Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Milena Sedláčková, rozená Součková (1948). Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Dopisy neviditelným inkoustem. Odbojáři poslali na západ stovky zpráv, pak je StB pozatýkala

Milena Sedláčková pracovala dlouhá léta jako účetní Konfederace politických vězňů. Její příběh z doby komunismu znal ovšem jen málokdo. Šuškalo se, že tehdy tajně pracovala pro Američany a dostala za to osm let vězení. Odseděla si jen dva, protože jí byla překvapivě udělena prezidentská milost. Její přítel putoval do kriminálu na 20 let. Milena na něj čekala.

Milena Sedláčková svůj příběh vypráví nerada, vytěsnila ho. Detaily nesvěřila ani svému synovi a vnukům. Vyslyšela však prosbu Paměti národa. Ze skoro tříhodinové nahrávky jejího vyprávění vznikly dva rozhlasové pořady z cyklu Příběhy 20. století. První z nich si můžete poslechnout v přehrávači níže v textu.

S Ukrajinou se vrací traumata z dětství

Milena Sedláčková se narodila 13. května 1933 v Praze. Tatínek provozoval živnost se svým osobním vozem jako autodrožkář, dnes by se řeklo taxikář, maminka pracovala v prodejně a jako uklízečka.

Dětství Milena prožila za války na Vyšehradě. Jako malému děvčátku se jí do paměti zaryly silné emoce, které prožívali její rodiče. Vzlykající dospělé utírající si slzy si vybavuje během demobilizace v roce 1938 a za nacistického přepadu 15. března 1939.

Asi nejsilněji se jí vrací hrůza a panika z bombardování 14. února 1945. Pamatuje si sirény, výbuchy, hořící Emauzy. Dnes se jí vzpomínky z dětství vrací při sledování záběrů z Ukrajiny: „Pro mě je to katastrofa! Koukám na televizi a vidím ty děti a dospělé lidi na Ukrajině, nedělá mi to dobře. Doufala jsem, že tohle se už nikdy nevrátí,“ říká 89letá Milena Sedláčková, rozená Součková.

V roce 1947 se v patnácti letech zamilovala do gymnaziálního studenta – maturanta Jaroslava. Na taneční zábavě ji tento pohledný chlapec vyzval k tanci. Maminka s babičkou dceři vztah kvůli věku zakazovaly. Milena se s ním tedy rozešla:

„Pak jsem zjistila, že se mi po něm hrozně stýská. Vystupovala jsem z tramvaje z jedničky a náhodou jsme se potkali na zastávce a padli jsme si do náruče,“ vypráví Milena Sedláčková, která vystudovala dvouletou obchodní školu.

Se svým chlapcem Jaroslavem prožívala Milena tragédii – jeho tatínka zatkla StB. Za údajnou velezradu ho komunisté poslali na 20 let do uranových lágrů v jednom z navazujících procesů Horáková a spol. Jaroslav se rozhodl, že se státní zvůli postaví.

Dopisy neviditelným inkoustem

Se svým spolužákem Milanem Herdou založili odbojovou skupinu „Dora“. Milan se přes svoji dívku Danu Bedřichovou propojil s agentem americké tajné služby CIC Stanislavem Bílým. Ten chodil s kamarádkou Dany.

Milan Herda zorganizoval důmyslnou síť informátorů – asi deset dvacetiletých kluků a dívek, někteří tvořili páry. Výjimkou ve skupině byl tatínek Dany – 51letý podplukovník Ladislav Bedřich, muž s hrdinskou minulostí z východní fronty. Později u soudu dostal nejvyšší trest, 20 let vězení.

Milena a Jaroslav Sedláčkovi na svatební fotografii, 1960. Foto: se souhlasem Post Bellum

Ladislav Bedřich v roce 1939 krátce po nacistické okupaci utekl do Polska. V Krakově vstoupil do československé zahraniční jednotky, se kterou pokračoval do Sovětského svazu, kde byli vězněni v internačním táboře v Suzdalu. Později bojoval na východní frontě, domů se vrátil jako vysoký důstojník s medailemi za chrabrost.

Po válce se stal v Praze velitelem vojenské tělovýchovy. V roce 1950 byl zatčen a odsouzen na 12 měsíců do pracovního tábora, detaily politického procesu zatím neznáme. Po deseti měsících se vrátil. A jeho dcera Dana mu doma představila agenta CIC Bílého. Bedřich se nerozmýšlel a souhlasil, že jim pomůže, ve skupině působil jako šifrant, sháněl pro ně krátkovlnná rádia, falešné doklady.

Milan Herda zprávy od svých spolupracovníků předával agentovi prostřednictvím tzv. mrtvých schránek, případně zasílal dopisy do Švýcarska na určenou adresu. Psaní působící jako obyčejné kamarádské pozdravy skrývala zašifrované špionážní texty napsané neviditelným inkoustem. Fungovalo to. Skupina dodávala stovky různých zprávy o armádě, průmyslu, kopie úředních dokumentů z komunistických úřadů. Měli přesné informace z jednoho komunistického ministerstva. Jaroslav Sedláček se totiž o odbojové skupině svěřil své dívce Mileně a poprosil jí o pomoc.

„Večer čekej přítele“

Milena po obchodní škole nastoupila do prodejny stavebnin a keramiky jako úřednice. V říjnu 1951 povýšila na Ministerstvo stavebního průmyslu do dopravního oddělení, kde mimo jiné pořizovala zápisy z jednání, nahlížela do strategických dokumentů úřadu např. souhrnných týdenních zpráv:

„Věděla jsem, co budu pro Jaroslava dělat. Předávala jsem mu kopie. Souhlasila jsem, že mu pomůžu, samozřejmě. Zradila jsem své kamarády (kolegy na ministerstvu, pozn. red.). A nelituji toho,“ vypráví Milena Sedláčková, která pořizovala kopie ministerských dokumentů a předala je Jaroslavovi. Ten listy přefotil fotoaparátem, který získal od agenta CIC Bílého a mikrofilm předal šéfovi skupiny, 22letému Milanu Herdovi.

Skupina deseti velmi mladých chlapců a dívek získávala instrukce z vysílání Svobodné Evropy z rubriky „Pozdravy domů“. K tomu jim sloužilo rádio, které jim sehnal podplukovník Bedřich. Když zazněla věta „Růže touží po rose“, zaznamenalo to, že mají naplnit mrtvou schránku. „Večer čekej přítele“ – schránku vyzvedne agent CIC, „Tatraplán z Moravy zdraví přátele z Velvar“ – všechno v pořádku, „V zelené zahradě roste veliký strom“ – pozor nebezpečí, „Kocour mňouká na měsíc“ – nemáme nic, poslouchejte zítra.

Skupina úspěšně prováděla špionáž asi deset měsíců. Na začátku léta 1952 všechny pozatýkala StB. Jediného, koho nedostali, byl agent CIC Stanislav Bílý, který včas pochopil, že skupina je dekonspirována a zůstal v zahraničí.

Krtek se snažil půl roku

Vedoucí odbojové skupiny Milan Herda se v srpnu 1951 neprozřetelně svěřil svému strýcovi, asi 40letému Miroslavu Herdovi. Ten vše oznámil policii a souhlasil se spoluprací, stal se „krtkem“, který předstíral členství ve skupině. Estébáci skupinu skoro půl roku monitorovali, ale i přes snahu se k agentu CIC nedostali.

Milena Sedláčková v roce 2021. Foto: se souhlasem Post Bellum

Maminka Milana Herdy na jaře 1952 cosi vytušila a syna varovala. Když ho pak na ulici ve tmě začátkem června 1952 zastavili neuniformovaní policisté a zeptali se: „Jste Milan Herda?!“ V klidu odpověděl: „Ne. Toho neznám.“ Estébáci byli tak zmatení, že pokračovali dál, než to jednomu z nich došlo. Herda již prchal. Po nějaké chvíli byl dopaden a několika muži na chodníku surově přemožen. Jaroslava Sedláčka zatkli za týden po Milanovi.

Milena Sedláčková vzpomíná na dny hrůzy, které následovaly po zatčení jejího chlapce Jaroslava. Všimla si, že ji sledují nenápadní muži, došlo jí, že nejspíš se jedná soudruhy od Státní bezpečnosti. Pro Milenu přijeli 23. června 1952 v šest hodin ráno, začínal krásný letní den, ještě ležela v posteli: „U volantu seděla holka a jeden z těch dvou chlapů, co pro mě přišli, si sedl vedle ní a ten druhý vedle mě. Vypadalo to, jako když jedeme na výlet,“ vzpomíná Milena. Auto směřovalo do Bartolomějské.

I další odbojáře ze skupiny „Dora“ estébáci pozatýkali během června 1952. Policie odhalila mrtvé schránky, během domovních prohlídek zabavili písemnosti, fotoaparát, lahvičku s neviditelným inkoustem, rádio, vysílačku, psací šifrovací stroj, plánky různých skrýší, mnohé další detaily ze zatčených vymlátili. Milan, šéf skupiny, putoval na 18 let do vězení, Jaroslav dostal 19 let, Milena osm.


Autoři textu Mikuláš Kroupa a Martina Kovářová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

11 komentářů

  1. Martin Vaněk napsal:

    Drobní praskací a vlastizradci, kteří se podíleli na devastaci tohoto státu po roce 89….

    • Marek napsal:

      a nebo je to tak, že se snažili dělat něco proti zrádcům vlasti, kteří zaprodali vlast cizí mocnosti (Sovětskému svazu) ??? je to jen otázka vnímání toho, co je zrada… a kdo zradil…. Problém je v tom, že všechny autoritativní režimy zaměňují vlast za vládnoucí kliku. To vidíme dnes v Rusku . . .

    • Pavel napsal:

      Máš tam chybu žvaňku. SPrávně je … práskači, kteří se podíleli na devastaci tohoto státu po roce 1948.

  2. Ivan napsal:

    To úplná zrůdnost a katastrofa odorovat lidi, kteří spolupracovali s cizími rozvědkami a zradili svou vlast. To můžeme pak klidně adorovat Hitlera, vždyť to myslel s Čechy dobře, hlavně, že šel na Rusko a tím bojoval za naši svobodu.

    • A. S. Pergill napsal:

      V Československu byl od února 1948 do konce 80. let naprosto nelegitimní režim. Je neodčinitelnou vinou V. Havla a jeho kumpánů, že se drželi jak exkrement košile fikce o „právní kontinuitě“. To bylo naprosto ekvivalentní situaci, jako kdybychom po květnu 1945 vyvezli obyvatele Terezínského ghetta do Osvetimi a zplynovali, „protože přece máme právní kontinuitu s předchozím režimem a ten je k tomu řádně odsoudil“. Možná trochu přehnané, ale ne moc.

  3. P.Ei napsal:

    V padesátých letech jsem byl malé děcko, zato srpen 1968 v Milovicích si pamatuji velmi dobře. Mohu o tom povyprávět

  4. A. S. Pergill napsal:

    Neviditelný inkoust v principu nefunguje od té doby, co byla vynalezena technika „vyvolávání“ takových dopisů parami jódu, klouzajícími po papíře. Ty se zachytí na všech nerovnostech, vyvolaných psaním, bez ohledu na chemické složení inkoustu (prozradí se tedy i nápis učiněný destilovanou vodou).

  5. Jan Nový napsal:

    Dobrý den, článek se mi moc líbil, ale v prvním odstavci máte překlep. Je to Milena, nikoliv Jarmila.

    Přeji krásný den

  6. petrph napsal:

    Tohle je a bohužel zcela klasický osud většiny skupin třetího odboje. S touhou pomáhat, jejich členové sháněli a dodávali informace na Západ, STB je poměrně snadno odhalilo, infiltrovalo pochytalo a poslalo do kriminálu (někteří skončili i na popravišti), zatímco agenti americké CIC, kteří je naverbovali, zůstali v bezpečí na Západě. A že pochopitelně, Američané nás osvobodit nepřijeli..
    To není neúcta k těm odborářům, to je jen popis tehdejší beznadějné situace.

    • A. S. Pergill napsal:

      Odbojářům, ale jinak máte naprostou pravdu. Je také neodčinitelnou vinou V. Havla a spol, že ti provokatéři, STBáci, prokurátoři, soudci apod. nebyli po roce 1989 náležitě a po zásluze potrestáni. Klidně i špagátem.

Přidávání komentářů není povoleno
ReklamaMediální Gramotnost