Od počátku století čelíme narůstajícímu ruskému imperialismu. Mezi nejhlasitější propagátory obnovy ruského impéria pod praporem eurasijství patří již třicet let Alexandr Dugin. Před patnácti lety Dugin přišel s tzv. Čtvrtou politickou teorií, jejímž záměrem je zničit západní liberální řád a nastolit éru pluriversalismu. Samotné Rusko má při zničení Západu sehrát klíčovou roli.

Jan Horník v knize Západ musí být zničen analyzuje obsah Čtvrté politické teorie, vysvětluje její vnitřní strukturu a ukazuje, jaké politické cíle z ní vyplývají.

Odborné veřejnosti, politikům, vojákům ale i laikům tak poskytuje vodítko, aby dokázali odhadnout strategie politiků, kteří se myšlenkami Čtvrté politické teorie inspirují. Když Dugin začínal, jeho ideje se zdály okrajové.

Dnes se jeho vize naplňují rychleji, než bychom si přáli. Vladimira Putina Dugin považuje za klíčovou postavu světových dějin.

Text je ukázkou z knihy „Západ musí být zničen“. Publikujeme jej se souhlasem autora i nakladatelství Argo.

Autor: Jan Horník

Knihu lze zakoupit v síti knihkupectví, případně prostřednictvím webových stránek knihkupectví Kosmas.

Nová ideologie nejen pro Rusko

V únoru 2024 uplynuly dva roky od dalšího napadení Ukrajiny Ruskem. Ruská armáda Kyjev nedokázala obsadit a prozatím se musí spokojit s pásem území podél svých západních hranic. Pro většinu evropských politiků představovalo zahájení velké války na kontinentě překvapení.

Podobně nepřipravené je o osm let dříve zastihla hybridní anexe Krymu a okupace části Donbasu. Z lekce roku 2014 se bohužel nedokázali poučit a narůstající agresivitu Putinova Ruska v zahraniční politice stále považovali za vydírání a blufování.

Pro celý Západ nyní zůstává klíčové, aby jeho politici nezapomněli na Putinův „jiný svět“, ale naopak ho učinili prioritou ve svém dalším rozhodování.

Kdysi nejmocnější žena Evropy, německá kancléřka Angela Merkelová po svých četných jednáních s Putinem v návaznosti na krymskou krizi konstatovala, že Putin žije v jiném světě. Bohužel tento svět nevzala natolik vážně, aby radikálně změnila svou usmiřovací politiku.

Namísto budování německé armády a zbrojení nechala postavit Nord Stream 2, tj. další plynovod obcházející ukrajinské území. Ostatní evropské státy jí nemají co vyčítat – byly stejně naivní. I když Evropané v únoru 2022 snad konečně procitli a snaží se dohnat ztracený čas, Evropa není na případný další velký konflikt připravena a pro východ Ukrajiny už je zřejmě pozdě, aby jej Ukrajina znovu dobyla.

Pro celý Západ nyní zůstává klíčové, aby jeho politici nezapomněli na Putinův „jiný svět“, ale naopak ho učinili prioritou ve svém dalším rozhodování. Pokud se jim totiž nepodaří pochopit a vzít vážně, jaký strategický plán Putin sleduje, jejich odpověď bude znovu polovičatá a další nepříjemné překvapení nás nemine.

Berou lídři Západu vážně například Putinova opakovaná prohlášení, že ve válce na Ukrajině nejde o území ani o snahu nastolit regionální geopolitickou rovnováhu? Znějí přece podivně. Proč Rusko na Ukrajině přes dva roky válčí a je nadále ochotno podstupovat velké lidské a materiální oběti? O co Putinovi jde?

K odpovědi nás může nasměrovat datum 1. ledna 2015, kdy vznikla Eurasijská unie, politicko-hospodářský projekt, jehož cílem je sjednotit prostor bývalého Sovětského svazu. Vznik Eurasijské unie je výsledkem oživení ideologie eurasijství, jejíž základní ideje vypracovala ruská evropská emigrace už před sto lety (viz níže).

Než ideologie (neo)eurasianismu nabyla v současném Rusku zásadní politický vliv, představoval jejího nejviditelnějšího ideologa a hlasatele v zemi Alexandr Dugin, který obnovený eurasianismus systematicky rozvíjí a prosazuje od 90. let 20. století.

