Facebook: Donald J. Trump, zdroj

Cesta k autoritářství je pomalá, bod zlomu nepoznáme. Může se to stát i u nás

Napsal/a -pes- 2. června 2019

Dokud budou všichni spoléhat na to, že Trump a jeho republikáni skončí po jednom volebním období, lidé, jejichž kariéra, dobrá pověst či příležitosti budou v sázce, si dají pozor, aby veřejně autoritářství nenapomáhali. Jeho druhé vítězství by však dokázalo, že patronát Trumpovy dynastie může nabízet kariérní vyhlídky i v dlouhodobém horizontu. Současná eroze demokracie pak může vyvolat lavinový efekt.

Články shromážděné ve sborníku Can It Happen Here? Authoritarianism in America (Může se to stát u nás? Autoritářství v Americe) vznikly v bezprostřední reakci na politické otřesy roku 2016. Hledají odpovědi na otázku, co se vlastně stalo, a jsou plné obav z budoucnosti, aniž by označovaly viníky nebo nabízely řešení.

Název sborníku parafrázuje dystopickou satiru Sinclaira Lewise o vzestupu fašistické diktatury evropského stylu v Americe třicátých let minulého století. Ale jak ve svém příspěvku poznamenává Noah Feldman, titulní otázku lze interpretovat různě. Vezmeme-li ji doslovně v duchu Sinclaira Lewise, bude odpovědí kategorické „ne“.

Většina autorů sborníku však tuto otázku chápe spíše jako vágní a její další interpretace opomíjí. Spojují ji s populismem, autoritářstvím, autokracií, diktaturou, tyranií nebo ji místo s abstraktními koncepty prostě spojují s konkrétním jmenovatelem, „Trumpem“.

Královna Ivanka a král Jared

Ústřední otázka, kterou si sborník klade, se netýká toho, co prezident Trump vlastně chce. Trump má zjevně vlastnosti, jejichž nositele staří Řekové označovali za tyrany, a udělá, co bude v jeho silách, aby se demokracie zbavil.

S ohledem na neobvyklou roli, kterou ve státní správě zaujímají jeho potomci, jsem přesvědčen, že jeho cílem je nastolit dědičnou absolutistickou monarchii s Ivankou jakožto příští panovnicí a Jaredem Kushnerem jako jejím královským chotěm. Otázkou zůstává, jak daleko dokáže Trump zajít v rámci stávajících institucionálních a politických mantinelů.


Text Aviezera Tuckera uveřejňuje HlídacíPes.org ve spolupráci s The Aspen Institute. Titulek a mezititulky jsou redakční. Redakčně kráceno.


Články ve sborníku lze podle perspektivy rozdělit do čtyř skupin: první skupinu tvoří další potvrzování teze o americké výjimečnosti, přičemž příslušní autoři dochází k závěru, že ono „to“, které by se snad mohlo stát, se Spojeným státům vyhne.

Druhou pak tvoří teoretici, kteří tezi o výjimečnosti odmítají, přičemž předpokládají možnost budoucího sbližování americké a evropské politiky, která bude v obou případech ono „to“ obsahovat.

Třetí skupinou jsou pokusy pochopit, jak se „to“ stalo, a poslední skupinu tvoří články týkající se tématu sborníku pouze nepřímo. Ty se snaží dát do souvislosti staré přístupy a „to“, co nastalo po roce 2016, anebo analyzovat případy z historie amerického práva, kdy (většinou v kontextu války) došlo k oslabení právního státu, ale ten se vždy obnovil v plné síle, jakmile mimořádné okolnosti pominuly.

Otázka americké výjimečnosti

Největším zastáncem teze americké výjimečnosti v tomto sborníku je Eric Posner. Ten systematicky zkoumal, jaké změny by musely nastat, aby výsledkem bylo sblížení režimů ve Spojených státech a Maďarsku či Polsku (čili přechod k autoritářství, jak bychom řekli v 90. letech minulého století).

Aby ovládl média, musel by Trump udělat víc, než je jen slovně napadat, hrozit jim zavedením zákonů o pomluvě a přehnanou regulací a zároveň je obcházet pomocí Twitteru, kde přímo oslovuje své přívržence. Musel by přimět Kongres, aby přijal zákony proti pobuřování a poškozování pověsti, a zajistit, aby je soudy prosazovaly, a to navzdory prvnímu dodatku americké ústavy. Trump by také musel ovládnout Kongres.

