Dokud budou všichni spoléhat na to, že Trump a jeho republikáni skončí po jednom volebním období, lidé, jejichž kariéra, dobrá pověst či příležitosti budou v sázce, si dají pozor, aby veřejně autoritářství nenapomáhali. Jeho druhé vítězství by však dokázalo, že patronát Trumpovy dynastie může nabízet kariérní vyhlídky i v dlouhodobém horizontu. Současná eroze demokracie pak může vyvolat lavinový efekt.

Články shromážděné ve sborníku Can It Happen Here? Authoritarianism in America (Může se to stát u nás? Autoritářství v Americe) vznikly v bezprostřední reakci na politické otřesy roku 2016. Hledají odpovědi na otázku, co se vlastně stalo, a jsou plné obav z budoucnosti, aniž by označovaly viníky nebo nabízely řešení.

Název sborníku parafrázuje dystopickou satiru Sinclaira Lewise o vzestupu fašistické diktatury evropského stylu v Americe třicátých let minulého století. Ale jak ve svém příspěvku poznamenává Noah Feldman, titulní otázku lze interpretovat různě. Vezmeme-li ji doslovně v duchu Sinclaira Lewise, bude odpovědí kategorické „ne“.

Většina autorů sborníku však tuto otázku chápe spíše jako vágní a její další interpretace opomíjí. Spojují ji s populismem, autoritářstvím, autokracií, diktaturou, tyranií nebo ji místo s abstraktními koncepty prostě spojují s konkrétním jmenovatelem, „Trumpem“.

Královna Ivanka a král Jared

Ústřední otázka, kterou si sborník klade, se netýká toho, co prezident Trump vlastně chce. Trump má zjevně vlastnosti, jejichž nositele staří Řekové označovali za tyrany, a udělá, co bude v jeho silách, aby se demokracie zbavil.

S ohledem na neobvyklou roli, kterou ve státní správě zaujímají jeho potomci, jsem přesvědčen, že jeho cílem je nastolit dědičnou absolutistickou monarchii s Ivankou jakožto příští panovnicí a Jaredem Kushnerem jako jejím královským chotěm. Otázkou zůstává, jak daleko dokáže Trump zajít v rámci stávajících institucionálních a politických mantinelů.

Text Aviezera Tuckera uveřejňuje HlídacíPes.org ve spolupráci s The Aspen Institute. Titulek a mezititulky jsou redakční. Redakčně kráceno.

Články ve sborníku lze podle perspektivy rozdělit do čtyř skupin: první skupinu tvoří další potvrzování teze o americké výjimečnosti, přičemž příslušní autoři dochází k závěru, že ono „to“, které by se snad mohlo stát, se Spojeným státům vyhne.

Druhou pak tvoří teoretici, kteří tezi o výjimečnosti odmítají, přičemž předpokládají možnost budoucího sbližování americké a evropské politiky, která bude v obou případech ono „to“ obsahovat.

Třetí skupinou jsou pokusy pochopit, jak se „to“ stalo, a poslední skupinu tvoří články týkající se tématu sborníku pouze nepřímo. Ty se snaží dát do souvislosti staré přístupy a „to“, co nastalo po roce 2016, anebo analyzovat případy z historie amerického práva, kdy (většinou v kontextu války) došlo k oslabení právního státu, ale ten se vždy obnovil v plné síle, jakmile mimořádné okolnosti pominuly.

Otázka americké výjimečnosti

Největším zastáncem teze americké výjimečnosti v tomto sborníku je Eric Posner. Ten systematicky zkoumal, jaké změny by musely nastat, aby výsledkem bylo sblížení režimů ve Spojených státech a Maďarsku či Polsku (čili přechod k autoritářství, jak bychom řekli v 90. letech minulého století).

Aby ovládl média, musel by Trump udělat víc, než je jen slovně napadat, hrozit jim zavedením zákonů o pomluvě a přehnanou regulací a zároveň je obcházet pomocí Twitteru, kde přímo oslovuje své přívržence. Musel by přimět Kongres, aby přijal zákony proti pobuřování a poškozování pověsti, a zajistit, aby je soudy prosazovaly, a to navzdory prvnímu dodatku americké ústavy. Trump by také musel ovládnout Kongres.

Americký prezident má obrovskou pravomoc jednat bez souhlasu Kongresu, včetně vyhlášení války, zavedení cel, změny předpisů, a je tak například oprávněn odstoupit od mezinárodních dohod, zavést nová omezení imigrace a selektivně vynucovat zákony vůči oponentům a současně jiné předpisy přehlížet. „Ale všechny tyto kroky vyžadují spolupráci státního aparátu a svolení Kongresu,“ konstatoval Posner.

Obě zmíněné entity se ukázaly nápomocnější, než Posner předpokládal, i když se stále zdaleka nedá hovořit o autoritářském režimu. I když Trump získal kontrolu nad republikány, do ovládnutí federálních institucí má ještě daleko, s výjimkou úřadu pro imigraci a cla (Immigration and Customs Enforcement, ICE), který Trumpovi prokázal slepou poslušnost a prosazoval politiku odnímání dětí imigrantům bez jediného zveřejněného případu občanské neposlušnosti.

Trump nedokázal ovládnout FBI odvoláním jejího šéfa Comeyho a také americká armáda je na politice stále nezávislá. Prezident nemá ani žádnou alternativní ozbrojenou složku, která by prosazovala jeho výnosy. Mladí lidé, kteří nemají co ztratit a kteří jsou obvyklým hnacím motorem antidemokratických revolucí, v tomto případě chybí.

Demokracie „cibulovitého typu“

„Trumpa brzdí, že má jen malou skupinku opravdu loajálních a zároveň dostatečně zkušených příznivců, kteří by mohli působit ve vládě a rozuměli svěřeným úřadům. Nezávislí kandidáti dosazení do politických pozic a úředníci se téměř jistě nepodřídí Trumpovým příkazům, které budou vyžadovat porušování zákonů a ohrožovat právní stát. Pro Trumpa bude navíc těžké získat podporu těchto osob i u příkazů, které zákon nepřekračují, pokud budou ve výrazném konfliktu s precedenty, jejich politickými preferencemi a historickým posláním jejich úřadu,“ míní Posner.

Trumpova neschopnost ovládat státní aparát se projevuje neustálými pokusy jej zastrašovat a podrývat a také strategií, kdy nechává mnoho pozic neobsazených, a to i v případě velkého množství protestních výpovědí. Posnerova analýza není chybná, ale nebude dlouho aktuální, a to ze dvou důvodů. Zaprvé pokud bude Trumpův klan u moci dostatečně dlouho, mohou se časem vynořit nové alternativní elity, které k němu budou loajální.

Zadruhé je současné chování kariéristů a oportunistů v rámci státního aparátu i mimo něj motivováno všeobecným přesvědčením, že Trumpova vláda je pouze dočasnou epizodou a že ti, kdo s ní budou příliš úzce spjati, budou muset odejít, až se režim změní. Pokud toto přesvědčení přestane být dominantní, oportunističtí úředníci mohou zaujmout strategii oportunistických republikánů, která spočívá ve strachu a pohrdání prezidentem v soukromí, ale plnění jeho příkazů navenek.

V rámci federálního uspořádání Spojených států se odpovědnost za vynucování zákonů přenáší z velké části na jednotlivé státy. Posner zdůrazňuje, že i kdyby Trump ovládal federální úřady, stále by musel jednat skrze státní a místní úrovně vlády.

Podobně argumentuje ve svém článku i Tyler Cowen, když s nadsázkou kritizuje Hayekův liberální protibyrokratický postoj z Cesty do otroctví. Cowen zastává názor, že velký státní aparát je pro autoritářské uchopení moci příliš nepraktický. V Číně a Rusku to však navzdory jeho argumentaci funguje. Jejich totalitním řešením je byrokracie „cibulovitého“ typu, v níž je každá vrstva ovládána vrstvou umístěnou hlouběji, od strany, přes tajnou policii až po její anonymní informátory.

Trump a další neliberální autoritáři ale totalitní strany ani aparát tajné policie nemají. Levnějším a snazším řešením je tak přeměnit úředníky na nezávislé dodavatele, kteří pracují pro centrální vládu výměnou za skromný plat a možnost zištně rozhodovat ve prospěch soukromých zájmů. Časem může Trump shora přeměnit státní aparát Spojených států na byrokracii tohoto typu, přičemž jeho rodina a spříznění oligarchové budou příkladem pro níže postavené v rámci systému.

