřed silnice, stál malý, šedivý, směšný a trapný obrněnec a u něj dva Rusové v červených baretech, rozkročení a se samopaly v rukách.
„Kurva, je to pravda! Jsou tady, ty svině! Kurva, kurva!“ – řval taxikář bezmocně plačtivě a bušil do volantu. Vystoupili jsme, zaplatit nechtěl. Lidé přicházeli a odcházeli, zděšeni kroutili hlavami. Muselo to být ještě před půlnocí 20. srpna.
Děkujeme za faktickou poznámku. Text si nečiní nárok na „historickou pravdu“. Sám Jaroslav Hutka v doslovu upozorňuje: „Už jsem o okupaci několikrát vyprávěl, a to se pak člověku může stát, že postupně zapomíná a plete fakta, vrací se už jen k tomu, jak je postupně interpretoval, takže nakonec vzniká nová „literární pravda“.“
Colin Chapnan uvádí ve své knize „August 21st- The rape of Czechoslovakia, že „naváděcí“ Antonov AN 24 přistál na Ruzyni v 22.30. Pak teprve „vše“ začalo. Já osobně jsem jejich letadla zahlédl na obloze v kasárnách v Jihlavě až někdy odpoledne a tanky přijeli do města až večer.
Bydlel jsem s rodiči v Praze 5 Hlubočepých a před půlnocí nás vzbudil mimořádně hustý letecký provoz nákladních letadel Antonov. Některá letadla nemohla hned přistávat, protže letiště bylo zahlcené a tak letadla kroužila nad Prahou. Většina cizích tanků i s vojáky zůstala na území Československa z předešlého cvičení vojáků tak zvané Varšavské smlouvy o názvu Vltava a tak stačilo vydat rozkaz nejvyššího velitele tohoto předešlého cvičení, aby se technika s vojáky přesunula do Prahy. Tankisté v úzkých ulicích nemohli projíždět, protože v nich byla zaparkovaná osobní auta a tak tyto auta byla tanky nahrnuta během jejich průjezdu na chodníky.Většina takto vytlačených aut byla tak zdemolována, že se již nevyplatilo je opravovat a byla odvezena na šrotiště. Tranvaje nemohly jezdit protože pásy tanků poničily výhybky. Před obchody s potravinami se tvořily dlouhé fronty lidí, kteří kupovali do zásoby konzervy,těstoviny a další trvanlivé potraviny. Byla zastavena železniční přeprava v Praze a z pražských ulic se ozývala střelba ze samopalů a do toho houkali vozy záchrané služby, které odvážely raněné. Škoda, že nebyl učiněn filmový záznam událostí.
Historie slouží na poučení pro mladou generaci. Kde jsou ty zlaté časy zpěvu pana Hutky pro znechucený národ z vlády komunistů a okupace Rudou armádou? Dnes píše historii soudruh Foldyna z Děčína a jeho ruští motorkáři. 21 srpna bude český národ zalezlý doma nebo nacpaný v supermarketu a Foldyna si může pozvat motorkáře z Ruska na oslavu internacionální pomoci a na druhý den se culit v TV 24.
Němče, nechte Foldynu být Foldynou, ale máte pravdu, že z historie bychom se měli poučit. Tehdy přijeli sovětští vojáci se zbraněmi na rozkaz dnes už mrtvých politiků a zabili různým způsobem (zastřelení, autonehody), podle posledního zjištění 137 československých občanů. Dodnes to tvrdě odsuzujeme a vyčítáme kdekomu.
Dnes zatím ,snad ne k nám, ale určitě do Evropy, přichází zase ozbrojenci. Nikoliv otevřeně, ale utajeně a nikdo po nich ničím nehází, ale přesto kolem sebe střílí, bodají noži a sekají mačetami, přejíždí auty lidi, kteří proti nim nezvedli pěst, ani kámen. A navíc jsou pod věcnou i morální ochranou zvolených zástupců těch, které si ti zabití a zranění zvolili za své veřejné zástupce. Ti těm poťouchlým utajovaným ozbrojencům místo odporu, poskytují finanční pomoc a ubytovávájí je, mnohdy i na úkor vlastních občanů. Tady by se mělo prosazovat to „poučení z historie“, tady Němče.
Vaše přirovnání profesionální armády která provedla okupaci v 68 a pár sebevražedných magorů je neuvěřitelná urážka. A to jak pro Čechy jako okupované tak i pro onu armádu jenž okupaci provedla. Nemluvě o tom, že prachsprostě lžete. Vyjmenujte jediného zvoleného politika který adoroval jakéhokoli atentátníka. To, že nedokážete rozlišit mezi jednotlivcem a skupinou a ve vaší hlouposti aplikujete kolektivní vinnu je jen vaše inteligenční omezení. Naštěstí ne realita.
Asi jsem žil někde jinde. Napsat že Hutka byl oblíbený umělec je drzost. Nikdo ho tu neznal až když se vrátil ze zahraničí začal si budovat kariéru na tom že musel z politických důvodů emigrovat. Na jeho vystoupení nikdo nechodil tak začal očerňovat jiné a tím se na ČT živí. Nejvíce mu v žaludku leží Nohavica který na rozdíl od něho má úspěch!
Máte pravdu, nejsem už zrovna nejmladší a tu dobu si moc dobře pamatuji. Huťku ve zmiňované době opravdu nikdo neznal, byl to takový poloamatér. Fakt je to, že začal vystupovat až po návratu z emigrace a řadu lidí pomlouval. Na druhou stranu ale nikdy neuvedl čím se vlastně v emigraci živil.
Ja Hutku znal a celkem rad jsem ho v 68 roce poslouchal.
Hutka ať jde do háje. Kdo to je a co si o sobě myslí?! Pracovala jsem té době v Teplicích jako technolog ve výrobě, VŠ vzdělání. Provoz musel jet bez ohledu na pocity. Jen ti bláziví intelektuálovési myslí, že ne -zachránili zeměkouli a mají z toho slávu dotěď. Fakt ostuda. Škoda že jsme o tom pánovi nevěděli tehdy – mohl nám třeba do toho provozního hluku přijít 22.8.1968 zazpívat. Nevím čím se tehdy živil – ale my jsme opravdu makali a vyráběli věci pro normální lidi.
A tím reagujete konkrétně na co? Na jeho pocity ze vstupu „bratrských vojsk“?