Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Následky ruského vraždění v ukrajinském městě Buča. Foto: Profimedia
,

Čečna, Gruzie, Ukrajina. Důkazy barbarství Kremlu jsou v ruských mýtech „kroky ke spáse“

KOMENTÁŘ. Mýtus vždy pozitivní a všechny překážky překonávající duše ruského lidu, už jen svým pravoslavím výjimečného, usměvavého, čistě umytého a zpívajícího ve vyšívaných rubaškách kolem velkého společného stolu, může být vzdálen reálnému světu, ale přesto se stát politickým obsahem a nakonec i realitou. A to se i stalo.

„Slepý slepého vede, oba padají do jámy, vzájemně si děkují, a ještě si gratulují ke slávě.“ Historik Pogodin v 19. století asi netušil, že se v 21. století z tohoto jeho bonmotu stane asi nejpřesnější popis prázdnoty ruského pocitu velmocenské nadřazenosti nad právem, morálkou i veškerým neruským světem.

Ruská historiografie se v té době rozpadla na dva nesmiřitelné tábory, kopírující a potvrzující neslučitelnost slavjanofilské a západnické vize ruské kultury, dějin i státnosti. Spor se formálně vedl o to, zda dějiny mají klást důraz na popis politických forem, institucí a sociálních proudů (zapadnici) nebo na povznášení lidového dědictví (slavjanofilové).

Ti druzí nakonec převládli a jejich pábení se stalo základem ruské státní imperialistické ideje. Intelektuální tragédie, které už sto padesát let není dovoleno se vyvíjet.

Ztráta Moskvy jako dějinný šok

Lidové dědictví se svojí podstatou nemůže pohybovat v prostoru, který definují fakta, logika, kontext instituce, nebo právní stát. Jen chrání emoci výlučnosti a konstruuje mýtus, výmysl či představu, jako národní identitu. Lidové dědictví se nikdy nebude zabývat hladomory, alkoholismem, nevolnictvím nebo principy vlády práva.

Lid a národ jsou všude jen zbožštěné kategorie mimo obsahy práva, morálky a pravdy. Nikdy nedělají chyby a nepáchají zločiny. Jejich údělem je jen hrdinsky trpět a nakonec vždy zvítězit. Nemají slabin a nemohou být vinni. Střední Evropa o tom ví své.

Pro věřící v mýtus spasitelské dějinné úlohy Ruska – nechť není mýlky, spasitelské pro celý svět – je válka proti Ukrajině logická a povinná oběť, nutná k obnově ruského impéria.

Národní obrození 19. století i vznik národních států po první světové válce nebyly o ničem jiném. Nikde jinde se však iracionální mytologie nestala trvalým funkčním obsahem státonárodní identity tak jako v Rusku.

Myšlenky ústavnosti a občanského principu, vycházející z francouzské a americké revoluce konce 18. století, v Rusku nikdo nevnímal. Zmatené dějiny středověkého mocenského útvaru bez hranic, který pro svoji centralizaci a modernizaci na přelomu 17. a 18. století neměl dost vlastních vzdělaných elit, a proto musel ze Západu dovézt stovky techniků, důstojníků a učitelů, jen těžko mohly sloužit jako zdroj národní hrdosti a poučení.

Změnu přineslo teprve odražení napoleonské invaze do Ruska z roku 1812. Ztráta Moskvy byla dějinným šokem a po několik měsíců pro naprostou většinu ruské společnosti i pádem do informační temnoty.

Proti cizácké invazi se však na mnoha místech postavil nečekaný, na státu nezávislý, nekoordinovaný lokální partyzánský odpor místních lidí, z velké části nevolníků, bránících se proti masívním rekvizicím potravy a píce. Konečná porážka Napoleonova tažení a pochod ruské armády až do Paříže se pro Rusy staly zdrojem explozivního nárůstu národní hrdosti.

Legenda „lidové války“ byla prvním projevem nové společenské smlouvy horních několika tisíc, pro které se historie a její výklady načas staly módou, přetřásanou ve všech salónech Petrohradu i Moskvy.

Sebestředné mýty ruské politiky

Moskevská univerzita pod tímto tlakem pozapomněla na vědu a stala se centrem společenského života. Obhajoby dizertací byly veřejnou a prestižní společenskou událostí a patřilo k dobrému tónu je diskutovat na plesech a večírcích. A právě tento tlak snobství a nevědomosti, nadřazovaných nad opatrnou vědeckou práci, napomohly vzniku a rychlé politizaci sebestředných mýtů, které se staly základem ruské politiky.

Módní „ruská historiografie“ té doby vynášela a vymýšlela specifika historického vývoje Ruska, mýtizovala rod, obščinu, pravoslaví, carismus nebo „souboj lesa a stepi“. Společenská pop-historie stvořila mýtus a prohlásila ho za dějiny.

Porážka mladých děkabristů v roce 1825, kteří jako první a jediní chtěli přenést západní ideály ústavnosti a republiky do Ruska, udělala z devótního vlastenectví a nekritického protizápadnictví povinnost.

Objevné historické práce pozdějších desetiletí, připomínající třeba význam období polsko-litevské unie (1569-1795), kdy do východní Evropy, teprve později dobyté Ruskem, bylo importováno magdeburské městské právo, byly kritizovány pro nedostatečné vlastenectví.

Stejně dopadlo rozsáhlé dílo Borise N. Čičerina, který ve svých dějinách práva definoval jako základní problém ruského státu to, že až do vlády cara Petra I. (1672-1725), nebyla státní moc uplatňována zákony, ale nařízeními.

Nevolnictví bylo v Rusku zrušeno až v roce 1861 a opožděné modernizační reformy nezabránily na přelomu 19. a 20. století řadě hlubokých sociálních otřesů a vojenských porážek, které vyvrcholily v roce 1917 bolševickým převratem a nastolením diktatury.

Mesianistická utopie vyvoleného pravoslavného národa se jen převlékla do ještě utopičtějšího imperiálního komunismu, který nemohl existovat bez nepřítele. Počet obětí této verze ruského mýtu se počítá v desítkách miliónů.

Na samotném začátku Vladimír Lenin ještě prosadil myšlenku svazu formálně samostatných socialistických republik. Svaz sovětských socialistických republik se měl stát centrem očekávané světové proletářské revoluce, takže bylo jedno, jestli se na pár let někdo na periférii od říše osamostatní.

Z intelektuálního kvasu ruské diskuze, z demokratizačních pokusů a ekonomických reforem přelomu století nezbylo nic. Občanská válka a desítky let následné mezinárodní izolace tak jen posílily mýtus o vlastní výjimečnosti, nedostatečnosti a nemravnosti zbytku světa, a potřebě rozšiřovat území sovětského státu silou, kdykoliv to okolnosti dovolí.

Stalin jako ruský hrdina

Josef Stalin v roce 1939 vyšel z izolace a v dohodě s dalším diktátorem Adolfem Hitlerem obsadil část Finska, zničil tři samostatné pobaltské republiky, východní část Polska, Besarábii a Bukovinu.

Dnes je v putinovském Rusku vzpomínán jako hrdina, který vlasti za cenu obrovských obětí vrátil načas nespravedlivě ztracená území. Vladimír Uljanov-Lenin, stejně jako Michail Gorbačov, jsou považováni za slabochy a zrádce, protože každý ve své době dopustili zmenšení impéria.

Demokracie, právo nebo vůle jiných menších národů k samostatnosti nehrají v tomto mýtu pražádnou roli. Diktátor Putin prohlásil rozpad sovětského impéria za největší tragédii 20. století. Balastu komunistické ideologie, kterému sám věrně sloužil, se už ani nedotkl. Tragédií pro něj byla jen ztráta okupovaných vazalských zemí a stažení armády ze střední Evropy.

Tragédie Čečny, Gruzie, okupace Krymu a naposledy vojenská agrese proti Ukrajině z února 2022 jsou pro západní myšlení možná těžko pochopitelnými a z pohledu mezinárodního práva naprosto neobhajitelnými kroky.

Pro věřící v mýtus spasitelské dějinné úlohy Ruska – nechť není mýlky, spasitelské pro celý svět – jde o logické a povinné oběti, nutné k obnově ruského impéria. Jedině tak je možné obnovit „spravedlivý svět“, ve kterém se všichni ostatní budou k Rusku chovat s respektem, úctou a strachem. Odtržení od bohatšího a rozvinutějšího Západu je v této strategii vítanou a jedinou možnou cestou.

Vytvoření světa věrných věřících v ruský mýtus, tvrdá cenzura, pronásledování možné opozice všemi prostředky včetně fyzické likvidace, zákaz historických bádání a indoktrinace dětí pro příští konflikty, mohou takovou ne-realitu prodloužit zdánlivě až o desítky let. Předpokládá to nejkřehčí stabilitu moci, kterou si lze představit, a která může teoreticky skončit v průběhu jediného dne.

Podle encyklopedie byl původní antický mýtus jen „symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového řádu“. Nemusel být postaven na pravdivých faktech a zkušenosti. Jeho smyslem bylo dát světu pozitivní rámec a lidské komunitě městského státu pak občanskou identitu.

Rusko se, naneštěstí, nikdy ve svých dějinách k pozitivní identitě nedostalo a naučilo se žít bez potřeby občanství, s negativním mýtem o vlastní vyvolenosti, jedinečném místu v dějinách a zemi, obklopené závistivými nepřáteli.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

2 komentáře

  1. petrph napsal:

    Dovolil bych si oponovat, už onen v úvodu zmíněný mýtus “ lidu vyjimečného, usměvavého, čistě umytého a zpívajícího ve vyšívaných rubaškách kolem velkého společného stolu“ – je nesmysl co už by dnes nikde nevystačil ani v Rusku jako hlásaná historie, ba dokonce ani jako oficiální propaganda ne. To by vystačilo leda tak na pár těch těch nejprimitivnějších předvolebních šotů, které stejně nikdo nebere vážně.
    Zatímco, historicky i Rusko prošlo velice těžkým a bouřlivým vývojem, s mnoha ztrátami, než aby je muselo tajit. Ostatně Rusko slaví i tu Velkou vlasteneckou válku, a nikoliv že by snad ty německé útočníky vyhnali a v rubáškách, od těch společných stolů kapesníky. A jako že i bolševický teror byl postaven na třídním boji a likvidaci jiných společenských tříd – ani to se nemohlo utajit.
    Takže, ač s podivem, se pořád musíme ptát proč Rusové věřili a věří svým gosudarům nejen v těch vyšívaných rubaškách kolem velkého společného stolu, ale i v blátě v zemljankách, a o hladu a bídě, někdy i i v teroru to se často stávalo a stát se to teď může zase znova.

  2. Pavel napsal:

    A kde je v článku psáno, že je to jediný rusácký mýtus, případně, že ten mýtus končí v 19. století a dál nebují? Nikde. Takže znovu a lépe alespoň co se týče komentářů.

Přidávání komentářů není povoleno
ReklamaMediální Gramotnost