Trump slovně napadá soudy i své vlastní ministerstvo spravedlnosti a snaží se je zastrašovat. Prozatím bez výraznějšího účinku. Také jmenoval velké množství soudců. Prezidentovým útokům čelí hrstka zásadových jedinců v nejvyšších patrech ministerstva spravedlnosti, a to i přesto, že někteří z nich nejsou příliš nadšenými obránci občanských práv.

Občanská společnost žije. Zatím

I když Posner správně poukazuje na fakt, že kontrolní systém rozdělení moci stále funguje, stejně jako v případě státní správy zatím nebyl dostatek času, aby ministerstvo spravedlnosti a soudnictví projevily Trumpovi loajalitu, a oportunisté tak stále věří, že jeho režim bude mít pouze krátké trvání.

Zdá se, že americká občanská společnost žije. Posner hovoří o občanské společnosti složené ze stále ještě nezávislých odborníků, právníků, vědců a akademiků. V americké historii však hlavní nevládní organizace představovaly zejména organizované církve. Spojené státy ovšem nezávisle na Trumpovi začínají v odklonu od náboženství dohánět Evropu.

Podpora prezidenta Trumpa ze strany předních představitelů protestantských církví je spíše projevem než příčinou poklesu vlivu organizovaných církví na vládu a všeobecné nálady, stejně jako ztráty schopnosti církví stavět se do čela morální opozice. Není náhodou, že podobný vývoj sledujeme i v Evropě. S pomocí Kongresu Trump ukázal na slabou pozici vědců a akademiků ve společnosti, když se rozhodl nedbat jejich doporučení a zavést jako zastrašující krok namířený proti celé akademické obci nízkou daň z peněžních darů pro univerzity a pro studenty daň z příjmu, pokud jde o prominuté poplatky za studium.

Posner správně zdůrazňuje vzájemnou závislost mezi institucemi, které jsou součástí systému kontrolujícího moc prezidenta. Bez vzájemné podpory nemohou dobře fungovat. Soudní moc například nemůže kontrolovat moc výkonnou, aniž by státní aparát vynucoval právo a zákonodárná moc chránila její nezávislost. Posner poznamenává, že obranu proti diktatuře mohou časem prolomit i malé krůčky, bude-li jich dost.

Sunstein dospěl k podobnému závěru, že pro udržení americké výjimečnosti je klíčová účinnost kontrolního systému nastoleného ústavou. Pomyslná „DNA“ vtělená do ústavy Spojených států byla stvořena, aby ubránila svobodu přesně před lidmi, jako je Donald Trump, kteří se snaží stát novodobými císaři.

Zájmem zakladatelů federace nebylo vymýcení otroctví, ale ochrana republiky před demagogy. Sunstein se domnívá, že i když federální soudnictví v minulosti čas od času překračovalo svoji ústavní roli, největší hrozbu pro záměry federalistů představuje hegemonická politika prezidentů, která se prosazuje od dob programu New Deal v třicátých letech minulého století, a bezpečnostní politika po 11. září.

Sunstein nesrovnává Spojené státy s postkomunistickou Evropou, nicméně právě takové srovnání by ukázalo, nakolik se nelze spoléhat výlučně na dobře napsanou ústavu, institucionální struktury a kontrolní systémy. Malé antidemokratické zákonodárné většiny zde za určitou (a ne tak dlouhou) dobu dokázaly ve spolupráci se spřízněnými představiteli výkonné moci rozložit krůček po krůčku ústavní kontrolní systém a nastolit autoritářský režim. Pokud Trump se svými republikány vyhraje příští volby, může se podobný scénář odehrát i v Americe.

Americká obyčejnost

Tom Ginsburg a Aziz Huq přišli s přesvědčivým protiargumentem vyvracejícím tezi o americké výjimečnosti. Úplný kolaps americké demokracie také považují za nepravděpodobný – Spojené státy jsou na něco takového příliš bohaté a mají příliš dlouhou historii.

Scénář „hořícího Říšského sněmu“, který spočívá v pozastavení fungování demokratického řádu na neurčito, a to na základě převzetí pravomocí stanovených pro případ mimořádných okolností, je nepravděpodobný, protože pro autokraty je výhodnější variantou pomalu (avšak vytrvale a rafinovaně) osekávat demokratické instituce a tradice bez jasného bodu zlomu.

Současní autoritáři kontrolují média buď zaváděním složitých a vágních zákonů proti pomluvě, nebo tak, že média vlastní (přímo nebo nepřímo, prostřednictvím spřátelených oligarchů), nebo že manipulují sociální média. Autoritáři si udržují legitimitu pomocí své základny příznivců tak, že rozlišují „lid“ od vykonstruovaných nepřátel a obětních beránků, jako jsou elity nebo migranti.

Rozkládají právní stát tak, že na soudy dosazují své lidi, zastrašují ostatní soudce a podrobují si úředníky pod hrozbou výpovědi nebo šikanou, dokud dotyční nedají výpověď pro výstrahu ostatním, nebo tak, že je odměňují či trestají prostřednictvím mzdy, povýšení nebo jiných pracovních podmínek.

Jakmile jsou státní aparát a soudnictví pod kontrolou, výkonná moc je může využít jako zbraň proti politickým oponentům a konkurentům. Politickou opozici lze úplně eliminovat nebo alespoň zásadně znevýhodnit úpravami volebních pravidel pomocí účelového překreslování map volebních obvodů.

Např. v Maďarsku strana Fidesz poté, co dosáhla změny ústavy, získala v roce 2014 se 45 % hlasů dvě třetiny křesel v parlamentu. Ginsburg a Huq zdůrazňují, že uchopení moci autoritáři bylo většinou v pozitivistickém smyslu legální, přičemž zákonodárná moc byla použita k podrytí zákonů a následně k postupnému plíživému zahubení demokracie stovkami drobných ran.

„Ústava Spojených států může dobře fungovat jako ochrana proti převratům nebo protidemokratickému převzetí mimořádných pravomocí, ale není dobrou obranou proti pomalému rozkladu demokracie,“ píší s tím, že některé politické přístupy typicky používané pro podkopání demokracie již byly vyzkoušeny i ve Spojených státech, i když pouze na místní úrovni: republikáni ve Wisconsinu získali 60 % křesel s méně než polovinou hlasů a republikánští zákonodárci v Severní Karolíně se pokusili svého guvernéra zbavit pravomocí v okamžiku, kdy jím byl zvolen demokrat.

Dosazování soudců a státních zástupců, jejichž loajalita k určité straně převažuje nad loajalitou k právu jako takovému, může neutralizovat kontrolní funkci soudní moci. Ginsburg a Huq ústavu Spojených států za výjimečnou nepovažují. Naopak tvrdí, že se ukazuje jako zastaralá a neschopná reagovat na nové situace.

Třetina autoritářů mezi námi

Americkou výjimečnost svým způsobem vyvrací i výzkum Karen Stennerové a Jonathana Haidta, jenž jakkoli trpí konceptuálními i metodologickými nedostatky, dobře ukazuje, jak problematické je vydávat racionalizované osobní předsudky za kvantitativní společenskovědní výzkum. Na základě nepodložených důkazů z posledních amerických a francouzských parlamentních voleb (resp. voleb do Kongresu) a britského referenda o brexitu dospěli Stennerová a Haidt k závěru, že zhruba třetina voličů smýšlí vždy autoritářsky.

„Autoritářské“ myšlení měřili pomocí hodnot, které se rodiče snaží vštěpovat svým dětem. Doložili, že volbu ve prospěch brexitu, Trumpa nebo Le Penové však pouze na základě těchto hodnot vysvětlit nelze a že je nutné, aby autoritáři byli navíc vystaveni tzv. „normativní hrozbě“, což je vágní koncept spojovaný s hrozbami pro „jednotu“ či homogenitu, související s imigrací.

Autoři naznačují, že konstantně autoritářská třetina populace dokáže žít v demokracii, pokud se nesetkává s lidmi, kteří jsou odlišní, čímž de facto staví imigranty do role obětních beránků. „Normativní hrozba“ však nemá objektivní, měřitelný význam. Jakožto hrozba může být (de)konstruován kdokoli.

Např. Češi si premiérem zvolili slovenského populistu, který mluví česky s přízvukem. Čeští neofašisté volili rasistickou stranu, kterou vede poloviční Japonec Okamura. Tyto imigranty Češi zjevně za „normativní hrozby“ nepovažují. Maďarští autoritáři zase naopak za výrazného představitele „těch druhých“ považují George Sorose, rodilého Maďara hovořícího plynně maďarsky, který investoval miliony do osvobození svých krajanů od nadvlády komunismu a do kultury a školství v zemi.

Za poslední autoritářské xenofobie v Evropě, kdy byli němečtí Židé z kulturního hlediska „němečtější“ než průměrný Němec, většina z nich se narodila v Německu a fyzickým vzhledem se nijak nelišili, si v nich „autoritáři pociťující normativní hrozbu“ museli takovou „normativní hrozbu“ vykonstruovat, a to tak, že je přinutili nosit žlutou hvězdu, která označovala jejich nebezpečnou odlišnost.

V dnešních etnicky homogenních státech středovýchodní Evropy jsou si autoritáři vzhledem k nepřítomnosti reálné „normativní hrozby“ nuceni nepřítomné hordy muslimských imigrantů pouze představovat. Téma by se pak dalo jednoduše uzavřít s tím, že „normativní hrozby“ existují pouze ve zvlášť omezených prostorech mezi ušima některých z nás.

Hledá se náčelník pro 21. století

Otázkou by pak mohlo být, co aktivuje tento prastarý mechanismus v mysli, který nás nutí hledat obětní beránky, i když se jedná jen o přízračné přeludy, pouhé halucinace, stíny lidí, kteří od nás nejsou nijak odlišní. Chybné chápání ekonomické krize jakožto evolučně kritického bodu může vést ke směšování autoritářství a netolerance k odlišnostem. Možná opravdu hledáme náčelníka pro jednadvacáté století, aby vedl náš kmen při vyobcování nejslabších konzumentů potravin a útoku na neandrtálce u příštího napajedla.

Závěr, k němuž Stennerová s Haidtem dospěli, se pohybuje mimo přípustné prostředky regresivní analýzy. Zakládají jej totiž na něčem, co nazývají „zdravým rozumem“ a co by však jiní mohli nazvat bigotností: „Zdravý rozum a historická zkušenost nám říkají, že u každého společenství vždy existuje určité množství nově příchozích, které je příliš vysoké na to, aby bylo udržitelné – takové množství nově příchozích může hostitele přetížit nebo dokonce poškodit a zhoršit podmínky pro staré i nové členy společenství.“

S odkazem na tento zvláštní zdravý rozum a soudnost si říkají o opakování tragédií 30. let 20. století a ignorují skutečnost, že protiimigrační nálady se mohou objevit i bez imigrantů, jako například ve východní Evropě a nacistickém Německu, a že masivní imigrace do míst, jako je Izrael (jehož počet obyvatel se přibližně od roku 1950 více než zdvojnásobil) nebo Kanada, může být přiměřeně úspěšná bez autoritářů sázejících na politiku plnou hněvu.

Argumenty pro i proti tezi americké výjimečnosti jsou přesvědčivé, ale v různé míře a časových rámcích. Na cestě vedoucí k tyranii slouží politické a společenské dědictví ústavy jako obrazné zátarasy, zpomalovací prahy a budky na výběr mýtného. Pomáhají zvolňovat, zdržovat a prodražovat rozkládání demokracie. Nemohou ji však udržovat do nekonečna. Ústava nemůže ochránit, zachovat ani bránit republiku s příliš malým počtem stoupenců demokratických principů.

Stejně důležitá jsou budoucí očekávání. Dokud budou všichni spoléhat na to, že Trump a jeho republikáni skončí po jednom volebním období, lidé, jejichž kariéra, dobrá pověst či příležitosti budou v sázce, si dají pozor, aby veřejně autoritářství nenapomáhali. Jeho druhé vítězství by však dokázalo, že patronát Trumpovy dynastie může nabízet kariérní vyhlídky i v dlouhodobém horizontu. Současná eroze demokracie pak může vyvolat lavinový efekt.

Aviezer Tucker je autorem publikací The Legacies of Totalitarianism (Dědictví totality) (Cambridge University Press 2015), A Companion to the Philosophy of History and Historiography (Průvodce filozofií historie a historiografie) (Boston: Wiley-Blackwell, 2009) a The Philosophy and Politics of Czech Dissidence: From Patocka to Havel (Pittsburgh: Pittsburgh University Press, 2000), která vyšla v českém překladu pod názvem Fenomenologie a politika: od J. Patočky k V. Havlovi (Olomouc: Votobia, 1997).