Prezident Václav Havel, rok 1990. Foto: Profimedia

Jan Urban: Havlův příchod na Hrad aneb Vstanou noví papaláši

Napsal/a Jan Urban 29. prosince 2024
FacebookXPocketE-mail

Před 35 lety – 29. prosince 1989 – byl devátým československým prezidentem zvolen Václav Havel. Havel – prezident byl někdo úplně jiný, než jak byl znám a ceněn v disentu. Dřív byla jeho největší devízou schopnost a ochota hodiny naslouchat diskusi, nasávat a srovnávat argumenty a přístupy, aby nakonec v několika větách formuloval stanovisko, přijatelné pro všechny. Nový Havel měl názor dřív, než kohokoliv vyslechl. Obklopil se přitakávači a podivnými existencemi, mezi nimiž nechyběli agenti StB nebo hvězdopravci, vzpomíná Jan Urban.

Okamžitě po příchodu na Pražský hrad přikázal Václav Havel svému týmu přerušit všechny kontakty s Občanským fórem. Navenek to odůvodnil tím, že není prezidentem OF, ale všech.

Namísto, aby Fórum zůstalo alespoň na české straně motorem a iniciátorem změny, stalo se nechtěným cizím elementem v ještě nedostatečně obsazeném neživotném institucionálním systému komunistické diktatury. Od této chvíle ztratilo OF legitimitu. Kdokoliv s ním nesouhlasil, mohl ho ignorovat nebo si jít stěžovat na Hrad.

Prezident si přesto nechal ve Špalíčku na Můstku, kde OF našlo nové sídlo, vyhradit jedno patro, kde se hodlal, jak tvrdil, jeden den v týdnu záležitostmi OF zabývat. Nikdy k tomu nedošlo. Ve skutečnosti se mu Fórum zdálo jako nezvladatelný a teď už zbytečný přežitek „revoluce“ a nebezpečně nezávislá konkurence s vlastními nápady.

Operace vysavač

Stále častěji se v něm totiž ozývaly autentické hlasy z krajů, požadující radikálnější postup v nápravě zločinů a křivd komunistického režimu. Lidé pořád ještě věřili ve změnu a hledali pocit spravedlnosti. Hrad řešil zahraniční cesty, fanfáry a nové uniformy Hradní stráže. Zároveň prezident vědomě oslaboval OF tím, že z něj bez vědomí jeho vedení stahoval do svého týmu zkušené lidi z důležitých pozic.

Luboš Dobrovský se alespoň důstojně rozloučil. Michal Žantovský zmizel na Hrad bez rozloučení. Od této chvíle měly informace a volba témat procházet mimo Fórum a jedině prezident měl rozhodovat, se kterými jednotlivci a o čem se Hrad bude bavit.

Hned na začátku této „Operace vysavač“, jak v OF tuto snahu Hradu přezdívali, dostal autor této vzpomínky od Václava Havla telefonickou nabídku stát se mluvčím prezidenta. Odmítl.

V poněkud vzrušenějším rozhovoru nový prezident neuměl odpovědět na otázku, kdo bude připravovat a kdo vyhraje volby, když rozloží Občanské fórum. V té chvíli mu to bylo jedno. Distancovat se od formování parlamentu byla přitom od prezidenta zásadní politická chyba. Právě v této době měl ideální možnosti ovlivňovat budoucí poslance a prosazovat strategii dalšího postupu.


Text, který čtete, je ukázkou z nové knihy HlídacíPes.org, která mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.

 


Jeho nepochopení důležitosti parlamentarismu, institucí a politických stran se stalo příslovečným a bylo už o něm napsáno dost.

Většina jeho chyb vycházela z jeho v té chvíli autentického, byť naivního a nezodpovědného přesvědčení, že v prezidentské funkci zůstane jenom do voleb a nanejvýše po dva roky existence Ústavodárného shromáždění.

Příliš proto tlačil na problémy, o kterých si myslel, že se v tomto období podaří vyřešit a vyhýbal se těm, u kterých zdánlivě nebyla šance je v omezené době prosadit. Realita ho velmi brzy i zde usvědčila z omylu.

Nový Václav Havel

Všichni, kdo se v té době měli možnost setkat s Václavem Havlem, se shodli v jednom. Havel prezident byl někdo úplně jiný, než jak byl znám a ceněn v disentu. Dřív byla jeho největší devízou schopnost a ochota hodiny naslouchat diskusi, nasávat a srovnávat argumenty a přístupy, aby nakonec v několika větách formuloval stanovisko, přijatelné pro všechny.

Nový Havel měl názor dřív, než kohokoliv vyslechl. Šel tak daleko, že dokonce vydal příkaz: „Nepouštějte ke mně nikoho se špatnými zprávami.“

Obklopil se přitakávači a podivnými existencemi, mezi nimiž nechyběli agenti StB nebo hvězdopravci. A když se Koordinační centrum OF alespoň na začátku pokoušelo s pomocí jeho vzácné ženy Olgy varovat před největšími personálními přehmaty, jako když si za osobní tlumočnici vybral bývalou asistentku šéfa Městského výboru KSČ Miroslava Štěpána, vzkázal zpět, že se OF nemá starat, protože ta paní „má pozitivní vibrace“.

A tak o jedné polední přestávce odešel z Hradu jeden z jeho nejstarších a nejbližších přátel Stanislav Milota. Prostě si vzal z věšáku bundu a odešel na oběd, ze kterého už se na Hrad nikdy nevrátil. Podobně odešel i John Bok, který vedle kompromisů s komunisty nesnesl i povýšené chování nového prezidenta a jeho okolí.

Vstanou noví papaláši

Bylo by ovšem nespravedlivé svalovat všechny chyby a omyly na Václava Havla samotného. Při změně režimu se nenašla jediná osobnost, která by otevřeně razila jiný program nebo byla alespoň schopná otevřené kritiky. Politicky uvažující praktici, jako byli Marián Čalfa a jeho poradce Oskar Krejčí, stejně jako klíčoví hráči a beneficienti „ekonomické reformy“, jako byli Svatopluk Potáč nebo Vladimír Rudlovčák, působili za scénou.

Vedení Občanského fóra, které mělo k výkonu prezidenta řadu výhrad, navíc v této situaci nedokázalo otevřeně kritizovat jeho chyby a vynutit si rovnoprávný a profesionální vztah. Vedle bezradnosti, vyplývající z nejasné budoucnosti OF, převládlo přesvědčení, že po volbách budou vlády i prezident více legitimní a pod větší kontrolou parlamentů.

Velká část vedení OF naivně doufala, že po volbách dojde s pomocí nových poslanců k postupné přeměně hnutí na dvě velké nové politické strany nebo bloky, které vytlačí strany staré Národní fronty a zlikvidují tak vliv zbytků KSČ.

Ve skutečnosti se kooptovaní poslanci Federálního shromáždění i České národní rady velmi rychle zbavili pocitu loajality k Občanskému fóru. Část z nich dokonce – zcela podle příkladu komunistických aparátčíků – okamžitě podlehla lákání privilegií, nabízených starou gardou poslanců i parlamentního aparátu a soustředila se hlavně na rozvíjení osobních výhod. Málokdo odolal vábení takzvané Zelené karty, zaručující poslancům a poslankyním bezcelní dovozy zboží.

Jeden výtečník z České národní rady si na ni dovezl šest kamionů zařízení průmyslového kravína a zarazil to až opožděný zásah vedení ČNR. Ministryně Vlasta Štěpová zase zajišťovala vybraným poslancům kartičky s průkazy Hygienické kontroly, které, tak jaksi neformálně, zaručovaly nositeli bezplatné návštěvy restaurací.

A pro, opět vybrané, nové panstvo existovala i takzvaná karta F, zavazující všechny státní orgány k pomoci držiteli takové karty v jakékoliv situaci. A když se po volbách pár nešťastníků pokusilo vyvolat hlasování o zrušení takto neřestných privilegií, hlasování v plénu jejich návrhy většinou bez diskuse smetlo ze stolu.

Vítězství neslušné blbosti

Znovu a znovu se potvrzovalo, že zkušenosti vězení nebo pronásledování Státní bezpečností nepředstavují ve svobodě žádnou kvalifikaci pro řízení věcí veřejných. A ještě horší poznání přišlo jen o něco později. Loajalisté Václava Klause, který první vycítil příležitost a chopil se jí s pozoruhodným politickým, nebo spíše propagandistickým nasazením, sice hlasitě proklamovali svou odbornou připravenost, ale z pohledu potřeb budování demokratického právního státu a hospodářského systému se ukázali stejně nekvalifikovaní.

Pokud někdo ještě pochyboval o dopadu padesáti let decimace společenských elit v nacistické a komunistické diktatuře, nemohl dostat jasnější odpověď. Normalizační výmluva o tom, že „nejsou lidi“ se ve svobodě ukázala být skutečností. Ladislav Hejdánek měl pravdu. Komunistická diktatura byla jen jednou z mnoha verzí „neslušné blbosti“. Ta diktatura zmizela, neslušná blbost ne.

Jan Urban o 17. listopadu 1989: Nesmyslná legenda o Občanském fóru a „něžné revoluci“

Petr Pithart, který v polovině prosince loajálně převzal vedení Občanského fóra, nemohl přes všechnu snahu uspět. Fórum se v celé zemi stále považovalo za hnací sílu nedokončené změny a zvláště v problematice očisty bezpečnosti, zrušení StB a prověrek v armádě jeho odborné komise přitvrzovaly v požadavcích. Hrad a jeho nepochopitelně favorizovaný ministr vnitra Richard Sacher naopak všechno brzdili. Nikdo, a už vůbec ne obětavý a k smrti unavený Petr Pithart, by to nezvládl bez otevřeného konfliktu s prezidentem.

A to si v té chvíli nikdo v OF nedokázal ani představit. Rozhořívaly se i vášnivé diskuse o budoucí roli údajného „hegemona revoluce“. Petr Pithart oponoval tehdy převládajícímu názoru, že by pro příští dobu Fórum mělo zůstat hnutím. Nevnímal, že lidé jsou po čtyřiceti letech vlády jedné strany zatím alergičtí na samo slovo „strana“, aniž by proto měli jakýkoliv racionální důvod.

V takové chvíli by bylo nejlepší prostě nechat zaznít co nejvíc hlasů a nespěchat na jakékoliv řešení. V polovině ledna se Petr z přepracování dopracoval až k řadě srdečních slabostí a musel se stáhnout. Od šestého února byl jmenován premiérem české vlády. Občanské fórum bylo v koncích.

Nová kniha
Kniha České průšvihy 1989–2024
HlídacíPes.org vydává novou knihu

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)