Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Oslava narozenin Václava Klause (2019) Foto: Michal Růžička / MAFRA / Profimedia
,

Jan Urban: Co Devadesátky zamlčely. Roli Klause, Zemana a dalších politiků

KOMENTÁŘ. Televizní seriál Devadesátky je na české poměry povedenou a profesionálně odpracovanou detektivkou. Nepodal však ani zdaleka pravdivý obraz tehdejší doby. Na to jeho autorům zjevně chyběly… informace, možná odvaha.

Od začátku devadesátých let, kdy se u nás poprvé etabloval organizovaný zločin, hledal a nacházel kontakty a podporu v politických špičkách, především v nejvlivnějších stranách ODS a ČSSD. Přesněji řečeno, organizovaný zločin vznikal v symbióze s novou politickou třídou a byl její neoddělitelnou součástí.

Vlády devadesátých let – tedy především obě vlády Václava Klause – nepovažovaly bezpečnostní zajištění privatizace a celé „ekonomické reformy“ za důležité. Připomeňme slavný výrok, připisovaný právě Václavu Klausovi, že „je třeba utíkat s reformou tak rychle, aby ji právníci nemohli doběhnout“.

Přímá linka k premiérům

Vlády nechtěly (a pokud chtěly, tak určitě nedokázaly) podpořit růst politicky neutrální a dobře placené kriminální a protikorupční složky policie, odolné vůči všem tlakům podsvětí i politiky. Ze stejného důvodu nedošlo k očistě justice. Ve chvíli, kdy Klausova „reforma“ úmyslně nadřadila rychlost privatizace nad právní stát, se policie zhroutila.

Nejlépe tyto důsledky vystihl Jaroslav Kmenta ve svojí skvělé práci Kmotr Mrázek (2. díl, s. 194):

„Mrázek měl u policie desítky lidí. Desítky placených donašečů, kteří mu za peníze sbírali informace, ověřovali data nebo manipulovali s kauzami. Měl své lidi dokonce na Inspekci ministra vnitra, která vyšetřuje trestnou činnost policistů. Takže dokázal ovlivnit i to, aby se nešlo po jeho agentech u policie. Měl své lidi i v Národním bezpečnostním úřadu i poté, co odtamtud odešel jeho věrný přítel Martin Hejl. Mrázek dokázal zajistit prověrku všem svým věrným donašečům.“

Došlo to tak daleko, že bossové organizovaného zločinu, za kterými v devadesátých letech zůstaly desítky nikdy nevyřešených vražd, měli přímé kontakty a vliv na nejbližší okolí premiéra Václava Klause i jeho nástupce Miloše Zemana. Ani jeden z nich se za to nikdy neomluvil.

Naopak, Václav Klaus se dnes cítí uražen i seriálem Devadesátky, který přitom o politice neřekl ani slovo. V minulém týdnu ublíženě prohlásil: „Absence pravicových politických stran je v Česku zřetelná. Není zde už žádná pravicová ODS, která by za mnou stála a hájila devadesátá léta.“

Profesně a mravně ohebný právník se specializací v mezinárodních financích a offshorových ekonomikách dnes dokáže vydělat řádově víc než Franta Mrázek se svými bouchači a „dárky“ v podobě štanglí loveckého salámu.

Co chce hájit? Prorůstání politiky a organizovaného zločinu? Nebo chce ještě dnes lhát, že o tom nic nevěděl? Stejně tak se Miloš Zeman nikdy neodvážil přiznat ke svému příkazu zlikvidovat vedení protikorupčních útvarů policie, což se stalo, jak prokázaly zachycené odposlechy, na přímou objednávku gangstera Františka Mrázka u Zemanova nejbližšího poradce Miroslava Šloufa.

A žádný dnešní český politik si ani po třiceti letech nedovolí říci, že ještě dnes žijeme s důsledky nekompetentnosti a zkorumpovanosti obou pánů.

Vražda v Masné ulici

O to smutnější je neschopnost většiny českých novinářů si tento kontext pamatovat a připomínat. Jistěže můžeme nadšeně připomínat pocit svobody, osvobozenou kulturu, sport, filmy a divadla té doby. Ale dokud budeme jako společnost přecházet a beztrestně tolerovat lži politiků – ano, mám teď na mysli právě Klause a Zemana – budeme tolerovat všechny lži a krádeže, i dnes ještě spojené s politikou, tedy i ty v justici, na státním zastupitelství a v policii.

Dokud budeme jako občané mlčet a jako novináři neplnit svěřenou kontrolní funkci, bude na objednávku mocných dál možné obcházet zákon, ničit nespolupracující podnikatele, zamlčovat trestné činy, dávat státní vyznamenání kriminálníkům, anebo naopak odsuzovat nevinné.

To, že se dnes už na objednávku nevraždí, je sice pokrok, ale snadno vysvětlitelný. Z primitivního násilnictví Devadesátek vyrostly sofistikované finanční machinace, které vyžadují zcela jinak kvalifikované „odborníky“.

Profesně a mravně ohebný právník se specializací v mezinárodních financích a offshorových ekonomikách dnes dokáže vydělat řádově víc než Franta Mrázek se svými bouchači a „dárky“ v podobě štanglí loveckého salámu. Za desetinu doby a prakticky bez rizika.

Tak snad ještě jedno připomenutí Václavu Klausovi:

23. listopadu 1997 byla před svým domem v Masné ulici v Praze nalezena mrtvá sedmačtyřicetiletá státní zástupkyně Stanislava Kozubková. Věřící, téměř abstinentka a členka pěveckého sboru při kostele svatého Salvátora měla v krvi údajně 1,8 promile alkoholu. Vracela se ale ze setkání s kamarády, kde za celý večer, podle všech svědků, vypila pouze dvě deci bílého vína. Policie uzavřela vyšetřování velmi rychle – jako nešťastnou náhodu.

Její přítel Jindřich Vítek se s tím odmítal smířit a požadoval obnovení vyšetřování. Byl zastřelen ranou do týla. Kozubková vyšetřovala obrovské úvěrové podvody party kolem Františka Mrázka a požadovala pro podezřelé uvalení vazby. Včetně Mrázka. Po její smrti byl Mrázek „pro nedostatek důkazů“ zproštěn všech obvinění.

Pomiňme vraždu vyšetřovatele stejné kauzy Tomáše Beneše, kterou policie ovšem popsala a odložila jako sebevraždu, stejně jako profesní likvidaci a kriminalizaci dvou dalších jeho „nepřizpůsobivých“ kolegů Evžena Kolína a Romana Pavlíka.

Kriminální okolí prezidenta

V roce 2003 ležel případ, který byl důvodem smrti Stanislavy Kozubkové, už dlouhou dobu u jiné státní zástupkyně – Dagmar Máchové. Pamatujme si, odvážná Kozubková měla dost důkazů, aby už v roce 1997 mohla žádat o uvalení vazby. Devět let po její smrti si Dagmar Máchová v médiích stěžovala – po dvanácti letech vyšetřování – na nekvalitní znalecké posudky, a tím i odůvodňovala neustálé protahování šetření.

Mezitím, také v roce 2003, byl zavražděn hlavní podezřelý Petr Šebesta. V roce 2006 pak František Mrázek. Někdo by mohl říci, že bylo dostatečně uklizeno. V roce 2007 státní zástupkyně Máchová konečně předala žalobu Městskému soudu v Praze – o rok později pouze jeden z obviněných dostal podmíněný trest…

Od října 2016 je Dagmar Máchová konečně obviněna pro podezření z několika trestných činů a postavena mimo službu se sníženým, ale přesto nadprůměrným příjmem. Pražské justici, kde má stále desítky známých, ani šest let nestačilo na projednání obžaloby.

Bývalí politici, ve své době přinejmenším podezřelí z korupce, jako Jiří Paroubek, Petr Nečas nebo Mirek Topolánek, vesele vystupují v médiích. Kriminální okolí blábolivého prezidenta Miloše Zemana (budiž mu přáno výrazné zlepšení jeho zdraví, ale jeho výkon ke státnímu rozpočtu v Poslanecké sněmovně byl odborně na úrovni šedesátých let minulého století) prostě jen navazuje na tradice a ducha Devadesátek. Prezident sám si korupce a zločinů svých nejbližších nevšímal nikdy.


S použitím knihy Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek, reportáží Jiřího Hynka v ČT, autorova blogu z roku 2013 a dalších otevřených zdrojů

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře