Facebook: Veronika Kašáková - official, zdroj

Jak se „holka z děcáku“ naučila shánět miliony: Můj příběh je autentický, proto nám dárci věří

Napsal/a Ondřej Neumann 13. dubna 2019

Úspěch není sláva, psaní knihy, práce v televizi, ale to, žít zdravý sebevědomý život a být na světě rád. Takový vzkaz má modelka Veronika Kašáková pro děti při svých výjezdech do dětských domovů, v jednom z nichž sama také vyrůstala. V rozhovoru pro HlídacíPes.org mluví i o tom, jak se neprůbojná dívka naučila shánět miliony na projekty, které mladým lidem po opuštění domova pomáhají začít znovu.

V roce 2015 vydala Veronika Kašáková velmi otevřenou knihu Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola. O rok později založila Nadační fond, který pomáhá chovancům dětských domovů. Loni ji časopis Forbes zařadil do sekce Mimořádné ženy. V roce 2018 její fond dokázal sehnat a rozdělit přes čtyři miliony korun.

„Ty děti opravdu mají černo na duši. A pak se podíváte do věznic a tam jsou právě tito lidé. Neumějí ventilovat svoje emoce, jsou agresivní, vulgární, berou drogy, protože realita je těžká…,“ popisuje děti z domovů, kde pomáhá se svými projekty.

Co se neříká nahlas

Váš životní příběh ukazuje, že ze dna se dá dostat nahoru. Věříte tomu, že děti z dětských domovů mají v dnešní realitě, s jasným rozdělením na bohaté a chudé, s velkým rozdílem v příležitostech, šanci uspět?

Pořád věřím, že ano. Proto dělám to, co dělám. Dneska vím, že něco jsou geny, s nějakou povahou se rodíme, ale hodně nás ovlivňuje společnost. Moc by pomohla výchova ve škole, spojení sil školy a rodičů. Ale někdy, když vidím, jací lidé také mají děti…

Jak to myslíte?

No… Já se potkávám, bohužel, s těmi horšími případy. Přijedu do dětského domova, kam přijede jednou za čas máma, co fetuje, má pět dětí a ty děti jsou tak nádherný. Ale to je vlastně jedno, jestli jsou hezký, nebo tlustý, černý. Jde o to, že ta máma tam přijede jednou za půl roku vyfetovaná. V tu chvíli přemýšlím, jestli by jejím dětem nebylo líp v adopci. Kdykoliv ta máma přijede, tak pláčou. Když jsem před měsícem z toho dětského domova odjížděla, tak jsem v autě brečela i já. Protože se to promítá i mně. Za mnou máma taky jezdila vyfetovaná. Nebo tam přijede 30letá Romka, která má deset dětí, protože stát jí vyplatí porodné 12 tisíc korun. Nejstarší Agátu, která tam je odmalička, si vzala k sobě v jejích patnácti letech. Tedy ve chvíli, kdy s ní může jít šlapat.

To je šílené…

Známí mi nedoporučují říkat veřejně to, co vám teď řeknu… Pokud má někdo jedno dítě, které se z nějakého důvodu dostalo do dětského domova, tak já bych té matce neumožnila mít další. Dokud se o to první nepostará a nevezme si ho zpátky. Dokážu pochopit, že někdo spadne do závislosti, ať je to alkohol, automaty… Ale s tím se pořád dá pracovat.

Nedivím se, že vám doporučují tyhle věci neříkat nahlas. Dostáváme se na tenký led lidských práv, práv menšin atd. Ale vy jste si to prožila na vlastní kůži…

Já to můžu říct, protože jsem sama z osmi dětí. O nějakých dvou sotva vím a moje máma mi sama řekla, že poslední dítě měla vyfetovaná. Nechápu, proč děti dál měla. Myslím, že kdyby moje dcera takhle spadla do drog, že ji úplně nenechám padnout… Těžko říct. Teď se stavím do pozice soudce. Už jsem si to zakázala, protože se od toho snažím oprostit. Ale upřímně mě rozčiluje, když do dětského domova přijede matka, co má deset dětí a všechny v domovech. A přijede taxíkem. A o zmíněné Agátě zrovna konkrétně vím, že je už ve svých šestnácti těhotná. A takhle to jede dokola…


MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?


