Škola ve Spojeném království v 21. století je místo, kde se děti v útlém věku přirozeným způsobem učí být laskavé a tolerantní vůči sobě navzájem, vůči ostatním rasám či náboženstvím, ale současně je britské školství třeba taky nelítostný filtr, který už ve dvanácti letech de facto předurčí celý další osud jedince. Když se do britské školy dostane český žák, bude nejspíš bojovat s politickou korektností a vysokými nároky na docházku.

U politické nebo mediální elity britské společnosti naopak můžete s velkou pravděpodobností určit, jakou vysokou školu její příslušníci navštěvovali a jaká soukromá střední škola vytvarovala její charakter.

V České republice je rozdíl mezi výtečnou a podprůměrnou základní nebo střední školou velký. V Británii je ale přímo gigantický. Nejen čistě z hlediska vzdělání, ale i podle takových měřítek, jako jsou bezpečnost dětí nebo hygienické standardy. Dostat dítě na solidní státní nebo církevní školu se u střední třídy považuje za počin blížící se výhře v loterii. Bydlet ve spádové oblasti vynikajícího pedagogického ústavu se považuje za terno.

Knihu bývalého zpravodaje ČRo v Londýně Jiřího Hoška Nová Británie vydal Radioservis. HlídacíPes.org zveřejňuje ukázky se souhlasem autora i vydavatelství.

Desítky nebo spíš stovky tisíc rodin ve Spojeném království migrují, ovšem nikoli za prací pánů rodičů, nýbrž kvůli co nejlepší škole ratolestí. I v nadprůměrně čestné ostrovní společnosti se taky v tomto případě švindluje o sto šest s trvalými adresami, které rodiny přiblíží vysněnému cíli.

Zřídka navštěvovaní prarodiče najednou vídají vnoučata nečekaně často a mají je dokonce přihlášená u sebe doma. Zoufalí rodiče si nechají posílat účty za telefon a za elektřinu ke svým kamarádům, aby deklarovali, že bydlí blíže vytoužené škole, než je tomu ve skutečnosti.

Když učitel chystá snídani

Setkávání s ostatními rodiči a vůbec chození našich dětí do školy mi o britské společnosti odhalilo zajímavé detaily, byť některé byly spíše nelichotivého rázu. Řada britských rodičů, a nemusí jít pouze o sociálně slabé jedince, posílá děti do školy bez snídaně a se zcela nedostatečným obědem v krabičce.

Skoro se nechtělo věřit, že takřka dickensovské líčení britských dětí žijících v bídě může být v 21. století realitou. Jenže právě to potvrzují nejen moje pozorování, nýbrž v první řadě reprezentativní průzkumy mezi ostrovními kantory. Ti měkkosrdcatí dokonce nosí některým svým žákům jídlo, protože přicházejí do školy permanentně hladoví a na jejich studijních výsledcích je to logicky znát.

Z průzkumu mezi dvěma a půl tisíci členy odborového sdružení kantorů (NASUWT) vyplynulo, že se učitelé naučili nosit svým žákům svačinu, aby je vůbec nějak nastartovali. Dělá to prý každý čtvrtý kantor. Nad rámec svých povinností sytí hladové žáky i některé školy. Pomáhají jim i některé charitativní programy podporované známými osobnostmi. Patronem jednoho „breakfast clubu“ byl i český fotbalový gólman Petr Čech.

Dvě třetiny dotázaných pedagogů v průzkumu uvedly, že pravidelně vídají hladové žáky. Situaci určitě zlepšilo rozhodnutí vlády z roku 2013 zajistit bezplatné obědy v jídelnách státních škol všem dětem ve věku pěti až sedmi let. Nikdo přitom nemusí dokládat, jak je na tom finančně. I tak jsme ale opakovaně dostali před celobritskými srovnávacími zkouškami dopis od ředitelky školy, aby děti dostávaly celý zkouškový týden pořádnou snídani.

S rodiči k moři? Jen o prázdninách

Zatímco v Česku se trendem staly odklady nástupu do školy, takže do první třídy přicházejí bezmála osmileté děti, ve Spojeném království začíná školní docházka v pěti letech a basta fidli. Výjimky jsou opravdu výjimečné.

Naše dcera s nulovou znalostí angličtiny tak přestoupila z české školky rovnou do druhé třídy britské školy. Kdyby se bývala narodila o týden dříve než 5. září, šla by snad hned do třetí třídy! Z věcí, jimiž se britské školství od toho českého zásadně liší, by se vůbec dal sestavit solidní telefonní seznam.

Třídní učitelé se i na prvním stupni neustále střídají a vedení školy velmi často míchá složení jednotlivých tříd. Na to se ale celkem dá zvyknout. S jinými specifiky ostrovního vzdělávání už je to horší. Když v Česku vezmete dítě na pár dní ze školy mimo řádné prázdniny kvůli pobytu na horách nebo u moře, není to nic neobvyklého a ředitelé kvůli tomu zpravidla nedělají humbuk.

Anglické školy jsou ale neoblomné a absence tohoto druhu netolerují. Sankce jsou navíc velmi přísné, od citelné pokuty (to je specifikum Anglie a Walesu, skotské ani severoirské školy neukázněné rodiče finančními postihy netrestají) až po veřejně prospěšné práce a návštěvu sociálních pracovníků.

Když náš syn měl jet se svým klubem na fotbalový turnaj do Marseille, byly v nás malá dušička, protože to znamenalo dvoudenní absenci. Vedení školy se ale zachovalo fantasticky. Nejen že nedělalo potíže, ale dokonce sportovní výlet označilo za vyznamenání pro školu a požádalo synka, aby po návratu o svých zážitcích spolužákům vyprávěl.

„Zimní slavnost“ a jídelníček bez vepřového

Člověk, jehož světonázor vytvaroval dlouholetý pobyt ve středoevropském prostoru, bude mít ve školním prostředí jisté problémy s britskou korektností, zvlášť když tato korektnost začne mít navrch nad selským rozumem. Respektive potíže nastanou v okamžiku, kdy člověk získá pocit, že se v některých věcech měří dvojím metrem.

Naše základní škola v severním Londýně nedaleko velkého dopravního uzlu Finsbury Park byla tavícím kotlíkem národností a vyznání. Značné procento muslimských žáků a rodičů v jedné fázi přineslo podivné rozhodnutí, že se z jídelního lístku kompletně vyškrtlo vepřové maso, byť děti mohly jednoduše sáhnout po menu číslo 2 a nábožensky tabuizovanému pokrmu se vyhnout.

V praktické rovině se tohle téma řeší i kolem vánočních svátků, které se na některých státních školách s větším počtem muslimských či hinduistických dětí stávají pro ředitele a pedagogický sbor chůzí v minovém poli.

Nazvat školní představení vánočním, nebo raději neutrálně zimním? Jaké představení zvolit, aby nebylo příliš omluvenek od rodičů, že si nepřejí, aby jejich potomek ve hře vystupoval? Postavit ve dvoraně školy betlém a vyhnout se zpěvu křesťanských koled?

Je ovšem pravdou, že se o Vánocích ve školní výuce nemlčí. Učitelé rozebírají s dětmi vánoční zvyky v jednotlivých zemích a pouštějí se koledy. Ovšem stejně tak se chodí na prohlídky hinduistického templu nebo se probírají pravidla, která se dodržují během ramadánu.

Mimochodem, v roce 2016 se vyměnilo vedení naší školy a vánoční představení bylo zase jednou skutečně vánoční. Prim v něm hrály vánoční zvyklosti ve třech zemích včetně Česka a dcera naučila celou šestou třídu zpívat Půjdem spolu do Betléma. Všechny děti bez ohledu na vyznání a barvu pleti svorně hulákaly „Yezhishku panatchkhu“ a lidem v sále bylo fajn…

Škola trochu jako z Harryho Pottera

Problémy na státních základních a středních školách a řekněme ne úplně obtížné studium na těchto ústavech přispívají k tomu, že mnoho Britů touží dostat své ratolesti s přihlédnutím ke stavu bankovního konta buď na soukromé, nebo alespoň na výběrové školy. Lidé brblají, nelíbí se jim to, ale stejně se tomuto systému nedokážou vzepřít.

Vědomí toho, že se spolurozhoduje o celém dalším životě jejich potomka, je příliš zavazující. Proslulé soukromé střední školy bývají nezřídka genderově rozdělené. Vůbec nejprestižnější chlapeckou školou ve Velké Británii, která vychovala devatenáct premiérů včetně Davida Camerona, je Eton College ve Windsoru u Londýna.

Dnes zůstává jednou ze čtyř čistě chlapeckých internátních škol v Británii. Kdybyste začali Eton v jistých kruzích opěvovat, dostali byste nálepku elitářů a snobů. Škole se ale nedá upřít, že by tam svého syna ráda poslala většina Britů. Musí se ale ideálně sejít tři faktory: chytré dítě, štěstí a hromada peněz. Roční školné představuje 32 067 liber, což mimochodem není nejvyšší částka v Británii.

Dlouhodobé odloučení od rodiny se v Etonu kompenzuje kamarádskou atmosférou mezi hochy a naprostým nedostatkem času, který zabere jednak studium, ale taky hodiny sportu, na nějž se klade veliký důraz. Hraje se fotbal, ragby, vesluje se…

Eton přes den připomíná kulisy historického filmu. Můžou za to studenti v předepsaných fracích a tmavých kalhotách s proužkem, kteří nevypadají, jako by patřili do dnešní doby. Tempo na škole se mi během čtyřiadvaceti hodin strávených ve Windsoru zdálo pekelné.

Měl jsem pocit, že Etonians, jak se zdejším studentům říká, absolvují celý den v poklusu; od ranní bohoslužby přes oběd, který do sebe vyloženě nahážou, až po večerní setkání ve jejich studentském domě.

Nebezpečné povolání – kantor

Bohužel ne všechny britské vzdělávací instituce ale poskytují svým svěřencům takové prostředí, které bychom nazvali inspirativním a bezpečným.

Na střední škole Willenhall Academy v anglickém Birminghamu musel v roce 2017 pedagogický sbor dokonce vstoupit opakovaně do stávky, protože se ve škole tváří v tvář nezvladatelným studentům prostě přestal cítit bezpečně. Mírně řečeno problémové děti dokonce spustily palbu jídlem i na školní inspektory, kteří se přišli se situací seznámit.

Skoro se nechce věřit, že na některých středních školách se vyplatí mít stálou policejní přítomnost, protože jsou tam násilné incidenty prostě na denním pořádku. Bohužel se množí i případy, kdy svoji učitelku napadne jedenáctiletý kluk. Většina základních škol tak má své „výchovné poradce“, kteří patrolují po ústavu a při spuštění alarmu by se do šedesáti vteřin měli přiřítit do třídy, aby delikventa zpacifikovali.

Britský přístup je specifický v tom, že do speciálních škol se umisťují děti jen ve skutečně výjimečných případech. Když se pak v jedné třídě „běžné“ základní školy sejde několik ratolestí se „zvláštními vzdělávacími potřebami“ (zase jeden britský korektní terminus technicus), mají se kantoři co ohánět, i když jsou v takových případech v místnosti třeba tři najednou.