KOMENTÁŘ. „Krabí efekt“ neboli „krabí syndrom“ (crab bucket theory) popisuje jednání velkých skupin lidí, neschopných shodnout se ani v krizové situaci na zásadách a pravidlech společného zájmu. Když totiž prvního vyloveného kraba hodíte do kýble, okamžitě a cílevědomě se pokouší vylézt na svobodu. Jakmile je jich v kýbli víc, znemožňují jeden druhému jakoukoliv snahu se osvobodit. Když se pokusíte jednoho vyndat, visí mu na klepetech či na nohách klidně tři nebo čtyři další. Z kyblíku neuteče ani jeden, i kdyby chtěl – krabí kyblík proto vůbec nepotřebuje víko.

Dějinami „nedopečení“ Češi a Slováci nevyužili po roce 1989 jedinečnou šanci na moderní redefinici svých posttotalitních identit a tváří v tvář nejrychlejší a nejdrsnější hospodářsko-politické revoluci v lidských dějinách dnes ve střední Evropě tvoří jen dva smutné krabí kýble.

Otázkou tisíciletí pak je, zda se krabi z těchto kýblů v příštích dvaceti letech dokážou pod tlakem radikálně nových podmínek a dopadů takzvané digitální revoluce vůbec naučit reagovat coby společenství, nebo, chcete-li, národ.

Doba, do které nevyhnutelně vstupujeme, předloží zcela nové otázky a většina z nich nebude mít řešení spojená s minulostí – tak jako vždy v historii, kdy se nové ekonomické a technologické poměry staly nevyhnutelnou rozbuškou revolučních změn.

Udržíme vůbec demokracii jako státotvorný a kulturní princip? Nebo se prosadí oligarchie miliardářů, podporovaná služebnou a zkorumpovanou „politikou“? Jaké budou sociální dopady a jak se promění školství?

Od zemědělské po digitální revoluci

Zhruba před deseti tisíci lety lidé přešli k usedlému způsobu života ve stálých sídlištích. Dnes se tomu říká zemědělská revoluce. Z do té chvíle převládajícího kočovného loveckého způsobu života nezbylo k užitku nic.

Přelom osmnáctého a devatenáctého století přinesl ještě dramatičtější revoluci průmyslovou. Až do ní – po dlouhých skoro deset tisíc let – bylo vlastnictví půdy rozhodujícím zdrojem bohatství. Sepětí s ní bylo pro většinu lidí osobní záležitostí přežití.

Rozvoj průmyslu znamenal přesun obyvatelstva do měst, rozvoj dopravy, vzdělání, byrokracie a nenadálé myšlenky národního státu. Zkušenost zemědělce opět nebyla k použití.

V masové industrializaci vznikly banky, železnice, odbory a zrodila se politická demokracie. Státy měly najednou snahu o plnou zaměstnanost, v komunistických zemích nakonec dovedenou až k absurdnosti povinností být zaměstnán a trestností „parazitismu“.

Dvacáté století kromě dvou světových válek a globalizace přineslo nový fenomén spotřební společnosti a rychlý přesun zaměstnanosti z průmyslu do služeb, financí a zábavy.

To všechno byla jen příprava nejradikálnější ekonomicko-politické přeměny v historii. V devadesátých letech se skokově rozšířilo využívání počítačů, nastoupil internet a mobilní telefonie. Vypukla takzvaná digitální revoluce.

Osvícenské přesvědčení o už navěky rozhodnutém sporu rozumu s tmářstvím a demokracie nad zpátečnictvím obrazně řečeno narazilo do zdi.

Po roce 2005 do technologií připravené možnosti vpadly sociální sítě a v jejich stínu i algoritmické vytěžování masových komunikací. Už v roce 2014 vypukl první velký skandál společnosti Cambridge Analytica, která byla britským soudem usvědčena z ovlivňování voleb v nejméně deseti zemích využitím modelování reakcí na analýzy dat ze sociálních sítí v reálném čase.

Ztráta sebedůvěry

Rozvinuté společnosti, které po druhé světové válce dokázaly hledat ponaučení a vytvářely nové mezinárodní hodnoty, právo i organizace, včetně nejúspěšnější z nich nazvané Evropská unie, ve střetu se zcela novým světem globální digitalizace, proměny společenské komunikace a umělé inteligence ztratily jakoby přes noc sebedůvěru.

Mohly se ještě vyrovnat s tradiční agresivitou a naschvály Sovětského svazu v době studené války, ale neuměly reagovat na informačními technologiemi vyvolanou ztrátu vnitřní koheze svých společenství. Osvícenské přesvědčení o už navěky rozhodnutém sporu rozumu s tmářstvím a demokracie nad zpátečnictvím obrazně řečeno narazilo do zdi.

Jak současně zní slova německého filozofa Immanuela Kanta z roku 1784: „Osvícenství je, když člověk opustí svou nesvéprávnost, kterou si způsobil vlastní vinou. Nesvéprávnost je neschopnost používat vlastního rozumu bez vedení jiných. Tato nesvéprávnost není způsobena nedostatkem rozumu, ale nedostatkem rozhodnosti a odvahy používat vlastní rozum bez vedení jiných.“

Kdyby jen účetní znali trochu historii, věděli by, že ekonomická oligarchie je loajální pouze k moci, ne k jedné straně.

Nově zveřejněné výsledky projektu PopuList, ve kterém sto padesát vědců z jednatřiceti zemí od roku 2018 zkoumalo, jak se hospodářské a politické změny posledních čtyřiceti let odrážely v proměně voličských preferencí v zemích Evropské unie, jsou šokující zprávou o konci éry rozumu.

Počet hlasů odevzdávaných ve volbách extrémně pravicovým stranám se mezi lety 1995 a 2026 zpětinásobil. Nárůst jejich podpory se v posledních třech letech navíc viditelně zrychlil. Podpora pro extrémistické koncepty – jedno, zda pravicové či levicové – vylučující tradiční demokratické procesy dosahuje třiceti procent. Lze je souhrnně popsat jako „žádný program kromě polarizace za každou cenu“.

Kastovní systém krabích kyblíků

Česká politika po roce 1989 se nic jiného než polarizaci nenaučila. Směšná, ale účinná „mobilizace“ Klausovy ODS proti komunismu, Zemanovo strašení „sudeťáky“ v prezidentských volbách, strašení neexistujícími migranty a Bruselem v podání SPD, Babišovy proslovy s živým kohoutem na sítích, Macinkova trapná provokace na folklórním festivalu.

Intelektuální nevyvinutost, spojená s absolutní nezodpovědností, v jejichž důsledku není Česká republika i se svým polarizovaným společenstvím vůbec připravena na společenské důsledky digitální revoluce.

Její nástup vyvolá pnutí. Tak komplexní ekonomický, právní, společenský manévr s předvídatelnými dopady na školství, ozbrojené složky, státní správu i samosprávu, prostě na všechny oblasti života společnosti, by v normálně uvažující politice vedl k nutnosti co nejširší diskuse a hlavně přípravy.

Ponechat znejistělou společnost dohadům a riskovat předvídatelné otřesy je jednoduše hloupé a nezodpovědné. Ale má česká pseudopolitika vůbec dost kompetence takový manévr promyslet a uřídit ve prospěch společenství? A je vůbec schopna chápat společný zájem?

Jedinou myslitelnou alternativou pomalého, ale přesto relativně účinného vzdělávání, povzbuzování individuální vůle kritického počtu lidí dělat věci jinak, uklidňující diskuse a neideologického hledání řešení je totiž posílení vlivu a možná i převzetí moci oligarchií.

A to v kontextu jejího většinově kriminálního vzniku a šíření moci z devadesátých let s otevřenou podporou klausovských „reforem“ nevěstí pro demokracii jako vládu lidu nic dobrého. Snad stačí připomenout pozdní veřejné přiznání premiéra Jana Stráského, že Václav Klaus prosazoval vytvoření a ochranu „nové šlechty“, která bude už navždy loajální ODS.

Kdyby jen účetní znali trochu historii, věděli by, že ekonomická oligarchie je loajální pouze k moci, ne k jedné straně. A až se to bude hodit, její část se přihlásí o moc sama. Jediné, co však česká oligarchie kdy dokáže vymyslet, je kastovní systém krabích kyblíků.

Jaký smysl bude mít polarizací a „politikou“ rozvrácený český stát?