Americký prezident má obrovskou pravomoc jednat bez souhlasu Kongresu, včetně vyhlášení války, zavedení cel, změny předpisů, a je tak například oprávněn odstoupit od mezinárodních dohod, zavést nová omezení imigrace a selektivně vynucovat zákony vůči oponentům a současně jiné předpisy přehlížet. „Ale všechny tyto kroky vyžadují spolupráci státního aparátu a svolení Kongresu,“ konstatoval Posner.

Obě zmíněné entity se ukázaly nápomocnější, než Posner předpokládal, i když se stále zdaleka nedá hovořit o autoritářském režimu. I když Trump získal kontrolu nad republikány, do ovládnutí federálních institucí má ještě daleko, s výjimkou úřadu pro imigraci a cla (Immigration and Customs Enforcement, ICE), který Trumpovi prokázal slepou poslušnost a prosazoval politiku odnímání dětí imigrantům bez jediného zveřejněného případu občanské neposlušnosti.

Trump nedokázal ovládnout FBI odvoláním jejího šéfa Comeyho a také americká armáda je na politice stále nezávislá. Prezident nemá ani žádnou alternativní ozbrojenou složku, která by prosazovala jeho výnosy. Mladí lidé, kteří nemají co ztratit a kteří jsou obvyklým hnacím motorem antidemokratických revolucí, v tomto případě chybí.

Demokracie „cibulovitého typu“

„Trumpa brzdí, že má jen malou skupinku opravdu loajálních a zároveň dostatečně zkušených příznivců, kteří by mohli působit ve vládě a rozuměli svěřeným úřadům. Nezávislí kandidáti dosazení do politických pozic a úředníci se téměř jistě nepodřídí Trumpovým příkazům, které budou vyžadovat porušování zákonů a ohrožovat právní stát. Pro Trumpa bude navíc těžké získat podporu těchto osob i u příkazů, které zákon nepřekračují, pokud budou ve výrazném konfliktu s precedenty, jejich politickými preferencemi a historickým posláním jejich úřadu,“ míní Posner.

Trumpova neschopnost ovládat státní aparát se projevuje neustálými pokusy jej zastrašovat a podrývat a také strategií, kdy nechává mnoho pozic neobsazených, a to i v případě velkého množství protestních výpovědí. Posnerova analýza není chybná, ale nebude dlouho aktuální, a to ze dvou důvodů. Zaprvé pokud bude Trumpův klan u moci dostatečně dlouho, mohou se časem vynořit nové alternativní elity, které k němu budou loajální.

 

 

Zadruhé je současné chování kariéristů a oportunistů v rámci státního aparátu i mimo něj motivováno všeobecným přesvědčením, že Trumpova vláda je pouze dočasnou epizodou a že ti, kdo s ní budou příliš úzce spjati, budou muset odejít, až se režim změní. Pokud toto přesvědčení přestane být dominantní, oportunističtí úředníci mohou zaujmout strategii oportunistických republikánů, která spočívá ve strachu a pohrdání prezidentem v soukromí, ale plnění jeho příkazů navenek.

V rámci federálního uspořádání Spojených států se odpovědnost za vynucování zákonů přenáší z velké části na jednotlivé státy. Posner zdůrazňuje, že i kdyby Trump ovládal federální úřady, stále by musel jednat skrze státní a místní úrovně vlády.

Podobně argumentuje ve svém článku i Tyler Cowen, když s nadsázkou kritizuje Hayekův liberální protibyrokratický postoj z Cesty do otroctví. Cowen zastává názor, že velký státní aparát je pro autoritářské uchopení moci příliš nepraktický. V Číně a Rusku to však navzdory jeho argumentaci funguje. Jejich totalitním řešením je byrokracie „cibulovitého“ typu, v níž je každá vrstva ovládána vrstvou umístěnou hlouběji, od strany, přes tajnou policii až po její anonymní informátory.

Trump a další neliberální autoritáři ale totalitní strany ani aparát tajné policie nemají. Levnějším a snazším řešením je tak přeměnit úředníky na nezávislé dodavatele, kteří pracují pro centrální vládu výměnou za skromný plat a možnost zištně rozhodovat ve prospěch soukromých zájmů. Časem může Trump shora přeměnit státní aparát Spojených států na byrokracii tohoto typu, přičemž jeho rodina a spříznění oligarchové budou příkladem pro níže postavené v rámci systému.

Trump slovně napadá soudy i své vlastní ministerstvo spravedlnosti a snaží se je zastrašovat. Prozatím bez výraznějšího účinku. Také jmenoval velké množství soudců. Prezidentovým útokům čelí hrstka zásadových jedinců v nejvyšších patrech ministerstva spravedlnosti, a to i přesto, že někteří z nich nejsou příliš nadšenými obránci občanských práv.

