Hana Junová, Lobečské dny - výcvik psychoterapeutů. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

„Buržoazní pavědy“ se režimu nehodily. Oslím můstkem k sociologii byl vědecký komunismus

Napsal/a Post Bellum 22. dubna 2023
FacebookTwitterPocketE-mail

Výraz „buržoazní pavěda“ k nám doputoval ze Sovětského svazu, jde o přesný překlad ruského „buržuaznaja lženauka“. Označoval vědní obory, které se marxistům-leninistům z různých důvodů nehodily do krámu. Na černou listinu byla zařazena třeba sociologie, kybernetika, srovnávací lingvistika nebo geopolitika.

Pěstování pomerančů na Sibiři, proměna jarní pšenice v pšenici ozimou, nebo dokonce v žito, skokové zvyšování tučnosti mléka. Tyto a mnohé další zázraky na počkání sliboval ústřednímu výboru sovětské komunistické strany šarlatánský agronom a podvodný biolog Trofim Lysenko. Původně syn chudých ukrajinských rolníků, který do třinácti let neuměl číst a psát, se ve 30. a 40. letech stal jednou z nejuznávanějších osobností sovětské Akademie věd.

Kromě toho, že jeho amatérské zemědělské experimenty odsoudily miliony lidí k hladovění, protože předsedové kolchozů se jeho metodám neodvažovali vzepřít, mělo jeho působení ještě jeden tragický důsledek. Přispělo k sovětskému zavržení genetiky, jednoho z vědních oborů, které byly v SSSR považovány za takzvané buržoazní pavědy. Způsobilo to nesmyslná omezení vědeckého výzkumu v zemích sovětského bloku včetně Československa. Zákazy vyvrcholily v padesátých letech, ale jejich následky zasahovaly vědu až do roku 1989.

Nedotknutelný Lysenko

Trofim Lysenko genetiku odmítal z čistě ideologických důvodů. Myšlenka, že jednotlivé generace si předávají své vlastnosti prostřednictvím genů, se mu zdála nemarxistická. Věřil, že rostliny i zvířata je možno „vychovat“ k novým vlastnostem změnou prostředí, třeba namáčením semen do studené vody.

Trofim Lysenko, 1948. Foto: Profimedia

„Mendelovská genetika měla být vymazána, Lysenko proti ní postavil mičurinskou genetiku a tvrdil, že je aplikací marxismu-leninismu na biologii,“ říká Vladimír Vonka, který v padesátých letech studoval na lékařské fakultě. V té době se zúčastnil odborné diskuse na toto téma netuše, že může ohrozit jeho další studium. Krátce poté mu ideová vedoucí studijního kroužku doporučila, aby se přihlásil na fakultu zubního lékařství, o kterou v té době nebyl velký zájem: „Prý o mně jednal výbor Svazu mládeže a navrhli moje vyloučení z fakulty, protože propaguji ‚mendelismus‘.“

Vladimír Vonka se nakonec zachránil díky tomu, že o prázdninách absolvoval měsíční brigádu na stavbě mládeže v Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě. Mnohem hůře dopadl zemědělský inženýr Prokop Domorázek. Po návratu z exkurze v Sovětském svazu, kde se s Lysenkem a jeho experimenty osobně seznámil, vystoupil proti politizaci vědy: „Napsal, že Lysenko je podvodník a že za vědecký výzkum vydává úplné nesmysly,“ říká jeho dcera Dagmar Váchová. „Takže okamžitě vyletěl z akademie, nesměl už ani přednášet na Vysoké škole zemědělské.“

Prokop Domorázek s manželkou Stellou. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Oslí můstek vědeckého komunismu

Na černou listinu buržoazních pavěd byla zařazena také kybernetika, srovnávací lingvistika nebo geopolitika. Patřila k nim též sociologie. Obor, za jehož zakladatele v Čechách je považován Tomáš Garrigue Masaryk, byl prohlášen za „ideologickou službu imperialismu“. Od roku 1949 se u nás sociologie nesměla vyučovat, opatrné krůčky k jejímu obnovení začaly až ve druhé polovině šedesátých let.

Jedním z těch, kteří se na obnově podíleli, byl pozdější sociolog, politik a odborník na management Ivan Fišera, původně student filozofie.

Ivan Fišera. Foto: se souhlasem Paměť národa

„Při studiu filozofie jsem působil trošku nepřiměřeně prakticky,“ uvádí Ivan Fišera vyprávění o tom, jak se dostal ke svému oboru. Během studií nastoupil na praxi do redakce novin a byl vyslán do kladenských oceláren, aby napsal reportáž o zdejších těžkých pracovních podmínkách v letních vedrech, „jak se v létě v Poldovce vaří pivo ve sklenici“.

