Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Marie Dubská. Foto: Post Bellum
,

Buďte víc vlastenci a nebojte se obětí, vzkazuje stoletá hrdinka Pražského povstání

Neobyčejnou zkouškou odvahy prošla ve svých čtyřiadvaceti letech paní Marie Dubská. V květnu 1945 během Pražského povstání bojovala přímo v budově Staroměstské radnice. V jednu chvíli už povstalci neměli takřka žádnou šanci. Radnice obklíčená německými tanky hořela, propadaly se stropy a schodiště. Marie uprostřed bitevní vřavy objevila u okna v prvním patře radnice chlapce s roztrženým břichem. Pokusila se ho zachránit.

Zraněný hoch podle vyprávění Marie bojoval statečně a obětavě. Jeho jméno si nevybavuje, byl to prý Slovák, kterému nacisté během války zavraždili celou rodinu. Střepina mu roztrhla břicho. Spadl na zem a jeho vlastní střeva mu vyšla z těla přes obličej. Marie se k němu vrhla a odtáhla ho na ošetřovnu. Zemřel jí v náručí.

Marie nosila obráncům radnice munici, jídlo, většinou trvanlivé uzeniny a chleba, ošetřovala zraněné.

Zcela vyčerpaní vojáci se v noci ze 7. na 8. května kvůli požáru stáhli do sklepení, kde se už tísnilo asi dvě stě lidí – rodiny s dětmi, staří lidé, těžce ranění. Zoufalí lidé v podzemním úkrytu čekali, kdy je jednotky SS vytáhnou a postřílí. Ve chvíli, kdy se v nedaleké Bartolomějské ulici podepisovala s nacisty jejich kapitulace, radnice na Staromáku hořela. A trvalo ještě hodinu, než na náměstí utichla střelba.

Marie Dubská je podle všeho poslední pamětnice tohoto boje. Před pár dny oslavila své sté narozeniny.

Takhle to Masaryk nechtěl…

Narodila se 26. října 1921 ve vesnici Zběšice v jižních Čechách a dětství pak prožila v Srllíně (obě vesnice poblíž Bernartic), kde její otec byl řidicí obecné školy a kde mimo jiné provozoval ochotnické divadlo.

Maminka se starala o domácnost. Během dospívání Marie pobývala v klášterním penzionátu a navštěvovala církevní školu v Poběžovicích u Domažlic, učila se hrát na citeru.

Žila tu od září 1937, tedy v době, kdy se ve většinově německých Poběžovicích – tak jako jinde v pohraničí – vyostřoval národnostní konflikt mezi Čechy a Němci. V květnu 1938 přišla jednu z německých studentek navštívit její sestra:

Marie Dubská (vpravo) ve 20. letech. Foto: Post Bellum

„Něco přinesla. Všechny Němky se shromáždily, bavily se, smály se. A já jsem viděla, že mají leták. A když dala ten leták na stůl, já po něm skočila a přečetla jsem si ho. Stálo tam, že Masaryk lže, i když má heslo ‚Pravda vítězí‘. A Češi – všichni půjdou do pekla! A my potom budeme mít jejich zemi, lid a vůdce.“

Štvavé protičeské letáky skutečně v květnu 1938 zaplavily pohraničí. Na konec května chystalo Československo komunální volby a berlínské ministerstvo propagandy se i tímto způsobem pokoušelo ovlivnit sudetské Němce tak, aby hlasovali pro Sudetoněmeckou stranu. Marie celou událost s letákem nahlásila na četnické stanici.

Doba byla vypjatá: 20. května československá armáda částečně mobilizovala v reakci na zprávy o přesunech německých vojsk k našim hranicím. Pro Marii si přijeli rodiče a odvezli ji domů, takže už nebyla u toho, když do kláštera vtrhla policie:

„Spolužačka mi potom psala, že to vyšetřili, a v souvislosti s tím sebrali osmdesát nebo sto lidí a zavřeli je,“ popisuje paní Dubská snahu československých orgánů čelit protistátní propagandě. „Sice ta henleinovská strana byla povolená, povolil ji sám Masaryk, ale ne kvůli takovým podkopávajícím způsobům!“ vzpomíná.

Zemřít za vlast? „Samozřejmost“

Marie Dubská se ve dvaceti letech přestěhovala do Prahy, kde studovala jazykovou školu, tzv. Anglický ústav. Účastnila se studentských protestů v září 1938. Davy převážně mladých lidí chtěly povzbudit prezidenta Beneše, aby neustupoval požadavkům Německa: „Na nádvoří Hradu do nás pouštěli slzný plyn a vytlačovala nás jízdní policie. Nikdo k nám nepromluvil. Byl tam ohromný dav, strašně lidu,“ vzpomíná Marie na 21. září 1938.

Marie Dubská před 2. světovou válkou. Foto: Post Bellum

Protesty veřejnosti, korunované generální stávkou 22. září, vyústily v demisi vlády a vyhlášení všeobecné mobilizace. Za týden na to se v Mnichově evropské mocnosti Anglie a Francie s Německem a Itálií dohodly na okleštění Československa. „Všichni jsme byli hrozně nešťastní, protože tehdy jsme byli vychováváni jako vlastenci, kteří svou zem milují a jsou ochotni za ni taky položit život. To bylo samozřejmé,“ říká Marie Dubská.

Za protektorátu se zapojila do protinacistického odboje. Tiskla a rozhazovala po ulicích letáky s protiněmeckými hesly, působila jako spojka v jedné odbojové skupině, jméno si nevybavuje, ale podle dostupných pramenů, se pravděpodobně jednalo o skupinu „Táborité“, kterou v Praze tvořili Marie Tomášková, Jiří Demuth a Josef Polidar, na které si pamatuje.

Polidara později gestapo zatklo: „Musel strašně zkusit! Všechny zuby mu vymlátili, a on nikoho z nás neprozradil. Čili o nás nevěděli,“ vypráví Marie Dubská, která se až zpětně dozvěděla, že šlo o komunistickou odbojovou skupinu. Josef Polidar se po válce stal tajemníkem OV KSČ v Táboře.

Po válce se Marie Dubská věnovala divadlu, hrála v uměleckém souboru v Náchodě. Po komunistickém převratu organizovala divadlo a společenský život v rámci Revolučního odborového hnutí (ROH). V roce 1955 se jí narodila dcera. Později paní Dubská pracovala v Ústředním výboru Československého svazu tělesné výchovy. Do KSČ nikdy nevstoupila.

Dnes má pro budoucí generace vzkaz a prosbu: „Chtěla bych vzkázat, aby byli víc vlastenci. Aby svou zem milovali, vážili si tak krásné země a svobody. A nebáli se obětovat své zdraví i život za její svobodu,“ řekla v rozhovoru pro Paměť národa na konci roku 2018.


Autoři textu Viktor Šimek, Mikuláš Kroupa a Kristýna Himmerová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

 

 

Líbil se vám tento text?
Podpořte nás převodem pomocí QR kódu

Naskenujte QR kód prostřednictvím své mobilní bankovní aplikace a zadejte částku dle libosti.

Děkujeme za podporu!
QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

4 komentáře

  1. A. S. Pergill napsal:

    Fuj, extrémistka, propagující vlastenectví. A ještě bojovala proti našim velkým EU bratrům, Němcům! Měli by ji zavřít 🙂

  2. Horymír napsal:

    Nevěřím,že by naši bývalí spoluobčané vyvíjeli nějakou činnost namířenou proti milované ČSR.Vždyť měli informace o tom,co provádí nacisté v Německu.No vidíte,a přesto proti nim česká policie tvrdě zasáhla.A pak když pohraničí obsazovala německá armáda,křičeli na ni na ulicích a odmítavě proti ní zdvihali pravice.Hitler se pak od nich dočkal mrazivého přivítání – vítaly ho liduprázdné ulice.Nikdy je ani nenapadlo povyšovat se nad Čechy a nebo proboha někoho udat.Nikdy neměli v úmyslu českému národu nějak ublížit,natož ho částečně vysídlit na Sibiř,částečně vyhubit a zbytek germanizovat.To si vymyslel válečný i poválečný zločinec Beneš a ten také zařídil jejich genocidní vyhnání (jak nám tu neustále dokazují skvělí napravovači dějin pan Urban,Kristlík a mnozí další).

  3. Sam napsal:

    Pokud by si Masaryk během 1. války nevytvořil kult osobnosti, těžko by byl zvolen v nepřítomnosti. Čeští Němci k Německu nechtěli, byli doma v českých zemích. Měli Masaryka určitě raději než Slováci a komunisti. Vše se změnilo po Masarykově onemocnění, kdy od začátku 30. let Beneš přestal tajit svůj záměr, přinutit německy mluvící obyvatelstvo k dobrovolnému odchodu z českých zemí.
    Tento pomatenec se nejvíc pomstil českému národu za to se přizpůsobil německé okupaci

    • Horymír napsal:

      Tak a teď nám řekněte ještě tu o Karkulce.
      Čeští Němci se nikdy nesmířili se skutečností,že vznikem ČSR ztratili pozici privilegovaného národa. To,že jako státní úředníci měli ovládat češtinu,brali jako šikanu a osobní urážku.Celá staletí bylo přece normální,že Češi ve státní službě museli ovládat němčinu.Mnoho německých úředníků skončilo ne proto,že by je někdo vyhazoval,ale proto,že se odmítli učit česky a raději sami skončili (v naději,že se státní správa bez nich bude hroutit a oni se budou moci vítězoslavně vrátit bez podmínky znalosti češtiny). Nuž nestalo se.Češi byli schopnější,než si čeští Němci byli ochotni připustit.
      Prezident Beneš ještě před válkou varoval „naše Němce“,že „Německo trpí strašlivou nemocí“ a že „nebude to nacism,kdo v této válce zvítězí“ a že „to budou hlavně minority,kdo v této válce nejvíc utrpí“. Prorocká slova.

Přidávání komentářů není povoleno
ReklamaBělorusko