Kurdishstruggle on Foter.com, zdroj

Tereza Engelová: Erdogan hraje o budoucnost. Ofenziva v Sýrii se mu ale může vymknout z rukou

Napsal/a Tereza Engelová 11. října 2019

KOMENTÁŘ.Otevřeme brány a vaším směrem pošleme tři a půl milionu uprchlíků,“ pohrozil evropským kritikům ofenzivy na severovýchodě Sýrie turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Jeho výhrůžka mohla překvapit snad jen ty největší politické naivy.

Setrvání necelých čtyř miliónů uprchlých Syřanů mimo hranice Evropy je oprátka, kterou si Evropská unie od Turecka nechala před čtyřmi lety nasadit i kvůli vlastní neschopnosti shodnout se na společném postupu a tváří v tvář imigrační vlně jednoznačně jednat.

Prezident Erdogan umí téma uprchlíků dobře využít v rozehrané politické hře. Co ale až tohle vrtění psem skončí?

Šance, která se neodmítá

Vymýšlet scénáře k poválečnému uspořádání Sýrie je stále na úrovni věštění ze skleněné koule. Situace v regionu, kde probíhá osm let válečný konflikt, se neustále vyvíjí a mění, což mimo jiné souvisí i s množstvím zainteresovaných mocenských sil – Sýrie, Turecka, Íránu, Ruska, Spojených států, Kataru, okrajově EU a pak samozřejmě Kurdů.

Právě snaha Turecka nepropásnout šanci, udržet si pozici důležitého hráče ve vývoji konfliktu, ale hlavně zabránit možnosti, aby si Kurdové vytvořili u jeho jižní hranice samostatný stát, byly hlavní důvody, proč Turci zahájili ofenzivu teď, a navíc způsobem, který předčil i ty nejčernější scénáře.


Líbí se vám naše texty? Dejte nám hlas v anketě Křišťálová lupa 2019 – klikněte na obrázek níže.

Děkujeme za podporu. Redakce HlídacíPes.org

Křišťálová Lupa 2019


Turci útočí po zemi na enklávy, kde žije převážně arabské obyvatelstvo jako Tal Abyad a Ras al-Ayn, ale i letecky na konkrétní cíle SDF ve vyloženě kurdských městech jako Direk nebo Kámišlí na východě Sýrie.

Místo plánovaných 100 kilometrů arabské řídce osídlené polopouště mezi Tal Abyadem a Ras al-Aynem, popřípadě enklávou kolem arabského města pod kurdskou správou Manbidže, se dá říct, že turecká armáda zahrnula do ofenzivy prakticky celou Erdoganem proklamovanou „mírovou zónu“.

To je pásmo táhnoucí se podél celé turecko-syrské hranice až k Iráku, čímž armáda překvapila i blízkovýchodní analytiky. Nikdo takový rozsah operace nepředvídal.

Erdogan ale ví, že není na co čekat. Ofenziva se mu hodí vnitropoliticky a dobré karty měl i vůči zahraničním partnerům.

Útokem k lepší image

Erdoganova popularita v Turecku kvůli slábnoucí ekonomice i jeho diktátorským tendencím v posledních několika letech značně poklesla.

Zásadním signálem v tomto ohledu pro něj byla jarní politická ztráta největšího tureckého města Istanbulu, nad kterým, a to i po opakovaných volbách, získala kontrolu opozice.

Erdogan začal mít potíže i v rámci vlastní strany Spravedlnosti a rozvoje, kde se proti němu začali vymezovat někteří spolustraníci.

Turecko se v průběhu celého roku potýkalo s inflací ve výši téměř 20 % a nezaměstnaností ve výši 13 %, přičemž míra nezaměstnanosti mezi mladými Turky do 24 let je dokonce 25 %.

Turecký HDP klesl v tomto roce na úroveň roku 2010. Erdogan proto potřeboval zabrnkat na nacionalistickou strunu a ofenziva proti Kurdům zněla v tomto ohledu nejlépe. Druhým zásadním tématem se stali syrští uprchlíci, kterých Turecko přijalo necelé čtyři milióny.

Zmařený kurdský sen

Turci mají na svém území největší kurdskou menšinu ze všech okolních států. Turecko uvádí oficiálně 14,5 milionu Kurdů, ve skutečnosti ale může být toto číslo mnohem vyšší.

Obava Turků z toho, že by se kurdská menšina odtrhla a z podstatného kusu tureckého území vytvořila vlastní stát, trvá prakticky od vzniku moderního Turecka.

V reálný střet se ale přetavila v polovině 80. let minulého století, kdy začalo povstání Kurdské strany pracujících, známé pod zkratkou PKK. Občanský konflikt si od té doby vyžádal v Turecku kolem 40 tisíc životů.

Od roku 2005 se přesto dařilo najít v soužití smírnou notu, jejímž výsledkem byl v roce 2012 vznik prokurdské Lidově demokratické strany HDP a v roce 2013 zahájení mírových rozhovorů s PKK.

Značný politický úspěch strany HDP v tureckých parlamentních volbách v červnu 2015 v kombinaci s postupným vytvářením autonomního kurdského státu v syrské Rojavě ovšem veškeré snahy o smír s Kurdy utnul.

Zlomový byl v tomto ohledu červenec 2015, kdy prezident Erdogan zahájil brutální vnitřní ofenzivu proti tureckým Kurdům na východě země a teď se mu daří kurdský sen o samostatném státu zbořit i za hranicemi Turecka.

Jak je možné, že mu to ostatní země tolerují?

Spojení YPG s PKK

Prvním důvodem je Erdoganův argument ohledně bezpečnosti Turecka. Existence samostatného kurdského státu na jihu ji podle Erdogana vážně ohrožuje právě proto, že cílem Kurdské strany pracujících je odtržení Kurdistánu od zbytku Turecka.

Ačkoliv západní média i politici toto téma úspěšně hrnou pod koberec, faktem zůstává, že Erdogan má ohledně propojení kurdských Lidových obranných jednotek YPG s PKK pravdu.

Propojeny jsou ideově i personálně. Že o tom západní země měly povědomí, dokazuje i změna názvu – respektive vznik nových kurdských bojových jednotek SDF v roce 2015.

Právě od té doby už se v médiích neprezentuje spojenectví v boji proti Islámskému státu s YPG, ale s nově vzniklou arabsko-syrskou koalicí Syrských demokratických sil SDF. Její hlavní ozbrojenou složkou nicméně nadále zůstaly YPG.

Prezidentu Erdoganovi v ofenzivě proti Kurdům posloužily také vylepšené vztahy s Ruskem, zvláště po zakoupení protiraketového obranného systému S-400, a zjevná míra osobních sympatií s americkým prezidentem Donaldem Trumpem.

Ve vztahu k Evropské unii pak stačilo použít kartu uprchlíků a zajatých bojovníků Islámského státu, za které, alespoň podle prezidenta Trumpa, slíbil Erdogan převzít zodpovědnost.

Váhavá Evropa

Kurdové drží v sedmi věznicích kolem 11 tisíc bojovníků Islámského státu, z nichž asi dva tisíce mají pocházet z různých států, včetně zemí Evropské unie. Ačkoliv Kurdové i Američané opakovaně naléhali, aby za tyto své občany domovské země převzaly zodpovědnost, nestalo se tak.

Dá se tedy předpokládat, že evropským politikům nemuselo teoreticky vadit přehodit tento horký brambor na Turky. Je to ale krátkozraké řešení, protože není jasné, co s islamisty Turci plánují udělat a jestli se jim vůbec nakonec dostanou do rukou.

Podle prohlášení SDF hrozí, že se jim s postupující ofenzivou nepodaří věznice ohlídat a islamisté můžou uniknout. Spojené státy proto podle listu New York Times vytvořily seznam 60 nejnebezpečnějších bojovníků Islámského státu, které plánují „odvézt a umístit do zabezpečených míst“.

Podobně jako návratu džihádistů se Evropská unie bojí i další uprchlické vlny a i v tomto ohledu jí vlastně Erdogan vyšel vstříc. Jak na domácí půdě v Turecku, kde v posledních letech sílí protisyrský sentiment, tak v zahraničí nasbíral pro svou ofenzivu body tím, že ji odprezentoval jako alespoň částečné vyřešení problematické uprchlické otázky.

Do „mírového koridoru“ plánuje podle svých slov přemístit milion až dva z téměř čtyř miliónů syrských uprchlíků, kteří žijí v Turecku.

Jakkoliv to humanitární organizace odmítají jako krok proti mezinárodnímu humanitárnímu právu a zaznívají oprávněné hlasy, že v oblasti polopouště není infrastruktura ani podmínky pro život tolika lidí, argument přesunutí uprchlíků zjevně alespoň politicky zafungoval.

Evropa nechce přebírat zodpovědnost ani za syrské uprchlíky, kteří živoří v řeckých uprchlických táborech, natož za případnou novou vlnu imigrantů, kterou pohrozil v případě evropského bojkotu protikurdské ofenzivy prezident Erdogan.

Začátek Erdoganova konce?

Ten si je své výhodné pozice vědom, a proto ji zkrátka využívá. Ofenziva mu minimálně na turecké, domácí půdě získala politické body.

Na jak dlouho ale? Ofenziva bude Turecko stát nemalé peníze, stejně tak případné budování infrastruktury pro zatím hypotetický přesun syrských uprchlíků.

Hrozí také, že ofenziva zvýší riziko útoků uvnitř Turecka ze strany Kurdů. K tomu by se navíc mohly přidat ekonomické sankce, jimiž Turecku hrozí někteří západní politici.

Není tak vyloučené, že v dlouhodobém horizontu by se pes, kterým Recep Tayyip Erdogan zatím úspěšně vrtí, mohl utrhnout z vodítka a naopak zle pokousat svého pána.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

1 komentář

  1. petrph napsal:

    Je mi to líto, leč podstata dnešní turecké strategie se dá pochopit při srovnání s  militantním nástupem nacismu v letech 1938-39. I tehdy si byl Hitler naprosto jist, že mu západní, humanisticky zaměřené západní demokracie přenechají vládu teroru nad národy střední Evropy, a nijak proti němu nezasáhnou. Právě proto že se budou obávat toho,, že by v tom konfliktu musely bojovat sami. /což by se jejich humanisticky naladěným občanům pokojně žijícím v poklidu míru notně nelíbilo./Tudíž tehdejší výrok páně Chamberlaina „Přivezl jsem vám mír“ byl přijat s jásotem západních elit,médií i davů – stejně jako se na něj později raději „zapomnělo“,, a dnes se (ani u nás) výroční tragického Mnichova 1938 radši nepřipomíná.
    A při takovém „zapomínání“ se rovněž brzo zapomene /pro začátek na masově osudy vražděných Kurdů, stejně jako tu část severní Sýrie, kterou si (pro začátek) Erdofan odtrhne pro Turecko-.

    Což by zase nemělo být těžké při dnešní takzvaně informační válce, jejiž nutnou podmínkou jsou už ze škol dostatečně zpracované generace, pro které geopolitická realita je to co vidí a slyší v kratičkém bloku headline zpráv své oblíbené TV stanice a nic víc,,

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama