KOMENTÁŘ. Jedním z nejoblíbenějších témat většiny našich i východoevropských politiků je obrana národních zájmů a národní suverenity. Vypadá to, že jde stále o nejspolehlivější způsob, jak oslovit dostatek voličů, a těžko najdete politika, který by se k hájení národních zájmů nehlásil. Zároveň platí, že čím jde o většího populistu, tím plamenněji slibuje, že za jeho vlády si budeme o všem rozhodovat jen my sami.

Ideovou oporu poskytuje zastáncům národního státu teorie, kterou u nás s oblibou hlásal a stále hlásá třeba Václav Klaus, totiž že demokracie může fungovat pouze na úrovni národního státu. Národní stát je podle této teze jediná struktura, kde je demokracie vůbec uskutečnitelná, jakýkoli větší nebo menší celek už demokratické mechanismy nezaručuje.

Upínání k národnímu státu je samozřejmě reakcí na změny, které přinesla globalizace, včetně ekonomického vzestupu dříve „rozvojových“ států, růstu migrace a pronikání kultur, které jsme dosud pokládali za nám zcela cizí.

Stále více se ukazuje, že uskutečnění suverénního národního státu je čím dál obtížněji proveditelné. Ani Donaldu Trumpovi se to s takovou velmocí, jakou představují Spojené státy, nepodařilo.

Strach z otevřeného světa nakonec vyústil v identitární paniku, která ochranu před nebezpečími rychle se měnícího světa vidí v návratu do bezpečné náruče národního státu. Zvýšil se počet nacionalistů hlásících se ke konzervativismu, ačkoli jejich názory nemají s klasickým konzervativismem nic společného.

Tito národní konzervativci přesvědčují voliče, že naše národní tradice jsou ohroženy globalizujícím se světem, který je třeba odmítnou, vrátit se ke kořenům naší civilizace a bránit národní identitu.

Text, jehož autorem je Jan Vávra, komentátor a bývalý šéfredaktor zpravodajství TV Nova, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Pod praporem boje za národní stát

Nemalá část populace podlehla iluzi, že současné problémy vyřešíme tím, když se posuneme o několik desetiletí zpět do doby, kdy byl svět přehledný, vše mělo své pevné hranice, děti musely poslouchat rodiče, muž byl doma pánem a nelezli nám sem žádní přivandrovalci. Jde o typický příklad jednoduchého řešení složitých problémů, které je charakteristické pro všechny populisty.

Součástí tohoto trendu uzavírání se do národní slupky bylo opuštění všech „umělých nadnárodních konstruktů“ – jakým je v očích nacionalistů zejména Evropská unie. Jedním z příkladů takového uvažování byl třeba Brexit.

Spojení jedněch nacionalistů, kteří slibují, že jejich země bude na prvním místě, s jinými nacionalisty, kteří slibují totéž pro svoji zemi, zcela popírá základní smysl jejich existence.

Identitární paniku a touhu po suverénním národním státu ještě posílil rozpad dosavadního světového řádu a s tím související ztráta většiny jistot, na které jsme dosud spoléhali. Stále větší popularitě v řadě zemí se těší novodobí suverenisté, kteří lákají voliče hesly o národním státě, který bude na prvním místě.

Většinou se jedná o populistické politiky a hnutí hlásící se ke krajní pravici, jako je Alternativa pro Německo, rakouští Svobodní, Geert Wilders a jeho Strana pro Svobodu, francouzská Národní fronta. Silné zastoupení mají takové strany ve východní Evropě.

Jaroslaw Kaczynski a teď i Viktor Orbán sice prohráli volby, ale nezmizeli ze scény, na Slovensku vládne Robert Fico a v ČR Andrej Babiš, který se spojil s ještě nacionalističtějšími menšími stranami. Všem je samozřejmě vzorem Donald Trump se svým heslem Make America Great Again.

Stále více se ovšem ukazuje, že uskutečnění suverénního národního státu je čím dál obtížněji proveditelné. Ani Donaldu Trumpovi se to s takovou velmocí, jakou představují Spojené státy, nepodařilo.

