Zdeněk Kalenský (2020)
Post Bellum,

Holokaustu unikl jako dítě pod cizím jménem na vesnici. Židovské kořeny ale nadlouho potlačil

Zdeněk Kalenský prožil přes dva roky na polském venkově, kam ho ukryli rodiče před plánovaným transportem do varšavského ghetta. I když většina rodiny holokaust nepřežila, s otcem se na konci války setkal. Mezitím se ho ujali starší polští manželé. Zdeňkova rodina za ukrývání syna platila majetkem, který se jí povedlo zachránit ještě před odjezdem do Terezína. Vzpomínky Zdeňka Kalenského patří do Příběhů 20. století.

Zdeněk Kalenský před transportem (Foto: Post Bellum)

Zdeněk přišel na svět 19. října 1935 v Nestanicích nedaleko Vodňan. Měl ještě dva sourozence, ti však zemřeli krátce po narození. Arnošt byl řezník, stejně jako většina ostatních Kohnů. Všichni mluvili česky, byli asimilovaní a nenáboženští, neslavili svátky, nechodili do synagogy. Zdeněk si pamatuje, že chodil s dědou Josefem plavit koně a že si hrával s pekařovým synem ze sousedství.

Za protektorátu na něj jiné děti občas pokřikovaly „židáku“, ale nebral to prý moc vážně – nejdřív hulákaly, ale pak si s ním hrály. V září 1941 měl Zdeněk nastoupit do školy, ale nesměl. Místo toho dostal známé označení, neboť dle zvláštního výnosu se Židům zakazovalo „ukazovati se na veřejnosti bez židovské hvězdy“.

V dubnu 1942 se Kohnovi museli dostavit na shromaždiště v Českých Budějovicích. Po dvou dnech (18. dubna 1942) nastoupili do transportu Akb (č. 320), který je odvezl do Terezína. V ghettu se Kohnovi nestihli ani rozkoukat: 26. dubna 1942 byli deportování do Varšavy transportem An (č. 901).

„Relativně dobré podmínky“

Podle odborných prací dojel transport už následující den do varšavského ghetta. Ve Zdeňkových vzpomínkách je cesta delší, ghetto si nevybavuje. Někteří z deportovaných, asi dvě stě lidí včetně Kohnových, se záhy dostali do pracovního tábora Kaweczyn, odkud jezdili muži na stavbu přečerpávací stanice na benzin.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Zdeněk říká, že tehdy bydleli v areálu zaniklé cihelny: „Byly to baráky, dlouhé třeba 30 metrů, bývalé sušičky byly zabedněné, na zemi udusaná hlína, přivezli dřevěné pryčny.“ Tábor ohraničoval vysoký drátěný plot. Muži odjížděli na práci brzy ráno a vraceli se asi po dvanácti hodinách, ženy s dětmi trávily den v lágru, kde byly podle Zdeňka „relativně dobré podmínky, vzhledem k tomu, jak to chodilo jinde“.

Koncem června či začátkem července 1942 se lidé dozvěděli, že jejich neplnoleté děti mají být deportovány do ghetta ve Varšavě. Znamenalo to, že jejich šance na přežití je téměř nulová.

Zapomeň Zdeňka, teď jsi Vladimír

Kohnovým se tehdy podařilo (za peníze a s pomocí Poláků, přesné okolnosti nejsou známy) dostat malého Zdeňka pryč z tábora. Spolu s dalším českým chlapcem, jehož jméno si nepamatuje, se ocitl ve školní budově v jakési vsi mezi Varšavou a Lodží. Asi čtrnáct dnů se schovávali v podkroví, po začátku letních prázdnin byla škola opuštěná. Občas za nimi přišel cizí člověk s jídlem: „Pamatuju si jen, že jsme měli takovou žízeň, že jsme pili mýdlovou vodu na mytí rukou.“

Po dvou týdnech si pro chlapce kdosi přišel, byli rozděleni. Zdeněk dostal falešné osobní doklady na jméno Vladimir Pažik a začal žít ve venkovském domku u starších polských manželů, kteří na začátku války přišli o dva dospělé syny a předstírali, že si Zdeňka osvojili. Lidé v sousedství o něm věděli, stejně však nesměl chodit mimo dům a zahradu.

Většinu času trávil s postarším „adoptivním otcem“: „Většinou jsem byl na zahradě s tím starým pánem. To byl opravdu takový děda, vyprávěl mi různé historky ze svého života. Naučil jsem se perfektně polsky.“ S paní, která si vydělávala jako kartářka, si příliš nerozuměl. Za ukrývání syna musel Arnošt Kohn zaplatit – když peníze došly, žena dávala chlapci najevo nelibost zhoršeným jídlem.

Útěk Arnošta Kohna

Po několika měsících, podle Zdeňka to bylo koncem léta či na začátku podzimu 1942, byl v Kaweczyně podniknut zátah na židovské vězně, měli být deportováni do vyhlazovacího tábora.

Otec Zdeňka Kalenského Arnošt

Arnoštu Kohnovi se podařilo utéct: „Otec mi dal život dvakrát – podruhé, když mě vyvedl z Kaweczyna… A jednou, k večeru, to si pamatuju, jako kdyby to bylo dneska, jsem šel s tím dědou a někdo na mě zavolal:  ,Zdeňku, Zdeňku!‘ Podle polských dokladů jsem se jmenoval Vladimir… Ale otočil jsem se, a za plotem stál otec, celý otrhaný. Šli jsme k němu, vzali ho dovnitř – a dozvěděli jsme se, že lágr zlikvidovali.“

Podle vyprávění Arnošta Kohna prý hluboko v noci přijeli němečtí vojáci se psy a začali nakládat vězně na nákladní auta. Arnošt utekl kanálem a schoval se v seníku. Martě Kohnové se útěk nezdařil, zůstala v táboře, později byla zavražděna na neznámém místě. „Otec se mnou zůstal asi tři týdny, spal v kůlně na zahradě. Všechno si vypral, vyspravil si šaty. Po třech nedělích mu dal ten děda přes rameno hrábě – a otec se vydal do Čech,“ říká Zdeněk.

S hráběmi jakožto „univerzáním znakem venkovana“, s ručně nakresleným plánkem v kapse a bez dokladů došel Arnošt Kohn do Čech, na Vysočinu, k rodině manželčiny sestry Žofie Margoliové, provdané Veselkové: „Asi za tři týdny přišel od těch Veselkových balík. A to jsem hned věděl, že se tam otec dostal. Bylo to takové znamení.“

Žofie, sestra Marty Kohnové, se provdala za českého hajného Engelberta Veselku. Židé ze smíšených manželství tehdy ještě nemuseli do transportů. Veselkovi žili v hájovně poblíž vsi Jedlá u Ledče nad Sázavou. Arnošta u sebe schovali a o jeho přítomnosti řekli jen jednomu spolehlivému člověku z okolí, který je v případě hrozícího nebezpečí mohl varovat.

Arnošt Kohn si ve sklepě hájovny vykopal úkryt. Zdeňkova sestřenice Hana Veselková jezdila do jižních Čech a u rodinných přátel vyzvedávala majetek, jež jim Kohnovi předali do úschovy před transportem do Terezína. Ty věci, většinou šlo o oblečení či vybavení domácnosti, posílala pak Hana v balících Zdeňkovým opatrovníkům do Polska. Platila tak za jeho ukrývání.

Na podzim 1944 musela i Žofie Veselková nastoupit do transportu, holokaust přežila v Terezíně. Její muž Engelbert Veselka byl totálně nasazen na práci v Říši. Poslední měsíce okupace žila v hájovně s ukrývajícím se Arnoštem jen sedmnáctiletá Hana.

Už není, koho se zeptat…

U staršího manželského páru na polské vsi prožil Zdeněk Kohn více než dva roky. V lednu 1945 už byla v Polsku sovětská armáda, od té doby mohl chodit sám ven. Nepochyboval, že si ho otec vyzvedne – a ten pro něj také opravdu přijel, v červnu 1945. Zdeňkovi bylo deset let, mluvil lépe polsky než česky a nikdy nechodil do školy.

V roce 1946, když bylo jasné, že Marta nepřežila, se Arnošt podruhé oženil. Jeho nová žena Jiřina byla katolička, Arnošt se kvůli ní nechal spolu se synem pokřít. Jméno si změnili z židovského Kohn na Kalenský. Zdeněk se vyučil provozním zámečníkem, prožil zajímavý život, ale to už je jiné téma.

O své židovské kořeny se začal zajímat až po listopadu 1989. Říká, že po válce se o těžkých záležitostech nemluvilo, „nikdo se k tomu nechtěl vracet, všichni chtěli myslet spíš na budoucnost. Za totality to zas mělo jiné důvody“. Je mu líto, že spoustu věcí neví. Neví, jak se jmenoval chlapec, s nímž ho vyvedli z lágru, jak se jmenovala vesnice, v níž v Polsku žil, jak se jmenovali manželé, u kterých se ukrýval. A „dnes už není, koho se zeptat“.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

2 komentáře

  1. virus napsal:

    Proč se v článku nepíše , že to všechno způsobili Němci ? Jenom jednou je tam uvedeno “ němečtí vojáci “ .

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      To je nový výklad historie, od okupace Československa armádou Německa, přes Protekrorát Böhmen und Mähren, osvobození v roce 1945 (podle paní učitelky základní školy Petry Štěpánové z Veverské Bitýšky provedené americkou armádou, tedy US Army. Prohlásila to v pořadu Michaely Jílkové na ČT 1 25. 2. 2016), přes únor 1948 (kdy jsme byli opuštěni Západem po druhé), Pražské jaro v roce 1968 a vstup vojsk Waršavské smlouvy (kdy jsme byli Západem hozeni přes palubu po třetí), až po rok 1989, (kdy jsme byli obelháni vlastními disidenty, rozkraden národní majetek, podruhé ukraden majetek už jednou komunisty ukradený po únoru 1948 a to tak zvanými kariérními komunisty, dodnes vládnoucími.

Přidávání komentářů není povoleno