Občanská společnost žije. Zatím

I když Posner správně poukazuje na fakt, že kontrolní systém rozdělení moci stále funguje, stejně jako v případě státní správy zatím nebyl dostatek času, aby ministerstvo spravedlnosti a soudnictví projevily Trumpovi loajalitu, a oportunisté tak stále věří, že jeho režim bude mít pouze krátké trvání.

Zdá se, že americká občanská společnost žije. Posner hovoří o občanské společnosti složené ze stále ještě nezávislých odborníků, právníků, vědců a akademiků. V americké historii však hlavní nevládní organizace představovaly zejména organizované církve. Spojené státy ovšem nezávisle na Trumpovi začínají v odklonu od náboženství dohánět Evropu.

Podpora prezidenta Trumpa ze strany předních představitelů protestantských církví je spíše projevem než příčinou poklesu vlivu organizovaných církví na vládu a všeobecné nálady, stejně jako ztráty schopnosti církví stavět se do čela morální opozice. Není náhodou, že podobný vývoj sledujeme i v Evropě. S pomocí Kongresu Trump ukázal na slabou pozici vědců a akademiků ve společnosti, když se rozhodl nedbat jejich doporučení a zavést jako zastrašující krok namířený proti celé akademické obci nízkou daň z peněžních darů pro univerzity a pro studenty daň z příjmu, pokud jde o prominuté poplatky za studium.

Posner správně zdůrazňuje vzájemnou závislost mezi institucemi, které jsou součástí systému kontrolujícího moc prezidenta. Bez vzájemné podpory nemohou dobře fungovat. Soudní moc například nemůže kontrolovat moc výkonnou, aniž by státní aparát vynucoval právo a zákonodárná moc chránila její nezávislost. Posner poznamenává, že obranu proti diktatuře mohou časem prolomit i malé krůčky, bude-li jich dost.

Sunstein dospěl k podobnému závěru, že pro udržení americké výjimečnosti je klíčová účinnost kontrolního systému nastoleného ústavou. Pomyslná „DNA“ vtělená do ústavy Spojených států byla stvořena, aby ubránila svobodu přesně před lidmi, jako je Donald Trump, kteří se snaží stát novodobými císaři.

Zájmem zakladatelů federace nebylo vymýcení otroctví, ale ochrana republiky před demagogy. Sunstein se domnívá, že i když federální soudnictví v minulosti čas od času překračovalo svoji ústavní roli, největší hrozbu pro záměry federalistů představuje hegemonická politika prezidentů, která se prosazuje od dob programu New Deal v třicátých letech minulého století, a bezpečnostní politika po 11. září.

Sunstein nesrovnává Spojené státy s postkomunistickou Evropou, nicméně právě takové srovnání by ukázalo, nakolik se nelze spoléhat výlučně na dobře napsanou ústavu, institucionální struktury a kontrolní systémy. Malé antidemokratické zákonodárné většiny zde za určitou (a ne tak dlouhou) dobu dokázaly ve spolupráci se spřízněnými představiteli výkonné moci rozložit krůček po krůčku ústavní kontrolní systém a nastolit autoritářský režim. Pokud Trump se svými republikány vyhraje příští volby, může se podobný scénář odehrát i v Americe.

Americká obyčejnost

Tom Ginsburg a Aziz Huq přišli s přesvědčivým protiargumentem vyvracejícím tezi o americké výjimečnosti. Úplný kolaps americké demokracie také považují za nepravděpodobný – Spojené státy jsou na něco takového příliš bohaté a mají příliš dlouhou historii.

Scénář „hořícího Říšského sněmu“, který spočívá v pozastavení fungování demokratického řádu na neurčito, a to na základě převzetí pravomocí stanovených pro případ mimořádných okolností, je nepravděpodobný, protože pro autokraty je výhodnější variantou pomalu (avšak vytrvale a rafinovaně) osekávat demokratické instituce a tradice bez jasného bodu zlomu.

Současní autoritáři kontrolují média buď zaváděním složitých a vágních zákonů proti pomluvě, nebo tak, že média vlastní (přímo nebo nepřímo, prostřednictvím spřátelených oligarchů), nebo že manipulují sociální média. Autoritáři si udržují legitimitu pomocí své základny příznivců tak, že rozlišují „lid“ od vykonstruovaných nepřátel a obětních beránků, jako jsou elity nebo migranti.

Rozkládají právní stát tak, že na soudy dosazují své lidi, zastrašují ostatní soudce a podrobují si úředníky pod hrozbou výpovědi nebo šikanou, dokud dotyční nedají výpověď pro výstrahu ostatním, nebo tak, že je odměňují či trestají prostřednictvím mzdy, povýšení nebo jiných pracovních podmínek.

Jakmile jsou státní aparát a soudnictví pod kontrolou, výkonná moc je může využít jako zbraň proti politickým oponentům a konkurentům. Politickou opozici lze úplně eliminovat nebo alespoň zásadně znevýhodnit úpravami volebních pravidel pomocí účelového překreslování map volebních obvodů.

Např. v Maďarsku strana Fidesz poté, co dosáhla změny ústavy, získala v roce 2014 se 45 % hlasů dvě třetiny křesel v parlamentu. Ginsburg a Huq zdůrazňují, že uchopení moci autoritáři bylo většinou v pozitivistickém smyslu legální, přičemž zákonodárná moc byla použita k podrytí zákonů a následně k postupnému plíživému zahubení demokracie stovkami drobných ran.

„Ústava Spojených států může dobře fungovat jako ochrana proti převratům nebo protidemokratickému převzetí mimořádných pravomocí, ale není dobrou obranou proti pomalému rozkladu demokracie,“ píší s tím, že některé politické přístupy typicky používané pro podkopání demokracie již byly vyzkoušeny i ve Spojených státech, i když pouze na místní úrovni: republikáni ve Wisconsinu získali 60 % křesel s méně než polovinou hlasů a republikánští zákonodárci v Severní Karolíně se pokusili svého guvernéra zbavit pravomocí v okamžiku, kdy jím byl zvolen demokrat.

Dosazování soudců a státních zástupců, jejichž loajalita k určité straně převažuje nad loajalitou k právu jako takovému, může neutralizovat kontrolní funkci soudní moci. Ginsburg a Huq ústavu Spojených států za výjimečnou nepovažují. Naopak tvrdí, že se ukazuje jako zastaralá a neschopná reagovat na nové situace.

Třetina autoritářů mezi námi

Americkou výjimečnost svým způsobem vyvrací i výzkum Karen Stennerové a Jonathana Haidta, jenž jakkoli trpí konceptuálními i metodologickými nedostatky, dobře ukazuje, jak problematické je vydávat racionalizované osobní předsudky za kvantitativní společenskovědní výzkum. Na základě nepodložených důkazů z posledních amerických a francouzských parlamentních voleb (resp. voleb do Kongresu) a britského referenda o brexitu dospěli Stennerová a Haidt k závěru, že zhruba třetina voličů smýšlí vždy autoritářsky.

„Autoritářské“ myšlení měřili pomocí hodnot, které se rodiče snaží vštěpovat svým dětem. Doložili, že volbu ve prospěch brexitu, Trumpa nebo Le Penové však pouze na základě těchto hodnot vysvětlit nelze a že je nutné, aby autoritáři byli navíc vystaveni tzv. „normativní hrozbě“, což je vágní koncept spojovaný s hrozbami pro „jednotu“ či homogenitu, související s imigrací.

Autoři naznačují, že konstantně autoritářská třetina populace dokáže žít v demokracii, pokud se nesetkává s lidmi, kteří jsou odlišní, čímž de facto staví imigranty do role obětních beránků. „Normativní hrozba“ však nemá objektivní, měřitelný význam. Jakožto hrozba může být (de)konstruován kdokoli.

Např. Češi si premiérem zvolili slovenského populistu, který mluví česky s přízvukem. Čeští neofašisté volili rasistickou stranu, kterou vede poloviční Japonec Okamura. Tyto imigranty Češi zjevně za „normativní hrozby“ nepovažují. Maďarští autoritáři zase naopak za výrazného představitele „těch druhých“ považují George Sorose, rodilého Maďara hovořícího plynně maďarsky, který investoval miliony do osvobození svých krajanů od nadvlády komunismu a do kultury a školství v zemi.

Za poslední autoritářské xenofobie v Evropě, kdy byli němečtí Židé z kulturního hlediska „němečtější“ než průměrný Němec, většina z nich se narodila v Německu a fyzickým vzhledem se nijak nelišili, si v nich „autoritáři pociťující normativní hrozbu“ museli takovou „normativní hrozbu“ vykonstruovat, a to tak, že je přinutili nosit žlutou hvězdu, která označovala jejich nebezpečnou odlišnost.

V dnešních etnicky homogenních státech středovýchodní Evropy jsou si autoritáři vzhledem k nepřítomnosti reálné „normativní hrozby“ nuceni nepřítomné hordy muslimských imigrantů pouze představovat. Téma by se pak dalo jednoduše uzavřít s tím, že „normativní hrozby“ existují pouze ve zvlášť omezených prostorech mezi ušima některých z nás.

Hledá se náčelník pro 21. století

Otázkou by pak mohlo být, co aktivuje tento prastarý mechanismus v mysli, který nás nutí hledat obětní beránky, i když se jedná jen o přízračné přeludy, pouhé halucinace, stíny lidí, kteří od nás nejsou nijak odlišní. Chybné chápání ekonomické krize jakožto evolučně kritického bodu může vést ke směšování autoritářství a netolerance k odlišnostem. Možná opravdu hledáme náčelníka pro jednadvacáté století, aby vedl náš kmen při vyobcování nejslabších konzumentů potravin a útoku na neandrtálce u příštího napajedla.

Závěr, k němuž Stennerová s Haidtem dospěli, se pohybuje mimo přípustné prostředky regresivní analýzy. Zakládají jej totiž na něčem, co nazývají „zdravým rozumem“ a co by však jiní mohli nazvat bigotností: „Zdravý rozum a historická zkušenost nám říkají, že u každého společenství vždy existuje určité množství nově příchozích, které je příliš vysoké na to, aby bylo udržitelné – takové množství nově příchozích může hostitele přetížit nebo dokonce poškodit a zhoršit podmínky pro staré i nové členy společenství.“

S odkazem na tento zvláštní zdravý rozum a soudnost si říkají o opakování tragédií 30. let 20. století a ignorují skutečnost, že protiimigrační nálady se mohou objevit i bez imigrantů, jako například ve východní Evropě a nacistickém Německu, a že masivní imigrace do míst, jako je Izrael (jehož počet obyvatel se přibližně od roku 1950 více než zdvojnásobil) nebo Kanada, může být přiměřeně úspěšná bez autoritářů sázejících na politiku plnou hněvu.

Argumenty pro i proti tezi americké výjimečnosti jsou přesvědčivé, ale v různé míře a časových rámcích. Na cestě vedoucí k tyranii slouží politické a společenské dědictví ústavy jako obrazné zátarasy, zpomalovací prahy a budky na výběr mýtného. Pomáhají zvolňovat, zdržovat a prodražovat rozkládání demokracie. Nemohou ji však udržovat do nekonečna. Ústava nemůže ochránit, zachovat ani bránit republiku s příliš malým počtem stoupenců demokratických principů.

Stejně důležitá jsou budoucí očekávání. Dokud budou všichni spoléhat na to, že Trump a jeho republikáni skončí po jednom volebním období, lidé, jejichž kariéra, dobrá pověst či příležitosti budou v sázce, si dají pozor, aby veřejně autoritářství nenapomáhali. Jeho druhé vítězství by však dokázalo, že patronát Trumpovy dynastie může nabízet kariérní vyhlídky i v dlouhodobém horizontu. Současná eroze demokracie pak může vyvolat lavinový efekt.


Aviezer Tucker je autorem publikací The Legacies of Totalitarianism (Dědictví totality) (Cambridge University Press 2015), A Companion to the Philosophy of History and Historiography (Průvodce filozofií historie a historiografie) (Boston: Wiley-Blackwell, 2009) a The Philosophy and Politics of Czech Dissidence: From Patocka to Havel (Pittsburgh: Pittsburgh University Press, 2000), která vyšla v českém překladu pod názvem Fenomenologie a politika: od J. Patočky k V. Havlovi (Olomouc: Votobia, 1997).

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

11 komentářů

  1. Jan Kulísek napsal:

    Bohužel zdejší redaktoři vůbec nemají ponětí, co se vlastně v Americe děje, o co tam jde. Je to opravdu primitivismus, neuvěřitelné, že si tito lidé říkají „novináři“. Jenom velmi hloupý člověk si může myslet, že když se strana jmenuje „demokratická“, tak musí být skutečně demokratická.

    Nebo jde možná o to, že si zdejší redaktoři nedovedou představit, že by hlavní média a jejich kolegové v USA tak brutálně lhali. Kdyby ale měli alespoň hrubé ponětí o minulosti, tak by se tak nedivili. Například likvidace senátora Joe McCarthyho v 50. letech bylo něco podbného. Ale to by museli číst Blacklisted by History, což je ale kacířská literatura, kterou dnešní novinářské elity nečtou.

    Zmíním pouze hlavní věc. Během kampaně v roce 2016 Clintonka nařídila sledovačky republikánské kampaně a hlavně Trumpa tajnými službami. Koordinoval to Bill Clinton s tehdejší ministryní spravedlnosti Lorettou Lynch, o čemž svědčí jejich tajné setkání na letišti v Phoenixu v červenci 2016, které bylo úplnou náhodou prozrazeno jedním novinářem. B. Husejn Obama byl pravděpodobně pouhá loutka v režii Clintonů.