Když se pokusil použít jeden z oblíbených ekonomických nástrojů suverénního národního státu – tedy cla – velice rychle musel couvat, protože důsledky díky propojení celého světa dopadly i na USA. A jak ukazují Trumpovy problémy s Hormuzským průlivem, celosvětově organizovaný trh s ropou komplikuje Američanům i suverénní vedení válek.

To, že návrat k suverénnímu národnímu státu není v současném globálně propojeném světě tak jednoduchý, dokazují ale nejlépe suverenisté sami. Pod praporem boje za národní stát a jeho suverenitu se spojují do různých nadnárodních formací, jako jsou třeba Patrioti pro Evropu nebo jiná podobná uskupení. Přitom spojení jedněch nacionalistů, kteří slibují, že jejich země bude na prvním místě, s jinými nacionalisty, kteří slibují totéž pro svoji zemi, zcela popírá základní smysl jejich existence.

Pokud by se opravdu dostali k moci a chtěli plnit své sliby o národním státě na prvním místě, museli by se okamžitě dostat do těžkého vzájemného konfliktu. To vše ukazuje, že národní suverenita, tak jak si ji představovali naši předci v 19. a částečně i 20. století a o které nacionální populisté s oblibou mluví, není dnes prakticky uskutečnitelná.

Nakonec i Češi sami popírají základy národního pojetí státu, když si jako ochránce svých národních zájmů zvolili příslušníka jiného národa.

Příliš mnoho krve

Donald Trump vnesl do mezinárodního dění novou dynamiku, která zřejmě směřuje k snahám o nové dělení světa mezi nejsilnější supervelmoci, a to čistě na základě vojenské a ekonomické síly. Z toho pro státy, které nejsou vyloženě supervelmocemi jako USA nebo Čína, vyplývá iluzornost představy o vlastní suverenitě. A pro státy velikosti České republiky to platí dvojnásob.

Možná je tedy teď ten správný čas, aby se menší národy, ohrožené současnou velmocenskou politikou, poohlédly po jiných praporech, pod kterými se mohou sjednotit.

Bez spojení do větších a mnohem více integrovaných celků jednotlivé národní státy nepřežijí. Většina evropských zemí – ale třeba i Kanada nebo Austrálie – tohle již velmi dobře chápe.

Evropa představuje ekonomickou mocnost, ale její rozdrobenost na národní státy hájící svá pravidla ji oslabuje. Co budou evropské země dělat, jestli Spojené státy opustí NATO nebo ho budou paralyzovat? Vývoj jednoznačně směřuje k nutnosti větší integrace národních států, jakkoli bude užší spojenectví a příslušnost k nějakému vyššímu celku znamenat omezení národní suverenity. Jediná možnost bude společně bránit sdílenou evropskou suverenitu. Nakonec sdílení je trendem i v každodenním životě.

Oslabení nebo zánik národního státu ale nebude žádnou katastrofou ani ničím převratným. Ačkoli většina z nás chápe národní stát jako jediný funkční model státu, je třeba si uvědomit, že národní stát je výplodem romantismu a vznikl až v 19. století.

Dlouhá staletí a tisíciletí byl stát postaven na úplně jiných základech, než byl národ. Většinou to byla víra nebo osoba panovníka, případně v nějaké kombinaci obojí. Nemělo by nás tedy děsit, pokud by národní stát měl být nahrazen státem, který budou držet pohromadě jiné hodnoty, než je národ, ať již je postaven na společné krvi, jazyku, kultuře, nebo společně sdíleném příběhu.

Nakonec ve jménu národa bylo v minulém století – a nakonec i v našem – prolito příliš mnoho krve. Možná je tedy teď ten správný čas, aby se menší národy, ohrožené současnou velmocenskou politikou, poohlédly po jiných praporech, pod kterými se mohou sjednotit. Hodnot a příběhů, o které se západní myšlení opírá a na který je západní civilizace postavena, se nabízí víc než dost.