Vláda říká, že dělá maximum pro výstavbu nových jaderných bloků. Má v tom zhruba 70% podporu veřejnosti a prakticky 100% podporu Poslanecké sněmovny, kde jádro podporují všechny strany. Pokud na něco upozorňují, jsou to pouze geopolitická rizika. Ve hře jsou ale obrovské peníze.

Kdyby mi tato sněmovna, hypoteticky, dala důvěru coby předsedovi úřednické vlády, udělal bych pro výstavbu nových jaderných bloků maximum. Tedy přesně to, co tato vláda nedělá.

Místo toho hazarduje s obrovským kapitálem podpory jádra v Česku a nahrává spekulacím, že i „cesta může být cíl“. Tedy že jde o to, utratit až 15% rozpočtu na pouhou přípravu jaderného bloku s tím, že projekt bude ve vhodnou chvíli zastaven.

Třináct dní a náhlý spěch

Jinak si lze jen těžko vysvětlovat, že vláda na připomínkové řízení k „bezemisnímu zákonu“, zveřejněnému v pondělí 18. května nechala pouhých 13 dnů a že okruh připomínkových míst zúžila jen na několik ministerstev a na Energetický regulační úřad. Svůj náhlý spěch vysvětluje potřebou plnit klimatické cíle do roku 2050.

Když se ale podíváme na klíčový podklad, zákona, „Regulation Impact Assesment“, objevíme průměrnou seminární práci studenta ekonomie, okopírovanou ze Státní energetické koncepce a Národního akčního plánu pro jadernou energetiku. Marně hledáme jakýkoliv vlastní výpočet, citlivostní analýzu a tedy „assesment“.

Je proto na místě hovořit o sabotáži jaderného projektu Ministerstvem průmyslu, o snaze skrýt cenu za jádro nejprve za platby do jističů a poté, co to díky médiím vyšlo najevo, obecně do distribučních plateb. To vše jen posiluje odhad, že tohle v Bruselu opravdu nebude úspěch ani s Rotschildy (najatou poradenskou společností N.M. Rothschild & Sons) v zádech.

Nelhat, nezamlčovat nehodící se data a nemlžit, to je zásada číslo jedna, pokud to s jádrem myslíme vážně, což si tato okouzlující bezemisní a dosud ničím nepřekonaná technologie zaslouží. V delší perspektivě se netransparentnost nevyplácí a nikde to neplatí více než v jaderné energetice.

Je chyba zamlčovat pravdu o spotřebě elektřiny, je třeba říct i to, že přicházejí i ekonomické krize a počítat s tím.

Pět let k dobru

V roce 2008 byla čistá spotřeba elektřiny v Česku 61 TWh (tedy 61 miliard kilowatthodin). Po finanční krizi jsme tuto úroveň překročili až v roce 2017, v roce 2018 jsme dosáhli společně s celou ekonomikou nového lokálního maxima.

V roce 2019 ale již spotřeba stagnovala a letos poklesne podobně jako HDP Česka, můžeme jen odhadovat, kde v koridoru cca mínus 5 až 10% se budeme pohybovat.

Pokud tedy bude platit střední scénář Státní energetické koncepce, posouvá se v čase zhruba o pět let. Za jinak nezměněných okolností jsme tedy získali pět let času, můžeme tedy i zrychlit odchod od uhlí, ale pojďme to takto pojmenovat.

Je také chyba zamlčovat rizika lokality Dukovany. Třebíčsko je z hlediska sucha natolik riziková lokalita, že bez ohledu na nuance, zda se oteplí o jeden či dva nebo více stupňů (s oteplením nad dva stupně už aktuální EIA na nové bloky nepočítá), že je z hlediska strategické bezpečnosti státu nepochybně správné včas nové bloky přednostně směřovat do Temelína.

Tam Vltava poskytuje jistotu uchlazení všech reaktorů. Je chyba mlžit i o ceně projektu. Nejdřív to bylo 120-160 miliard korun za dostavěný projekt. Nyní už je to 160 miliard, kdyby se projekt dostavil takzvaně přes noc („overnight costs“).

Přiznejme si, že peníze v čase mají cenu a že musíme počítat se zpožděním projektu a vícenáklady. Přiznejme si, že konečná cena reálně může být okolo 300 miliard korun.

