Ilustrační foto. Ronald Reagan a Michail Gorbačov podepisují americko-ruskou smlouvu o likvidaci raket středního a kratšího doletu (1987). Foto: Profimedia

Jan Urban: Ten, který osvobodil svět od studené války. Sbohem, Gorby

Napsal/a Jan Urban 1. září 2022
FacebookTwitterPocketE-mail

V pro nás tak dramatických dnech po sedmnáctém listopadu 1989 se do Koordinačního centra Občanského fóra v divadle Laterna Magica začaly sbíhat poplašné zprávy o možných provokacích Státní bezpečnosti proti kasárnám sovětských okupačních jednotek. Vypadalo to natolik vážně, že jsme raději ihned telefonovali na velvyslanectví Sovětského svazu a dožadovali se předání vzkazu nejvyššímu vedení do Moskvy a jejich co nejrychlejší odpovědi…

Za pár hodin velvyslanectví volalo zpět a soudruh tajemník měl hlas, jako kdyby u telefonu stál v pozoru: „Vzkaz byl předán na nejvyšší úroveň. Nejvyšší místa děkují a zdůrazňují, že byl vydán rozkaz v žádném případě nezasahovat, nevyjíždět z kasáren, neopouštět ubikace. Pokud naše jednotky nebudou napadeny, v žádném případě se nesmějí vměšovat do vašich vnitřních záležitostí“.

„Jaké byste chtěli Československo za dvacet let?“ Dva nejvyšší sovětští představitelé se na sebe chvilku dívali a pak Ševarnadze prostě řekl: „Nám je to jedno. Buďte proti nám nebo s námi, my si vždycky poradíme. Jenom nebuďte bažina (rusky boloto)“.

S vizáží středoškolského učitele

Michail Sergejevič Gorbačov, kterému jsme mezi sebou po zápaďácku říkali důvěrně Gorby, se k tomu rozkazu s úsměvem přiznal v Kremlu při večeři s novým československým prezidentem Václavem Havlem koncem února 1990.

V té době, jak se později ukázalo, už byl v ostrém konfliktu s vedením armády i KGB, které odmítalo vůbec připustit diskuzi o možnosti stahování sovětských okupačních vojsk ze Střední Evropy či o sjednocení Německa.

Nenáviděli Gorbyho už kvůli „zbabělému“ vyklizení Afghánistánu a jeho trvání na nenásilném řešení vnitřních problémů v Pobaltí, Gruzii, Azerbajdžánu. Vedl se „siloviky“ každodenní mocenský boj, opřený jen o svoji popularitu, diplomatické úspěchy při jednání se Západem a o svoji ženu Raisu, geniálního ministra zahraničí Ševarnadzeho a pár mladších sovětských politiků a intelektuálů, kteří si uvědomovali hrůzu, jaká by nastala, kdyby se „glasnosť“ a „perestrojku“ nepodařilo prosadit.

Gorby věděl, že má zodpovědnost za svět a bez něj a jeho týmu by studená válka neskončila. Byl to sovětský komunista, ale zároveň člověk vedený onou zodpovědností za svět – a láskou ke své vysněné – a nikdy neexistující –  vlasti. Pro něj bylo možné Sovětský svaz modernizovat a demokratizovat.

Pustil z lágrů a z vyhnanství sovětské disidenty, něco, co žádný ruský vládce před ním nikdy neudělal. Dopustil se mnoha netaktických omylů, ale osvobodil svět od studené války. Nikdo před ním ani po něm v ruské politice odvahu k něčemu tak historickému neměl.

Osobně jsme s potkali jen jednou, na zmiňované večeři v Bojarském sále Kremlu. Vypadal spíše jako středoškolský učitel než jako světový státník. Po večeři jsme s ním chvíli povídali ve čtyřech společně s Václavem Havlem a Eduardem Ševarnadzem. Havel se zeptal, kdy pochopili, že jsou změny nevyhnutelné. Gorby naslouchal, ale mluvit nechal svého ministra zahraničí.

Ten připomněl moment, kdy se jako čerstvý člen politbyra poprvé dostal ke skutečným statistikám o stavu sovětského hospodářství. „Když jsme pochopili, že na ozbrojené síly a bezpečnostní aparát jde sedmdesát procent výkonu hospodářství. A to už nešlo.“

Po opilém Jelcinovi přišel Putin

A pak Václav Havel překvapil Gorbačova vlastně nepolitickou otázkou: „Jaké byste chtěli vidět Československo za dvacet let?“

Dva nejvyšší sovětští představitelé se na sebe chvilku dívali, jako by to bylo něco, o čem už mnohokrát předtím diskutovali, a pak Ševarnadze prostě řekl: „Nám je to jedno. Buďte proti nám nebo s námi, my si vždycky poradíme. Jenom nebuďte bažina (rusky boloto)“. Na chvilku jakoby k té kávě, co jsme drželi v rukách, přidýchla historie.

Gorby nakonec všechno prohrál. Ten úkol byl prostě příliš velký. Zradila ho strana, armáda, vnitro i ti, koho v politice považoval za mladou „pokrokovou“ generaci.

Nedočkaví šéfové sovětských republik, především Boris Jelcin, využili naštěstí neúspěšný pokus o vojenský puč a Sovětský svaz prostě rozpustili. Gorbačov, jako jeho prezident, odešel do ústraní a stal se jen výmluvou momentálních vítězů za všechny přicházející neúspěchy.

Po věčně opilém Jelcinovi přišel kágébácký kádr Putin – a Gorbyho dílo a naděje na demokratizaci Ruska na desítky let zmizely. Gorbačov sám se oprávněně cítil podveden americkou politikou devadesátých let. Invazi do Iráku a Afghánistánu vnímal jako hloupé nahrávání tomu, co v Rusku nakonec zvítězilo – válečná psychóza a potlačení svobody.

Přes všechny svoje omyly a neúspěchy to byl velký muž a klíčová osobnost světové politiky konce dvacátého století. Německo mu vděčí za svoje sjednocení a celá střední Evropa za svoji svobodu. Rusku dal naději na pravdu. Good bye, Gorby! A díky.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)