„Začal jsem se zajímat o to, jak zde lidé pracují a žijí. Potom jsem šel ještě do Tatrovky a napsal jsem v podstatě sociologicky orientovanou práci. Nazval jsem to Vztahy mezi dělníky a technickou inteligencí.“

V rámci vojenské služby byl poslán jako vyučující na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně, kde měl budoucím důstojníkům přednášet vědecký komunismus. Právě tento obor se podle něj v Československu 60. let stal oslím můstkem ke skutečné sociologii.

Od roku 1965 potom působil v nově založeném Sociologickém ústavu, který se výrazně podílel na společenském dění během Pražského jara. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy provedl s kolegy průzkum veřejného mínění, z něhož jednoznačně vyplynulo, že přibližně 95 procent Pražanů podporuje Alexandera Dubčeka. Brzy nato ovšem do řad pracovníků Sociologického ústavu výrazně zasáhly normalizační prověrky a Ivan Fišera byl jedním z těch, kteří dostali výpověď.

Tajná psychoanalýza na venkově

Speciální postavení mezi buržoazními pavědami má psychoanalýza, kterou ještě před komunisty zakazovali nacisté. Ti ji pro změnu nazývali „židobolševickou pavědou“. Pamětní deska Sigmunda Freuda zmizela z jeho rodného Příbora hned v říjnu 1938, kdy se město jako součást moravských Sudet ocitlo v německé říši.

Hana Junová, druhá promoce. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Po osvobození se vrátila na své místo, ale komunisté ji brzy po únoru 1948 odstranili znovu. Stoupenci psychoanalýzy, k nimž patřil například ruský emigrant Bohodar Theodor Dosužkov, tak působili a vzdělávali své následovníky převážně v ilegalitě.

O psychoanalýzu se už během studií zajímala také Hana Junová, která ve druhé polovině padesátých let vystudovala psychologii na Filozofické fakultě. Po absolutoriu nastoupila na odloučené pracoviště Psychiatrické kliniky pražské Všeobecné fakultní nemocnice v Lobči u Mšena. Mělo sice nenápadný název Odbočka pro rehabilitaci neuróz, ale tajně se zde pěstovala právě psychoanalýza.

Krycí jméno zdejšího přístupu znělo „integrativní psychoterapie“. Aby se zamaskovalo, že hlavní používanou metodou je psychoanalýza, pacienti podstupovali také pracovní terapii, skupinová sezení, věnovali se psychogymnastice, muzikoterapii i psychodramatu. Léčili se tu neurotici, lidé s depresemi nebo nespavostí: „Nebylo tam ústřední topení, pacienti si sami topili v kamnech. Koupelna byla jen jedna, na dveřích vždycky visela cedulka, jestli jsou tam zrovna chlapi nebo ženské.“

„Oidipovský komplex? Raději ne.“

Každý psychoanalytik by měl sám projít vlastní psychoanalýzou, a tak si i Hana Junová musela takzvaně „lehnout na gauč“. Každý den místo oběda tak dojížděla na tajnou hodinu psychoanalýzy v bytě doktora Ladislava Haase:

„Byly to úplně atypické poměry, protože správná analýza má být šestkrát denně, extra místnost, žádný kontakt s rodinou a tak dále.“

„No a já? Jednou tam paní doktorka Haasová, která výborně vařila, smažila řízky. Celou hodinu jsem měla potíže asociovat,“ usmívá se Hana Junová.

Ve druhé polovině šedesátých let měla možnost dojíždět do výcvikové terapeutické skupiny v západoněmeckém Lindau, kterou vedl profesor Helmut Stolze. Časem k návštěvě Lindau dopomohla i svému kolegovi Jaroslavu Skálovi, který vedl legendární terapeutickou skupinu u Apolináře.

Za normalizace ale psychoanalýza znovu upadla v nemilost a Hana Junová ji mohla praktikovat jenom v utajení. Odborné pojmy z Freudova slovníku, jako například „oidipovský komplex“, raději nepoužívala a při práci s klienty je různě opisovala. Psychoanalytická literatura byla znovu stažena z veřejných knihoven a žádná nová nevycházela. Teprve ve druhé polovině osmdesátých let začali psychoanalytici pozvolna vystupovat z ilegality a v roce 1988 uspořádali sympozium přátel psychoanalýzy.


Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)