    Byli to naopak „demokrati“, kdo ovládli federální instituce a hlavně tajné služby, které používali ve svůj prospěch. Slyšeli vůbec zdejší redaktoři něco o Peterovi Strzokovi a Lisy Page? Asi nic, že ano.

    Je také dost nepochopitelné, že pro Neviditelného psa je neznámý skandál použití daňového úřadu IRS na likvidaci vlivné frakce Republikánské strany Tea Party. Něco podobného je rovněž v dnešní době běžné v ČR v režii dnešního předsedy vlády Babiše.

    A tak bych mohl pokračovat a vydalo by to na slušnou knihu. Ale četli by ji zdejší redaktoři? Těžko. Ti dělají to samé, co dříve Rudé právo…

    • Jan Kulísek napsal:

      ….samozřejmě ne Neviditelného psa, ale Hlídacího psa, mea culpa…

    • Jiri Bilina napsal:

      Furt me nejde do hlavy, proc se pan Kulíšek tak cpe na stranky, kde je porad jeste svoboda slova, zatimco na svem neonacistickem webu necha diskutovat jen 2 az 3 neocasty, pripadne komunisty?

  2. petrph napsal:

    Zajímavé téma, ale dosti rozsáhlé na to aby díky němu šlo strašit nástupem fašismu v USA. Tak jen pár poznámek.
    1) Ve dnes hluboce rozdělené Americe se nedá očekávat, že by takový sborník byl ryze objektivní – je spíše protitrumpovský.
    2) Takových rodinných politických klanů bylo v historii USA mnohem více – připomeňme třeba třeba jméno Kennedy. A kupodivu žádný fašismus nenastal. S trochu větší znalostí historie USA zjistíme, že naopak velmi mnoho vlivných rodin si tam udržuje status elit – už od dob May flower, a dosazuje stále své členy do vysokých řídících politických i ekonomických i soudních funkcí státu.
    3) Když o tom začneme přemýšlet hlouběji, tak zjistíme že USA má oproti Evropě tu zásadní politickou výhodu – totiž skutečné rozdělení politické moci mezi prezidenta (rozumějme ve funkci premiéra v čele vlády) a Kongresu . Nikoliv jako v Evropě, kde se automaticky přijímá úzus , že vládu i parlament ovládá vítěz z parlamentních voleb (nebo ještě přesněji, nikoliv vítěz, ale dohodnutá většinová koalice – a to je sakra rozdíl).
    5) Rovněž tak, v USA je mnohem větší status nezávislosti oněch mimovládních složek – jak zmíněno CIA, FBI, soudy, atd

    6) Že tento komplexní systém nezávislých složek moci v  USA dokáže v krizi zafungovat, dokazuje třeba případ Watergate, který vedl k pádu prezidenta Nixona.

    7) Suma sumárum, naopak v Evropě je riziko vzniku fašistických režimu mnohem větší než v USA .
    8) V čem je ale ten hlavní problém (možná tu i tam), je to, že společnosti v USA, i v Evropě jsou hluboce rozdělené. A bohužel, jakákoliv radikální politická změna vynucená jednou ze stran povede k ještě hlubší destabilizaci té společnosti . Ten nedávný příklad s Majdanem na Ukrajině je sám o sobě dosti tragický, aby ho někdo zkoušel opakovat.. Člověk (kterému něco říkají principy demokracie) aby se skoro hloupě zeptal, „a proč si místo toho nepočkali na příští volby“?

  3. ČERT napsal:

    Tady se předkládají takové teorie a modely, že až to zavání takovým tím (jak jsem se naučil od některých jiných komentátorů zde) „blablabla“…
    Tak ono to z článku vyplývá, ale… Tak přece různí prezidenti, a se silnými pravomocemi, se přece v USA střídají už 230 let, a i když to mohli být různí lidé a mohli mít různé sklony, tak mi aspoň není známo, že by dnes někdo z nich byl cejchován jako nějaký tyran. Tak taky, oni se vždy udrželi u moci nanejvýš 2 období, tzn. cca 8 let… První, a poslední, výjimkou byl až F. D. Roosevelt v letech 1933-45. A po něm si pak právě ještě to, že president může být zvolen maximálně dvakrát, přidali Američané jako takovou pojistku přímo do Ústavy. Předtím ty max. 2 období byla spíš takový zvyk, ale v Ústavě USA to ani nebylo.
    A Trumpův klan… Tak ale to se z posledních desetiletí dá asi také hovořit o nějakém klanu právě Clintonů, nebo třeba Bushů (z něhož byli v období mezi 1989 a 2009 přece 2 prezidenti)…

