Po čtrnácti letech čeští hokejisté vyhráli mistrovství světa. Foto: Pavel Mazáč / CNC / Profimedia

Jan Urban: Hokejové zlato a národ, který je hrdý, jen když se to může?

Napsal/a Jan Urban 5. června 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Slavný římský satirik Juvenalis si dělal legraci z politiky už někdy na přelomu prvního století našeho letopočtu, tedy zhruba před dvěma tisíci lety. Podle něj se v ní namísto hledání společného zájmu jen rozdává chleba a pořádají hry, kdykoliv je třeba voliče navnadit, aby alespoň přišli k volbám. Dnes té dávné době říkáme pozdní úpadkové období římského císařství a poněkud namyšleně máme za to, že parlamentní demokracie k něčemu takovému nemůže klesnout.

Masová euforie nad vítězstvím české hokejové reprezentace na světovém šampionátu v ledním hokeji měla tisíce podob – včetně těch méně vkusných a důstojných: široce medializované pitky vítězů, snad nejpitomější oslavný pokřik všech dob „kdo neskáče, není Čech“, televizní přenosy z pečlivě režírovaných „oslav“ na Staroměstském náměstí v Praze, až po televizní reportáž ze školní tělocvičny, ve které malí školáci v hokejových dresech a s namalovanými českými vlajkami na tvářičkách vítají na besedě „našeho reprezentanta“.

A blahopřání politiků, jakoby náhodou zachycených profesionálním fotografem při zápase na hokejové tribuně. Hokejisté prý „posílili národní hrdost“, a „dali národ na chvilku dohromady“ – a tak dokonce dostali od premiéra medaili Karla Kramáře.

Hledání společného zájmu

V roce 1950 komunistická hrůzovláda československou hokejovou reprezentaci rozmetala a většinu reprezentantů nechala v soudní frašce odsoudit k mnohaletým trestům vězení. Byli absolutní světovou špičkou, ale když na to přišlo, na jejich obranu se nezvedl jediný hlas a nikdo z „národa“ pro ně nehnul ani prstem.

Nebo snad někdo pomohl dokonce sedminásobné olympijské vítězce, čtyřnásobné mistryni světa a jedenáctinásobné mistryni Evropy ve sportovní gymnastice Věře Čáslavské, když upadla v nemilost po okupaci v roce 1968? Co to vlastně je, ta národní hrdost? Národ, který je hrdý, jen když se to může?

V nadcházejících volbách do Evropského parlamentu se prakticky všech třicet stran, hnutí a straniček zaklíná „obranou národních zájmů“. Potíž je, že nikdo z nich je nedokáže jasně popsat.

A jsme zpátky u politiky, protože ta by měla ukazovat cestu v hledání společného zájmu a časem prověřených hodnot. Česká stranická politika je zvláštní tím, že se to nikdy neměla šanci naučit – a proto to také dodnes neumí.

Na začátku přece stačilo být „proti Rakousku“, o něco později proti všem sousedům a hlavně proti Německu, pak proti Hitlerovi a nakonec pro nový vymyšlený svět pod taktovkou Sovětského svazu. Namísto historií odzkoušených vlastních hodnot a představ zbyly chléb a hry.

Sny spojené s koncem komunistického režimu se rozplynuly – a s nimi i ten o teď už „normální“ parlamentní politice. V české demokracii se za více než třicet let objevily pouze dva pokusy o skutečnou „politiku“.

Občanská demokratická aliance v devadesátých letech oponovala marketingovým slibům a šarlatánství premiéra Václava Klause – byla zničena. TOP 09, která na ni chtěla navázat, neunesla odchody svých kvalitnějších představitelů do vládních funkcí a postupně se přizpůsobila chování a „hodnotám“ parlamentního ptydepe. Všechny ostatní subjekty na scéně české politiky představovaly a dodnes reprezentují jenom různé varianty zmíněné taktiky „chleba a her“. O hledání společného a skutečně „národního“ zájmu nemají ani tušení.

Vše vůdci a strachu

V nadcházejících volbách do Evropského parlamentu se proto prakticky všech třicet stran, hnutí a straniček zaklíná „obranou národních zájmů“. Potíž je, že nikdo z nich je nedokáže jasně popsat. Jen stejně slabošským čecháčkovským stylem, na který české společenství od devatenáctého století už tolikrát doplatilo, hledá nepřítele a potíže tam, kde by inteligentnější a skutečná „politika“ hledala šance a podíl na rozhodování.

Je prakticky nemožné najít politika, který by smysl evropské integrace srdnatě hájil.

Hloupými slogany „už nikdy o nás bez nás“, vyzdvihováním kandidáta, který „nás v Bruselu nezradí“, bojem proti „ekonomické stagnaci, fanatickému ekologismu, migračnímu vítačství“ oslovují velkou část voličů, která si informace neověřuje, protože věří vůdcům nebo svému strachu.

„Politici“ ANO, SPD a dalších „vlasteneckých“ formací svým voličům určitě nebudou říkat, že nelegálních migrantů oproti roku 2023 ubylo o dvacet tři procent (!) a že se díky společné migrační strategii států Evropské unie podařilo razantně omezit průchodnost dříve nejvytíženější „balkánské trasy“.

Nebo že pouze díky novým společně dohodnutým pravidlům pro vypovídání neúspěšných žadatelů o azyl bylo jen v loňském roce vydáno 484 160 rozhodnutí o vyhoštění z území EU.

Je, samozřejmě, možné namítnout, že odmítání „Bruselu“ se v posledních patnácti letech stalo součástí politické scény prakticky ve všech evropských zemích. Není snazšího cíle populistických a nacionalistických kampaní než pomalá nadnárodní vyjednávací struktura, která se navíc nesmí a nemůže bránit ani proti těm nejnesmyslnějším útokům.

A je prakticky nemožné najít politika, který by smysl evropské integrace srdnatě hájil.

Tak snad jen něco pro zamyšlení: Žádná seriózní studie si už v současnosti nedovolí tvrdit, že Brexit splnil očekávání a odstartoval éru prosperity a úspěchu Velké Británie. Neexistuje hospodářské či vědecké odvětví Británie, které by na odchod z EU nedoplatilo.

Konzervativní strana, která na něm postavila svoji strategii, jde od porážky k porážce. Polská vláda s podporou velké většiny společnosti zase jasně říká, že nikdy nedovolí porážku a obsazení Ukrajiny, a to i, bude-li třeba, za cenu nasazení svojí armády na jejím území. Přiznají čeští „mírotvorci“ otevřeně, že v takovém případě Polsko zradí a odhalí jeho jižní hranici?

Žijeme prý ve složité době. Záleží, jako vždycky, na tom, v co věříme. Římská civilizace zanikla, když její lid nadřadil „chléb a hry“ nad občanství. Podle posledních průzkumů více než třetina teď prý díky hokeji sjednoceného českého „národa“ by, kdyby mohla, nikdy neuvažovala o tom, že by šla bránit svou vlast.

Národ? Lid? Moudrý brněnský publicista Jiří P. Kříž před pár dny připomněl rozdíl mezi váhou slov a skutečností vzpomínkou na stejně moudrého klauna Jana Wericha, který o „lidu“ tvrdil, že je to jen synonymum slova „prd“.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)