To pokračování může být, že Agátino dítě dostane do výchovy jeho babička, která bude brát od státu peníze, přestože všichni budou bydlet v jednom bytě.

To jsou pěstounské péče. To se děje u nás v Ústeckém kraji. Já do toho úplně nevidím. Ale z pozice dítěte z děcáku vím, že vždycky pudově po biologických rodičích toužíme a chceme se s nimi potkávat. Máme potřebu jim odpouštět a vracet se. Něco tam vznikne, protože ten člověk vás porodil. Pokud se mě zeptáte na názor, jestli je lepší dětský domov, nebo individuální péče, ať je to adopce, ať je to pěstoun, ať je to SOS vesnička, tak já vám vždycky řeknu, že je samozřejmě lepší individuální péče. Mít jednoho člověka pro sebe a stejného. Kdyby si mě někdo tehdy vzal domů, tak budu úplně nejšťastnější člověk na světě.

Takže malá Veronika by dala přednost adopci nebo pěstounské péči před matkou?

Ano. Před mojí matkou určitě. Myslím si, že každé dítě si zaslouží individuální péči.

Úspěch je… být rád na světě

Kdy vás napadlo založit váš Nadační fond?

Když jsem napsala svou knihu Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola, tak jsem ji rozeslala do všech dětských domovů v Česku, kterých je 143. A přišla velká zpětná vazba. Nejenom od chovanců, ale i od pedagogů a ředitelů dětských domovů. Myslím si, že jsem byla první, kdo o tom veřejně promluvil. A to dost osobně, dost konkrétně.

Promluvil o čem?

O životě v dětském domově. Ale ne o harmonogramu, ale o tom, jak se dítě cítí. Samozřejmě jsem si vědoma, že každý jsme individualita a každý máme jiné potřeby a jiné pocity. Ale setkávám se často s tím, že se chovanci ztotožňují s mým příběhem, s mými pocity.

Vaše kniha je velmi osobní, velmi otevřená. Takže je oslovilo právě to, že někdo otevřeně píše o tom, co se děje v jejich v myslích, v jejich duších?

Ano. Ve společnosti jsme nastavení tak, že je slabost být smutný, pochybovat o sobě, nevěřit si. Ono se to špatně nahlas přiznává. Že jsem to pojmenovala slovy, pro mě bylo velmi těžké, ale zároveň velmi ulevující. A na základě své knižní zpovědi jsem byla pozvána do dětských domovů. To bylo před třemi lety.

Co dětem povídáte?

Sestavila jsem si dvouhodinovou prezentaci. Povídání o tom, co mi nejvíc pomohlo, co se mi nejvíc v životě pokazilo. Názorné pády a vzestupy. Už jsme s tím navštívili 76 dětských domovů. Nedávno jsem s sebou poprvé vzala i romského kluka, který prošel také dětským domovem. Protože já můžu pro ta děcka nebo mladé lidi v domovech působit trošku nedosažitelně. A nechci, aby si z toho vzali, že úspěch se rovná sláva, psaní knihy, práce v televizi. Chtěla jsem jim ukázat, že úspěch je žít zdravý sebevědomý život a být na světě rád. A tenhle romský kluk se jim přibližuje více. Nejen věkem. Prošel ještě horšími pády než já. Rok žil pod mostem, dvakrát se pokusil o sebevraždu, byl v Bohnicích.

Nejen duše, ale i tělo

Takhle funguje váš projekt Nový start s Veronikou. Co druhý projekt – Restart?

Hledám ambasadory do každého kraje. Aby s dětmi mluvili. Nejenom Kašáková nebo Karel Kašák (bratr, moderátor Počasí na TV Nova, pozn. red.). Vždycky, když jsem jela z těch domovů, tak mi to přišlo najednou hrozně málo. Přijedu tam, udělám nějakou krátkodobou inspiraci, ale ve chvíli, kdy oni reálně řeší nějaké problémy nebo pády, tak tam nejsme, protože právě jedeme třeba na Moravu za dalšími dětmi. Takže oslovujeme lidi – pracovně jim říkáme „průvodci“. Průvodci doprovází děti individuálně před odchodem z dětského domova a následně s nimi dál zůstávají.

Jak průvodce vybíráte?

Mnoho lidí by chtělo pomoct, ale my jsme si vědomi závažnosti traumat chovanců z dětských domovů. Takže zájemci u nás prochází psychotesty, pohovorem s dětským psychologem a následně je školíme. Pak je posíláme do dětských domovů a mají jedno, maximálně pět dětí kolem sedmnácti let. S těmi si vytváří lidský vztah a zůstávají s nimi i ve chvíli, kdy děti odcházejí, opouští dětský domov. Dohlížejí, jak hospodaří, jak jim je po psychické stránce, jestli holky berou antikoncepci, jestli platí co mají, a jak se jim vůbec daří. Ale hlavně ti mladí lidé někoho mají, cítí zájem o svoji osobu. V tuhle chvíli máme 85 dětí, které doprovázíme. Je to dobrovolné. Nikoho z těch mladých lidí nenutíme ke spolupráci. Musí opravdu chtít.

A třetí projekt – Proměny?

Na něm spolupracuji se značkou Oriflame, jejíž jsem tváří. Vlastně společně tvoříme takový Beauty den. Ty předchozí dva projekty jsou o duši, o psychice. Beauty den je spojen s kosmetikou. Staráme se o „schránku“. Dítě, nebo mladý člověk, dostane patřičnou péči. Kadeřníka, make-up, vlasy, oblečení, focení. A neúčastní se jenom chovanci, ale i vychovatelé.

Kolik máte průvodců?

Je třeba si uvědomit, že je to celoživotní projekt. Nemůžou najednou ten kontakt useknout. Aby se nevytvořilo další trauma – někoho jsem měl rád a on už mi nikdy nezavolá. Takže těch lidí není tolik. Zvlášť když se seznámí s tím, co je všechno potřeba… V tuto chvíli máme 25 lidí. Jsem napojena na spoustu studentů psychologických fakult a pedagogických fakult a celkem se nám daří, že si to mezi sebou ti správní lidi říkají a že se nám hlásí. Také sbíráme zpětné vazby – od mladých lidí, od průvodců, od pedagogů z dětských domovů, od psychologů. Vlastně sestavujeme celou metodiku. Chtěla bych, aby v každém kraji bylo pár našich průvodců.

Hlasy v hlavě

Průvodci jsou dobrovolníci, nebo jsou placení?

Jsou od nás normálně placení.

Kolik si může průvodce vydělat?

Chci je zaprvé motivovat a zadruhé chci, aby k tomu přistupovali zodpovědně. I proto, že někteří mají svoje vlastní děti a může se stát, že vlastní dítě bude mít oslavu, no tak to dítě z děcáku odmítnu. A já to takhle nechci. Takže průvodce za výjezd do dětského domova má 2500 korun, jezdí tam dvakrát v měsíci, takže má 5000 korun. Dnes se děje i to, že průvodci jezdí z kraje do kraje, takže celkem mají vysoké cestovné…

Teď z vás mám pocit, že se téměř omlouváte, že je to placené. Já si myslím, že vůbec není důvod to omlouvat. Koneckonců pěstounská péče je taky placená. Je to mnohokrát tvrdá práce, velmi nelehká, velmi problematická, stresující…

Já s tím souhlasím. Přichází průvodci, zajímá je ta práce a říkají: My za to nechceme být placení. Já si ale myslím, že by placení být měli. A že by to měl podpořit stát. A přemýšlím ještě dál. Že by se to mohlo rozšířit i na rodiny. Protože kolikrát traumata se rodí právě v rodinách a sociálky se o tom nedozví. Anebo i do škol. Kdyby tam byla jedna výchova o tom, co mám dělat, když mám strach, co mám dělat, když se cítím méněcenný. Že by tam byl takový průvodce, který provádí emocemi a psychikou. Já jsem ve čtyřech letech měla hlasy v hlavě. Nikomu jsem to neřekla, protože jsem sama o sobě pochybovala. Ale kdyby mi paní učitelka vysvětlila, jak s tím pracovat, tak by třeba nedocházelo k tomu, že by mladí lidé byli diagnostikováni a měli by utlumovací léky. Přestože mám vystudovanou pedagogiku, tak to hodně stavím na vlastní zkušenosti. Za ty tři roky, co jezdíme za dětmi, tak děláme dotazníky a já je čtu. Ty děti opravdu mají černo na duši. A pak se podíváte do věznic a tam jsou tito lidé. Neumí ventilovat svoje emoce, jsou agresivní, vulgární, berou drogy, protože realita je těžká…

Máte 85 dětí, o které se průvodci starají, nebo kterým pomáhají. Určitě všechny příběhy nekončí jen růžově. Nestává se, že by někdo z bývalých chovanců třeba fyzicky napadl svého průvodce?

Nějaká rizika tam samozřejmě jsou. Ale spíše než agrese je tam závislost a pocit vlastnictví průvodce. Chovance do ničeho nenutíme. V projektu jsou děti, které se na naše průvodce těší a chtějí se s nimi potkávat. Děje se spíš to, že třeba když odejdou z dětského domova, tak mají najednou pocit, že všechno znají a přestanou se s průvodcem potkávat. Já jsem byla v devatenácti letech úplně to samé. A po čase se vrací. Spíš máme zkušenost s tímhle. Zatím máme ještě 79 dětí v domově a jenom šest venku. Takže teprve sbíráme zkušenosti. Ale ještě nikdo nikoho nenapadl.

Čtyři miliony za rok

Když jsme u peněz: Jak se vám daří? Jaký máte rozpočet? Kde sháníte peníze?

V tuhle chvíli jsem velmi šťastná a vděčná. Za tři roky se nám podařilo „být vidět“. Pro charitu, pro neziskovky je důležité, aby se potencionální sponzoři o nich dozvěděli. A po třech letech jsme tam, kde jsem si myslela, že budeme za pět let. Takže se nám daří. V současné době nás podporují kraje, města, velké společnosti – jako je Oriflame a Forbes. Za což jsme velice vděční. Více než polovina jsou soukromé subjekty, 40% příjmu jsou právě dotace, 10% jsou materiální dary – ať to jsou spotřebiče, oblečení, kosmetika. A zbytek je na tom, jak jsem šikovná, koho oslovím. Začínali jsme tak, že jsme psali oslovovací maily a volali. Dneska už je to mnohem příjemnější a méně pracné – už třeba zavolají i samy firmy a podpoří nás.

Opravdu volají samy firmy?

No, docela se to děje. Hlavně v období Vánoc, kdy se dělají tomboly, vánoční večírky, vánoční stromy v obchodních centrech atd. Nebo se dělají benefiční koncerty. Mám spoustu přátel v šoubyznysu…

A kolik se vám tedy podařilo loni vybrat?

4 200 000 korun.

Jakou roli ve shánění peněz hraje osoba zakladatele, nebo ve vašem případě zakladatelky?

Byla jsem vždycky neprůbojná. Na začátku jsem se bála, že nedokážu oslovit ty správné lidi. Navíc jsem se pohybovala v okruhu lidí, ve kterém peníze úplně nejsou. Nebo jsou, ale ne takové, abychom mohli dělat to, co dneska děláme. Za ty tři roky jsem i sama v sobě otevřela nějaký potenciál a dar přednesu. Ale tou nejsilnější stránkou je to, že jsem to zažila, že můj příběh je autentický. Když vám to teď budu vyprávět, tak přesto, že to s vámi nemusí úplně rezonovat, tak mi uvěříte. Protože jsem to zažila. Jsme tři holky v nadačním fondu a moje práce na full time je potkávat se se sponzory. Protože i přesto, že moje dvě kolegyně to řeknou úplně stejně, tak v tom nemají tu emoci. Nemají ten prožitek. V tom vidím příčinu toho, že se nám daří, že ti lidi nám věří.

Sen o majáku

To můžu potvrdit. Protože jsme se potkali na charitativním večeru magazínu Forbes. A právě váš příběh byl tím, co na mě působilo. A bezpochyby to působilo i na donátory, kteří tam byli.

Forbes byl obrovské překvapení. My jsme se tak před rokem a půl dostali do fáze, že ti, co mohli, už dali. A já neměla další kontakty, neměla jsem koho oslovovat. Protože málokdo vám odepíše na oslovovací mail, zvláště když to posíláte na „nějaké recepce“. Celé dny jsme u toho s holkama seděly, volaly jsme, psaly. Nikdo to nečetl, neposlouchal. A do toho Forbes, to bylo obrovské překvapení. Když mi zavolali, tak jsem málem spadla ze židle. Když dostanete prostor od takovéhoto časopisu, tak pro nás je to ještě víc, než kdyby nám v tu chvíli dali peníze. Protože jsme se dostali mezi lidi, na charitativní večer, kde jsme měli šanci říci náš příběh dalším potenciálním donátorům. Jsem šťastná a velmi si toho vážím. Někdy mám pocit, že tam nepatřím. Vždycky, když jedu na takovou akci, tak si říkám: tyjo, to se fakt děje? Je ve mně stále vnitřní dítě z dětského domova, které občas ještě pořád pochybuje.

Jak funguje váš nadační fond?

Já jsem se nikdy nepouštěla do dalších projektů, pokud bych na ně neměla. Pro mě je důležité si říct každý měsíc, kolik vydáme, a já si musím o třetinu zvýšit, co musím sehnat. Dneska poprvé za ty tři roky, a vím to teď docela přesně, se dostáváme do menší rezervy. A já mohu poprvé jít klidně spát a říct si: nemusím se bát, že ten projekt zastavím, protože na něj nedostanu finance. Nadační fond jsem založila úplně z nuly – pardon – já osobně jsem byla v mínusu. Neměla jsem žádného bohatého manžela, ani jsem nebyla nějak slavná. Ale byla jsem velmi pracovitá. Byla jsem tam 24 hodin denně.

Nikdo ze sponzorů – ani dodnes, vám nedá finance a neřekne: já jsem si úplně vědom, kolik to je administrativy, kolik je to telefonátů, kolik je to času. Nikdo vám neřekne: tak já vám zaplatím jednu kolegyni na plný úvazek. Tak jsem si řekla, zkusím, co nabízí stát. Mám dvě holky placené od státu. Třeba je to jenom na rok, ale proč bych to nevyužila. Náš nadační fond v tuto chvíli na full time, ne-li na víc, zaměstnává dvě osoby. Holky pracují o víkendu, 24 hodin denně a já jsem za ně nesmírně šťastná. Všechny jsme začínaly, protože to máme rády. Ale nemáme ten luxus dělat charitu zadarmo. Že by se o nás někdo staral a řekl: dělej si to pro dobrý pocit.

Kde chcete být za další tři roky?

Mojí úplně novou vizí je postavit krásný dům. Úplně upřímně, vidím maják, protože maják taky nezachraňuje lodě, on prostě svítí. A děti za ním přicházejí. Chtěla bych jim dát ten luxus, aby tam byly krásné terapeutické místnosti. Aby ve chvíli, kdy pracujeme s pojmenováním – aha, ty jsi naštvanej na svoji mámu, protože tě odložila v den porodu – a vzbudíme v tom dítěti emoci, vztek, tak aby vedle byla místnost, kde bude boxovací pytel, a ten vztek vyventiluje. Bude jógovna, pak tam bude dílna, ve které budeme tvořit. Takže takhle bych chtěla mít. Teď jenom potřebuji sehnat na to ty peníze.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama
Nebyl vložen žádný komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama