Václav Havel. Foto: Jaroslav Vogeltanz / Česká editoriální fotografie / Profimedia

Česká republika v čase nepohody a lží o tom, jak bídně si tu žijeme

Napsal/a Roman Kočí 31. ledna 2025
FacebookXPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Mnoho lidí v naší zemi si klade otázku, kde se za 35 let od sametové revoluce nacházíme, jaký je stav současné české společnosti, proč je atmosféra v ní tak špatná a zřejmě se stále zhoršuje?

Česká republika je svobodnou demokratickou zemí s vysokou životní úrovní, která zde nikdy v historii nebyla. Většina společnosti realizuje možnosti, které se dnes nabízejí; často cestujeme, poznáváme cizí země, studujeme, učíme se cizí jazyky, žijeme kulturním a společenským životem, zajímáme se o životní prostředí, jsme bezpečnou zemí s nízkou mírou chudoby atd.

Přesto je zde stále vyvoláván dojem země neúspěšné, kde si velké množství lidí není schopno zajistit své základní životní potřeby, kde se stát nestará o své občany, zemí, kde se prostě dobře nežije.

I to pak vede k frustraci části společnosti, která těmto negativním náladám z nejrůznějších důvodů podléhá, a její nespokojenost je zároveň výrazně zesilována zejména prostřednictvím sociálních sítí.

Dopadlo to hůř, než muselo

Nejde však jen o frustraci těch nespokojených občanů, kterým se v životě – třeba i jen zdánlivě – nedaří tak, jak by sami chtěli. Jakkoliv jsme bohatou a prosperující zemí, tak nelze nevnímat naše současné problémy, které nám stále neumožňují dostat se na úroveň států tradiční západní Evropy. A zdaleka nejde jen o ekonomickou úroveň.

Snad jen Václav Havel občas zmiňoval, že bude trvat generace, než se společnost, pokřivená životem v totalitním prostředí, morálně obrodí a stane se skutečně svobodnou, otevřenou a demokratickou.

Dnes, po 35 letech života ve svobodné společnosti, už asi každý pochopil, že dostat se nejen na ekonomickou, ale i sociální, kulturní, vzdělanostní a hodnotovou úroveň států západní Evropy je nesnadný úkol, a bude zřejmě trvat ještě několik dalších generací, než se nám to (snad) povede.

Ale proč v tomto výrazně zaostáváme? A co za tím vším ve skutečnosti je? A mohlo by to být jiné? Jsou to všechno otázky, které vyžadují podrobný a obsáhlý výklad, ale přesto se pokusím to zjednodušit a zobecnit.

Redakce HlídacíPes.org na konci roku 2024 vydala knižní publikaci: Národ sobě / České průšvihy 1989–2024. Autoři se v ní velmi zajímavým způsobem zaobírají událostmi z listopadu 1989 a tím, co následovalo poté, jakou cestu jsme za předchozích 35 let ušli a co se nám nepovedlo a proč se to nepovedlo.

Petr Pithart popisuje asi úplně ten základní problém: „Po roce 1989 to dopadlo hůř, než muselo, protože si hlavní aktéři nedali tu nepohodlnou práci se složením účtů a zmizeli vesměs do soukromí. Kdyby vůdčí osobnosti včas a pravdivě analyzovaly, co se dělo, když u toho byly a varovaly před tím, co se z toho ještě může vyvinout. Vykašlaly se na to. Nevzaly odpovědnost za svou.“

Obávám se, že toto Petrem Pithartem popisované neblahé dědictví nás provází stále a bude nás zatěžovat ještě i dlouho v budoucnu. A to vše nakonec může vést ke společenským změnám, které bezpochyby pro svobodně uvažující občany nebudou pozitivní. Věřme ale, že se to nakonec nestane.

Běžná kooperace s režimem

Základní problém spočívá v tom, že náš přechod od totality do skutečně demokratického a právního státu nemohl stát jen na tom, že v listopadu 1989 komunistická strana přišla o vedoucí úlohu ve společnosti a bez aktivnějšího odporu předala svou moc.

Komunistický režim (a předtím režim nacistický) zdejší společnost zcela rozvrátil a morálně zdevastoval, a tohoto břemene nás nemohly rychle zbavit jenom listopadové události.

Dnes vidíme, jak naivní bylo se koncem roku 1989 domnívat i veřejně proklamovat, že teď už bude vše dobré, nejpozději do deseti let se dostaneme na úroveň Německa a Rakouska a už nikdy o svobodu nepřijdeme.

A vůbec to celé nejde zužovat jen na ekonomickou úroveň, právě naopak. Snad jen Václav Havel tehdy občas zmiňoval, že bude trvat generace, než se společnost, pokřivená životem v totalitním prostředí, morálně obrodí a stane se skutečně svobodnou, otevřenou a demokratickou.

Další aktéři, jak uvádí Petr Pithart, si tu nepříjemnou práci nedali. Po sametové revoluci o skutečném stavu společnosti veřejně hovořil málokdo, přestože muselo být zřejmé, že budeme mít velké problémy, že to bahno nezmizí jen tím, že komunisté předají svoji moc a společnost se se vším vypořádá primitivním antikomunismem.

Jak známo, Komunistická strana Československa byla na počet obyvatel největší komunistická strana na světě, žili jsme v policejním státě, aktivních odpůrců režimu zde byly pouhé nižší stovky, značná část společnosti s komunistickým režimem v nějaké formě kooperovala a mnohá osobní selhání a ryze prospěchářské chování bylo alibisticky omlouváno ohledem na děti či rodinu.

Již za první republiky zde byla zhruba 20% část společnosti, která se přikláněla k protisystémovým stranám, které byly výrazně protidemokratické (komunisté, fašisté). Toto vnímání můžeme u nás vidět i po uplynulých sto letech.

Jen velmi malá část společnosti neselhala a udržela si vnitřní svobodu, čest a rovnou páteř až do listopadových dnů toho roku 1989. Lidé, kteří zde zcela nepokrytě porušovali zákony, ničili životy druhých, kradli, pozvali sem v roce 1968 vojska „spřátelených států“ apod. nebyli nikdy potrestáni.

Na těchto základech se pak dost dobře nedá rychle postavit svobodná, sebevědomá, demokratická a otevřená společnost. Výsledek dnes vidíme v plné nahotě. Po 35 letech se už těžko můžeme na něco vymlouvat.

Principy života v demokracii

Přitom to bylo možné udělat jinak. Polistopadový vývoj mohl probíhat odlišně. Například poválečný vývoj západní části Německa je pro nás důkazem, že se lze z totality a ze zcela zničeného státu rozumně přetvořit v plně fungující demokratickou společnost.

Západní Němci jednoznačně pojmenovali a odsoudili aktéry nacistického režimu a do dneška je pro ně nacismus obrovské memento, o kterém se tam mluví, a které už nechtějí nikdy opakovat.

Do deseti let se západní Němci dostali na ekonomickou úroveň před válkou a už v šedesátých letech vykazovali obrovský pokrok ve všech oblastech života a nebývalé zvýšení životní úrovně.

My jsme se zde deset let po sametové revoluci potýkali s kupónovou privatizací, které přinesla obrovské podvody a s velmi často nespravedlivými restitucemi.

Výše popsané je zřejmě jedním z hlavních důvodů, proč je současná česká společnost v nedobrém stavu. Princip života v demokracii a svobodě nesdílí celá česká společnost.

Již v první Československé republice zde byla zhruba 20% část společnosti, která se přikláněla k protisystémovým stranám, které byly výrazně protidemokratické (komunisté, fašisté). Toto vnímání můžeme u nás vidět i po uplynulých sto letech. Pomáhá mu populismus a extremismus, kterému se vždy daří v nelehkých dobách, a ty tu teď jsou.

Nevypořádání se s komunismem stále navozuje nostalgii a relativizování života v socialismu. A pak je tu již zmíněné neustálé a účelové vytváření negativní atmosféry chudé země, v níž občané nemají ani na základní životní potřeby, což prostě není pravda.

A do toho všeho všeobecný úpadek vzdělanosti. Mix toho všeho, a ještě mnohého dalšího, tu pak vytváří prostředí a situaci, která mnoho lidí velmi trápí a napomáhá extrému.

Budování demokratické, svobodné a otevřené společnosti je ve všech postkomunistických státech složitý a dlouhodobý proces. Prakticky ve všech těchto státech jsou i nadále v každodenním životě přítomny symptomy totalitního systému.

Tedy hlavně klientelismus, korupce, lobismus, nepotismus. Obecně svět, kde rozhodují známosti, vztahy, vazby, svět vzájemných výhod (protiplnění), osobního prospěchu apod.

Nejde však vždy jen o nutnost se angažovat veřejně, každý z nás může věci měnit k lepšímu, projevovat vysokou míru morální a osobní integrity.

Většinová společnost tento problém vnímá, ale (zatím) nemá ochotu tomu nijak aktivně čelit, nechce si přidělávat problémy, což může být pochopitelné, ale není to obhajitelné. A lidé, kteří by tu schopnost měli, se tomuto systému spíše podřídí a stanou se jeho součástí, protože je to pro ně výhodnější.

Aspoň nebát se a nekrást

Stále je tady málo lidí, kteří – byť mají morální a osobní integritu – chtějí svojí veřejnou aktivitou tento velký společenský problém, když už ne odstranit, tak alespoň výrazně eliminovat.

Bez takových aktivních jedinců se jako společnost nemůžeme posunout výrazně dál; a my se přece chceme ve všech aspektech pořád dostat na úroveň nejvyspělejších demokratických států.

Ve veřejném prostoru a ve veřejných funkcích nám však pořád chybí následovníci Prokopů Drtinů, Hubertů Ripků, Petrů Zenklů, Heliodorů Píků, potomci českých šlechtických rodů a dalších, kteří by tuto zemi určitě výrazným způsobem ve všech aspektech pozvedli.

Tato část české společnosti byla navždy zničena komunismem nebo nacismem. Přesto tu ale i tak máme relativně velkou skupinu lidí, na kterých tato země nyní skutečně stojí. Jedná se o lidi úspěšné, vzdělané, pracovité, moudré, o lidi, kteří tuto zemi mají v srdci a záleží jim na ní.

Přesto se nedaří tyto lidi, až na výjimky, dostat do veřejného života, přesněji řečeno do politiky. Těch důvodů je více a jsou podle mého názoru v současné době bohužel neřešitelné. A dokud to tak zůstane, jako společnost se nikdy výrazně neposuneme.

Nejde však vždy jen o nutnost se angažovat veřejně, každý z nás může věci měnit k lepšímu, projevovat vysokou míru morální a osobní integrity. Už T. G. Masaryk říkal, že demokracie je o každodenní drobné poctivé práci, o tom nebát se a nekrást. A to se týká nás všech.

Ve světle odporné války, kterou Rusko již tři roky vede proti Ukrajině, je namístě zdůraznit i to, že Česká republika nemá jinou smysluplnou budoucnost než prozápadní a proevropskou orientaci.

Součástí Západu jsme historicky vždy byli, s výjimkou 40 let života v komunistickém režimu. Jakékoliv snahy nás znovu přičleňovat k Východu by pro nás byly naprosto tragické.

Mysleme na to. Nebojme se a věnujme se té každodenní poctivé práci. Lidé, v jejichž schopnostech je nás dostat na úroveň nejvyspělejších demokratických států, se zde časem ve veřejném prostoru bezpochyby objeví. Zvládneme to.


Autor je právník, doktorand na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, externí vyučující na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, autor odborných publikací a článků v oblasti veřejného práva a lektor právnických vzdělávacích programů.

Nová kniha
Kniha České průšvihy 1989–2024
HlídacíPes.org vydává novou knihu

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)