Pozoruhodný příběh americké válečné fotografky Lee Millerové (1907–1977) ožil před dvěma lety na filmovém plátně – do českých kin se pak dostal o rok později pod názvem Lee: Fotografka v první linii. Upoutal jak rekonstrukcí válečných scén, tak brilantním hereckým výkonem Kate Winsletové (50). Galerie Tate Britain teď navázala na vlnu zájmu o jednu z nejpozoruhodnější postav světové fotografie reprezentativní výstavou, která potrvá až do 15. února.

Britský tisk ji stihl v prvních týdnech doprovodit nadšenými recenzemi. Konzervativní Daily Telegraph ji označil současně za „sexy a šokující“. Z pohledu kurátorů si prý lze stěží představit životopis, který by byl přitažlivější či podmanivější.

„Právě její oslňující životní příběh zůstává pro Tate Britain v popředí a v centru pozornosti. Ctí dědictví Lee Millerové jako fotoreportérky více než dvacítkou dosud nikdy nevystavených snímků.“

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

Rodačka z Poughkeepsie, napůl cesty mezi Albany, hlavním městem státu New York, a New York City začínala v 19 letech jako modelka. Když se jí o tři roky později začal zajídat voyeurismus okolí, postavila se za čočku a spoušť fotoaparátu sama.

S balíčkem fotografií v podpaží se pak objevila u dveří pařížského ateliéru tehdejší hvězdy surrealistické fotografie Američana Ray Mana, s kterým ji na další léta pojil tvůrčí i milostný vztah.

Je tu i ten slavný portrét z Hitlerovy koupelny s jejími vojenskými botami zablácenými z Dachau a pohozenými symbolicky na podlaze.

Svačinka v rychlém občerstvení

Éru jejich společné tvorby a uměleckého experimentu, vliv surrealismu a výstřednost, která ji spojovala s Manem, dokumentuje na výstavě triptych zachycující Millerovou s psím obojkem kolem krku a na vodítku muže nápadně se podobajícího jejímu milenci. Londýnští recenzenti si současně všímají, že odkloní-li se výstava od jejich společné tvorby, ztrácí na intenzitě.

„Její sólové pokusy o surrealistickou fotografii jsou spíše jen ucházející než brilantní. Její fotografické výřezy nepostrádají invenci, pátrá po nečekaném a dává přednost extrémním detailům, ale chybí jí instinktivní kanibalismus, kterým disponují skutečně velcí surrealističtí fotografové,“ soudí v nedělníku Sunday Times Waldemar Januszczak.

Lee Miller, Model Elizabeth Cowell wearing Digby Morton suit, London 1941. Foto: se svolením Lee Miller Archives

Přesto či právě proto má Millerová schopnost tehdejší i současné čtenáře a diváky šokovat. Žena trpící rakovinou prsů podstoupí v newyorské nemocnici mastektomii. Fotografka zachytí chirurgicky oddělená ňadra jako dnem vzhůru obrácené šálky.

„Disponuje společenskou nebojácností, která je privilegovanou americkou předurčeností. Dává stranou veškeré dekorum a zachycuje ještě zkrvavená prsa na talíři, jako by šlo o svačinku v rychlém občerstvení,“ píše Januszczak.

V polovině třicátých let se v té době už etablovaná fotoreportérka magazínu Vogue setká v New Yorku se svým budoucím manželem. Egypťan Aziz Eloui Bey je sice ženatý, ale kvůli Lee se rozvede. Vezme si ji za ženu a odcestují do Káhiry, kde stráví další tři roky.

Millerová v té době přispívá do Vogue cestopisnými reportážními fotografiemi z Egypta a z cest po Blízkém východě. Pro čtenáře mají nádech exotiky a romantiky spojené s odlehlými končinami a říší dávných faraonů.

Třicátá léta byla pro Vogue vycházející v New Yorku a v Londýně zlatou érou. Ilustrace v té době nahradil důraz na fotografii a pro magazín pracovali legendární fotografové jako Cecil Beaton, Irving Penn a Richard Avedon.

Millerová opustila Káhiru (a svého prvního manžela) pár dní po vypuknutí druhé světové války. V té době už dva roky udržovala romantický vtah na dálku s britským malířem, spisovatelem a sběratelem umění Rolandem Penrosem a odjela za ním do Londýna.

S fotoaparátem pak zachytila bombardování Londýna i nezdolnost a vzdor Britů vůči hrozbě nacistické invaze. Ani v dramatických chvílích, jak dokumentuje výstava, ji neopouštělo nutkání nahlédnout pod realitu všedního dne a schopnost spojit reportážní cit s vizuální hyperbolou dávající jejím snímkům nadčasovost a schopnost oslovit i současnou generaci.

Okno  do dvacátého století

Nejslavnější (a díky filmové adaptaci) také nejznámější období její fotoreportérské kariéry přišlo po vyloděním spojenců v Normandii. Do St. Malo na francouzském břehu se dostala v červenci 1944. Původně aby dokumentovala práci amerických zdravotních sester v polních nemocnicích. Brzy se dostala na frontu a šla ve stopách amerických vojáků osvobozujících západní Evropu.

Tate Britain šíří i hloubkou pohledu do ojedinělé umělecké i reportážní tvorby Lee Millerové pootevírá jaksi bezděčně okno do první poloviny 20. století. Sice černobílé, ale současně plné emocí.

Celá jedna výstavní místnost je v Tate Britain vyhrazena jejím snímkům z čerstvě osvobozených koncentračních táborů v Dachau a v Buchenwaldu. Ani po osmdesáti letech neztratily nic ze své syrovosti a nelidské surovosti.

„Snímky, které pořídila v koncentračních táborech jen týdny po jejich osvobození…, patří mezi vůbec nejhrozivější scény 20. století. Detailní záběr na dozorce SS, kterého zmlátili bývalí vězňové, zachycený neúprosným bleskem jen jaksi mimoděk, dokumentuje okamžik odplaty či spravedlnosti,“ soudí recenze Guardianu. Jeho kritička Charlotte Jansenová je k organizátorům výstavy asi nejvlídnější:

„Rozsáhlá výstava Lee Millerové je bez zábran ambiciózní a provází ji dychtivá touha po invenci. Jde o vůbec nejobsáhlejší ukázku její práce v Británii. Opožděné ohlédnutí za pozoruhodnou umělkyní, jejíž oslňující a nevšední kariéru provázelo hned několik zvratů: od surrealistické múzy po průkopnici celého hnutí; od komerční portrétistky po válečnou fotografku,“ napsala o výstavě recenzentka Guardianu a dodala:

„Je tu i ten slavný portrét z Hitlerovy koupelny s jejími vojenskými botami zablácenými z Dachau a pohozenými symbolicky na podlaze. Výstava vyvolává dechberoucí až manické energie, se kterou Millerová fotografovala módní klobouky stejně jako nacisty páchající sebevraždu.“

Tate Britain šíří i hloubkou pohledu do ojedinělé umělecké i reportážní tvorby Lee Millerové pootevírá jaksi bezděčně okno do první poloviny 20. století. Sice černobílé, ale současně plné emocí.

Návštěvníka pak ponechává v zamyšlení a snad i neklidném rozpoložení, jaký (už jen digitální) vizuální odkaz zanechá naše éra budoucím generacím. Svědectví z genocid první čtvrtiny 21. století, útržky z kataklyzmatických katastrof protkané snímky z obřích sportovních a rockových amfiteátrů? Nebo snad fotografie z povrchu souputníků Země, v jejichž společnosti putujeme odstředivou silou vesmírem?