Jak vzniká válka. Nacionalističtí intelektuálové jako roztleskávači konfliktu.
Domobrany tvořené civilisty hrají v postmoderních konliktech důležitou roli. Válkou v bývalé Jugoslávii počínaje, Ukrajinou a Sýrií konče. Co způsobí, že se student nebo otec od rodiny sebere a narukuje jako dobrovolník do války? To se snaží ve své knize „Proč jdou chlapi do války“ vysvětlit sociální antropolog Radan Haluzík.
Víc než dva roky mapoval konflikty v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze. Od jejich vzniku a předválečné euforie až po poválečné vystřízlivění. V rozhovoru pro HlídacíPes.org Haluzík odhaluje, že většina postkomunistických etnických válek má především ve svých počátcích mnoho společného.
„Při projíždění různých konfliktních oblastí mi došlo, že zažívám podobné, až opakující se situace. Jak v běžném životě s místními lidmi, tak v rozhovorech s nimi a v jejich argumentaci. V Kosovu jsem slyšel podobné důvody, proč jít do války, jako v Čečensku,“ popisuje Radan Haluzík, jak ho napadlo využít své zkušenosti z konfliktních zón a napsat o nich vědeckou studii.
V devadesátých letech opakovaně žil s rodinami bojovníků, kteří se účastnili válek v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze. Studoval nejen vývoj konfliktů, ale především situace a motivace lidí, které vedly k jejich rozpoutání.
Intelektuálové jdou do boje
„Tyto války nevznikly způsobem, že by nové národní reprezentace, které se dostaly na začátku 90. let k moci řekly: Dost bylo národních křivd a vyhlásily válku. Tak to nebylo.“
Podle Haluzíka nejdříve vznikala intelektuální a kulturní hnutí, která začala organizovat demonstrace. Ty se nesly v duchu národního obrození coby specifické reakce na komunistickou doktrínu bratrství a universalismu.
MAPA ČESKÉ JUSTICE – nová exkluzivní publikace HlídacíPes.org
Vztahy a vazby v českém soudnictví. Pro odborníky i laickou veřejnost
„Zajímavé je, že do čela postkomunistických nově zvolených reprezentací se stavěli lidé z institucí národní paměti a vědecko-výzkumných institutů, které se zabývaly např. národní literaturou, národní historií. V Chorvatsku se stal prezidentem historik Franjo Tuđman, politický vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžič byl nacionalistický básník, kosovský prezident Ibrahim Rugova byl šéfem několika kulturních institucí, Alija Izetbegovič, první prezident republiky Bosna a Hercegovina byl zavřený za sepsání islámské deklarace. I v Abcházii vedli dvě proti sobě bojující skupiny neúspěšný sochař na gruzínské straně a na té abcházské dramatik, oba lidé z vedení tamního národního vědecko-výzkumného institutu,“ upozorňuje Haluzík na zásadní vliv intelektuálních nacionalistů při vzniku brutálních konfliktů konce dvacátého století.
Tak začíná válka
Demonstrace, kterých se účastnily až stovky tisíc lidí, motivovaly řadu obyvatel k zakládání občanských hnutí a stran, které měly pomoct k „obrodě národa“.
Jenže část z nich začala organizovat i pouliční bojůvky. A právě tyto bojůvky položily podle Haluzíka základ většímu konliktu.
„Členové a sympatizanti národně obrozeneckých hnutí organizovali různá spontánní setkání, jezdili v průvodech auty z místa na místo, ověšení vlajkami. Kromě těchto spanilých jízd ale některé napadlo, že začnou hlídat i určitá území,“ popisuje Haluzík moment, který považuje ve vzniku války za zlomový.
„Moment, kdy se začnou dělat tzv. blokposty u cest považuji, za jeden z nejnebezpečnějších v celém vývoji konfliktu. Když se toto dopustí, přenáší se konflikt z úrovně mentálních map etnického rozdělení obyvatelstva do reálné krajiny. Hlídky v terénu evokují koncept etnicky čisté země a je pak jen otázkou času, kdy se někomu ublíží. Hlídky navíc vyvolají protihlídky, pár obětí vyvolá protioběti. Eskalace násilí přichází rychle a přenese se z místní na celonárodní úroveň.“
Zásadní je v této fázi i selhání policie, která místo aby pouliční bojůvky či zakládání improvizovaných kontrolních stanovišť zastavila v zárodku, přivírala nad nimi oči a někdy iniciátorům podle Haluzíka i fandila.
„Zajímavé jsou i bojovnické vzory, které účastníci válek nečerpali ani tak z vyprávění jako z románů a filmů. Například v Čečensku, Abcházii, ale i v Bosně velmi silně fungoval mýtus hor a vědomí, že když se nebude dařit ve městech a v nížině, může se vždy odejít do hor. Až po válce bojovníci přiznávali, jak byli naivní a že partyzánská válka je ta nejtěžší válka,“ říká sociální antropolog a bývalý válečný reportér Radan Haluzík
Paměť krajiny
- Setkal jste se v průběhu Vašeho výzkumu s lidmi, kteří by řekli, jak je možné, že jsme tomu ve zrodu nezabránili?
Zdá se, že většina společnosti s konceptem národní obrody sympatizovala a lidé, kteří s tím nesouhlasili, se báli vystoupit. I média byla překvapivě dost na straně nacionalismu.
- Vytváří mi to zajímavou paralelu i k současně nejaktuálnějšímu syrskému konfliktu. Když jsem mluvila s opozičně naladěnými studenty, kteří na svých univerzitách rozjížděli protiasadovskou revoluci, říkali celkem svorně, že si mysleli, že bude za chvíli po všem. Nikoho nenapadlo, že by protesty přerostly v dlouhotrvající ozbrojený konlifkt.
A už vůbec nikoho nenapadne, jak moc se daná země zničí. I když válka skončí, trvá minimálně dvě dekády, než země začne normálně fungovat. A některé věci se nespraví ani za tu dobu.
Ukázky z knihy „Proč jdou chlapi do války“
si můžete na HlídacíPes.org přečíst v dalších dnech.
Jako nejpoznamenanější vnímám osudy krajin, kde proběhlo etnické čištění. Ani po desítkách let tam skoro nikdo není. V Abcházii vyhnali nemalou část obyvatelstva a ta tam prostě chybí. V Náhorním Karabachu nejen, že vyhnali ázerbájdžánské obyvatelstvo, ale „osvobodili“ věnec sedmi ázerbajdžánských okresů kolem Karabachu, které srovnali se zemí a tamdlouho nebylo a asi není vůbec nic. Do srbské Krajiny, přes kterou jezdíme na dovolené k moři do Chorvatska, se sice nějací lidé vrátili, opravili si domy, ale i tak je tam dost prázdno.
My máme výborné srovnání s českými Sudety. I sedmdesát let po válce jsou tu celá města, která padají na hlavu. Lidská traumata se přenášejí z generace na generaci, ale u třetí, čtvrté generace už jsou zapomenuty. Pamět krajiny je mnohem dlouhodobější.
Pluralita hodnot není pro každého
- Dnešní svět je čím dál polarizovanější. Je jedno, jestli jste v Maďarsku, Turecku, na Slovensku či Česku. Zdá se, že lidé preferují silné vůdce, kteří jsou do jisté míry ochotní rezignovat na demokracii. Ještě to není válka, ale je to trend, který jde napříč kulturami. Mají pro to antropologové vysvětlení?
Já mám pro to dvě vysvětlení. První vychází ze studia politické estetiky. Vztahu mezi politikou a estetikou. Myslím, že díky současnému způsobu fungování médií žijeme ve zlatém věku argumentace prostřednictvím politické estetiky, než racionálních argumentů. Nová média, klipová kultura působí spíše na základě osobního charismatu, než faktu.
