Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Reklamní pohlednice dua Two Harwards. Foto: Paměť národa
,

Chtěli kočovat s cirkusem, skončili v gulagu. Album starých fotek odhalilo pohnutý příběh

V pražském bazaru desítky let leželo staré album plné fotografií kovbojů a výstřižků z německých novin inzerujících varietní vystoupení Dua Harwards. Za těmito „kovboji“ se skrývá drama ze sovětského gulagu v Akťubinsku. Malého chlapce z fotek se povedlo jako starého muže těsně před jeho smrtí vypátrat a album mu předat.

Album s nápisem S. W. Harward si koupila sběratelka starých fotografií, jednatřicetiletá Tereza Kohutová. A začala pátrat po příběhu. Po týdnech zjistila, že pod tajemným označením Duo Harwards se skrývá pražská cirkusácká rodina Hladíkových s židovskými kořeny.

Na fotkách je malý chlapec Sigi v kovbojském klobouku – Sigmund Hladík, který v době nálezu fotografií ještě coby starý muž žil v nemocnici. Tereza Kohutová se rozhodla mu album s fotografiemi jeho rodičů vrátit. Kvůli covidu však čtyřiadevadesátiletého válečného veterána nemohla pozdravit osobně a album mu předala zdravotní sestřička. Sigmund Hladík zemřel v neděli 14. února. Jeho několikahodinové vyprávění však zůstává zachyceno v projektu Paměť národa.

Sigmund Hladík se narodil 1. března 1927 v německé Mohuči nad Rýnem, kde jeho rodiče právě vystupovali. Otec Václav Hladík pocházel z Čech, matka Gusta Jakobsonová z židovské rodiny z Lotyšska. Cestovali s cirkusy a svou kovbojskou show převáděli ve varieté v mnoha německých, rakouských a švýcarských městech. V roce 1939 ve spěchu židovská rodina utekla z protektorátu do Lotyšska. Většinu majetku zde musela zanechat, včetně svého vzácného rodinného alba Duo Harwards. Jak se později ocitlo ve vetešnictví, si můžeme jen domýšlet.

Cirkusáci Hladíkovi přijali angažmá u cirkusu Krone, se kterým cestovali po Estonsku. Tam v červnu 1940 zažili přepadení Sovětským svazem. Vraceli se večer po představení do svého malého bytu v Tallinu: „Maminka smažila vajíčka k večeři a někdo ťuk, ťuk. Kdo je?! A do bytu vstoupil civilista a za ním voják s puškou. Že se máme okamžitě sbalit. ´Kam jedeme?´, ptal se tatínek. Jen mu odsekli, ať se nestará,“ popisuje zatčení Sigmund Hladík. Přišla si pro ně sovětská NKVD. Hladíkovi se provinili jen tím, že byli cizinci.

Sigi, skoč dolů!

Odvlekli je do sběrného lágru v Tallinnu, odkud je transportovali vlakem do sovětských Oranek, někdejšího pravoslavného kláštera, který bolševici proměnili na internační lágr. Cestou do SSSR zahynula Sigiho maminka.

Na vlak zaútočil německý letoun, spustil kulometnou palbu a svrhl bombu. Sověti vagony zavřeli a utekli do lesa: „Ležel jsem na palandě s maminkou. Tatínek zakřičel: ´Sigi! Okamžitě skoč dolů!´ Spadl jsem do uličky, tatínek si na mne lehl. Ozvala se strašná rána. Z toho vagonu, kde jsme byli, nevyvázl nikdo živý. Nám se ale nestalo nic.“ Mezi oběťmi náletu byla i Sigmundova matka: „Tatínek mě nepustil se na ni podívat. Mrtvá těla tam ležela v řadě. Byli roztrháni na kusy,“ popisuje Sigmund Hladík pro Paměť národa.

Sigmund Hladík v roce 2011. Foto Alena Vondrášková

Otce a syna převezli do tábora v Akťubinsku v Kazachstánu: „Ubohost. Byl to koncentrák, kolem dráty a věže,“ popsal podmínky v Akťubinsku, kde po příjezdu málem umrzl v 40stupňovém mrazu. „Začali nás počítat, a nemohli se dopočítat, několik hodin počítali a já najednou upadl. Necítil jsem nohy. Tatínek mě popadl a odnesl do baráku. Dozorci na něj křičeli, ale on jim odpověděl, že ten chlapec přijde o nohy! A měl pravdu, málem jsem o ně přišel. Tatínek mi je třel, dokud nepřišly k sobě.“

Podmínky v gulagu popsal Hladík jako noční můru. V jednom baráku živořilo 800 vězňů různých národností. „Venku byl mráz a uvnitř bláto. Vedle mě starý Francouz, tomu bylo sedmdesát, umřel. ´Tatínku, tatínku, ten pán se nehýbá,´“ vybavuje si Sigmund Hladík své zážitky z dětství, bylo mu teprve třináct čtrnáct let. Propuštění z lágru považuje za nejšťastnější zážitek svého života. „Řekli nám: ‚Tovarišči, my vás teď pustíme, pojedete do Buzuluku, tam si vás převezmou vaši. A tady podepište, že jsme se k vám dobře chovali.“

Sigmundovi nebylo ještě ani 15 let, když v Buzuluku narukoval 21. února roku 1942 jako vojín-elév do vznikajícího 1. československého samostatného polního praporu. Prodělal vojenský výcvik, a když v dubnu 1942 vznikla hudební četa, hrál v ní na klarinet.

Noční můry z války

Jako řadový vojín působil v zásobování. Přímých frontových bojů se neúčastnil. Jako mladý hoch viděl tolik zraněných, umírajících a mrtvých, že ho válečné vzpomínky do smrti traumatizovaly.

Po prvním natáčení pro Paměť národa se prý s křikem v noci probudil. Nerad se ve vzpomínkách vracel zejména k přechodu dukelsko-karpatským průsmykem: „Byl to masakr, vlezli jsme tam bez průzkumu, Němci na nás útočili z kopců.“

Do Prešova, kam se měli dostat podle původních plánů během několika dní, nakonec dorazili až 20. ledna 1945. Sigmund Hladík v Prešově zůstal jako člen hudební čety. Na začátku dubna 1945 hrál v Košicích při návštěvě prezidenta Beneše.

Sigmund Hladík v hudební četě v prostřední řadě v Prešově. Foto: Paměť národa

V Praze se shledal s tatínkem, který válku prožil v týlu, jako pomocník ve velitelském štábu. Sigmund uniformu spálil a vojenskou legitimaci odevzdal ve Štefánikových kasárnách na Smíchově: „Nenáviděl jsem armádu, v armádě jste člověk jen napůl. Jsem dobrodruh, jsem svobodný.“

Relativní svobodu mu i po únoru 1948 zajišťovala práce umělce. Fyzicky trénoval, chtěl pokračovat v rodinné tradici varietních umělců. Stal se z něj špičkový artista, skokan, žonglér, od dětství uměl stepovat, hrát na saxofon a klarinet. Díky angažmá vystupoval i v zahraničí — ve Švédsku, Švýcarsku a v Bulharsku. Několikrát zvažoval emigraci, ale z rodinných důvodů se vždy vrátil do Prahy – kvůli tatínkovi, později kvůli manželce a synovi.


Autoři textu Mikuláš Kroupa a Markéta Reszczynská působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

8 komentářů

  1. virus napsal:

    Je to obžaloba západních kapitalistů , ti Hitlera dostali k moci a financovali mu vybudování Wehrmachtu ! Ten pán válku přežil a zřejmě ve zdraví , 26 milionů Sovětů to štěstí neměly a ve válce zahynuly !

  2. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Něco podobného, skoro stejný příběh, ovšem ne s jiným koncem, jsem četl o japonském chlapci, který byl s rodiči internován v táboře v USA, Nemrzl, protože ten tábor byl, tuším že někde na jihu USA. Také se z něj nestal špičkový artista, skokan, žonglér, od dětství uměl stepovat, hrát na saxofon a klarinet. Díky angažmá vystupoval i v zahraničí — ve Švédsku, Švýcarsku a v Bulharsku. Jestli uvažoval o migraci se v článku určitě nepsalo, byl to na konec jen Japonec.

  3. Lukas S. napsal:

    Čest tomuto člověku i celé jeho rodině

  4. martin napsal:

    com vic toho clovek vi, tim je presvedcenejsi, ze nacisti a komunisti jsou stejna pakaz

    • Josef II napsal:

      Martine máte pravdu,vůbec o tom nepochybujte.

      • Jan napsal:

        Z tohoto případu nic takového vy plývá. Díky angažmá vystupoval i v zahraničí — ve Švédsku, Švýcarsku, prostě na západě, svobodně tam jezdil …

  5. virus napsal:

    Ty fotky jsou z toho gulagu ?

    • Vladimír Iljič napsal:

      Vy si myslíte, že v gulagu někdo z vězňů mohl mít foťák a fotit???? A že mu pak ten film soudruzi dozorci vyvolali a udělali mu z toho fotografie? Nejste náhodou na budku? Ale je možné, že také patříte do kategorie spoluobčanů, kteří si myslí, že Covid je politický výmysl naší vlády za ůčelem omezování práv a svobod občanů.

Přidávání komentářů není povoleno