Jak tlačítko v Černobylu

Další chyba je zamlžovat odpovědnosti aktérů projektu smlouvami mezi státem a ČEZ. Možnost vrácení projektu státu představuje pro ČEZ obdobný morální hazard jako tlačítko AZ5, na které v podání seriálu HBO spoléhal soudruh Ďatlov v Černobylu jako na záruku, že si může s reaktorem hrát, jak chce.

Rozdíl je v tom, že tady jde jen o ekonomický výbuch a vedení ČEZ ví, že projekt po vrácení státu vybuchne.

Jako země uprostřed Evropy, součásti Evropské unie, a jako jedna z nejotevřenějších ekonomik si nemůžeme hrát na soběstačnost ve smyslu uzavření se na naší hezké české zahrádce. Musíme být spíše pro naše partnery v Evropě nepostradatelní a hledat mezi nimi spojence, a to i pro naše jaderné plány.

Velká Británie jako země podporující jádro odešla z EU. A co jsme udělali pro to, abychom na naší straně při projednávání v Evropské komisi měli Francii, Finsko, Polsko, Maďarsko a další státy, které s jádrem počítají?

Co jsme udělali pro to, abychom na naší straně například výměnou za nastavení podmínek pro tranzit elektřiny ze severního do jižního Německa a výměnou za podporu evropského systému emisních povolenek získali klíčového hráče EU, Německo?

Jsou naši partneři ve Francii, v USA nebo v Jižní Koreji připraveni dát letos opravdu konkurenceschopnou a závaznou nabídku na výstavbu nového jaderného bloku o výkonu 1200 MW? A může se na to spolehnout ta část politické scény, která chce v tendru zohlednit bezpečnostní rizika dodavatele z Ruska nebo Číny?

Kdo to všechno zaplatí

Když už jsme si přiznali pravděpodobné náklady projektu, musíme pro něj najít transparentní a udržitelné financování.

Ne, výrobu elektřiny nejde dotovat z distribuce a schovat to do plateb za jističe. Byl to lišácký nápad, ale pokud chceme nový jaderný blok postavit, tak toto řešení by neobstálo ani v Evropské komisi ani před českou veřejností.

Jističe sice z návrhu rychle zmizely, nadále však „bezemisní zákon“ počítá s dotací výroby elektřiny z distribuce a přenosu, čímž se vracíme o deset let zpět ke starému systému podpory obnovitelných zdrojů.

Energetický trh v Česku a v celé Evropě je pokřivený různými dotacemi, ve viditelné podobě zejména u obnovitelných zdrojů. Jádro je bezemisní zdroj a vedlejší dopady a náklady špinavých zdrojů jsou zohledněny nedostatečně.

To jsou dva základní pilíře pro udržitelné financování jádra a jeho obhajobu v Evropské unii. Při současné tržní ceně elektřiny okolo 40 EUR za megawatthodinu a odhadované ceně elektřiny z jádra začínající reálně od 80 EUR jsou tyto dvě ceny příliš daleko od sebe.

Jádru jako bezemisnímu zdroji by proto pomohlo zvýšení ceny emisní povolenky ze současných 20 EUR za tunu CO2 na 50-60 EUR, které by znamenalo zdražení elektřiny velmi zhruba 1:1, tj. o 30-40 EUR/MWh a spolu s budoucím ekonomickým oživením by se tak jádro mohlo dostat na trh.

Na trh, na kterém bude silová elektřina stát 80-90 EUR/MWh a na kterém budou poté již velmi rychle jen obnovitelné zdroje, jádro a plyn jako špičkový zdroj.

Na takovém trhu by již státní záruka financování výstavby jaderných bloků a přenesení případné dotace na koncové spotřebitele nebo daňové poplatníky představovaly přijatelné riziko.

Navíc výnosy z emisních povolenek patří národním státům, a tak by Česko kromě energetických úspor a obnovitelných zdrojů z násobně vyšších příjmů z drahé emisní povolenky mohlo zafinancovat přinejmenším výzkum a vývoj malých modulárních reaktorů.

Mohlo by se také pokusit získat i výjimku pro využití těchto výnosů z menší části na dorovnání garantované ceny elektřiny z jádra – například výměnou za úplný odchod od uhlí.

Pokud tedy Česko opravdu od uhlí chce odejít a pokud chce postavit nové jaderné bloky a přejít co nejdříve na energetický mix jádro – obnovitelné zdroje.

Autor je národohospodář, podniká v energetice pod značkou Amper, vybudoval několik společností od obchodníka s energiemi až po poskytovatele energetických úspor nebo meteorologických služeb.