Pak je tu ale druhý moment, který považuji za ještě závažnější. Poté, co na Západě proběhla od 70. let velká transformace k postmoderním hodnotám, jsme se dostali do věku reflexivity sebe sama i těch druhých, plurality lidských hodnot, věku lidských práv, ekologie, genderových otázek atd. To je velká změna v myšlení. Na západních populacích už je vidět, že část se s tou změnou ztotožnila a část nikoliv. To štěpí populace skoro na dvě rovnoměrné poloviny, jak se ukázalo například v amerických volbách.
Myslím, že teprve teď se ukazuje, že velká tzv. krize modernity, která proběhla v 70. a 80. letech 20. století a v letech devadesátých se z ní stala politická doktrína západních intelektuálů, tak dnes se ukazuje, že pro určitou část populace je to moc složité, komplikované, nedokáže se s tím ztotožnit.
- Je to stav, který může sloužit jako potenciální podhoubí pro to, aby se lidé rozhodli k extrémním řešením? Jako je třeba účast ve válce, ať už lokálního nebo mezinárodního charakteru?
Určitě to s tím procesem souvisí, ostatně to potvrzují moderní historici, kteří říkají, že čím víc se svět otevírá, globalizuje, sjednocuje, tak neméně velká energie vzniká jako protiváha tomuto procesu spojování. A naopak se vrací k zakořeňování, navracení se ke starým hodnotám a stavění lokálních bariér tomu globálnímu proudění.
Měli jsme představu jedné společné modernity, ta je ale evidentně mrtvá. A to k čemu se teď vracejí jednotlivá národní hnutí, není návratem před tuto společnou modernitu, ale spíše cesta k novým lokálním modernitám. Otázkou je, jak budou vypadat. Například Samuel Huntington si myslí, že vzniknou jakési civilizačně-kulturní megacelky. Jeden bude protestantský, další pravoslavný, další subsaharský, latinoamerický, ale ono to asi bude mnohem komplikovanější. Myslím, že nás čekají ještě docela turbulentní časy.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
8 komentářů
Díky za tento důležitý text. Jen škoda, že titulek nereflektuje ten v článku zmíněný závažnější důvod, tj. že za vznik konfliktů vždy mohou obě strany – nejen ti „hloupí, xenofobní“, ale i ti na druhé straně, co si myslí, že všichni musí být stejně „pokrokoví“ jako oni.
Prakticky všechny války, aspoň v posledních desitiletích, vznikly když jedni chtěli udělat něco dobrého pro jiné – viz šíření demokracie, „arabská jara“, Majdany a podobně.
Zlo se musí likvidovat v zárodku ale musí to dělat předně prezident republiky a předseda vlády. Jenže jeden se jezdí učit vládnou do Číny nebo Ruska a druhý má hlavní starost aby ho nezavřeli i s rodinou. Když se k takovým lidem přidá ruský Šedý vlk z ČSSD tak je vytvořeno podhoubí k národní tragédii. Takže pan Haluzík nemusí jezdit studovat do zahraničí . Bohužel, lidé se starají předně o peníze a novináři na zlo nemohou stačit.
Děkuji, lépe bych to nevyjádřil, situace je ale opravdu zoufalá.
Snad se opravdu nepobijeme.
Tu knizku si bud koupim sam, nebo ji koupim nekomu. I tento kratky text myslim pekne pojmenovava tu nejistotu, kterou prinasi dnesni, dynamicky se vyvijejici svet. Co je hlavnim ukolem chlapa po tisicileti? Uzivit rodinu (feministky prominou). Lov uz moc nefrci, ani popohaneni tazneho dobytka zaprazeneho do pluhu po kousku uhoru taky uz nezarucuje snesitelny standard, takze pro vetsinu z nas, co nejsme investory, nezbyva nez si najit nejake placene zamestnani. S timto resenim byly historicky ucineny dobre zkusenosti. Kdo zdedil po otci kovarskou dilnu, mohl si byt jisty, ze dokud mu artroza kloubu dovoli drzet v ruce kladivo, ma to svy jisty a jeho syn jakbysmed. Kdyz clovek nebyl uplny lempl, tak mohl v Kolbence u soustruhu vydrzet cely zivot. Ale ted? Kdo z nas neadoptoval jen za poslednich pet let uplne nove technologie? Vyroba se preleva z jednoho konce sveta na druhy, ceka se na dalsi vlnu automatizace a to i ve sluzbach, takze i ten pravnik, co doted sekal jednu podobnou smlouvu za druhou se bude muset poohlednout po necem slozitejsim, stredni trida, jak jsme ji znali, bud mizi, nebo ma minimalne pocit, ze puda pod jejima nohama kamsi ujizdi, nizsi trida nevi ktera bije a tak naleti prvnimu lichvari, co ji ukaze v telce nejakou happy family s uverem na dovcu, jednoduse vseobjimajici pocit, ze nic neni, jak driv, vsechno je uz moc slozity a schopnost uzivit tu rodinu je jeste nejistejsi nez kdy driv. Toto poznani zene lidi k tomu, ze hledaji jednoduche koncepty, se kterymi by se mohli ztotoznit a najit si nejaky ten pevny bod ve vesmiru vlastniho zivota. Kovadlina ani pole za chalupou to uz byt nemuzou, tak co nam zbyva? Mame volbu upnout se bud ke kvalitam individualnim, treba nejakemu peknemu konicku, (kdyz jsem dokazal ubehnout maraton, poradim si i s neprijemnou situaci v budoucnu, tudiz nemusim mit strach), nebo ke kvalitam obecnym. Ty jsou mnohem dostupnejsi (jsou obecne, proto je ma kazdy) a lakavejsi, protoze zjisteni, ze „v tom nejsme sami“ je velmi posilujici a uklidnujici. Narodnost je spolehliva volba, tu mame vsichni. Nebo heterosexualita. Tu mame skoro vsichni a kdyz ne, tak furt muzem tvrdit, ze jo. Popripade odmitani drog a jejich uzivatelu coby slabochu, (kdyz oni jsou slabi, tak my musime byt ti silni), co na tom, ze spousta z nas silaku chlasta a tak asi ctvrtina kouri. Vira, jako sjednocujici a kotevni prostredek v CR moc neprichazi v uvahu, alespon ne pro signifikantni cast spolecnosti. Takze co nas velmi pravdepodobne ceka? Dalsi vyostreni nacionalismu a xenofobie, (kterou prakticky kazdy xenofob bude vehementne popirat), a to zejmena od politiku. A take neduvera k elitam, ke vzdelani. Trendy, ktere vidime nejsilneji v USA a GB, ale i u nas, budou dale posilovat. Nemyslim si ale, ze presahnou kritickou mez nutnou pro rozpoutani obcanske valky a jestli ano, tak v okrajovych oblastech, kde dojde ke kombinaci dalsich spoustecich faktoru snizujicich „aktivacni energii chemicke reakce“, jako se to stalo treba v Syrii, kde tvrdy zasah diktatora proti puvodne studentskym protestum a nasledna rozhorcena reakce casti spolecnosti otevrela dvere odpornym radikalum prosazujicim ultrakonzervativni spolecnost. V Evrope, resp. EU, neni nikde dostatecna cast oyvatelstva v pozici, kdy nema moc co ztratit, aby sla do obcanske valky a to ani na jihu s vysokou nezamestnanosti. Nepritel se bude hledat vne (vlastne uz byl nalezen), hranice budou drive ci pozdeji uzavreny skutecne nepropustne a uvnitr to pro ty „cizi“ bude horsi a horsi. Docasna jistota, ze ja nejsem migrant, a proto jsem v pravu, nevydrzi dlouho. Nebezpeci vnitroevropskeho konfliktu vzoste ve chvili, kdy dojdeme ke zjisteni, ze migranti (svetove zidovsvo/burzoazni trida) za nase problemy nemohou a jejich eliminaci nenastal raj a jistota pro vsechny. Byt nas historie uci o prudkych kolapsech civilizaci, nemyslim, ze neco podobneho te nasi v dohledne dobe hrozi, spise jen stagnace a postupny pokles zivotni urovne podporeny nejspis zmenami klimatu, se kterymi bude i pro nasi zapani civilizaci extreme drahe se vyporadat.
A teď ještě, kdo za to všechno vlastně může, kdo to dá zase do pořádku a jak?
Nerozumim otazce, kdo muze za co konkretne? Kdo muze za slozitost dnesniho sveta? Nikdo, pokud nepersonifikuje evoluci. Kdo muze za to, ze krytosemenne rostliny maji kvety slozitych tvaru pestrych barev? Proc vsechno nezustalo u jednobunecnych ras? No protoze se objevily efektivnejsi formy rostlinneho zivota. Ze stejneho duvodu se stava nase spolecnost stale slozitejsi, protoze naleza efektivnejsi formy vyroby, rizeni, komunikace… Cim to skonci? Az narazime na problem, se kterym si technologicky/ekonomicky neporadime. Jednou se to nepochybne stane.
„Věci“ jsou v mnoha ohledech jednodušší. Zbytečná složitost v řešení nesmrtelnosti chrousta. Popírání existence vesnice a profesí, které dodnes mají, je příklad, že jste „měšťan“. Naopak, vnímám nárůst malých farem a vidím na vlastní oči práci těch našich výrobců potravin.
Ano, kupuj si nové drahé univerzální traktory, ale ta „ruční práce“ tam je pořád. I ten „sprostý hnůj“ z kravínů a prasečáků stále pomáhájí odstranit lidské paže. I to automatické dojení nelze provést bez lidské síly. No a v městských aglomeracích se pohybují nejen „ajťáci“ s notebooky, ale také stovky drobných, leč nezbytných profesí.
A proč jsem toto tak mírně rozvedl? Protože tito lidé mají práce nad hlavu a o to méně „zbytných starostí“, kterými se trápíte například Vy, Zdenku. V rámci „záchrany naší galaxie“. Pohledy na „věc“, například masové imigrace, tito lidé řeší spontánně. Každý dle svého „naturelu“. Černoši se na vsích neobjevují. Leda v TV seriálech o básnících a černém Mirečkovi Kašutumba from Bušumbura. Lidé na vsích by neměli pochopení pro islám. Bez velkého dumání a podivných prázdných slov o diversifikaci, multikulturalismu a dalším „pindání o hovnech“. Babička jde s tetičkou v neděli do kostela a to je normální. Svátky jsou křesťanské/pohanské a to je taky normální. Ale aby vyřvával chlupatý, černý středověký otrapa z megafonu a svolával věřící k motlitbě do mešity, to není na vsi normální a nikdy nebude. Vidle jsou totiž stále támhle v rohu maštale a jak s nimi „takyzacházet,“ bylo stokrát předvedeno v televizní trilogii o Husitech.
Lidí jsou tací , i když jsou různí. Stmelovat je pindáním z Bruselské diktaturní na sto honů páchnoucí – naleštěné- smradlavé hnojárny, jedno zcela a zdali to marně předvádí nějaký trapný zoufalec z české TV show, nejlépe mulatka třeba z Kuby, nebo Kuba z Prahy, nebo ten který gay pornoherec…to ty naše lidi na vsích vážně nezajímá. Max. zda dostane z „EU dotací“ těch vosum tyček za posečený hektar louky dvakrát ročně.
Domobrana? To na vsích neznají. Ale nouzově se seskupit a něčím v ruce se vybavit, to by šlo. Domobrana by měla zůstat ve státní péči.
V podobě dobrovolných záloh,které svou dobrovolnost rádi uvítají společně s nějakým motivačním zvýhodněním. Naše tzv. aktivní zálohy jsou systémově nedotaženy ku smyslu, který mají naplnit. A tak zbývá ta existující neexistující Domobrana pplk Obrtela a jejich českoslovenští vojáci v záloze, kteří „pijí“ elitám krev a na které se musí zaměřit oči a uši zpravslužeb. Po jedné TV reportáži, či spíše xenofobní show, se ani nedivím, že „ještě xenofobivější elity daly troubit na poplach.“ Ruku na srdíčko, vážení, kdo z vás by šel na Turka, nebo na Rusa? Za NATO, proti NATO…? To jsou ale paradoxy, což?