Duginův myšlenkový svět během následujících let získával stále propracovanější podobu, až nakonec Dugin přišel s tzv. čtvrtou politickou teorií (dále 4PT), která představuje nový světonázor obsahující propracovaný filosofický výklad světa a na něj navázané politické ideje. Lze říci, že se jedná o „hozenou rukavici“ celé ideové koncepci liberálního Západu.

S odstupem času můžeme konstatovat, že se stále více Duginových vizí uskutečňuje. Pochopit ideje eurasianismu a 4PT proto může být zásadní nejen pro lepší porozumění dění na Ukrajině, ale může nám poskytnout i vodítko ohledně odhodlání Ruska, potažmo Číny nebo Íránu, dotáhnout konfrontaci se Západem do vítězného konce.

Cílem zastánců 4PT totiž není nic menšího než zničit Západ, především pak NATO v čele s USA, které v jejich očích představují úhlavního ideologického a politického nepřítele: atlantismus by měl být v Evropě nahrazen eurasianismem a ve světě má nastat nový světový řád.

Proč by vlastně taková změna neměla být pro Evropu i svět k lepšímu? Na úvod ocitujme pasáž z Duginovy knihy Eurasijská mise:

Čtvrtá politická teorie odmítá tři hlavní politické podoby modernity: liberalismus (první politická teorie), komunismus/socialismus (druhá) a fašismus/nacionální socialismus (třetí). 4PT považuje sama sebe za zásadně nemoderní či protimoderní. To znamená, že může být považována za předmoderní, ale i za postmoderní (postmoderní zde znamená jinou postmodernitu než obvykle, nikoli čistě dekonstruktivní, ale také rekonstruktivní).

Každá ze tří hlavních politických teorií moderny má svůj ústřední subjekt. Subjektem liberalismu je jednotlivec, subjektem komunismu třída (nebo spíše bojující třídy) a subjektem fašismu národní stát nebo rasa (u národního socialismu). 4PT předkládá zcela odlišný subjekt – čtvrtý subjekt. Může být identifikován jako pojem národa (ve svém základním politickém významu) a jako heideggerovské Dasein (ve svém filosofickém významu). Alain de Benoist preferuje národ, já se přikláním k Dasein. Význam obou termínů však v kontextu 4PT není příliš odlišný. Pojem národa je ve 4PT chápán jako existenciální kategorie. Národ je existence. Heidegger říká: Dasein existiert völkisch (Bytí-tu existuje jako národ, skrze národ). „Být“ znamená pro konkrétního jednotlivce především být Němec, Francouz, Rus, Američan, Číňan, Afričan atd. Bez této identity je člověk připraven o jazyk, kulturu, mentalitu, tradice, sociální postavení i svou úlohu. Národ je skutečnost nejbližší samotné podstatě člověka. Myslet, jednat, chtít, tvořit a bojovat jako osoba znamená, že člověk vždy myslí, jedná, chce, tvoří a bojuje jako Němec, Francouz, Rus, Američan, Číňan, Afričan atd.

Pojetí národa ve 4PT nepředstavuje formální a explicitní kategorii jako nation, ale neformální a skrytě obsaženou kategorii, která spočívá pod jakoukoliv konkretizací. 4PT se soustředí na národ a vidí svět jako množství národů, z nichž každý představuje zvláštní a nesouměřitelný horizont bytí.
Takový přístup vyvolává problém identity, který spočívá v samotném jádru 4PT.

V úryvku čteme dvě podstatné věci. Jednak vysvětlení, proč je Duginova politická teorie čtvrtá. Má totiž nastoupit po třech hlavních moderních teoriích, z nichž dvě jsou již poraženy, zatímco liberalismus má teprve přijít na řadu. A jednak Dugin zmiňuje nový „politický subjekt“, konkrétně mluví o Dasein.

Uvidíme, že právě tento „subjekt“ tvoří základ pro budování nové koncepce politiky vycházející z nového filosofického výkladu dějin. Pojem Dasein Dugin převzal od Martina Heideggera, u kterého se rovněž zastavíme, neboť právě on hraje klíčovou úlohu v Duginově filosofickém myšlení. Heideggera dokonce neváhá označit za největšího filosofa všech dob.

(…)

Revize tří moderních teorií

O ideovém obsahu 4PT můžeme obecně říci, že se jedná o principiální odmítnutí celé moderny i postmoderny. Dugin někdy píše „staré je dobré, a čím starší, tím lepší“. Cílem je nastolit konzervativní obrodu a vrátit se k tradici (ponechme prozatím stranou, co přesně má taková tradice znamenat). 4PT se tedy nejprve vymezuje negativně, a jak jsme již naznačili, má především překonat tři teorie:

Musíme skoncovat se zastaralými politickými ideologiemi a teoriemi. Pokud jsme opravdu odmítli marxismus a fašismus, potom ještě zbývá liberalismus. Liberalismus je stejně zastaralou, krutou a misantropickou ideologií jako dvě předchozí. Termín „liberalismus“ by měl být postaven na roveň s termíny fašismus a komunismus. Liberalismus nezodpovídá za méně historických zločinů než fašismus (Osvětim) a komunismus (Gulag). Nese zodpovědnost za otroctví, zničení původních obyvatel Ameriky v USA, za Hirošimu a Nagasaki, za útok na Srbsko, Irák a Afghánistán, za devastaci a hospodářské vykořisťování miliónů lidí na planetě […]

Nejdůležitější však je, že musíme odmítnout základ, na němž stojí tyto tři ideologie: monotonický proces ve všech jeho podobách, což znamená vývoj, růst, modernizace, pokrok a vše, co se zdálo vědecké v 19. století, ale ve 20. století bylo odhaleno jako nevědecké.

Duginova poznámka o monotonickém procesu není náhodná. Skrývá v sobě obecnější představu o vývoji dějin Západu, ke které se dostaneme v souvislosti s Heideggerem.

Dugin fakticky pomíjí konzervativní tradice západního myšlení a celý ideový vývoj Západu pojímá jako jednolitý proud.

Namátkou se podívejme, co Dugin na třech moderních ideologiích kritizuje nebo naopak oceňuje. U liberalismu mu vadí především ústřední úloha jednotlivce. Založit společnost na individuu považuje za klíčový omyl:

Liberalismus jako celek spočívá na jednotlivci, který tvoří jeho nejzákladnější složku. Jsou to jeden od druhého izolovaní jednotlivci, kteří jsou však pojímáni jako celek. Možná proto se „hermeneutický kruh“ liberalismu ukázal jako nejodolnější. […] Abychom rozetnuli tento kruh, musíme zasáhnout jednotlivce, zničit jej a odsunout ho na okraj politických úvah. […] Podkopeme-li jednotlivce jako ustavující veličinu celého společenského a politického systému, můžeme s liberalismem skoncovat.

Mezi charakteristické znaky liberálního pojetí světa řadí Dugin zásadu, že „jednotlivec je měřítkem všech věcí“, posvátnost soukromého vlastnictví, rovnost příležitostí, přesvědčení, že společenské instituce, včetně vlády, jsou otázkou smluvního vztahu mezi vládou a ovládanými, dále cíl odstranit jakékoliv vládní, náboženské nebo společenské autority, které by si nárokovaly „společnou pravdu“, oddělení mocí, vytvoření občanské společnosti bez ohledu na rasové, národní nebo náboženské skutečnosti, názor, že tržní vztahy stojí nad politikou a v neposlední řadě představu, že dějinná cesta Západu představuje univerzální model vývoje a pokroku pro celý svět.

Neřešme, nakolik je Duginův popis vyčerpávající či přesný. Z hlediska obecnějšího světonázorového vymezení ale zdůrazněme, že Dugin jako první řadí zásadu, že „měřítkem všech věcí je člověk“. Klade tak rovnítko mezi hodnotový relativismus a Západ. S tím by mnozí západní konzervativci jistě nesouhlasili, například zastánci přirozených práv. Dugin tak fakticky pomíjí konzervativní tradice západního myšlení a celý ideový vývoj Západu pojímá jako jednolitý proud.

Objeví-li se na Západě nějaký konzervatismus v původním smyslu, Dugin jej chápe jako směr, který protiřečí celkovému civilizačnímu vývoji. Považuje proto za protimluv možnost existence legitimní západní alternativy k dnes převládajícímu postmodernímu liberalismu, v níž by jednotlivec a jeho svobody hrály klíčovou roli, ale zároveň by tato alternativa nezosobňovala převládající subjektivismus a relativismus.