KOMENTÁŘ. Za většinou velkých investičních ztrát nestojí smůla ani finanční krize. Stojí za nimi obyčejná lidská touha vydělat víc a rychleji. Proč o peníze přicházejí i chytří a úspěšní lidé a jaké pravidlo rozhoduje o dlouhodobém budování bohatství?

Když mi bylo osmnáct let, přišel jsem o všechny peníze, které mi táta naspořil. Nebyla to žádná velká burzovní katastrofa ani sofistikovaný podvod. Udělal jsem chybu, kterou podle mě dodnes dělá spousta lidí.

Chtěl jsem své peníze rychle rozmnožit. Viděl jsem akcie Škody Plzeň, které rostly, a bez větších zkušeností jsem uvěřil tomu, že jejich růst bude pokračovat. Nakoupil jsem a krátce nato jsem sledoval, jak hodnota mé investice klesá.

O úspory, které pro mě měly představovat start do dospělého života, jsem přišel. Byla to drahá lekce. Zpětně ale jedna z nejcennějších, které jsem v investování dostal.

Nestačí nám „normální“ výnos

Investicím se věnuji dvacet let a všiml jsem si jedné věci. Lidé většinou neprodělávají proto, že by byli málo inteligentní. Mnozí z nich jsou úspěšní podnikatelé, lékaři nebo manažeři. Přesto v investování často selžou. Důvod bývá překvapivě prostý: nejsou spokojeni s tím, co považuji za normální a zdravé zhodnocení.

Pravidelně investovat, držet se promyšlené strategie, přijmout, že výnosy budou někdy nižší a že trhy občas klesají.

Když někdo slyší, že může dlouhodobě peníze zhodnocovat tempem šest procent ročně, připadá mu to málo. Takový výnos nevypadá atraktivně. Nevzbudí nadšení ani pocit, že mu uteče životní příležitost.

Pak ale uslyší příběh o investici, která vydělala padesát nebo sto procent. O známém, který trefil správnou akcii. O kryptoměně, která během několika měsíců několikanásobně vzrostla.

A najednou začne přemýšlet úplně jinak. Místo otázky: Jaké je riziko? začne řešit hlavně to, kolik by mohl vydělat.

Vzpomenu si přitom na známého umělce, který investoval do kryptoměn. Nestačilo mu ale jen nakoupit. Investoval na páku, tedy s využitím dluhu. Byly to peníze, které získal prodejem bytu po babičce. Celkem šest milionů korun. Investici mu doporučil známý, kterému důvěřoval. Trh se otočil a během krátké doby přišel o všechno.

V pětatřiceti letech ztratil veškeré své úspory. Je to tragický příběh, ale přesto v něm existuje určitá naděje. Je mladý. Má čas pracovat, podnikat a peníze znovu vydělat. Ne každý takové štěstí má.

Lékař, který celý život dělal vše správně

Týká se to jednoho lékaře, kterého znám. Člověka, který byl celý život mimořádně zodpovědný a opatrný. Ve své profesi nesl obrovskou odpovědnost a stejnou obezřetnost se snažil uplatňovat i při správě svých financí.

Nejprve investoval jeden milion korun do firemních dluhopisů. Po dvou letech mu společnost peníze bez problémů vrátila i s úroky. Když stejný emitent nabídl další emisi s o něco lepším výnosem, investoval dva miliony korun.

Ani tentokrát nenastal žádný problém. Po splatnosti dostal zpět jistinu i slíbené úroky. A právě tady se odehrává něco, co vídám opakovaně. Důvěra, která byla postupně budována, začne nahrazovat zdravou opatrnost.

Když pak emitent přišel s novou nabídkou a lákal investory na atraktivní bonus k úročení, pan doktor investoval sedm milionů korun. Byla to většina jeho životních úspor. Dnes jsou tyto dluhopisy dva roky po splatnosti.

Společnost nekomunikuje, nachází se v insolvenci a investorům nezbývá než čekat, kolik se jim jednou podaří získat zpět. Pan doktor bude rád, pokud uvidí alespoň deset procent svých peněz.

Na rozdíl od pětatřicetiletého investora do kryptoměn je však v důchodovém věku. Nemá před sebou další desítky let produktivního života, během nichž by mohl ztrátu dohnat. Peníze, které si poctivě spořil a investoval, už pravděpodobně nikdy nevydělá zpátky.

Nejdůležitější pravidlo investování

Tyto dva příběhy jsou odlišné. Jeden je o touze po rychlém zbohatnutí, druhý o postupném uspání ostražitosti. Spojuje je ale stejný mechanismus. Touha po vyšším výnosu postupně přehluší otázku rizika.

Investování přitom není soutěž o nejvyšší výnos za co nejkratší dobu. Čím déle investuji, tím více si uvědomuji, že bohatství většinou nevzniká díky několika mimořádným investicím. Vzniká díky disciplíně, trpělivosti a schopnosti vyhnout se velkým chybám.

Možná to zní nudně. Jenže právě „nudné“ investování bývá překvapivě účinné. Pravidelně investovat, držet se promyšlené strategie, přijmout, že výnosy budou někdy nižší a že trhy občas klesají. A hlavně odolat pokušení riskovat vše kvůli vidině rychlého zbohatnutí.

Dnes si občas říkám, že o peníze, které jsem v osmnácti letech ztratil, jsem přišel vlastně levně. Naučily mě totiž něco, co se z učebnic investování čte těžko.

Největším nepřítelem investora totiž často není inflace, ekonomická krize ani vývoj na burze. Je jím vlastní nespokojenost s tím, že bohatství se ve skutečnosti buduje pomaleji, než bychom si přáli. Lidé nechtějí často přijmout, že není nejdůležitější vydělat co nejvíc, ale především nepřijít o to, co už máme.