    Nebo něco úplně jiného… Cituji: „…protiimigrační nálady se mohou objevit i bez imigrantů, jako například ve východní Evropě a nacistickém Německu…“ Proboha, jaké PROTIIMIGRAČNÍ nálady hrály roli v nacistickém Německu…??? Cožpak Hitler a NSDAP si „vydláždili cestu“ na nějakých imigrantech…??? Jen bych připomněl, že Německo bylo ještě ve 20. a 30.letech 20.století samo spíše vystěhovaleckou zemí, spousta lidí odtud odcházela z ekonomických důvodů třeba do USA apod. – a jak víme, nacisté spíš naopak hecovali tyhle německé migranty a jejich potomky jinde (skoro, přinejmenším teoreticky, by se to dalo vztáhnout i na naše sudetské Němce)… Takže PROTIIMIGRAČNÍ nálady v nacistickém Německu… Tak budiž, jeden důležitější případ před druhou světovou válku tady byl (ti polští Židé, kteří se nechtěli jen tak vrátit z Německa do Polska, a pak to všechno vyústilo v tu tzv. „křišťálovou noc“ roku 1938), ale stejně…
    Tenhle model srovnání nacistického Německa s východní Evropou (a zjevně míněno dnešní středovýchodní Evropa), pokud není nějak záměrně provokativní, tak naprosto kulhá.

  4. Petr Kaminsky napsal:

    1) U nas je situace jina. Po 40 letech „budovani komunismu“ neexistuje nic, co by lidi motivovalo k tomu podporovat demokracii. 2) Zajimalo by me, jestli ta kamarila kolem Babise vznikla hned na zacatku nebo se proste jen nabaluji dalsi a dalsi oportuniste. Takze ukol pro novinare je – hleda se whistleblower v AnoFertu. 3) Dalsi vec je motivace oportunistu. Pravdepodobne predpokladaji (a delaji vse pro to aby), ze Babis tady bude naveky. Co kdyz se to nepodari? Kdo je zamestna? Vsichni budou vedet, ze to je „ten Prchal“, „ta Valkova“, „ta Jermanova“, „ten Vondracek“ apod.

    • petrph napsal:

      Bohužel, toto je nedorozumění. Zkusím to vysvětlit.
      1) Lidé u nás samozřejmě podporují demokracii, právě tím že jí uznávají. Uznávají zvolené politické orgány i činitele, uznávají a plní i jimi vydaná právní nařízení (i když si můžou myslet že jsou špatná), taky platí daně (i o tom si můžou něco myslet), atd.. Takto občané podporují demokracii. Přirozeně mohou se sdružovat do politických stran a sami se nechávat zvolit. Toť vše. Pokoušet se o svržení současné vlády a nahrazení jinou, to už je mimo demokracii .
      Mimochodem, tím vůbec neříkám že Babiš je demokrat. Jenomže jeho „odstranění“ nemá v rukou „lid“, leč další ústavní instituce popsané – a ty možná pracují špatně..
      2-3) Kamarila kolem Babiše je dvojí. Ta první část, tu kterou si vyplácí sám – a ta mu přirozeně zůstane i pokud z vysoké politiky odejde (bude se hodit i pak). A pak ta druhá, kterou nabalil až v té pozici vládní moci a vyplácí jí ze státních prostředků Ta se prostě potom přesune k tomu, kdo bude právě u moci. Jak jinak?
      No a potom dojde k tomu, co jsem popisoval v případě NÚKIDu. Pokud už si najdou nějakého chlebodárce, který je umístí na nějakou státní pozici s razítkem, tak potom už žádné „kdo je bude chtít“ neplatí. Potom budou muset zase občané poslouchat je…

  5. petrph napsal:

    Ještě bych si dovolil připojit jeden komentář.
    na základě toho co jsem dnes četl. Cituji slova Milana Knížáka k nedávnému finále Eurovize
    „..Více než zpěvu tam bylo rekvizit, ohňostrojů, tanečníků, akrobatů a podivných transsexuálů. Jednotlivé státy se překonávaly v podivnostech, zpotvořeninách a nepřirozenostech. Obraz světa, který z toho vyšel byl děsivý..“
    Neboli, když už se dnes straší nástupem fašismu, je nutné vědět i historicky proti čemu ve 30.letech minulého století ten fašismus povstal a byl i tehdy skutečně konzervativními silami v zapadních státech i přijat a dokonce zpočátku podporován.. A ten bod zlomu už se možná blíží ..
    Mimochodem, abych přidal vlastní zážitek – který ale rovněž není bez zajímavosti – byl jsem dnes s děckem ve sportovní aréně na oslavu dne dětí, kde pro teenagery vystupovali i „známí youtubeři“.. Jestli si snad někdo myslí že do nich hustili nějakou ideologii, ekologie, anti Babiš, Zeman, tak je na omylu, za to asi nedostali zaplaceno. Tudíž dělali to za co zaplaceno dostali – předváděli jim jak udělat megaslizouny :)))

  6. korty napsal:

    Autoři splácali páté přes deváté. Rozbor je docela trefný, ale souvislost s USA není vůbec žádný. Autoritářsky se chová v Americe především levice, viz např. při poslední volební kampani akce kliky Clintonová/Clinton ve spolupráci s médii, zpravodajskými službami a zglajchšaltovanou administrativou, nehledě na snahu nedemokraticky pomocí různých aktivistů a jejich demonstrací změnit výsledek voleb.
    V popisu moderního autoritářství vidím Babiše, ale ani trochu Trumpa. Americké demokratické pojistky fungují pořád skvěle, u nás už dávno neexistují, natož ab fungovaly.
    Trend americké žurnalistiky pracuje přesně podle tohoto schématu. Do vcelku přiléhavého rozboru napasovat Trumpa za každou cenu. Naši rádobynovináři, bez jakékoli kritické znalosti tamějšího prostředí, a ještě s docela slabými znalostmi angličtiny, to nějak přeloží, naplácnou k tomu lehkou zmínku o Babišovi bez hlubšího hodnocení, k tomu plácnou natvrdo Okamuru (nezapomenout etiketu fašisty!, to se teď nosí) a mají víceméně hotovo. Nakonec si nezapomenout říct o sponzorský dar, aby dál mohli přinášet kvalitní obsah, to je vrchol. Hlídací pes jde do kopru…

  7. ČERT napsal:

    Ještě bych dodal… Tady se pořád spekulovalo, jak Rusko ovlivnilo presidentské volby USA v roce 2016… A pořád jen Rusko, Rusko… A snad v žádném českém médiu jsem si nevšiml informace, kdo mj. stál za těmi demonstracemi v USA, když se Trump ujal vlády. Samozřejmě, dnes už bývalý mexický president Enrique Peňa Nieto (už skončil vzhledem k funkčnímu období).
    Tedy, přiznám se, také jsem to zpočátku nevěděl, ale hned bylo nápadné na těch demonstracích to mávání mexickými vlajkami nebo mapky „Velkého“ Mexika, sahajícího přes Texas a Kalifornii až někam po Colorado a Nevadu… Tak v USA pobývá, legálně a asi spíše nelegálně, snad až 10-12 milionů Mexičanů (mexických občanů). A chacha, když nějaký Peňa Nieto ze Ciudad de México burcuje Hispánce nebo přímo Mexičany v USA, to je přece něco podobného, jako když svého času nějaký Hitler z Berlína burcoval sudetské Němce v Československu.
    Jako Američané versus Mexičané, mně, Čechovi, Středoevropanovi, to může být celkem jedno… Ono Mexiko je v poměru vůči USA pořád jistě tím slabším (nemá ani jaderné zbraně atd.). Ale pozor, Mexičané jsou v průměru mladší a pořád jich ještě rychleji přibývá než bílých, anglicky mluvících Američanů. Takže být sám tím bílým, anglicky mluvícím „gringo“, asi bych se už měl docela na pozoru.
    Takže hlavně pořád o tom, že Rusové podpořili Trumpa… O tom, že Mexičané burcovali v USA proti Trumpovi, o tom nikde ani slovo.

  8. Jan Musil napsal:

    Text zní jako kdyby byl na zákázku. Takových alarmistických jednostraných textů už za ten čas bylo hodně a realita? Ani náznak ty „tyranie“ v USA. „Erozie demokracie“ – to je termín který sedne na druhou stranu, tzn. zatvrzelý establishment a levicová média, jednostranější než u nás za komunismu, které neustále tlachají o impeachmentu, pokusy ignorovat Brexit anebo historicky referenda v EU, které byly ignorovány. Anebo špehování protikandidáta.. to JE eroze demokracie. nebo snad NE?
    Zloděj křičí chyťte zloděje, o tom to je. Tyhle lidi budou kritizovat SVOJE chyby na druhých, protože jde o politický boj. Prachy a moc.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama